Vodní biotopy se samy neobnoví

Když moře Jihomoravský kraj opustilo, zanechalo po sobě památku v podobě slaných lagun. Místní říčky je oslazovaly a mořské zálivy postupně nahradila dvě jezera — Čejčské a Kobylské. V roce 1797 bylo Kobylské jezero o rozloze asi tisíc hektarů a hloubce deseti metrů považováno za největší v zemi. Místní obyvatele živilo hlavně rybářství, rybu má Kobylí i ve svém znaku. Ovšem právě rybářství se stalo Kobylskému jezeru osudným. Těžko si při takové rozloze představit, že bylo jezero vypuštěno jako rybník při podzimním výlovu. Přesto se tak stalo — člověk je totiž tvor vynalézavý, hlavně když jde o peníze. „Přišel Žampach ze Žampachu, někdy v roce osmnáct set něco, a pod vidinou velkých zisků chtěl jezero vylovit,“ vypráví starosta Kobylí Pavel Kotík. Hráze byly rozkopány a jezero se začalo uměle vysušovat skrze odvodňovací rýhu uprostřed. „Akorát se jim to moc dobře nepovedlo, ryby tam uhynuly, nestačili je vylovit.“

Z rybářů zemědělci… a naopak

Mířím k můstku přes potok rovný jako pravítko a v dáli vidím první ceduli naučné stezky. Než se k ní dostanu, musím se ještě vyhnout traktoristovi. Míjí mě s typickým řevem, kterým o sobě kdysi dávaly vědět staré traktory na každé vesnici. Název biocentra Ostrůvek vychází z historie. Ještě když Kobylské jezero existovalo, ležel na něm ostrůvek, později nahrazený obrovskou zemědělskou usedlostí, ze které se dodnes zachovala budova chátrající sýpky. „Začala se tady pěstovat řepa cukrovka, udělala se železniční trať a už to nebylo rybářství, ale zemědělství,“ vypráví dál Kotík.

Biocentrum Ostrůvek z výšky, foto: archív Tomáše Havlíčka.

Jenomže jezero se odmítalo vzdát. Odvodňovací strouhy se pořád zanášely, podzemní voda se drala na povrch. Zanedbání údržby proměnilo koncem padesátých let stovky hektarů půdy v bažinu, objevily se slanomilné rostliny, na hladinu přiletěli vodní ptáci. Starosta vypráví o týmu přírodovědců, který přijel obnovující se faunu a flóru prozkoumat. Ani to však nezabránilo novému a důkladnějšímu odvodnění pomocí drenáží. Přes veškerou snahu se ale řepě cukrovce ani kukuřici nedařilo. Soli obsažené ve zdejší půdě a vodě totiž narušují osmotickou rovnováhu v buňkách, komplikují příjem vody a rostliny trpí suchem. Pokud nechtějí, aby z nich byla voda ve slaném prostředí spíše vysávána, musí ve svém těle zvýšit koncentraci soli, což na jejich orgány působí toxicky.

Po revoluci se změnili majitelé statku a rostlinnou nahradila výroba živočišná. Péče o polnosti včetně údržby drenážních systémů začala pokulhávat a voda se znovu dostávala na povrch. „Traktory ty vodní plochy objížděly, sem tam nějaký zapadl, museli ho vytahovat, ono to v podstatě už nikoho nebavilo.“ Kotík též vzpomíná, že voda se v některých místech držela od jara až do pozdního léta. Je navíc mineralizovaná, nejen jako pozůstatek z dob třetihorního moře, ale nedaleko vyvěrá léčivý pramen Heliga mísící se s Čejčským potokem, který do nynějšího biocentra vodu přivádí. Časem zemědělci své snahy půdu obdělávat vzdali úplně. „To by si museli zařídit novou živnost — koupit vlasce, háčky a mohli chytat ryby,“ směje se Kotík.

Navzdory takovému lokálnímu výskytu vody ale jižní Morava obecně čelí obrovskému suchu. „Patrný je zejména úbytek vodních ploch v zemědělské krajině — nejrůznějších rozlivů z rozvodněných toků, hladiny spodní vody vystupující nad povrch půdy, nebo „kaluží“ po deštích v terénních depresích, které v krajině bývaly téměř každé jaro. To negativně ovlivňuje druhy, které jsou na takovém biotopu závislé. Známý a typický druh takového prostředí je například čejka chocholatá,“ potvrzuje Petr Berka z Odboru životního prostředí v Hustopečích. V biocentru Ostrůvek sleduje ptačí populaci.

