Evropská Superliga měla být vrcholem klubového fotbalu. Po pár hodinách od zveřejnění však kvůli tlaku veřejnosti zkrachoval. Jejím velkým propagátorem byl šéf Juventusu Turín Andrea Agnelli, který takzvanou „Starou dámu" vytáhl zpět na vrchol. Jaké byly jeho motivy pro zdánlivě velikášský projekt? A kdo vlastně jeden z nejmocnějších mužů evropského fotbalu je?
Kdyby se v posledním týdnu udílela cena pro člověka s největší porcí másla na hlavě, byl by žhavým kandidátem rozhodně Andrea Agnelli, neboli šéf fotbalového klubu Juventus F. C., donedávna jeden z představitelů UEFA a také jeden z nejmocnějších mužů evropského fotbalu.
Moc a sláva však často stoupá do hlavy, což Agnelli potvrdil snad až příliš doslova: jím velmi agresivně prosazovaný projekt takzvané Superligy totiž krátce po představení vyvolal takovou vlnu odporu, na němž se navíc vzácně shodli úplně všichni (fanoušci, fotbaloví bafuňáři, a dokonce i politici), že trvalo jen pár dní a celý vrchol klubového fotbalu připravovaný několik let shořel jako cigaretový papír.
A Andrea Agnelli nejspíš bude jeden z největších poražených, protože právě on na lákavý projekt hodně sázel a odešel z několika významných funkcí, aby se Superlize mohl naplno věnovat. Na druhé straně není asi příliš pravděpodobné, že by se musel zbavit své vlády nad samotným Juventusem, protože za uplynulou dekádu, kdy právě tento klub z pozice předsedy představenstva ovládá, ze „Staré dámy“ učinil suverénně nejúspěšnější italský tým, který vládne doma a v Evropě jako jeden z mála italských klubů drží krok s lídry španělské, německé a anglické ligy.
Navíc Agnelli má na kontě daleko ostřejší skandály, které se mu podařilo ustát.
Italští Kennedyové
Agnelliho příběh se však začal psát již před mnoha desítkami let. Je totiž potomkem jedné z nejvlivnějších italských rodin, z níž pochází řada úspěšných byznysmenů. Její zakladatel, Edoardo Agnelli, se narodil ve třicátých letech devatenáctého století a již tehdy byl význačnou postavou veřejného života města Turín (přesněji řečeno byl starostou jedné z jeho částí nazvané Villar Perosa). A právě s tímto městem klan Agnelliových spojil svůj úspěch. Edoardo měl tři syny, z nichž nás bude zajímat především ten prvorozený Giovanni.
Edoardo zemřel v pouhých 40 letech, když bylo Giovannimu teprve pět. Ale i tak se mu podařilo jít v otcových stopách a také se stal starostou Villar Perosa. Tím však do dějin nevstoupil. Do pantheonu italského průmyslu se zapsal spíše svou láskou k technologiím. Právě on patřil mezi zakladatele turínské fabriky, v níž se měly vyrábět ty nové drožky nepotřebující koně ani kočí. A tak, 11. července 1899, vznikla společnost Fiat, neboli Fabbrica Italiana di Automobili Torino. Pro zajímavost: za svůj podíl, který v podniku Giovanni měl, zaplatil v přepočtu pouhých 400 dolarů (na dnešní hodnotu přepočteno nějakých 11 a půl tisíce).
Giovanni však nebyl jen investorem. V roce 1900 se stal prvním ředitelem rychle rostoucího podniku, který se postupně stal jednou z nejdůležitějších italských firem. A rodina Agnelliů ve vedení Fiatu seděla až do působení Benita Mussoliniho, kdy byli odstraněni, a k moci se nevrátili až do šedesátých let. Tehdy se šéfem Fiatu stal legendární Gianni Agnelli (Giovanniho vnuk), který také propojil Fiat a právě fotbalový klub Juventus F. C. (byl jeho fandou a spolumajitelem).
