Naše nejoblíbenější minihry
zdroj: Rockstar

Naše nejoblíbenější minihry

26. 4. 2021 18:30 | Z redakce | autor: Redakce Games.cz |

Minihry už dávno nejsou jen easter eggy poschovávané v kancelářském softwaru nebo ve větších hrách. Kolikrát jde o poměrně důmyslné hříčky, u kterých jsme ochotní strávit pomalu víc času než s jejich mateřským titulem. Jaké hry ve hrách nejvíc bavily nás v redakci?

Šárka Tmějová: Gwent (Zaklínač 3)

Gwent zdroj: CD Projekt RED

Ve velké spoustě her jsou minihry jen mizernou vatou, kterou vytvořilo pár stážistů z externího týmu coby domácí úkol, se zbytkem herního světa nemají prakticky nic společného a navrch nejsou ani moc zábavné. To ale rozhodně není případ Gwentu.

Gwent je sám o sobě návykovou karetkou, kterou do zaklínačského světa uvedly už knížky, takže má nějaký příběhový základ, ale navíc se vývojářům povedlo vymyslet zábavný herní mechanismus i ze samotného shánění kartiček a kompletace virtuální sbírky. Jen si vzpomeňte na vymahačský quest se Zoltanem v Novigradu nebo řádně vyhrocený turnaj v rámci datadisku O víně a krvi, kde vás tvůrci donutí sestavit si úplně nový balíček a vystoupit z komfortní zóny přesílených špehů, s nimiž jste dosavadními oponenty projížděli jako zahřátý nůž kostkou másla.

A všichni samozřejmě známe ten příběh, jak se z vynikající chytlavé minihry stal samostatně stojící free-to-play titul. I v něm jsem strávila nějaké ty nižší stovky hodin, a ačkoliv je pravidly už dávno na hony vzdálený minihře ze Zaklínače 3, dospěl osamostatněný Gwent v jednu z nejlepších sběratelských karetních her. Že má vazbu na mé nejoblíbenější fantasy univerzum a respektuje i rozšiřuje jeho reálie, je pak už jen takový příjemný bonus.

Jiří Svák: Pazaak (Star Wars: Knights of the Old Republic)

Pazaak zdroj: BioWare

Přiznám se, že během prvního gameplaye KOTORu jsem měl dva větší záseky. Jeden z nich je společný asi spoustě hráčů, co se v té době pokoušela o pokoření hry: zpropadené závody kluzáků. Druhý zásek ale nemá nic společného s obtížností. Důvodem byl prostě a jednoduše pazaak.

Zpočátku mi pazaak přišel jako stupidní minihra založená na náhodě. Člověk měl jenom pár karet, ze kterých si před startem zápasu poskládal balíček. Hra mu pak každé herní kolo doplňovala z talónu karty do ruky. Cílem bylo, aby se součet vyložených karet co nejvíce blížil číslu dvacet nebo se mu ideálně rovnal. Zároveň karty tuto hodnotu nesměly překročit. Bohužel, ze startu měl člověk karet málo, a to ještě většinou pouze vysokých hodnot, takže mu jediný špatný los mohl prohrát zápas. Byla to spíš záležitost typu pokus/omyl (anebo věčného zneužívání quicksavu).

Pak jsem ale přišel na to, že existují karty, které hodnoty nejen přičítají, ale umí je také odečítat. A později, k mému překvapení, se objevily i kousky, u nichž je možné si libovolně zvolit plusové nebo mínusové znaménko. Najednou začala hra vypadat o poznání atraktivněji a skladbou balíčku či vymýšlením, jak by mohly karty fungovat uprostřed či na konci zápasu, se dalo docela slušně zabavit.

