Zlé časy usedlosti Cibulka v obrazech.
Sto let chátrala, teď tu budou pomáhat rodinám s vážně nemocnými dětmi

Od první republiky chátrala až do nynějšího polorozpadlého stavu. Přitom už od konce 50. let je usedlost Cibulka v pražských Košířích památkově chráněná. Místo původního empírového zámečku tu byly chudinské byty, slévárna i squat. Teď by se ale měla změnit v dětský hospic díky Nadaci manželů Vlčkových. Ti do své nově založené nadace pro těžce nemocné děti vložili 1,5 miliardy korun, tedy 36 procent svého majetku. Zavítejte na usedlost, která byla po dlouhou dobu uzavřená veřejnosti, v reportáži Českého rozhlasu Region a serveru iROZHLAS.cz.

„To bylo klukovský Eldorádo. My jsme tady válčili, Košířáci se Smíchovákama, když nám bylo 12. Knoflíková válka jak vyšitá. Bylo to otevřený, přístupný. Ve třech místnostech bydleli lidi a v dalších osmi nebylo nic. Tak jsme to prolejzali,“ vzpomíná 78letý architekt a památkář Jan Bárta na své dětství. „Teďka to je nějaký mrňavý, tenkrát to byly velikánský baráky,“ dodává se smíchem.

Hospic nefunguje dobře v izolaci, proto opravíme usedlost Cibulka, vysvětluje šéf Avastu Vlček

Číst článek

Teď se ale do obytných prostor návštěvník nedostane. Střecha obytné části je propadlá, na některých místech úplně chybí. Ztrouchnivělé krovy podpírají improvizované fošny a kůly. Strop v prvním podlaží je kompletně propadlý. Stěny, a to včetně těch nosných, v sobě mají hluboké praskliny. Jinde úplně chybí.

Mala tempora currunt sed peiora parantur – Zlé časy jsou tu, ale to nejhorší teprve přijde – je jeden z prvních nápisů, který si návštěvník přečte. Citát, přímo pod původním balkonem pasovského biskupa, který usedlost vystavěl do současné podoby, jako by Cibulku provázel posledních sto let.

„Částečně Cibulka není ojedinělý zjev, protože jenom v blízkém dohledu je podobných usedlostí mnoho. Byly to usedlosti pražských měšťanů, kteří budovali už od středověku na svých vinicích příměstské letohrádky,“ vrací se Jan Bárta, místopředseda Klubu za starou Prahu, o nějakých 700 let zpět do historie.

Biskupův balkon a anglický park

Oblast v nynějších Košířích vznikla jako vinice za Karla IV. Tehdy nebyla oblast zalesněná ani zastavěná. U vinic byl už od počátku vinný domeček a pravděpodobně lis na víno.

V 16. století pak dává Cibulce jméno pražský měšťan z Veleslavína Blažej Cibulka. Oblast postupně mění majitele, ničí ji procházející vojska, pustne a zase ji noví majitelé obnovují.

Největší rozmach přichází v 19. století. „Skalka, Císařka nebo Turbová,“ vyjmenovává další usedlosti Jan Bárta. „Ta je zajímavá tím, že tam měl ateliéry Jiří Trnka. Zahrada Turbová je zahrada z jeho kreslených filmů. Ale žádná z nich není tak významné architektonické a umělecké dílo jako Cibulka. Ani jedna,“ rozhlíží se po usedlosti architekt, pro něhož jde o první návštěvu po mnoha letech.

Cibulku zkraje 19. století koupil za 112 tisíc zlatých kníže a hrabě Leopold Leonhard Raymund Thun-Hohenstein, kterého z Pasova vyhnal Napoleon. A začíná stavět své sídlo.

„Tady to je jeho balkon,“ vzhlíží k plápolající plachtě košířská rodačka Eva Malá, fotografka v důchodu, která o Cibulce napsala dvě knížky. „Tady se díval do kraje. A v obytném křídle bydleli jeho pomocníci, jeho služebnictvo.“ V dalších navazujících budovách pak byly stáje.

Kromě samotné usedlosti biskup velebil i přilehlé stráně. Jak píše Eva Malá ve své knížce Život na Cibulkách, po královské oboře je přetváří na první veřejně přístupný pražský přírodní park.

V anglickém parku tak postupně vzniká na stráni hned naproti usedlosti Čínský pavilon, dále v parku pak umělá zřícenina s nejstarší rozhlednou v Praze, novogotická hájovna, poustevna a sochy Diany se psy (původně s dřevěným antickým altánem, který se zřítil po bouři v roce 1959), Chrona nebo sv. Jana Nepomuckého.