Gianniho osobnost ukazuje, kam až to mohl schopný muž se zázemím dotáhnout. Gianni byl veleúspěšným byznysmanem, který vedle průmyslu ovládal také fotbalový klub a později se dostal do Senátu. Za jeho vlády, která trvala tři dekády, prožíval Fiat mimořádně dobré časy a Gianni se stal nejbohatším mužem novodobých italských dějin. Asi vás napadne, proč se právě této rodině přezdívá italští Kennedyové, že?
Andrea Agnelli však není v přímé rodové linii s Giannim. Jeho otcem je totiž Umberto Agnelli, Gianniho bratr, který ve Fiatu a Juventusu také působil na vrcholných manažerských postech. Andrea se narodil v roce 1975 a také on byl postupně vychován v rodinné tradici - tedy vystudoval dobrou univerzitu (konkrétně Bocconi University) a první „práci“ dostal v jedné z odnoží v rodinném podniku (konkrétně v Iveco). Dále pracoval také ve Ferrari či ve Philip Morris.
Zpět na vrchol
„Náš klub prošel mnoha změnami, ale žádná nikdy nebyla tak důležitá, jako když před deseti lety převzal vedoucí roli Andrea Agnelli,“ hlásá oficiální video klubu natočené u příležitosti desátého výročí uvedení Agnelliho do funkce. Současný vládce Juventusu se pomyslné koruny chápe v květnu roku 2010 a úřadovat začal okamžitě. Pro novou sezonu angažoval nového manažera ze Sampdorie Janov Luigiho Delneriho a Giuseppeho Marottu na pozici sportovního ředitele. Luigi se však na žhavé židli moc neohřál a vystřídal jej miláček fanoušků Alberto Conte.
A tím se rozjela nevídaná šňůra, díky níž Andrea Agnelli nejspíš přežije jakýkoli skandál: za jeho vlády Juventus F. C. doposud získal devět ligových titulů a čtyři vítězství v národním poháru a upevnil si status nejúspěšnějšího italského klubu všech dob.
Když měl v roce 2020 před zraky desítek tisíc fandů Agnelli proslov, hltali každé jeho slovo. „Po celém světě nás jsou desítky milionů. V této zemi nás jsou miliony. V tomto městě nás jsou statisíce. Umíme slavit, umíme se zabejčit, umíme se kousnout... umíme vyhrávat!“ A jak v roce 2013 prohlásil, vyhrávat je těžké. Obhájit vítězství je ještě těžší. Obhájit již obhájené vítězství je úplně šílené. Abychom tímto způsobem popsali celkově devět titulů v řadě, byla by to opravdu velmi dlouhá, složitá a vlastně i odporná věta.
Oplétačky s mafií?
Agnelliho šéfování staré dámě však nepředstavuje jen samou duhu a roztomilá koťátka. Jak už to ve vrcholném byznysu v Itálii bývá, neustále tu na povrch vyplavují nejrůznější podezření z napojení na mafii nebo na prorůstání byznysu a politiky.
V roce 2014 začalo vyšetřování vrcholného managementu Juventusu F. C. (včetně Agnelliho) kvůli podezřelému prodeji lístků na domácím Juventus Stadium. Údajně se do managementu měla infiltrovat nechvalně proslulá 'Ndrangheta. Veřejný žalobce však nakonec po třech letech vyšetřování žalobu nepodal s tím, že se neprokázalo, že by vedení klubu mělo napojení jakékoli osoby z organizovaného zločinu.
Celá kauza však neskončila jen tak a ve vyšetřování pokračovalo vedení italského fotbalu. A udělalo to nadmíru elegantně: podezření z napojení na mafii z obvinění vyndali a místo toho Agnelliho obvinili se setkávání s představiteli ultras (tedy extrémních fanoušků, kteří organizují bitky s podobnými fandy konkurenčních klubů, případně během utkání podněcují k násilnostem na stadionech). Podobně jako v dalších civilizovaných ligách přitom již kluby právě s těmito „fanoušky“ jakékoli kontakty přerušily a distancují se od nich.
