Výročí 19. až 21. dubna

   19. dubna

   1772 David Ricardo, (+1823) britský politický ekonom, jeden z nejvlivnějších klasických ekonomů spolu s Thomasem Malthusem, Jamesem Millem a Adamem Smithem, na jehož dílo Ricardo navázal. Jeho teorie výrazně přispěly k rozvoji ekonomického myšlení. Světově známý je pro svou teorii komparativní výhody, která je dodnes základem obhajoby mezinárodního obchodu a stala se též základem pro rozvoj dalších ekonomických teorií.

   Narodil se v Londýně jako třetí ze sedmnácti dětí židovské rodiny, která se do Anglie přestěhovala z Nizozemska. Nikdy nestudoval. Ve 21 letech utekl s dívkou Priscillou a konvertoval na křesťanskou víru. Otec ho odmítl a jeho matka s ním už nikdy nemluvila. Po této neshodě odešel z rodinného podniku, založil si makléřskou firmu a začal podnikat samostatně.

   Převážnou část svého jmění dosáhl díky spekulacím o výsledku bitvy u Waterloo. Jednalo se o jeho největší risk v podnikatelské sféře. Poté, co dorazily překvapivé zprávy, že Wellington vyhrál bitvu proti Napoleonovi, Ricardo se stal okamžitým milionářem. Okamžitě zanechal obchodování a začal se věnovat veřejné činnosti.

Ricardo byl blízkým přítelem Jamese Milla. Mezi jeho další významné přátele patřili Jeremy Bentham a Thomas Malthus, s nimiž Ricardo vedl hluboké korespondenční debaty o takových věcech, jako je například role vlastníků půdy ve společnosti. Byl také členem Malthusova klubu politické ekonomie a členem King of Clubs. Také jedním z původních členů Geologické společnosti. Všude zanechal mimořádný dojem. Nakonec i 1819 v parlamentu, zde hájí liberální politiku. Mimo jiné tvrdil, že státy, které uzavírají své hranice před ostatními, nikdy nemohou dosáhnout hospodářského rozmachu. Zemřel na infekci středního ucha, která se rozšířila do mozku a vyvolala septikémii.

   Prostudovav Smithovo Bohatství národů rozhodl se jeho myšlenky a závěry zrekonstruovat a zmodernizovat. Nebyl spokojen s tím, jak Smith konstituoval ekonomickou vědu, protože nedefinoval přesně pojmy, které používal. Ricardo vytvořil klasickou politickou ekonomii na bázi deduktivně abstraktní, nepoužíval žádné empirické důkazy, neuchyloval se k historii. Byl prvním ekonomem, který pracoval s takovým důrazem na pojmosloví, přesnost a příklady.

   Ve své době byl velmi uznáván. Stručně jeho přínosy: Příčiny znehodnocení britské libry, teorie pracovní hodnoty, teorie pozemkové renty, teorie komparativní výhody, inspiroval rané socialisty a inspiruje dodnes a vyvolává spory. Jeho myšlenky měly obrovský vliv na pozdější vývoj v ekonomii. Američtí ekonomové ho řadí jako druhého nejvlivnějšího ekonomického myslitele za Adamem Smithem v době před dvacátým stoletím.

   20. dubna

   1808 Charles Louis Napoleon Bonaparte (+1873), později též jen Ludvík Napoleon a Napoleon. III., syn Napoleonova nejmladšího bratra Ludvíka Bonaparta a jeho manželky, královny Hortense de Beauharnais. Jeho otec vládl Holandskému království, které existovalo po určitou dobu z vůle Napoleonovy. Stal se prvním prezidentem Francie (s titulem princ-prezident) a posléze se prohlásil za francouzského císaře. Jeho vláda byla svržena poté, co byl zajat v prusko-francouzské válce během bitvy u Sedanu.