K tomu se přidal fakt, že k nejsilnějším kartám se člověk musel probojovat přes řadu vyhraných turnajů anebo si je draho pořizoval u obchodníků, přičemž některé speciální kousky nenabízel jen tak někdo. Z minihry v kantýnách se tak stala rozsáhlá herní aktivita, která mě na slušný počet hodin odvedla od příběhové linky a byla mnohdy primárním důvodem, proč jsem hru ve volných chvílích zapínal. Na vedlejší hříčku slušné, není-liž pravda?

Ostatně, podobný zájem o pazaak jsem neprojevil sám. Dokonce vznikla fanouškovská, samostatně spustitelná verze, která pravidla obohatila ještě o další exotické karty. Ale ani ta nedokázala nahradit in-game variantu, proto se u mě KOTOR na disku zdržel opravdu dlouhou dobu. Partie pazaaku s vychytralým Rodianem na kosmické stanici Yavin má prostě svoje čáro.

Alžběta Trojanová: Loutna (Fable III) & kytara (The Last of Us: Part II)

Fable III zdroj: Lionhead Studios

Melodické minihry ve stylu Guitar Hero, kde musíte stisknout správné tlačítko ve správný moment, většinou naprosto nesnáším. Jsem na to příliš hluchá, nemám špetku rytmu v těle. Pamatuju si, že jeden můj nápadník, hudebník ze středověké kapely, říkal, že to není možné. Že každý člověk má cit pro rytmus, je to naše lidská přirozenost. No, tak to se šeredně spletl. Když se například při koncertě vytleskává, koukám na ostatní a snažím se synchronizovat vizuálně.

To jen takové intro, abyste měli kontext k tomu, jak šokující je, že jsem si vybrala dvě minihry, kde musíte hrát na hudební nástroj. Ta první pochází z Fable III. V té jste museli jako panovník Albionu čelit nelehkým rozhodnutím. Některé morálně správné kroky vás přišly pěkně draho, ale můj hrdina se naštěstí rozhodl zachránit celé království kulturou. Vyhradila jsem si jeden den, postavila jsem se na náměstí a začala zuřivě hrát na loutnu. Několik hodin. Dobře, nebyla to nejzábavnější mechanika, ale díky výnosům z mých představení jsem vydělala dostatek peněz, že to zachránilo jak albionskou ekonomiku, tak i moji morální čistotu. 

The Last of Us: Part II zdroj: Vlastní foto autora

Druhou zmínku si zaslouží The Last of Us: Part II, které hraní na kytaru převedlo na naprosto jinou úroveň. Samozřejmě jsem toho jako hudební negramot moc nevydrnkala, ale je úplná radost pouštět si videa mnohem šikovnějších lidí, kteří s jednoduchou mechanikou zvládnou odehrát Nothing Else Matters od Metallicy a podobně. Tomu se říká imerze!

Pavel Makal: Dostihy (GTA: San Andreas)

Mohl bych samozřejmě vzpomínat na ukrutné množství miniher, počínaje hackováním v BioShocku nebo Deus Ex, konče vtipnými parodiemi na retro videohry, které jste do svého Pip-Boye mohli hledat ve čtvrtém Falloutu. Jenže málo platné, absolutní špičku v mém srdci drží Rockstar.

Nebudu klukům brát vzpomínky na Red Dead Redemption, takže jen souhlasně pokývnu, že jsem si s Johnem Marstonem i Arthurem Morganem užil při pokeru, kostkách nebo třeba vrhání podkov hromadu zábavy a vydělal nějaké ty dolárky. Já chci ale psát o sérii Grand Theft Auto.

Už stará top-down dvojka mě fascinovala se svým Kill Frenzy, kdy jste dostali neomezený počet nábojů a v časovém limitu bylo třeba pokosit co nejvíc ječících kolemjdoucích (zejména s plamenometem to byla ohromná řachanda). Přechod do 3D prostoru přinesl možnost stát se taxikářem, řidičem záchranky nebo hasičem, ještě později přibyl bowling a v pětce už se vývojáři utrhli ze řetězu s jógou, golfem nebo tenisem.