Pole se proměnilo v ptačí oázu

Frrr! vyletěl vodní pták z rákosí. Marně se snažím zahlédnout, s kým mám tu čest. Letí rychleji, než já vytahuji brýle z kapsy. Procházím kolem největší z tůní. Celkem jich tu leží třináct různě velkých a rozdílně hlubokých. Ráda bych viděla všechny, ale respektuji, že do zadní části biocentra by lidé chodit neměli. Ta je pro přírodu, která po drahné době dostala šanci.

Tomáš Havlíček, foto: Jája Pivcová.

„Už v prvních letech po vytvoření poskytují biocentra útočiště pro druhy, které hnízdí na travnatých plochách, například strnady obecné nebo bramborníčky černohlavé. S postupným zarůstáním je následují druhy hnízdící na stromech a v křovinách, například různé druhy pěnic, stehlíci obecní nebo drozdi zpěvní,“ vysvětluje Berka. Dominantou biocentra je ptačí pozorovatelna (něco jako velký dřevěný posed), u níž mám sraz s Tomášem Havlíčkem, zakladatelem ateliéru Fontes, který se o uskutečnění projektu biocentra Ostrůvek postaral od začátku až do konce. „Mluvíme o revitalizaci jako o obnově přírody, ale když si představím revitalizaci, tak to má být něco, co si příroda dělá sama, proč by do toho člověk měl vkládat nějakou energii a peníze? Ale ono už se to prostě samo neudělá, ta obnova biotopů, které v přírodě bývaly a už nejsou,“ poznamenává Havlíček.

Na místě současného biocentra leželo podmáčené kukuřičné pole a pod ním zničené drenážní trubky. Území protínalo narovnané koryto takzvané Smraďuly, zmíněného Čejčského potoka tekoucího kolem sirného pramene. To byly výchozí podmínky. „A teď, projektante, tady máš plochu, tak si vymysli, co tady uděláš,“ pouští se Havlíček do popisu prací. Příprava začala v roce 2011, hotovo bylo o čtyři roky později. Vybudovat biocentrum totiž není jen tak. Nejprve bylo třeba přeložit a rozmeandrovat Čejčský potok, který spolu s podzemní vodou napájí všechny tůně v biocentru. „Plnohodnotné by bylo, ať si tady ta voda může meandrovat sama, ať si může dělat, co chce. Ale je to placaté území, tady se něco takového prostě nedá čekat,“ pokračuje Havlíček.

Příroda je náročným klientem

Slunko vykouklo zpoza mraků a odraz oblohy vybarvil hladiny tůní. Každá z nich je trochu jiná — hloubka, sklon a tvary se odvíjejí od požadavků orgánů ochrany přírody, výsledná podoba ale záleží na hladině podzemní vody. „Tam, kde je místo, tak dobře, ať je to mírné, ale tam, kde to místo nemám, už není limitem pro sklon svahů nějaký zájem ochrany přírody, ale obyčejná stabilita svahu. Aby to drželo, i když je to pod vodou,“ vysvětluje Havlíček. Různou hloubku a sklon břehů ocení žáby vyhřívající se v teplé mělké vodě nebo čápi a volavky, kteří už za těch pár let biocentrum pravidelně navštěvují.

Ptačí pozorovatelna, foto: Adapterra Awards, Nadace Partnerství (Vojta Herout).

Druhová skladba se ale postupně proměňuje. „Krátce po vytvoření biocentra, když byly břehy tůní bez porostů rákosí a orobince a vysazené stromy a keře byly nízké, obsadily Ostrůvek druhy, které preferují otevřené a málo zarostlé plochy. Z bahňáků to byli například kulík říční, čejka chocholatá nebo vodouš rudonohý,“ přibližuje vývoj Berka. S postupujícím zarůstáním břehů rákosím a vzrůstem vysazených dřevin už zde tyto druhy až na výjimky nenajdeme. „Změněný biotop ale obsadily nové druhy, vázané především na porosty vodních rostlin (rákosu) — několik druhů rákosníků, slavík modráček nebo potápka malá,“ dodává Berka.

Hned na dvou místech se k nebi tyčí skupiny suchých kmenů zasazených do kruhu. Jak tam tak trčí, vypadají jako nějaké oltáře. Jsou to ale broukoviště. Měla by poskytovat útočiště rozličným druhům hmyzu, ale jestli svůj účel plní, to je bez pravidelného monitoringu nemožné zjistit. Když se staví park, aby měli lidé kam jít na procházku, jsou zadány jasné požadavky a výsledek je podroben kritice lidských uživatelů. Když se však staví biocentrum, člověk se musí snažit respektovat potřeby živočišných i rostlinných druhů, aniž by dostal nápovědu. „Ono je to umělé a já nezaručím, že když si tu něco vymyslím, ti brouci tam fakt budou. Já jim tu zkusím nabídnout domeček, a jim se tam z nějakého důvodu nelíbí. Blbě tam fouká nebo je to špatný druh dřeviny. Zkoušíme, hledáme,“ vysvětluje Havlíček.

