Praha 12 (odkaz na titulní stránku)  Praha 12 - Oficiální web městské části

Antonín Pecák (12. června 1915 – 13. září 1938)

Roku 1938, zvláště po anšlusu Rakouska Německem, se stávala situace v československém pohraničí osídleném hlavně německým etnikem více a více napjatou a již v květnu musela československá vláda vyhlásit částečnou mobilizaci. Na přelomu srpna a září napětí eskalovalo do místních nepokojů, sudetoněmečtí ordneři napadali představitele československého státu a docházelo k nočním přepadům a přestřelkám.

Točenský rodák Antonín Pecák sloužil v té době již téměř rok v rámci základní vojenské služby u 5. roty terezínského pěšího pluku č. 42. Jeho služební hodnocení bylo velmi dobré, byl veden jako schopný cyklista a absolvent zdravotnického kurzu. V květnu 1938 byl jmenován střelcem z pušky a od 1. července konal službu v objektech lehkého opevnění vz. 36 v Hostovicích u Ústí nad Labem.

Okolo Ústí nad Labem došlo k vyhrocení situace již začátkem září. Při nepokojích ve Střekově byl 2. září sudetoněmeckými ordnery zabit vojín Jan Kadeřábek od 8. roty 42. pěšího pluku a v noci na 3. září měl být napaden palbou jeden z hostovických lehkých objektů, na což odpovědělo odvetnou palbou několik československých pevnůstek. Večer 12. září 1938 po Hitlerově štvavém rozhlasovém projevu vypuklo v československém pohraničí povstání sudetských Němců iniciované Třetí říší. Druhého dne povstání, 13. 9. 1938, byl za dosud nevyjasněných okolností vojín Antonín Pecák ve službě zastřelen vojínem Lelkešem. Dle stručného záznamu 42. pěšího pluku šlo o „neopatrnost strážného“, který Pecákovi způsobil průstřel plic a srdce. Oproti tomu dobové zápisy z Točné a Modřan hovoří o tom, že padl v přestřelce s německými ordnery. Vezmeme-li v úvahu, že lidé mají tendenci více chybovat ve vypjatých a stresujících situacích, nelze zcela vyloučit ani možnost, že pravdivé jsou oba zápisy. V každém případě Antonín Pecák položil svůj život při obraně vlasti v době jejího ohrožení.

Separatistické povstalce po prvních nezdarech podpořilo hitlerovské Německo. Dne 17. 9. 1938 vznikl v Říši ozbrojený Sudetoněmecký dobrovolnický sbor (Sudetendeutsche Freikorps) a toto datum bylo dle mezinárodního práva v roce 1944 stanoveno jako den, kdy se Československo ocitlo ve válce s Německem. Pohřeb vojína Pecáka v Modřanech se stal velkou vlasteneckou manifestací, které se zúčastnil vedle modřanského starosty Rudolfa Marka i bývalý československý legionář v Srbsku a Rusku, tehdejší přednosta Presidiálního odboru Ministerstva národní obrany, generál JUDr. Robert Vobrátilek.

Vavřinec Korčiš (13. srpna 1925 – 16. srpna 1980)

V prosinci 1944 vyslal sovětský štáb partyzánského hnutí na Slovensku k Praze „ubytovatele“, který měl zajistit příjem zpravodajského výsadku. Byl jím teprve devatenáctiletý Vavřinec Korčiš. Ten se narodil v obci Dolná Mariková na Slovensku jako Vavřinec Kortiš, ale od dvou let vyrůstal v Čechách. Jeho otec byl prý jedním z vedoucích představitelů Československé strany sociálně demokratické a zemřel krátce po vypuknutí války. Jeho matka, Cecílie Kortišová, byla zemědělská dělnice, která roky pracovala v okolí Prahy, ve Velké Chuchli, v Radotíně atd. a nakonec u sedláka Junka na Točné. Vavřinec tu s ní bydlel a pomáhal při práci, do obecné školy začal chodit roku 1931 v Radotíně a podle vydaných vysvědčení navštěvoval také školy v Okrouhlu u Jílového (školní rok 1935-1936, v jehož začátku měl ale také navštěvovat školu v rodné Dolní Marikové na Slovensku) a ve Zbraslavi (školní rok 1933-1934) a měšťanskou školu (ekvivalent druhého stupně ZŠ) v Radotíně (školní rok 1937-1938) a v Modřanech (školní rok 1938-1939 ve škole T. G. Masaryka).

