Přednáška pro program CELA RE-CONNECT, 6. listopadu 2020

Antonia Lloyd-Jones

21. 4. 2021

Spisovatelé a jejich překladatelé nebývají vždy v kontaktu, ale pokud se seznámí, může to pro ně být velmi přínosné. V této přednášce vysvětlí Antonia Lloyd-Jones, překladatelka z polštiny do angličtiny, výhody budování vztahů pro autory i překladatele a poskytne rady, jak se spojit ke vzájemnému prospěchu a zároveň se vyhnout možným nástrahám. Pomocí příkladů ze života autorů a překladatelů nabídne Antonia několik praktických tipů, jak si mohou umělci navzájem pomáhat – zajistit zájem vydavatelů; spolupracovat na vytvoření nejlepšího možného překladu a společně přispívat k propagaci svých publikovaných prací. Přednáška bude trvat hodinu a po ní bude následovat prostor pro dotazy.

 

Úvod

Moje více než 30letá zkušenost překladatelky polské literatury do angličtiny mi přinesla některá z mých nejlepších a nejcennějších přátelství s autory, jejichž díla překládám. Protože jste nyní na začátku své kariéry, myslím, že bych s vámi mohla sdílet některé z těchto zkušeností a úvah týkajících se toho, jak si mohou autoři a překladatelé vybudovat vzájemně prospěšné vztahy, které jim v různých fázích kariéry pomohou. Možná se vám bude zdát, že se vás to netýká, ale pak se nad tím přeci jen zamyslíte.

Začnu příběhem. Během první karantény, v květnu, když jsme byli ještě v šoku z této podivné nové situace, která obrátila náš svět vzhůru nohama, mě kontaktovala Milica Markić, významná překladatelka z polštiny do srbštiny. Je jednou z mnoha překladatelek z celého světa, s nimiž cítím zvláštní souznění, protože jsme přeložily stejné knihy. Milica kontaktovala co nejvíce překladatelů knih polské prozaičky Olgy Tokarczukové a požádala je, aby pořídili krátká videa se čtením ze svých překladových prací. Poté všechna naše čtení spojila do jediné úžasné nahrávky, kterou zveřejnila na YouTube. Vystupuje v ní 50 překladatelů, kteří čtou dvouminutové ukázky podle vlastního výběru ze svých překladů knih Olgy Tokarczukové do 36 jazyků. Byl to velmi uklidňující a povznášející zážitek – navzdory tomu, že jsme uvízli doma uprostřed nejistoty a úzkosti, bylo nás 50 z celého světa, nejen z Evropy, ale i z Japonska, Číny, Indie, Kalifornie, všichni jsme se spojili a dokázali, že ať se stane tomuto světu cokoli, literatura je síla, která ho spojuje a dává mu naději. To vedlo k vytvoření facebookové skupiny pro překladatele Tokarczukové s názvem Okna – Windows, což je název eseje, kterou Tokarczuková napsala o výhledu ze svého okna během pandemie. Několik překladatelů tuto esej přeložilo a publikovalo.

Jsem si jistá, že jste o Olze Tokarczukové již někdy slyšeli, a možná jste si dokonce přečetli něco z jejího díla – pokud ne v polštině, tak v překladu jednoho z členů naší šťastné skupiny. Když jí loni byla udělena Nobelova cena, ve Stockholmu se nás sešel dav, který jí chtěl poblahopřát a potkat se s ní. Ten večer, kdy jí byla cena předávána, jsme uspořádali vlastní speciální oslavu. Byl to pozoruhodný pocit, vyvrcholení práce, kterou jsme všichni tiše roky prováděli, a vrchol v naší kariéře, který jsme mohli sdílet s autorkou i mezi sebou navzájem. A je to skvělé svědectví o tom, jaká je to spisovatelka a jaký je její vztah s překladateli – právě její dílo nás přimělo se sejít a zvláštním způsobem nás spojilo.

V loňském roce Olga napsala zajímavou esej, jejíž anglický název je „How Translators Are Saving the World” („Jak překladatelé zachraňují svět“). Dovolte mi, abych vám přečetla část (zkráceného) přeloženého textu: „Poslední dobou jsem často stála po boku překladatele, když jsem prezentovala knihy vydané v jiných zemích. Je pro mě těžké vyjádřit tu úlevu, kterou přináší možnost sdílet s někým autorství. Byla jsem potěšena, že jsem se mohla vzdát alespoň kousku své odpovědnosti za text, ať už k lepšímu nebo k horšímu… Skutečně mi udělalo radost vědět, že ne všechny otázky budou směřovat na mě a že v tom předmětu tvořeném vytištěnými stránkami nepatří všechno jen mně. Myslím, že mnoho spisovatelů by cítilo podobnou úlevu. Nejúžasnější však byla skutečnost, že přítomnost překladatele mi otevřela všechny druhy odvážných nových světů… umožnila dotýkat se problémů, které mi připadaly neznámé, záhadné. Můj text získal určitou autonomii, jako vzpurný adolescent, který se rozhodl utéct z domova na hudební festival. Překladatel to převzal s klidem, ukázal text světu z jiné perspektivy, stal se jeho oporou a ručil za něj. To byla blaženost. Překladatelé osvobozují spisovatele od hluboké osamělosti, která je naší práci vlastní… Překladatelé k nám přicházejí zvenčí a říkají: „Byl jsem tam taky. Kráčel jsem ve vašich stopách – a nyní tuto hranici překročíme společně.“ A opravdu, překladatel se stává doslova průvodcem, který mě bere za ruku a vede mě přes hranice národa, jazyka a kultury.“1Zkrácenou verzi této eseje přeložila Jennifer Croft; publikována byla v Korean Literature Now, červen 2019. https://koreanliteraturenow.com/essay/musings/olga-tokarczuk-musings-how-translators-are-saving-world

Jak se tedy dostanete do bodu, kdy se jako autor a překladatel objevujete společně na festivalech?

