Přepadení v poušti

Bylo 9. ledna 1998 a jela se jedna z nejtěžších etap celého Dakaru. Mauretánská poušť z El Mreiti do Taoudenni. Přes 500 kilometrů v nekonečných dunách je hodně náročný terén na projetí i na navigaci. Navíc je to maratónská etapa, tedy bez všech doprovodů, mechaniků, novinářů. Ti s napětím čekali v Gau.

Pro spoustu závodníků byla tahle etapa doslova pohřebištěm nadějí. Míjeli jsme spousty zoufalých motocyklistů, kteří buď v hlubokém písku uštvali stroje, nebo prostě už nemohli dál. Viděli jsme spoustu aut zapadlých po nápravy a posádky, které se je s lopatami snažili dostat ven. Do cíle etapy a do bivaku se přijíždělo pozdě večer, za tmy. Pro naši Tatru to zatím bylo dobré – Karel řídil famózně, etapu jsme vyhráli a až za námi byli Rusové na Kamazu a Japonci s Hinem.

Zato nás trápilo, kde jsou naše dva další stroje. Po nějaké době jsme dostali informaci z ředitelství, a byl to pořádný šok. Naše další dvě Tatry přepadli těsně před cílem etapy pouštní banditi. Prý se střílelo se a na místo jeli vojáci a auta organizátorů. Teprve po hodinách čekání přijela jedna naše prostřílená Tatra, druhou banditi prostě ukradli se vším, co na ní bylo.

Nechtěným hrdinou byl Jarda Lamač, který nám pak vyprávěl, co se vlastně tehdy stalo.

Přepadení se odehrálo před desátou hodinou večer, do cíle zbývalo asi 15 kilometrů. Kluci přejeli poslední duny a šplhali se kamenitou pistou do kopce na planinu. Jak vyjížděli svah, uviděli lampičku, ale nevěnovali jí pozornost – obvykle totiž znamenala uvízlé auto a těch byla spousta.

Najednou se vynořili zahalení muži se samopaly. Kluci měli nejdřív za to, že jsou to vojáci, jenže začali po nich střílet a házet kamení. A stříleli i na kabinu, alespoň to tak vypadalo. Tatry zastavily a lupiči přiběhli a křičeli, ať všichni hned vystoupí. Pořád ještě si přitom posádka zčásti myslela, že jsou to nějací pomatení vojáci, co provádí nějakou kontrolu.

Jenže banditi okamžitě naskočili do kamionu a odvezli ho asi sto metrů mimo pistu. Posádku tlačili ke skalám, aby je nebylo z cesty vidět, ale celé to vypadalo tak, že je vzápětí chtějí postřílet. Natahovali samopaly a jeden z nich vystřelil do vzduchu. V té chvíli Jardu Lamače napadlo, že chtějí opravdu všechny zastřelit a jediná šance je, jednoho z nich chytit za krk a držet ho jako štít před sebou. A to taky udělal a shodou okolností si vybral zrovna šéfa celé tlupy.

Odtáhnul ho k druhému našemu autu, které mezitím taky přepadli a donutil ho, aby ho dovedl za druhou posádkou. Kluci seděli na zemi a banditi mezitím rabovali naše auto. Věci překládali na Béďovu Tatru, protože ta druhá měla prostřílená kola a nedalo by se s ní jet daleko. Celou palubní desku, všechny přístroje a navigaci rozbili pažbami samopalů.

Zajímavé bylo, že s těmi kamiony jezdili opravdu obratně, jako by byly jejich. Sami tam měli dvě terénní auta, jeden pick-up a jednu Toyotu Land Cruiser. Celkem jich bylo deset, takže se docela pohodlně vešli.

I když na kluky mířili banditi Kalašnikovy, už to bylo klidnější. Hlavní boss (kterého Jarda pořád držel) řekl, že jim nechtějí ublížit, jen si chtějí vzít kamion. Dali posádce vodu a řekli jim, ať si do bivaku dojdou pěšky nebo ať si zkusí zastavit nějaký soutěžní vůz cestou. Už se chystali odjet, když kolem projelo závodní auto a banditi na něj spustili palbu – trefili mu blatník a kapotu. Řidič naštěstí dal plný plyn, ujel a hned jak dojel k bivaku, dal všem vědět, že se v dunách střílí. Lupiči pak v rychlosti obrali posádku téměř o všechno, naházeli to na pojízdnou Tatru a zmizeli. O půl hodinu později pak na místo dorazili vojáci a organizátoři závodu, pomohli klukům opravit kola na Tatře, která zůstala na místě. Někdy v půlce noci tak mohli konečně dojet do bivaku.

Druhý den se jela dlouhá spojovací etapa do Gaa, kde byl den volna. Tři z našich tam vzalo letadlo. Na místě už čekala spousta novinářů – všichni chtěli o tom přepadení slyšet a zpráva o něm obletěla svět.

My jsme sice přišli o jednu Tatru, ale to nás tolik netrápilo. Hlavní bylo, že byli všichni živí a zdraví. 

Už v bezpečí 4 fotografie