Po okupaci v březnu 1939 se údajně pokusil uprchnout do Ameriky, ale byl v Hamburku při pokusu dostat se na loď dopaden a zavřen do nápravného zařízení pro mladistvé. Odtamtud utekl a s pomocí českých lodníků se po Labi dostal zpět do Protektorátu. S ohledem na skutečnost, že jej hledaly německé úřady, se zde ale necítil bezpečně, a proto si změnil jméno – začal se psát Vavřinec Korčiš – a sám odjel na rodné Slovensko. Tam se usadil v Považské Bystrici, kde se učil elektrikářem, a později se přestěhoval severněji do Bytče. Navázal kontakty s odbojem a od dubna 1944 působil jako převaděč ilegalistů přes moravsko-slovenskou hranici. Do konce srpna převedl přes hranici na Slovensko několik set lidí. Od 3. dubna 1944 byl příslušníkem odbojového, později partyzánského oddílu, který se v srpnu napojil na sovětsko-československý partyzánsko-organizátorský výsadek Za slobodu Slovanov. Ještě před vypuknutím Slovenského národního povstání (SNP) měl oddíl 200 příslušníků a záhy poté byl přeformován v partyzánskou brigádu. Krátce po propuknutí SNP byl 29. srpna 1944 Vavřinec zařazen do Prvé československé partyzánské brigády J. V. Stalina, které velel kapitán Alexej Semionovič Jegorov a která tou dobou čítala již kolem 750 lidí. Během září 1944 prošel Korčiš v řadách brigády, která se rozrostla na víc než 3000 lidí, těžkými boji v Turci a u Telgártu, poté se na přelomu září a října stáhla do Velkej Fatry a bránila německým výpadům z Turca. Počátkem listopadu Vavřinec, již jako velitel družstva, s posledními povstalci ustoupil do hor, kde přešli na partyzánský způsob boje.

Vavřinec byl zařazen jako spojka k hlavnímu štábu partyzánského hnutí na Slovensku a během listopadu absolvoval několik odvážných cest na Němci okupované území. V prosinci přišel z Kyjeva od Ústředního štábu partyzánského hnutí požadavek na vybrání schopného „ubytovatele“, který měl zajistit příjem parašutistů v oblasti Prahy. Na doporučení Bohumila Laušmana, který byl jako předválečný sociální demokrat přítelem Korčišova otce, vybral náčelník štábu a zástupce velitele Hlavního štábu partyzánského hnutí v Československu major Ivan Ivanovič Skripka (krycím jménem Studenskij) k tomuto úkolu právě Vavřince Korčiše.

Vavřincova cesta vedla z hor nejprve do Banské Bystrice a odtud dále do Bratislavy. Tam jej jeho známí železničáři ukryli na lokomotivu vlaku vezoucího do Vídně raněné Němce. Tam pak na nádraží narazil na totálně nasazené české dělníky, kteří se chystali na Vánoce domů. S jejich pomocí se mu podařilo zakoupit jízdenku, a tak mohl pokračovat dále přes Břeclav a Brno ku Praze. Se štěstím se během cesty vyhnul několika kontrolám – jeho jediný doklad totožnosti údajně bylo jen staré školní vysvědčení. Na Vánoce 1944 tak mladý slovenský partyzán dorazil na Točnou k odbojáři Zdeňku Junkovi, kde pobývala jeho matka. S pomocí jeho, Josefa Olivy a Aloise Anděla získal kontakty a domluvil hesla pro ubytování výsadkářů. Vedle Junka a Olivy z Točné šlo o Ljubomíra Seykoru z Komořan a Josefa Hluchého z Nechánic (dnes součást Sulic).