Protože jsem ale zištný parchant, kterému největší radost dělají minihry s maximálním potenciálem namaštění kapsy, patří moje srdéčko té jediné – dostihovým sázkám v GTA San Andreas. Tato zdánlivě nenápadná kratochvíle totiž s trochou štěstí (a velkou mírou trpělivosti) udělala ze Sídžeje bez větší námahy (rozuměj masakrování konkurenčních gangsterů, ničení rapperských kariér atd.) milionáře.

GTA: San Andreas zdroj: Rockstar

Nedovedu vám ani vypovědět, kolik nervů jsem zažil při sledování animovaných 2D koní. S jakým napětím jsem sledoval mnohdy vyrovnaná klání, která se rozhodovala až v samotném závěru. Vždy jsem sázel na žlutého či tyrkysového koně, kteří (aspoň co si pamatuju) měli nejvýhodnější kurz. Samozřejmě se mi kolikrát stalo, že jsem prosázel kalhoty a v touze vrátit se zpět na vrchol se jako správná troska vracel s několika umolousanými tisícovkami, které jsem opět hodil všanc.

Občas jsem své hráčské puzení ukájel pod Mulhollandem přímo v Los Santos, ale mnohem raději jsem si vyjel na venkov, do městečka Montgomery. A když se zadařilo, rovnou jsem utržené peníze vyrazil rozházet za oblečení od Didiera Sachse na Rodeo Drive.

Patrik Hajda: Krabi (Red Dead Redemption)

Red Dead Redemption Liar's Dice zdroj: Rockstar

Možná bych vymyslel i zábavnější minihru (například Gwent ve třetím Zaklínači), ale můj život nejvíc ovlivnily kostky z prvního Red Dead Redemption. Jak jsem se později dozvěděl, mají mnoho jmen a podob, ale u nás se zažily jako krabi (v angličtině jde o celou skupinu liar's dice, tedy lhářovy kostky).

V Red Dead Redemption jsem jejich hraním strávil neuvěřitelné množství času, protože co se zpočátku jevilo jako prachobyčejná a nudná náhoda, se posléze ukázalo jako velmi chytrý mechanismus hrající si skvělým způsobem s pravděpodobností. Ten pocit, kdy si pravděpodobnost v této hře zcela podmaníte, je k nezaplacení.

Pravidla v jednoduchosti: Všichni hráči naráz hodí vlastními kostkami, které nikomu neukazují. První hráč poté ohlásí, kolik je na stole momentálně například pětek. Může zahlásit třeba 10 pětek, přestože sám hodil pouze pěti kostkami.

Jeho tvrzení se týká kostek všech hráčů, tedy třeba 25 kostek v pěti hráčích, a může tak být s trochou štěstí skutečně pravdivé. Jde o odhad založený na pravděpodobnosti a informacích, které má sám hráč, tedy na hodnotách jím hozených kostek. A je v tom skvělý háček – jedničky se vždy počítají, tedy i do ohlášených pětek.

Hráči se postupně střídají na tahu a musejí vždy buď navýšit danou informaci, a jít tak do rizika, nebo ji zpochybnit, a jít tak do jiného rizika. Úspěšným či neúspěšným zpochybněním přijde někdo u stolu o jednu ze svých kostek, a má tak nevýhodu v odhadování dalších pravděpodobností. Vyhraje hráč, kterému po mnoha kolech jako jedinému zbydou kostky.

Z této kostkové hry se u mě na několik let stala naprostá stálice – když jsem ještě prožíval něco jako studentský život a byl častým hostem famózní a dnes již bohužel zaniklé restaurace V Korunní, nepřekvapivě v pražské ulici Korunní, kde nyní sídlí pobočka Lokálu, měl jsem vždy kapsy napěchované kostkami.