Ne tak Agnelli, alespoň tak to tvrdilo vedení italského fotbalu, podle něhož šéf Juventusu naopak vycházel ultras vstříc a dokonce jim nechával prodávat více vstupenek na osobu, než dovolovala pravidla. Za to si vysloužil roční zákaz činnosti, pokutu 20 tisíc eur a klub měl zaplatit dalších 300 tisíc. Při následném odvolání byl zákaz činnosti zrušen, ale pokuta narostla na 100 tisíc pro Agnelliho a 600 tisíc pro klub.
Tah, který nevyšel
Agnelliho Juventus navzdory právním oplétačkám vzkvétal, pravidelně vítězil v domácí soutěži, účastnil se evropských lig a postupně se stal jednou z dominantních sil evropského fotbalu. A tak se nebylo čemu divit, když právě Agnelli patřil mezi propagátory nové milionářské (nebo snad až miliardářské) evropské soutěže.
Projekt takzvané Superligy zdánlivě měl smysl. Dvanáctka top týmů starého kontinentu by se poprala o vítězství, jehož držitel by skutečně mohl tvrdit, že je nejlepší z nejlepších. Připomeňme, že okamžitě po představení této novinky akcie zainteresovaných klubů vyrostly, a to navzdory takřka univerzální nenávisti, která se proti projektu vzedmula. Důvod je jasný: jen televizní práva by vynesla solidní částky, nemluvě o nových dodatcích ke sponzorským smlouvám. Navíc, a to je velmi důležité, Agnelli neustále zdůrazňoval, že tento projekt má za cíl především přiblížit vrcholovou kopanou mladšímu publiku.
„Potřebujeme soutěž, která dokáže čelit lákadlům ušitým zcela na míru dnešních mladých nejrůznějšími digitálními platformami. Ve videohře Fifa si můžete vytvořit vlastní soutěž, tu je tedy potřeba převést do skutečného života. Podceňujeme dopady našich opravdových konkurentů, kterými jsou nyní nejrůznější virtuální světy jako Fortnite či Call of Duty, ty strhávají veškerou pozornost dnešních mladých, ze kterých se samozřejmě stanou konzumenti,“ varoval šéf „Juve“.
A samozřejmě z tohoto pohledu má stoprocentní pravdu, což navíc ukázala i pandemie koronaviru, během níž význam Fortnite a spol. pro budoucnost trávení volného času ještě narostl.
Co tedy bylo špatně a Superliga byla alespoň pro tuto chvíli odsouzena k nezdaru? Velmi dobře to ve sloupku víkendové Financial Times shrnul Janan Ganesh. Podle něj byla Superliga projevem takzvané amerikanizace fotbalu. „Je to ten absolutně konzumně orientovaný způsob myšlení, který jako by chtěl naplnit i ty nejdivočejší fantazie spotřebitelů (tedy myšleno předpokládaných fanoušků - pozn. aut.), ale ve výsledku vlastně servíruje nemastný neslaný blaf,“ přirovnává Ganesh Superligu k fastfoodové kultuře.
Podle něj k něčemu takovému evropský fotbal dříve či později beztak dospěje, ale bude to jednak postupně, jednak za aktivní participace těch skutečných fanoušků. Právě na ně se sice architekti Superligy odvolávali, ale zároveň právě je nejvíce ponechali stranou. Vždyť snad proti žádnému obdobnému projektu se nevzedmula tak univerzální vlna nenávisti napříč odbornou i laickou veřejností, fanoušky i exekutivci, překvapivě se ozvali i politici. Podle Ganeshe všechny nejvíc pobouřila až feudální arogance moci (navíc nešikovně „doplněnou“ absencí PR), s níž byl celý projekt vytvářen.