   Mně je jeho osobnost nadmíru nesympatická, leč zůstane navždy příkladná v tom, jak někteří dosáhnou téměř neomezené moci v důsledku nedostatečné obezřetnosti slušných lidí. Pozoruhodné je to právě u Francie, jež ukáže světu příklad revoluce, která sice formuluje Práva člověka a občana, leč vzápětí se zvrhne a bezuzdně vraždí, načež se zvrhne podruhé v ohavné zkorumpované Direktorium a nato i potřetí, neb jeden Korsičan využiv ohromné popularity a prestiže uchopí svévolně moc za potlesku davů a stane se konzulem a o pár let později se povýší přesně na tu ohavnou úroveň, pro niž se vedla revoluce (a pro neúrodu a hlad a nadutost dvou čelných stavů a prázdnou pokladnu též vlivem podpory jiné revoluce v zámoří). Tento náš synovec Korsičanův argumentuje poté, kdy zemře syn Napoleonův vévoda zákupský, že je nyní dynasticky na řadě a že bonapartovská dynastie má na francouzské vůdcovství nárok.

   Nemluví rovnou o druhém císařství, všichni adepti diktátorství jsou opatrní, aby rovnou přiznali barvu, zkusí to jako Hitler, zosnuje puč a 1840 přistane ve Francii a zjistí, že o něho nikdo nestojí a odskáče to jen 6 lety fešácké vazby, z níž nakonec uteče do Anglie a sklidí jen výsměch. V onom roce evropských revolucí se chová opatrně a jsa zvolen do Ústavodárného shromáždění raději se vzdá mandátu. Doplňovací volby poté vyhraje. Dá se zvolit do prozatímní funkce zvané princ-prezident, aby se čtyři roky později jako strýček prohlásil císařem. Strýčkovi, jehož nechá ze svaté Heleny převézt do Francie a pochovat v Invalidovně, aby měli hrdí Francouzové kam chodit přemítat o velikosti, nesahá ani po kotníky, což je ostudou té přední evropské kulturní země.

   Ovšem za jeho vlády Francie zaznamenává řadů úspěchů a zisků, jež všechny nemůžeme připisovat jemu. Ve Francii a v celé západní Evropě právě zuří průmyslová revoluce, již má Británie už za sebou, nebo v plném proudu. Účast v krymské válce, anexe Indočíny, Alžírska s Tuniskem a Senegalu a dalších území v Africe i Asii. Podpora budování Suezského průplavu a rozhodující podpora Itálie v bitvě u Solferina, jež stvrzuje italské sjednocení a vyhnání Rakouska z Itálie. Zaslouží se podporou pařížského prefekta barona Haussmanna o dodnes kritizované přebudování centra Paříže a o rozvoj francouzské železniční sítě, nešťastně centralizované do Paříže.

Plete se do světové politiky, kde může, už jsme byli u jeho plánu na nastolení Maxmiliána Habsbursko–Lotrinského na mexický císařský trůn. Poté, kdy to dopadne tragicky, skočí Bismarckovi na špek a vyhlásí Prusku válku, kterou hanebně projede, a ještě k tomu ho Němci zajmou s celou severní armádou v Sedanu, načež o vše přijde a dožije na rozdíl od strýčka a mnohých Rusů, pohodlně ve vyhnanství v Británii.

Ta obdivuhodná kulturní země pak ještě zvítězí za cenu téměř dvou miliónů vojáků ve Velké válce a napraví ztráty Alsaska a Lotrinska, aby poté s udivující hloupostí vsadila na betonová opevnění a podél dlouhé hranice je postavila jen zčásti. A když se blíží další konflikt, hanebně zradí svého spojence, který se v něm shlíží a buduje také opevnění, leč ještě nesmyslnější.

   A když hrdí Francouzové prohrají stejně hanebně jako před těmi 70 lety, nastolí kolem stařičkého omezeného maršála režim ještě daleko ohavnější než někdejší direktorium, tohle je francouzská hanba největší. Naštěstí mají jednoho vysokého nosatého generála, který všechny slušné kol sebe soustředí a spolu se spojenci někdejší slávu Francie obnoví.