Nově postavenou usedlost a park si ale biskup Thun neužil dlouho. „On tady působil jenom šest let. Když byl v mém věku, tak si zlomil nohu. Nebyl asi moc schopný se tu o to starat a o tři roky později zemřel,“ doplňuje Eva Malá.

Stoletá devastace

Už tehdy tak začíná postupný úpadek Cibulky. Ta mění majitele, až se v roce 1922 dostává do vlastnictví hlavního města.

„Od té doby se to využívalo ryze utilitárně,“ říká Bárta. „Nic tu nebylo kulturního. Někdo tady skladoval slámu, jiný tu měl v kůlně strčený auto.“

Areál byl volně přístupný, ale nikdo ho neopravoval. V obytném křídle pak byly chudinské byty. „Poslední nájemci tu byli až do konce komunismu,“ přibližuje architekt František Brychta, který Vlčkovým pomáhá s rekonstrukcí areálu.

„To byste nevěřil, jak byli lidé schopni bydlet. Roura od kamen vytažená oknem ven. Vevnitř byla čtyřčlenná rodina na hadrech na zemi. To byly opravdu neveselé pohledy,“ doplňuje svého mladšího kolegu Bárta.

Sjezdovka a motel

Během komunismu pak byly v pravděpodobně novějších budovách naproti obytnému křídlu slévárny Ústředí uměleckých řemesel. A budovy sloužily i k opravě aut. Teď tam jsou jen už haldy odpadků, staré jízdní kolo nebo nákupní vozík.

Za dob socialistické republiky se pak postupně objevovaly nápady, jak Cibulku komerčně využít. V 50. letech se třeba uvažovalo o vybudování velkého sportovního areálu s umělou sjezdovkou a skokanským můstkem. 

„Měl tu být taky motel. Pamatuji, že na to bylo několik studií. Chtěli tu postavit třípatrový hotel a zadní zahrada by sloužila k budování stanů a parkování obytných vozů,“ dodává pozdější záměr architekt Bárta.

Usedlost mezitím dál chátrala. Třeba z pozdně barokní, klasicistní kupole někdo sundal měděný plech a odnesl ho do sběru. Do kupole tak pršelo, trámy trouchnivěly, až se horní část, kde byla lucernička a další malá báň, úplně zbortila a rozbila i část střechy. Teď je pozůstatek kupole zabalený do asfaltu.

Po revoluci pak Cibulka připadla Oldřichu Vaníčkovi, který zprivatizoval společnost Ústřední automotoklub ČR.

„Tragický pro objekty bylo, že ani pan Vaníček nepřeložil stéblo. Jediné, co se stalo, bylo, že se na střechách místo krytiny ocitl asfaltový papír,“ dodává Bárta. Tehdejší majitel Vaníček opakovaně sliboval rekonstrukci, k té ale nikdy nedošlo. Cibulku chtěla odkoupit i Praha 5, z toho ale sešlo. 

Dvoupatrové psí boudy

Osud Cibulky nebyl po celou dobu lhostejný místním ani aktivistům. Prázdné prostory totiž několikrát obsadili squateři. V letech 2012 až 2015 dokonce uzavřeli s majitelem Vaníčkem smlouvu. Objekt se snažili zachránit alespoň dílčími opravami. 

Zároveň tu byl i bar, jak ukazuje cedule „Chillout bar“ nebo další pozůstatky v bývalých stájích. V roce 2015 jim pak majitel Oldřich Vaníček vypověděl smlouvu, squateři ale nechtěli odejit, a tak je za velkého zájmu médií vyvedla až policie.

I přes chátrání se ale dochovala řada vzácných prvků. Třeba sluneční hodiny na obytné budově. „Co jsem se dočetl, tak ty sluneční hodiny jsou z historického hlediska jeden z prvků jednoznačně za zachování stojících. Tak jak tu jsou kašny nebo třeba tyhle boudy,“ ukazuje Brychta na dvě dvoupatrové zděné boudy pro psy.

Na zadní zahradě pak stojí dva zchátralé altánky. „Odpočinková zahrada nás zajímala jako děti. Tady jsme řádili. V altáncích bývaly i mramorové stolky, které ale znám je už jenom z fotky. Pasovský biskup tam údajně hrál karty,“ rozhlíží se po zarostlé a zpustošené zahradě Eva Malá. „Biskup Thun si asi uvařil kafíčko a šel si ho tam vypít,“ dodává s úsměvem.

