Rusům už začíná přeskakovat

            Zdálo se, že Vladimir Iljič Putin vzrušením neusne.

Horní a dolní končetiny mu pořád někam vystřelovaly a hlava byla jako Spunik, taky kroužila stovky kilometrů nad zemským povrchem a dělaly: „Píp, píp, píp!“

Ale uklidňující injekce, kterou prof. Lavrov, přednosta kremelského nervového sanatoria, nechal pro jistotu zdvojnásobit, zabrala. Vladimir Iljič přece jen usnul a ze spaní se dokonce usmíval jako dítě, které právě dostalo na novoroční besídce od Dědy Mráze s velkým placatým a červeným nosem čokoládovou konfetu.

„Spánek je přesně to, co teď potřebuje nejvíc. Spánek je, abych tak řekl, alfou i omegou, naši ruské existence. Není nic zoufalejšího než pohled na medvědy, kteří se předčasně probudí ze zimního spánku, ne nadarmo se jim říká šatuni,“ pokýval prof. Lavrov svoji moudrou hlavou a taky si píchl uklidňující injekci a stočil se do klubíčka ve svém křesle.

Když se ráno Vladimir Iljič probudil, cítil nebývalou svěžest. Zamřížovaným okénkem proudil do jeho pokoje čerstvý moskevský vzduch, někde v dálce bylo slyšet kulometnou palbu a ještě ve větší dálce hřmění děl a v úplně největší dálce Alexandrovce, kteří právě zpívali: „Tancuj, tancuj, vykrúcaj!“

Vladimir Iljič vyskočil ze své postýlky a rychle vklouzl do potápěčského obleku, který mu kdosi mezi tím nachystal. Ale prof. Lavrov to nebyl, protože ten přece taky spal, takže to musel být nějaký ošetřovatel buďto z FBS, nebo GRU, tito ošetřovatelé měli prostě už takový styl práce, dávat lidem k postelím potápěčské obleky a pak předstírali, že s tím nemají nic společného.

Ale potápěčský oblek padl Vladimiru Iljiči jako ulitý, což znamenalo, že ten, kdo ho tam dal, musel dobře znát tělesné rozměry Vladimira Iljiče, takže to nakonec přece jen nemohl být nikdo z GRU, ani z FSB, protože nikdo z GRU, ani z FSB si nepotrpěl na přesné tělesné míry.

Ale na tom konec konců nijak nezáleželo, hlavně, že byl Vladimir Iljič v potápěčském obleku šťastný!

Udělal v něm rychle tři dřepy se stokilovou činkou, kterou měl schovanou pod postýlkou, aby přivolal Dimitrije, to byl jejich smluvený signál.

A Dmitrij se opravdu objevil za zády Vladimira Iljiče, který to poznal podle toho, že na něj Dimitrij promluvil tím svým hláskem.

„Ukažte, Vladimite Iljiči, vlezu vám na záda, ať se vám ty dřepy s činkou líp dělají,“ řekl Dimitrij a opravdu vlezl Vladimirovi Iljiči na záda, kterému se teď skutečně dělali dřepy mnohem lehčeji.

Vladimir Iljič dělal dřepy a přitom se zvědavě vyptával Dimitrije: „Mluvili jste s Marjou? Co říkala? Celou noc se mi o něco zdálo!“

Vladimir Iljič samozřejmě lhal, když říkal, že se mu o Marje zdálo, ale tato lež byla tak nevinná, že nestojí ani za tu nejmenší zmínku.

„Marja říkala, že žádní čeští diplomaté neexistují a ani žádné české velvyslanectví v Moskvě nikdy nebylo,“ odpověděl Dimitrij.

„Sláva bohu, přece se nenecháme vydírat s tou naší slavnou historií!“ zvolal Vladimir Iljič a od samé radosti přestal dělat dřepy.

Ale to už tady byla i samotná Marja, která vzala Vladimira Iljiče za ruku.

„Pojďte, Vladimire Iljiči, je nejvyšší čas,“ řekla.

„Ano, je nejvyšší čas!“ přikývl Vladimir Iljič a nechal se Marjou odvést na vyhlášené kremelské pískoviště, na kterém by si chtěly hrát všechny ruské děti.

Toto kremelské pískoviště se nachází hned vedle chrámu Vasila Blaženého a má rozměry tři krát tři metry a o jeho písku se říká, že kdysi býval součástí pláže kdesi na Jaltě.

„Tak jsme tady, Vladimire Iljiči,“ řekla Marja a posadila Vladimira Iljiče rovnou do písku.

Vladimir Iljič se okamžitě pustil do práce. Hrál si na Ukrajinu, na NATO a taky na výbuchy muničních skladů. Tuto hru měl nejraději. Napřed postavil z písku muniční sklad, pak ho podryl a vyhodil rukama do vzduchu.

„Bum! Prásk!“ výskal u toho radostí, zatímco Marja si stěžovala Dimitriji, že se jí zase udělalo oko na punčocháčích.

„No, jo, co, chcete, tady nejsme na Sibiři,“ řekl jí na to Dimitrij, zatímco písek létal všude kolem.