Dodržovat při tom musí standardy, které vydává Agentura ochrany přírody a krajiny. „Týkají se jak zakládání travních společenstev, tak výsadeb dřevin, koncepce tůní… To všechno musíme seskládat dohromady,“ doplňuje. Na břehy tůní by se navíc neměla vracet vyhloubená ornice, aby se po uvolnění zbytků hnojiv předešlo následné eutrofizaci, tedy nadměrnému obohacování vod o dusíkaté látky a fosfáty.

Broukoviště, foto: Adapterra Awards, Nadace Partnerství (Vojta Herout).

Revitalizace, respekt a rozum ruku v ruce

Zasahuje-li revitalizace do chráněných území, orgány ochrany přírody vyžadují provést odborné průzkumy a předložit posudky. Podle Berky může neuvážená výsadba dřevin poškodit stanoviště vzácných druhů i na zdánlivě málo hodnotných plochách. „Například na podmáčených polích nebo opuštěných pískovnách nebo hliništích cihelen. Tady hnízdí třeba břehule říční, na jižní Moravě i vlhy pestré. Proto by měl vytvoření biocentra vždy předcházet průzkum území a záměr by měl nároky vzácných druhů zohlednit.“

Na základě průzkumů potom vznikají podmínky, které se musí dodržovat. Týkají se nejen výsadby, ale i respektování životních cyklů druhů. Třeba doby líhnutí pulců. Problémem jsou dotace, které — ač určené na revitalizaci — nerespektují přírodní cykly. „Najednou je z toho půl roku, kdy se tam nemůže kopat, a když se to poskládá všechno dohromady s termíny podání výzev na dotace, tak se třeba stane, že se to protáhne o rok,“ krčí rameny Havlíček.

Obyvatele biocentra je potřeba zohledňovat i při následné péči, kterou zajišťují pracovníci obce. „Hnízdí tam ptáci, tak je nerušit,“ vysvětluje Kotík. Jako bývalý geolog si ale nejvíce cení rychlého návratu slanomilných rostlin. Jejich výskyt přibližuje další z naučných tabulí, k níž během svého putování naučnou stezkou přicházím. Přestože slaniska ještě na začátku 19. století pokrývala velká území mezi městy Znojmo, Brno, Vyškov, Hodonín a Břeclav, dnes patří k nejvzácnějším a nejzranitelnějším mokřadním biotopům u nás. Zmizela kvůli masovému odvodňování území. Jejich existence vyžaduje horninové podloží tvořené zasolenými usazeninami dávného moře, teplé a suché klima a přítomnost minerálního pramene obohacujícího půdu solemi. Všechny tyto podmínky biocentrum Ostrůvek splňuje. Možná i proto se sem i po desítkách let slanomilné rostliny pomalu navracejí: sivěnka přímořská, bařička přímořská, sonička rozprostřená a mnoho dalších. Detailní zmapování jejich výskytu v biocentru čeká na svého badatele.

Biocentrum Ostrůvek v březnu 2021, foto: Jája Pivcová.

I biocentrum má své odpůrce

Pokud se výsledek podaří, každá obec se biocentrem ráda pochlubí. „Vedlejší starosta to vidí, lidi to chválí, takže to potom dělá taky a je to snadnější prosadit politicky,“ říká Havlíček. Finančně se však taková investice obcím nevrátí. „Kdyby do toho měla obec dát milion korun, zastupitelstvo by to nepodpořilo,“ přiznává Kotík. Lidé z rybářské oblasti by navíc chtěli rybník, a i přes zákazy se snaží nasadit do tůní ryby. Ty následně ohrožují rozvoj ostatních druhů. „Nežádoucí je, aby jich bylo moc a v nesprávné skladbě,“ vysvětluje Havlíček a doplňuje: „Kapr ryje rypákem a sežere všechno, co najde — a je po pulcích.“

S výslednou podobou biocentra nesouhlasí ani místní bobr, který by vodní plochy rád o kousek přemístil, a tak na vodních tocích zásobujících biocentrum staví hráze. „Postavil si tam asi dvě nebo tři a pokácel nám tam asi padesát vrb,“ usmívá se Kotík.

