Majitel Jan Plachý: Skvělá sezona. Nesmíme to ale brát jako pravidlo a zůstat pokorní

Pane Plachý, BK Mladá Boleslav má za sebou vůbec nejúspěšnější sezonu v historii klubu. Jaké ve vás převládají pocity?

Jednou už jsme čtvrtí byli, ale přiznávám, že tehdy to asi nebylo takové. Tenkrát to bylo spíš takové příjemné překvapení, letos jsme udělali bodový rekord, a tak nějak jsme všichni věděli, že na to máme, a chtěli ještě výš. Je to škoda, že se nám po tak dobré sezoně nehoupou na krku alespoň bronzové medaile.

Na druhou stranu důležitější, než nějaké formální umístění je pro mě osobně hra, kterou jsme se prezentovali. K té není moc co vytknout, byla parádní.

Už přebolel ten sedmý semifinálový zápas? Nebo to v sobě ještě chvíli ponesete? Dokázal jste si Bruslaře představit ve finále extraligy?

K finále chybělo hodně málo, pár detailů. Už nechci mluvit o křivdách ze sedmého zápasu, k tomu už se řeklo a napsalo hodně. Ale přiznávám, že když vidím, jaké zápasy se hrají ve finále, nemám pocit, že bychom tam případně hráli druhé housle. O to je to pro mě bolestivější. Ale i tak se už dívám jenom dopředu.

Je pro vás největší kaňkou na právě skončené sezoně nepřítomnost diváků na stadionu?

Hokej se hraje pro diváky, patří to mezi typickou zábavu a vyžití lidí, v naší zemi určitě. A bez diváků to nemá ty správné grády, to je jasné. Chci našim fanouškům poděkovat, jak tuhle sezonu přestáli, a že o nich bylo slyšet, když už jsme je nemohli slyšet v hledištích. Pevně věřím, že až to jenom trochu půjde, zase si k nám na stadion najdou cestu.

Nabídnu ještě ale i druhý pohled na věc – je dobře, že jsme mohli hrát i bez lidí. Kdybychom nemohli hrát vůbec, nemám tušení, jak bychom to znovu nahazovali a rozjížděli. Funkční extraligový klub je obrovský kolos, který si člověk zvenku jen těžko dokáže představit, a já opravdu nevím, jak bychom to zvládali. Takhle jsme mohli pořád pracovat, sice tak trochu „ve střehu“, ale bylo to lepší než nic.

Navíc nás majitelé permanentních vstupenek mohli vidět alespoň prostřednictvím Hokejky TV, kterou se nám podařilo dojednat, a od čtvrtfinále bylo potom každé naše utkání v televizi, což byla dobrá prezentace klubu, jeho partnerů a také města Mladá Boleslav.

Klub překlenul to nejhorší období (doufejme) i díky neutuchající podpoře svých partnerů. Co byste jim vzkázal? A myslíte, že to nejhorší je už opravdu za námi?

Jestli je to nejhorší za námi, si nejsem jistý, v době pandemie jsem nezískal pocit, že to jako stát máme pod kontrolou, spíše naopak. O to víc si vážíme podpory našich obchodních partnerů, která neustala ani v téhle složité době. Po této sezoně máme spoustu pozitivních ohlasů na naši hru, ale i organizaci jako takovou, lidé nám píší, že jsou rádi, že alespoň my jim přinášíme radost. Toho si opravdu nesmírně ceníme. Jen díky našim partnerům jsme měli klid na práci a mohli se soustředit na hokej a naše výsledky, na našem čtvrtém místě mají velký podíl.

Chci věřit, že už to nebude nikdy tak hrozné jako tuto zimu, že se proočkujeme, asi i hodně promoříme, a do budoucna bude už jen lépe. Že se na podzim zase sejdeme v aréně a budeme společně fandit našemu týmu. A že klub zkusíme společně posunout zase o kousek nahoru.

Pojďme sezonu jako již tradičně rozpitvat. Loni jsme se bavili o nastolení sportovní cesty, po které se nyní úspěšně pokračovalo. S čím jste v tomto ohledu spokojený letos?

Myslím, že po té cestě dál kráčíme. Snažíme se hráče neustále tlačit k lepšímu, chceme být tou adresou, kam hokejisté chodí sportovně se posunout do NHL, KHL nebo Švédska. Tvrdě pracujeme, hodně bruslíme, bojujeme a tím se chceme prezentovat i dále. Plusem je skvělá práce s mládeží a výchova vlastních hráčů, kteří směřují do A týmu. To je naše cesta.

Příběhy Radima Zohorny nebo Pavla Skalického jsou notoricky známé, podívejte se teď třeba na Davida Šťastného, který má nabídky z KHL, nebo na mladého Davida Moravce, který za nás ve svých 17 letech hrál play off a dost trápil útočníky Pardubic. To je naše cesta v praxi.