Touto jednoduchou hrou, kterou pochopí naprosto každý během jedné minuty a k níž nepotřebujete vůbec nic než sadu kostek, jsme vyplňovali čekaní na jídlo a bavili se s ní čím dál tím víc s každým dalším vychlazeným korbelem. Strávili jsme jejím hraním hodiny.

I v době, kdy jsem se stal deskovkářským požitkářem a prožil už nespočet velice sofistikovaných a neopakovatelných zážitků s deskovkami, jsem na kraby nedal dopustit a kdykoliv si je zas a znovu rád zahraju. Je to hra, která patří do hospody a dá se snadno využít jako „picí hra“ s panákováním po každé vyřazené kostce. Jednoduše ideální společník do party lidí, kteří jinak třeba ani hry nehrají.

Byl jsem proto neskonale zklamaný po zjištění, že tato famózní kostková hra trestuhodně není přítomná v pokračování Red Dead Redemption II. Ano, poker i black jack jsou fajnové hry, u kterých jsem nakonec také vytuhnul na pár hodin, ale krabi jsou krabi a mně v této kovbojské hře strašně chyběly. Ještě že je tak snadné zahrát si je ve skutečném světě. Když tedy zrovna neřádí pandemie.

Adam Homola : Hon na medvěda (Red Dead Redemption II)

Ano, pamatujete si správně. V Red Dead Redemption II není „hon na medvěda“ žádná specifická aktivita či snad minihra. Když já ale nemůžu vybrat jednu konkrétní aktivitu. Ve hře jsem strávil nespočet hodin vedlejšími aktivitami všeho druhu. Chytil jsem stovky ryb, ulovil stovky nic netušících živočichů a odehrál hodiny pokeru i blackjacku.

Nejradši mám ale nicnedělání. Kdybych měl totiž přeci jen něco jmenovat, bylo by to hezky česky „downtime“. Po akčních misích, intenzivních dialozích, dramatickém vývoji příběhu a vůbec vyhrocené atmosféře kolem Dutchova gangu jsem si vždycky jednou za čas tuze rád naordinoval relaxační činnost.

Až jsem si nakonec udělal svoji vlastní minihru. Hon na medvěda s konkrétními pravidly.

Red Dead Redemption 2 zdroj: Rockstar

Nasedl jsem na koně a odjel do Strawberry. Tam jsem si dal teplé jídlo, koupel, vyčistil si zbraně, připravil zásoby a šel spát. Namísto ráno jsem vstal odpoledne, oblékl si teplý kabát a vydal se na sever. Do kopců, hustých a zasněžených lesů s jediným cílem: ulovit medvěda. Bez uživatelského rozhraní, bez návnad, bez systému dead eye. Vybaven jen dvěma revolvery a vytuněnou dvouhlavňovou brokovnicí, sluchátka skoro na maximum, křupající sníh pod botami, vítr v uších... Hrobové ticho občas narušil nějaký ptáček, ale jinak jsem měl uši nastražené.

A vtom jsem ho uslyšel. Řev medvěda. Všude kolem mě stromy, tma, sníh a já neutíkám, jen si pomalu vykračuju, s připravenou brokovnicí. Další zařvání, tentokrát už blíž, ale pořád ještě nemám prst na spoušti. Jdu dál. V tom se mi najednou skoro rozvibrovalo pravé sluchátko. Řev z bezprostřední blízkosti. Následujících pár vteřin bylo intenzivnějších než leckterá velká mise. Teď už se jen vyškrábat s tou obří medvědí kůží zpátky na kopec a ve Strawberry ji dobře prodat.

Takhle si já vytvářím zábavu v Red Dead Redemption II. Namísto poflakování se po hospodách jdu na lov se vším všudy. S koupelí, s přípravou a bez pomocných berliček. Vlastně je to takový malý roleplay, který mě ale nesmírně baví a který mi nabízí tolik potřebný relax mezi misemi. I když je to relax dost intenzivní.

Nejnovější články