Ateliér Fontes se revitalizacím věnuje už šestadvacet let. Za jednu z největších překážek považují Havlíček i Kotík majetkové poměry. „Měli jsme velkou výhodu, že 99 procent pozemků bylo obecních,“ přiznává Kotík. „Pokud nemá obec svůj pozemek a nemá jiné pozemky, aby je s ostatními vlastníky směnila nebo vykoupila, je minimální šance, aby se něco takového vybudovalo.“

Zádrhele vznikají i při domluvě s vlastníky okolních staveb a pozemků. V případě Ostrůvku to byla Správa železnic. Příjezdová cesta do lokality Ostrůvek vede přes přejezd, který je v rozporu s Českou státní normou. Je tomu tak už od roku 1896, kdy byla trať vybudována přes cestu vedoucí k sýpce. Do té doby se o přejezd nikdo nezajímal, a jen během mé návštěvy přes něj projel místní traktorista šestkrát. Přesto dostal projekt biocentra zamítavé stanovisko a změna si vyžádala zdlouhavé jednání a papírování. „Nejhorší je papírová válka. Neexistuje projekt, který by takový zádrhel neměl. Tyto překážky už jsme zvyklí překonávat, ale je to odporná činnost,“ povzdechne si Havlíček.

Byrokracie prodlužuje projektovou přípravu a zvyšuje cenu realizace. Biocentrum Ostrůvek mělo v tomto ohledu velké štěstí. Spor se Správou železnic prý v porovnání s problémy jinde nebyl nic. Podle Havlíčka však mnoho projektů, které by mohly přírodě a krajině pomoci, záhy končí, protože nedokážou podobné překážky překonat. „Jsou obce, které na tom zdechnou, nebo ani nezačnou,“ konstatuje.

Plazí zídka, foto: Adapterra Awards, Nadace Partnerství (Vojta Herout).

Pragma vítězí

Kotík i Havlíček připomínají, že vedle zadržování vody v krajině si pozornost zaslouží i špatné zacházení s půdou. „Když jsme tady všude možně vrtali, bylo znát, že ta svrchní slupka, třeba třicet centimetrů půdy, je jak igelit,“ přibližuje Havlíček. Kotík se vymezuje i vůči využívání pozemků k instalaci solárních panelů. Přitom pronajmout obecní pozemky pro výrobu zelené elektřiny by přineslo finance do obecní kasy. „Ta půda je potom znehodnocená, je nevyužitá a těžko se k ní potom někdo vrátí. Myslím si, že daleko lepší je vybudovat takový mokřad.“ A dodává, že za ty roky, co biocentrum funguje, pozoruje v okolí vyšší vlhkost vzduchu a ochlazení. Dosáhnout takové lokální změny na vyprahlé jižní Moravě považuje za úspěch. Projekt biocentra se dokonce dostal do finále soutěže Adapterra Awards, která oceňuje inspirativní projekty, pomáhající přizpůsobit města, domy a krajinu klimatické změně.

Vyhýbám se krtinám v trávě a mířím k „plazí“ zídce orientované jižním směrem, aby se kameny co nejrychleji prohřály. V polovině března se nedá o nějakém vyhřívání na sluníčku mluvit, ale dovedu si představit, že v létě by mi tu dělala společnost nějaká ještěrka nebo užovka, které se tu podle Kotíka hojně vyskytují. Útočiště jim poskytuje i plazník, vytvořený z navršené klesti přesypané ornicí tak, že mezi zeminou a větvemi vzniklo množství otvorů a chodbiček.

Loučím se s biocentrem a mířím zpátky k majestátním pozůstatkům sýpky. Slunce mě hřeje do zad a cítím vděk za to, že takové místo vzniklo. I kdyby se tak proměnilo jen jedno zničené pole z tisíce, každý příklad dobré praxe se počítá. Je mi jasné, že navzdory romantickému pohledu na Ostrůvek jako připomínku historie vedly ke vzniku biocentra naprosto praktické kroky. Nejdůležitějším předpokladem bylo podle Havlíčka vymezení biocentra v rámci pozemkové úpravy a Územního systému ekologické stability, o které se vedení obce postaralo před více než deseti lety. „S projektem biocentra začala paní starostka Dagmar Kovaříková, to je její zásluha. Pak už to někdo musel dodržet, a dodržel. Nakonec ty zcela pragmatické věci tvrdě vítězí…“

Kontakt: jajapivcova@gmail.com.

Tento článek byl podpořen z veřejné sbírky dobročinných ob­chodů Nadace Veronica