Jestli něco Radim Vrbata a Václav Nedorost opravdu umí, pak vytipovat a dovést správné hráče – sportovně i lidsky, protože i letos se Bruslaři honosili především dobrou partou…

S tou partou to bývá trošku klišé. Můžete mít super partu v kabině, legrácky a pohodičku, ale na hřiště se vám nechce. My jsme jiná parta, taková ta, co nepustí kostičku, co dře do úmoru, má výsledky, má svého vůdce v podobě Martina Ševce, který je především pro mladší kluky velkým vzorem. Taková „parta“ má sílu a směr, na takovém kolektivu se dá stavět i do budoucna.

Radim s Vencou mají přehled, vědí, jaké hráče přivést, poznají, kdo má touhu se zlepšovat a chce pracovat. Jejich schopnost takříkajíc „zasáhnout cíl“ je hodně vysoká, klobouk dolů.

Je někdo další v týmu, kdo vás třeba osobně letos příjemně překvapil?

Nejvíce mě překvapil – a strašně mu to za jeho boj se zdravím přeji – Honza Růžička. Jak chytal v play off, to byla prostě zeď, byl famózní a po zásluze se teď připojuje k národnímu mužstvu.

Bodově byl skvělý David Štastný, sledovat ho s pukem je nádhera, střela zápěstím parádní. V play off hodně vyskočil Jakub Kotala, to bylo veliké překvapení, je v něm slušná perspektiva a pokud v létě dobře potrénuje, bude ještě lepší. Taky Honza Stránský ke konci sezony a v play off odvedl parádní kus práce – sice nevelký postavou, ale srdcem válečník. Když nad tím tak přemýšlím, mohl bych takhle asi pokračovat dál. Nezklamal téměř nikdo, byla radost se na ty kluky dívat.

A existuje naopak i nějaké mínus? Něco, co vás mrzí?

Samozřejmě, že jsou i nějaké výtky na některé hráče, ale to určitě veřejně probírat nebudu, to si vyřešíme interně přímo s těmi, kterých se to týká.

Mimo zmiňované nepřítomnosti diváků na stadionu snad není nic, co by nefungovalo nebo nám dělalo starosti. Snad to vydrží co nejdéle, nerad bych to zakřiknul. A samozřejmě musím dodat, že vždycky je co zlepšovat.

Na konci tohoto ročníku nikdo nesestoupil, naopak z první ligy jeden tým přibude. Co na to říkáte? Bude to velká změna?

Říkám na to, že je to neštěstí, když o naší lize rozhoduje svaz a majitelé si to nejsou schopni řídit sami. Samozřejmě je nesmysl hrát ligu v 15 týmech. V době covidu je to pak ještě o to větší nesmysl – nebude dostatek peněz, tím, že přibude další tým, nebudou ani hráči, takže je tím pádem budou kluby přeplácet, protože příští rok půjde 15. tým po základní části přímo do první ligy a 14. tým do baráže. Navíc od 11. do 14. místa se má hrát jiný systém. Takže příští rok bude hodně složitý, ekonomicky i sportovně. Většinou jsou to ze strany svazu nepromyšlené kroky, které nemají žádný sportovní efekt. Což je dostatečně vidět na výsledcích národního týmu nebo národního týmu do 20 let, kde si můžeme o medaili nejspíš nechat jen zdát. Ale to je na jinou debatu, která sem nepatří.

Ve hře je stále i Liga mistrů. Líbilo by se vám znovu si ji po letech zahrát?

Já bych Ligu mistrů hrát chtěl. A dokonce bych v ní chtěl být i úspěšný. Většina trenérů tuto soutěž moc nemusí, ale pro mě je to reprezentace naší ligy, našeho města, klubu. Jsou to navíc cenné zkušenosti, ať už pro hráče, tak pro naši organizaci jako takovou. Bylo by fajn zahrát si Ligu mistrů a zahrát si ji naplno – v duchu našeho hesla „zanechat stopu“.

Mezi sezonami je teď mnohem kratší volno. Mají věci v klubu takříkajíc rychlejší spád? A máte třeba i vy osobně nějaké volno?

Všeobecně se ví, že tým v čele s generálním manažerem Tůmou, sporťáky a kolegy v kancelářích je natolik profesionální a soudržný, že já s operativou nepřijdu vůbec do styku, to funguje jako hodinky bez mého přičinění. Mým úkolem je společně s pány Miškovským a Sukem shánět a dodat dostatek prostředků k tomu, abychom mohli v klidu fungovat. Takže se určitě k nějakému volnu dostanu. (úsměv)

Co byste si přál od příštího ročníku?

Přeji si diváky na stadionu, to v první řadě. Dále abychom pokračovali v nastoleném trendu, znovu atakovali 100 bodovou hranici po základní části a byli nebezpeční v play off. Zároveň chci ale říct jednu zásadní věc – že si moc vážím toho, kam jsme se dostali, a že jsem si vědom, že to nemusí být pravidlo. Že stále musíme pracovat nejen na ledě, ale i v kancelářích, být neustále ve střehu a především mít pokoru. Jen tak se může úspěch opakovat, potažmo se dá dojít ještě dál.

Děkujeme za rozhovor.