Poté se v lednu 1945 Vavro neuvěřitelně drzým způsobem úspěšně vrátil na Slovensko. Zašel na slovenský konzulát v Praze s tím, že v rozhlase slyšel výzvu pro jeho ročník k odvodu. Absenci dokladů podpořil drobným úplatkem, a tak se do Bratislavy vracel legálně a rychlíkem. Odtud jel vlakem do Zvolena a dále se mu podařilo s drzostí jemu vlastní stopnout německé auto s maďarskými vojáky. Poslední část cesty zpět do hor ale musel projít po svých. Dne 7. ledna 1945 mohl na štábu hlásit splnění úkolu. V řadách partyzánů zůstal až do 13. dubna 1945 a následující den byl přijat do řad československé zahraniční armády (nyní již vlastně domácí), v níž sloužil až do konce války. Následně bylo jeho válečné úsilí oceněno udělením Československého válečného kříže 1939, Československé medaile za chrabrost, Československé medaile za zásluhy II. stupně, Řádem slovenského národního povstání II. stupně a v neposlední řadě ceněným partyzánským odznakem, na který měli nárok jen partyzáni, kteří strávili přinejmenším 2 měsíce v týlu protivníka.

Po válce se Vavřinec přestěhoval opět do Čech, oženil se, vystudoval a v 60. letech pracoval jako psycholog/sociolog v chemičce v Litvínově. V lednu 1968 byl za svoji participaci na přípravě výsadku vyznamenán sovětským Řádem vlastenecké války 2. stupně. Nedlouho poté se kvůli aktivním protestům proti sovětské okupaci roku 1968 dostal do tvrdé kolize s vládnoucím režimem. Byl vyloučen z KSČ, vyhozen ze zaměstnání a jeho syn byl jako disident vyhozen z vysoké školy a více než rok vězněn. Vavřinec starší dále pracoval jako dělník energetických závodů v Mostě a v říjnu 1970 vrátil sovětskému velvyslanci v Praze svůj Řád vlastenecké války. Později byl i přes své značné zásluhy v odboji z komunistické historiografie bez milosti vymazán jak pro svoji aktivní opoziční činnost, tak jako signatář Charty 77.

Vyprávění Vavřince Korčiše mladšího (disidenta a chartisty) o svém otci Vavřinci Korčišovi starším

Zapálení muničního skladu SS ve Šmejkalově stodole 9. května 1945

Během květnového povstání roku 1945 útočily na Prahu od Benešova jednotky SS. Ráno 6. 5. dorazily i na Točnou. Za Kosinovou stodolou na poli směrem k vrcholu Čihadla esesáci umístili do palebného postavení svá děla a pravděpodobně také minomety a ve Smejkalově stodole na návsi si zřídili muniční sklad. Obec opustili až večer 9. 5. a před odchodem zapálili stodolu s municí. Podle zápisků Antonína Anděla měl poslední esesák založit oheň a pak na kole odjet přes Starý lis a dále Točenskou roklí podél potoka směrem ke Zbraslavi.

Požár zděné budovy doprovázený výbuchy trval většinu noci. Střepiny explodující munice zasáhly okolní domy a oheň se rozšířil také na Boháčkovy chlévy, které tak lehly popelem. Jen díky velkému štěstí se plameny nepřenesly i na vedlejší statky – Junkův a Smejkalův. Zdaleka viditelné exploze poděsily okolí, takže Modřany žádaly mezi 21.37 a 22.00 o pomoc: „Točná hoří, zapálena odd. SS, odd. SS jdou na Modřany. Rychlá pomoc nutná.“ Do prostoru byly vyslány sovětské i povstalecké obrněné jednotky. První dorazili kolem 3.-4. hodiny ranní Sověti se dvěma obrněnými vozy BA-64, později pak povstalecké tanky z čety ppor. Jana Baumruka. Ačkoliv válka skončila de iure 8. 5., pro Točnou se tak stalo de facto až ráno 10. 5. 1945.

K procházce po Stezce svobody můžete využít také mobilní aplikaci ČsOL Mapix, kterou si můžete zdarma stáhnout v tomto odkazu↗.