   Nato hrdinní Francouzové odhodí minulost na hnůj a dohodnou se s bratry Němci a naváží společně na to přínosné ze svrchu zmíněné revoluce a vymyslí evropská společenství a postaví se za ně a ten nosatý se objímá s někdejším katolickým starostou Kolína a je tu konečně klid na práci (kdyby to jen ti komouši nezkazili). Tak vidíte, nasazuju psí hlavu Francouzům a sami na ní máme máslo. Proto je stylové, že následující osoba stojí právě za máslem na vlčí hlavě bratří Němců.

   1889 Adolf Hitler (+1945), německý kancléř a později i vůdce Německa. Vidíte, jak krásně od druhého francouzského císaře přejdeme k dalšímu, který získal moc řádně a legitimně.

   Případ nacismu a jejich ulízané hlavy je celosvětově školní ukázkou selhání demokratického řádu a důkazem, že je o svobodu a demokratický řád třeba stále usilovat a nikdy z toho neustupovat. Ono se to stejně jako tehdy v Německu vždy nějak blbě sejde. Prohrajete válku a nějak to není vidět. Vítězové vám nadiktují urážlivé a hloupě nesplnitelné podmínky. Ponížení cítí každý.

   Demokracie v zemi má pořád nějakou nemoc, ať už to je inflace, nadutost vedoucích tříd, nebo nástup komunistů. Do toho jejich protipól nacisté. Kdo je přijatelnější. A když vypukne Velká krize, lidem se tak zle vede, až jsou ochotni uvěřit každému. Ale náš panáček není každý a už jednou zosnoval puč a navíc se ve vlastní knize přiznal, oč mu jde. Jenže mu nikdo nevěří. Vyhraje volby a prezident ho pověří sestavením vlády. Prý ho zvládnou a ochočí.

   Ihned použije požáru sněmu jako záminky a přesně v duchu ústavy si dá udělit plné moci. Tady už demokracie končí. Jakmile prezident zemře, už mu nikdo v cestě nestojí, a v souladu se zákony nastolí osobní diktaturu. Žádný odpor. Vše je zákonné a žije se pořád líp. Zbaví se nespokojenců ve vlastní straně za potlesku davů a získá si důležité složky společnosti a státu. On nás z krize vyvede.

   Pozoruhodné je, že k ekonomickému oživení už v roce 1933 dochází, což znamená snižující se podporu nacistů. Nové volby by už nevyhráli. Ale ty, které uspořádali, už měli pod kontrolou. Každému myslícímu politikovi bylo jasné, kam to povede, a kdo uměl číst, poslouchat a kombinovat, musel dojít k jasným závěrům, jako třeba Churchill, který přes veškeru jasnozřivost také zpočátku ve válce seká chybu na chybu.

   Nutno však zachovat zdravý a kritický rozum. Hitler nebyl žádný šílenec, nýbrž docela inteligentní a sečtělý chlap, který zpočátku mnoho riskoval a vsadil a jak už to někdy bývá, správně a mnohé mu do roku 1941 vyšlo. Kdo by ho neměl za génia. Mnohé však se nezdaří a po porážce u Moskvy z hrušky dolů, neb jeho odhad síly protivníků a situace pak už zcela vadný. A protože každý takový panáček nesnese kritiku a nepřipustí chyby, kupí se to a kupí a jde to k čertu. K tomu všemu zdraví na kočku. Nemá smysl zde vypočítávat sled chyb, jimž vděčíme spolu se spojenci za to, že tu ještě jsme.