Místo altánků ale zahradě vévodí jasně žlutý starý kamion Automotoklubu značky Magirus-Deutz i s návěsem a nápisem „Jeden klub pro všechny“.

Zahrada za obytnou částí, kdysi několika patrový park, je nyní těžko průchodná. Schody si už skoro úplně vzala nazpět příroda a místo trávníků jsou všude náletové stromky a plevel.

Zeměotec a zeměmatka

S Evou Malou se opatrně probojováváme zahradou až úplně do spodní části. I tam je na první pohled nenápadný, ale důležitý historický artefakt. Hledáme sloup z roku 1824. „Je to pro mě docela svátek, že stojí a že ho poprvé vidím,“ raduje se Malá a hned si ho fotografuje.

Pamětní deska na sloupu je už těžko čitelná. Původní text je ale historicky dochován: „Mladistvé nadšení jednoho starého věrně oddaného Čecha přes obšťastňující přítomnost nejlepšího panujícího páru J. V. císaře Františka I. Milostivého zeměotce a J.V. císařovny Caroliny Augusty ovacíplné zeměmatky […].“ Sloup tu totiž nechal postavit pasovský biskup Thun na počest návštěvy právě císaře Františka.

Sloup byl ještě ukončený kamennou koulí s císařským orlem, tedy tzv. Práchnerovou stélou. Ta teď je na Malostranském hřbitově u Thunova náhrobku, který také zhotovil slavný český sochař Václav Práchner.

Terasu nedaleko sloupu pak kdysi zdobily sochy čtyř Číňánků. „Těch jsem se jako malý bál. Byly to takové kamenné sochy z měkkého pískovce,“ vrací se do vzpomínek Bárta. Sochy jsou ale ztracené a pravděpodobně i zničené.

Komunitním centrem proti izolaci

Stoletá devastace usedlosti teď končí. Na Cibulce bude hospic pro těžce nemocné děti. Ten chce Nadace rodiny Vlčkových vybudovat do pěti let.

„Dneska to je ostuda Prahy 5. Když se člověk náhodou ocitne v tom parku, tak si říká, že to snad není možný. Že je tak krásná budova v tak dezolátním stavu. My to chceme úplně otočit na druhou stranu spektra, aby to bylo chloubou místa,“ řekl Českému rozhlasu Plus ředitel Avastu a filantrop Ondřej Vlček. 

Cibulka by podle prvních plánů měla být částečně otevřená veřejnosti. V dalších částech bude hospic pro děti se život ohrožující nemocí. Tam patří třeba děti s onkologickým onemocněním, cystickými fibrózami a obdobně.

„Pro rodiny, kterých se to týká, je jeden z největších problémů totální sociální izolace. Mají nemocné dítě, vynaloží všechno – čas, peníze, úsilí – na to, aby pomáhali tomu dítěti. Ale to je totálně izoluje od zbytku světa. A my bychom si přáli, aby ten dům byl komunitním centrem, kde se rodiny můžou potkávat mezi sebou i s komunitou, která tam bydlí,“ vysvětluje Vlček.

Oproti hospicům pro dospělé bude ten dětský fungovat i jako odlehčovací služba. Dětí v terminálním stadiu nemoci tam je běžně, jak ukazují i zkušenosti ze zahraničí, jen zlomek. Hospic tak bude sloužit rodinám, aby si mohly na chvíli odpočinout od péče a věnovat se třeba i zdravým sourozencům. Takové služby v Česku dosud chybí.

Na Cibulce budou lůžka pro 10 až 12 rodin. K tomu tam bude nejméně 50 zaměstnanců. Kromě lékařů a lékařek to jsou i psychologové, aby tak byla péče komplexní.

V areálu teď pokračují alespoň první práce. Dělníci tu vyklízí suť a odpadky. K tomu provádí alespoň drobné zásahy, aby areál neničilo počasí.

Nadace se mezitím snaží získat veškeré potřebné dokumenty. „Shodou okolností jsem si teď převzal původní statický posudek. Ten tvrdí, že až na pár chybějících tašek to je ve skvělé kondici,“ směje se architekt Franitšek Brychta. A dodává, že i nejnovější dokumenty jsou deset let staré. Poté nadace vypíše architektonickou soutěž. Na rekonstrukci a obnovu Cibulky chce nadace v příštích letech vynaložit až 350 milionů korun.

Jaroslav Hroch a Michaela Danelová

Související témata: Cibulka, Praha, Nadace rodiny Vlčkových, Avast, usedlost Cibulka, hospic, reportáž