„Ano, máme Dolní Vítkovice, s těma je spojena sláva, jenže ony mají jenom dvousetletou historii. Kdežto mlýny v Ostravě existovaly už čtyři sta let předtím. A my máme takové mrňavé muzeum, aspoň něco,“ usmívá se galerista. 

On sám se považuje za nadšence, a kromě sběratelství také příležitostného malíře. Zobrazuje ostravské motivy, vyrůstal totiž na Stodolní ulici.

„Narodil jsem se ještě před Vítězným únorem, pak už se to jenom vezlo… Přišla měnová reforma a vyvlastnění zbytku majetku, co měla rodina. Děda vlastnil tiskárnu na Šubrtově ulici, poblíž Stodolní. Dědovi jsme jako rodina zavázáni, protože po něm přece jen něco v restituci zůstalo. Riedlové rodem pocházeli ze Šumvaldu. Děda byl syn mlynáře a tradovalo se, že do Ostravy přišel jen vyučen, s pár krejcary v kapse. Dařilo se mu, a tak končil jako místní radní, který dokonce vítal na návštěvě města prezidenta Beneše,“ vypráví Eda Riedl.

Jako vyučený sazeč písma prošel jeho děd řadou tiskáren. Pracoval v Přerově, v Místku a nakonec v Přívoze. „V roce 1911 se osamostatnil a zažádal o koncesi, vybudoval barák a oženil se. Jednu dobu zaměstnával až padesát lidí. Do tiskárny jsem chodil sbírat vyřazená tiskařská písmenka, do sběru, byla z olova,“ popisuje galerista. „Na Stodolní se žilo dobře, to byla tehdy ještě spořádaná ulice. Na ní stálo jedno auto, protože na to nikdo jiný neměl. Jako kluci jsme pěšky chodili podchodem bruslit na zimní stadion. Na základní školu jsem chodil na nedalekou Poděbradovu ulici, tam, kde je dnes uměleckoprůmyslová škola.“

Pro nás kluky byl důležitý hlavně místní rajon

Ani pověstná špinavá Ostrava na něj tehdy neudělala špatný dojem. „Jako kluci jsme Ostravu vnímali pochopitelně jinak. Pro nás byl hlavně důležitý místní rajon, který se rozkládal od zimáku a pak, jak byl Bulhar, prodejna u Janáčkovy ulice, kde se chodilo na kvaky a kapusty. Přelezli jsme plot a bylo. Jinak jsme ale museli být slušní. Tehdy ještě bylo zvykem zdravit se na ulici, protože kdybych někoho nepozdravil, tak ten dotyčný by to řekl u nás doma a já jsem to schytal,“ směje se Riedl. 

„Když šel policajt, byli jsme v pozoru. My jsme sice sekali dobrotu, jenže byla tady i jiná, obávaná parta, takzvaní Fifejďáci. Jejich rajon sahal od Janáčkové ulice směrem dál k Mariánským Horám. Jako konkurenční party jsme se někdy setkali na zimním stadionu, kde při bruslení nebyla nouze o bodyčky nebo narážení do sebe,“ líčí. 

Ostrava 50. let v dětských očích byla plná legend. A některé z nich měly i dramatický nádech. „Někdy došlo k tomu, že se konala výprava na Slezskoostravský hrad, ale nikomu z nás se tam moc nechtělo, šuškalo se, že se v něm skrývají banderovci. Takže jsme jej jen tak opatrně ve dne obešli a zmizeli. Asi to nebyla pravda, banderovci přece už byli dávno pryč,“ dodává galerista.

Objekt, který Riedl v Přívoze spravuje, pořídil od restituentů. „Je to jedna z mála dochovaných budov, kde se v Ostravě nacházel vodní mlýn. Ví se, kde byly, ale v ostatních případech se nedochovaly. Tady se jedná o objekt z roku 1886, jeden z nejstarších v centru. Jak mlýn zkrachoval, koupila jej vídeňská likérka a za socialismu tady působil Technomat. Neúspěšně jsme se snažili jako spolek z objektu vytvořit památkově chráněnou budovu,“ vysvětluje.

V dnešní době podle něj lidem chybí zejména příležitost setkávání se. „Všichni se otáčejí za první republikou, s tím, že se žilo jinak. Byla jiná morálka, ale také nebyla televize, nebyly mobilní telefony, internet a další technické záležitosti, které dnes směřují spíše k samostatnosti. Dříve se lidé stýkali a hlavně k tomu měli závažný motiv. Dnes už jej nemáme, děti si vystačí s mobilem, s tabletem, nic nepotřebují, své zájmy si umí vyhledat virtuálně,“ poznamenává k proměně společnosti.

A Ostrava? „Černá Ostrava – dobrá Ostrava. Jak by bylo krásně na jižní Moravě nebo v jižních Čechách, ale manželka říkala, ne ne, to by se jenom pilo. A když si to tak vezmete, horníci tady odedřeli, co se dalo, a samozřejmě pak šli obvykle do hospody. Nebylo kam jít,“ říká Riedl. „Na důlní mechanizaci jsem fáral na Dole Bezruč. Člověk sjel kilometr pod zem, kde chlapi chodili téměř nazí, kde bylo vedro 40 stupňů. Na Armádě to bylo zase jiné, vysoké sloje, když byla zatopená cesta, tak jsem si i zaplaval, bylo třeba se dostat k čerpadlu na konci chodby a jinak to nešlo. Takže byly i veselé okamžiky. Neveselé nastaly v okamžiku, když nesvítila na šachtě rudá hvězda, protože to znamenalo, že se neplní plán,“ říká Eda Riedl.

Co se týče mlýnů, tak má zmapovanou celou Ostravu i její přilehlé části.„Nejsem profesionální historik, ale co bylo dostupné a na co mě kdo upozornil, tak to jsem se snažil dohledat. Teprve nedávno mě upozornili na vodní mlýny v Hrušově, ale informace o nich spláchla v roce 1997 povodeň, všechno zničila. V minulosti tekla voda v Ostravě skoro všude, za Mlejnem byl náhon, vedle něj také jeden. Pod Ostravou je spodní voda. Byla tendence vodní strouhy zasypávat, ale jak se říká, voda má paměť. Jednu dobu jsme měli pracoviště důlní mechanizace i ve vile Tereze na Černé louce, když se zvedla hladina Ostravice, ve sklepě se rozlila voda,“ vzpomíná galerista.