   Nemá smysl spekulovat, který historický darebák je nejhorší. Někteří ta nesmyslná čísla sumírují a docházejí k závěru, že z hlediska mrtvých byl nejhorší Mao–ce-tung, druhý Stalin a pak teprve náš Adolf, po něm pokulhávají s podstatně méně sofistikovanými prostředky Čingischán a Tamerlán. A dost hrozné bývaly morové rány (nebo neštovicové) a až na konci se krčí ten chudák Kovid.

   Tento zločinec první kategorie stále něčím přitahuje a láká, o čemž svědčí dokumentární filmy, povětšinou stále přemílající již jinde natočené a opakující tytéž pravdy a tytéž nesmysly a floskule. Pak vidíte v programu televizní stanice titulky Hitlerova válka, Hitlerovi generálové, Hitlerovy děti, Hitlerovy ženy. Hitlerova propaganda, Hitlerovy stavby, Hitlerova policie, Hitlerova kuchyně, Hitlerova auta. Hitlerovy dálnice, Hitlerovo ložní prádlo, Hitlerovy trenýrky, Hitlerova strava, Hitlerovi lékaři a tak podobně až do zblbnutí.

   1893 Joan Miró. (+ 1983), katalánský malíř, sochař a keramik a jeden z největších surrealistů. K malování směřoval už od dětství. Studia a první výstava 1918. Udivil stylem a užitím barev. Zrovna Miró je příklad malíře, jehož je ošidné nějak zařazovat a vymezovat. Je evidentně jiný než Picasso a Braque a odejde do Francie a Picasso od něho koupí obraz, jehož si celý život cení. Leč první léta po válce jsou spíše hledáním a konečně uchopením myšlenky surrealismu a nechává se vést představivostí. Experimenty s materiálem, přestane zcela používat olej a temperu. Volí čistou abstrakci, koláže a jednoduché konstrukce v přesně vypočítaném vztahu formy a barvy. Politická situace ve Španělsku se mění a malíř svou technikou reaguje. Hle, jak společné s černými malbami Goyovými. Miró ztvárňuje monstra na černé nebo červené obloze a znázorňující konflikty a absurditu války. Násilí vyjadřuje maximální abstrakcí, v malbách se objevují ustříhané nehty, staré zubní kartáčky, rezavé řetězy, pružiny a smotané provazy.

   Na počátku druhé světové války se ze Španělska odstěhuje do Normandie, Když Němci začali tuto oblast bombardovat, znovu se přestěhuje a ze svých prací zachrání na útěku pouze Konstelace vzniklé v hluboké depresi. V obavě, že Němci válku vyhrají, ztrácel chuť žít. A v díle Konstelace se snažil najít ztracenou jistotu v harmonii symbolů. Symboly na plátnech obsahují hledání jednoty, ornamenty a plnost kosmického pořádku, působí klidem a vyrovnaností. 1947 Miró v New Yorku, kde byla na jeho počest uspořádána výstava v Muzeu moderního umění. Jeho práce vyvolaly velký ohlas a malíř byl požádán o vytvoření rozsáhlých nástěnných maleb. Dostavil se i úspěch v sochařství a tak návštěva USA rozšířila jeho umělecké obzory.

21. dubna

   1819 Charlotte Brontë (+1855), anglická spisovatelka romantického stylu, třetí nejstarší z pěti sester Brontëových. Všechny píší. A všechny zabije tuberkulóza, jako zabíjí rodinu Karla Havlíčka. Všechny holky do dívčí školy a ona z toho vytěží Janu Eyre. Sestry umírají dvě 1825, další 1848 a 49 a bratr 1848. Tuberkulóza v rodině byla strašná věc. Díla: Jane Eyre (1847), Shirley (1849), Villette (1853), Profesor (1857)

   1915 Anthony Quinn (+2001), vlastním jménem Antonio Rudolfo Oaxaca Quinn, mexicko-americký herec, malíř a scenárista, dvojnásobný držitel ceny Oscar. Tohle je pestrý původ: Narodil se irskému otci a mexické matce aztécké národnosti. Vyrůstal v městečku nedaleko od Los Angeles. Otec zahynul při autonehodě a malý Anthony musel živit rodinu sám. Pracoval v pomocných dělnických povoláních a toužil stát se boxerem. Nicméně měl jak výtvarné tak i hudební nadání, takže vystupoval s orchestrem při bohoslužbách. Pro studium architektury na vysoké škole se potřeboval zdokonalit v angličtině, a proto se přihlásil do hereckého kurzu. Herectví se mu postupně velmi zalíbilo. Pro svůj vzhled velmi často obsazován do rolí zločinců mexického nebo indiánského původu, dále do rolí tajemných cizinců, drsných revolucionářů a všelijakých zloduchů. Velmi často hrál ve westernech a dobrodružných či kriminálních filmech. Zpočátku vystupoval pouze v malých a vedlejších rolích, nicméně se postupně vypracoval v hvězdu.

   Filmografie výběr

1941 Sedmá kavalérie

1952 Viva Zapata! (role:Eufemio Zapata, Oscar za výkon ve vedlejší roli)

1954 Silnice

1956 Zvoník od Matky boží (role: Quasimodo)

1957 Žízeň po životě (role: malíř Gauguin, Oscar za výkon ve vedlejší roli)

1959 Poslední vlak z Gun Hillu

1961 Děla z Navarone

1962 Lawrence z Arábie

1964 Řek Zorba (zajímavé je, že tady Oscara nezískal, o čemž si myslím své)

1968 Zbraně pro San Sebastian

1993 Poslední akční hrdina

   1926 Alžběta II., britská královna, už nyní nejdéle vládnoucí monarcha na britském trůnu a čtvrtá nejdéle vládnoucí na světě, pokud je známo. Víte přece, jak to bylo s některými starozákonními králi, žili údajně stovky let. Ach, ti Židé. V současné době vládnoucí královna šestnácti nezávislých států označovaných jako Commonwealth realm. Jedná se o státy Antigua a Barbuda, Austrálie, Bahamy, Barbados, Belize, Grenada, Jamajka, Kanada, Nový Zéland, Papua Nová Guinea, Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, Šalomounovy ostrovy, Tuvalu a Spojené království Velké Británie a Severního Irska. V každé této zemi je považována za panovnici samostatného státu a plnění královských povinností pro každou zemi je oddělené. Je také nejvyšší představitelkou anglikánské církve.

   Pokud jde o délku vlády, nachází se zatím na čtvrtém místě za Ludvíkem XIV. (1643-1715), 72 let a 110 dní, thajským Rámou IX. (1946-2016),70 let a 126 dní a liechtensteinským knížetem Janem II. (1858-1929), 70 let a 91 dní. A má dost šancí na zaujetí prvního místa. Z pilnosti si můžete spočítat, který den to bude a pak to společně zapijeme na dva prsty. Nemá smysl tu sepisovat traktáty, mnohé o mém postoji k Británii a této královně již řečeno v eseji o pohřbu prince Filipa. Zde se jen omezím na to, že Její královské Výsosti popřeju mnoho štěstí na zdraví (to je důležité přát, stačí mít smůlu a chytit nějaký virus, nebo blbě upadnout), a lásku bližních a všech obyvatel Commonwealthu.

  1947 Andie Mac Dowell, americká herečka dle mého jedna z nejkrásnějších tváří filmu v 90. letech. Překrásné oči a povětšinou do úhledných kudrlinek upravené vlasy. Narodila se jako nejmladší ze čtyř sester. Ve dvaceti odešla z vysoké školy a začala pracovat jako modelka, není divu. Ve filmografii jsem napočítal 70 filmů včetně televizních a seriálů, zde uvádím jen ty dle mého nejzávažnější:Taková rodinná romance, Láska za láskou, Eliášův oheň, jen třikrát nominace na Zlaté glóby, jinak žádné jiné ocenění.