Vím, že v raných fázích vaší kariéry vám může mnohé z toho, co říkám, připadat nereálné, ale možná vás to podnítí k zamyšlení a v nejlepším případě přinese i praktický užitek. V naší profesi je dobré být proaktivní, sami určité kroky podnikat, a ne jen čekat, až se samy stanou. To vyžaduje jistotu a energii. Myslím si ale, že v literárním světě existuje silná synergie a všichni z ní můžeme čerpat ve svůj prospěch a pro své potěšení.

Samozřejmě mohu mluvit pouze ze své vlastní zkušenosti překladatele „malého“ jazyka do „velkého“ a uvědomuji si, že ve vašich zemích nemusí být věci tak jednoduché, způsob vydávání se liší, kultury se liší – ale možná mohu nabídnout několik nápadů, které stojí za zvážení.

 

Předně, jak si mohou autoři a překladatelé navzájem pomoci při vydávání?

Jako etablovaného překladatele mě často oslovují autoři, kteří mě chtějí zaujmout svým dílem v naději, že jej přeložím do angličtiny. Ano, překladatel může autorovi pomoci najít vydavatele pro jeho dílo mezi vydavateli v cílové zemi. Autoři jsou sice plní naděje, ale často si neuvědomují určité skutečnosti. V mém případě je to tak, že musím často vysvětlit, že pouze 3 až 5 procent všech knih vydaných v angličtině – téměř 200 000 ve Velké Británii (což je desetkrát více než v Polsku) a více než 300 000 v USA – jsou překlady. A jen málo z nich jsou literární překlady, což znamená, že konkurence je obrovská. Někdy by autoři chtěli, abych jejich knihu přeložila, a říkají, že zaplatí, ale nevědí, že překlad je drahý, a i když už překlad máte, není zaručeno, že najde svého vydavatele. Vysvětluji jim tedy, že v ideálním případě by potřebovali agenta nebo jiný typ vydavatele v jejich jazyce, který je schopen prodat cizí práva.

Pokud jste překladatel a osloví vás autor, který by chtěl, abyste přeložili jeho knihu a pomohli mu najít vydavatele, toto mu vysvětlete. Pokud se vám kniha opravdu líbí a myslíte si, že je to přesně ta, kterou máte obrovskou chuť překládat, nejlepší pro autora i pro vás je přeložit několik stránek na ukázku a připravit o knize zprávu – shrnutí a posouzení s vysvětlením, proč se vám kniha líbí, proč si myslíte, že se bude prodávat a kdo si ji podle vás přečte. Pak byste tyto materiály mohli prezentovat potenciálním vydavatelům, kteří by v důsledku zastali roli agentů. Možná budete moci poslat ukázku do literárního časopisu, což by byl způsob, jak představit autorovu práci potenciálním vydavatelům knih. Vidět kousek autorova díla v překladu v tištěné podobě dodává vydavatelům sebevědomí – nic se nevyrovná přidání odkazu na online časopis a materiály, které prezentujete.

Autor ani překladatel by však neměli mít nerealistická očekávání. V ideálním případě by měl být zapojen agent nebo správce pro cizí vydavatelská práva, kteří budou mít užitečné kontakty na zahraniční vydavatele a budou se účastnit důležitých knižních veletrhů, na kterých se práva kupují a prodávají. Překladatelé, kteří pro tyto agenty a vydavatele připravují ukázky a zprávy o knihách, mají často velkou šanci, že budou pověřeni překladem celé knihy, když a pokud budou práva prodána. Není to záruka – vydavatel by mohl chtít raději zaměstnat někoho jiného, ​​s kým už dříve spolupracoval –, ale propůjčuje vám to velmi silnou pozici.

Někdy vás jako překladatele určitá kniha velmi osloví a máte pocit, že ji prostě musíte přeložit – ale pokud doufáte v publikaci, buďte realističtí a ujistěte se, že váš autor situaci rozumí. Překlad velké části dlouhé knihy na náklady autora bez záruky vydání je vědomým rizikem – pokud se někdy vydáte touto cestou, ujistěte se, že mezi autorem a překladatelem se na začátku sepíše a podepíše dohoda, která stanoví limity práce a realistická očekávání. Pro autora a překladatele není většího zklamání než překládání dlouhého textu (nebo platba za jeho překlad), jen aby zjistili, že nikoho nezajímá. Autor si myslí, že je to chyba překladatele, překladatel se cítí bezmocný a nikdo nezískává žádnou odměnu.

Zeptala jsem se některých kolegů, kteří jsou spisovatelé i překladatelé, jaké mají zkušenosti. Jako překladatelé většina z nich neriskovala snahu pomoci romanopiscům najít vydavatele pro jejich knihy v překladu. „Když mě spisovatel pověřil nějakým překladem, většinou se nám pro něj nepodařilo najít vydavatele,“ řekl mi překladatel z nizozemštiny do angličtiny. „Jedno dílo bylo vydáno svépomocí, někdy se krátký příběh dostal do online časopisu, ale obecně nemám moc kladných zkušeností.“ Překladatel ze srbštiny do angličtiny mi řekl: „Pořád mě oslovují autoři, kteří mi chtějí zaplatit za překlad jejich knihy. Naposledy za mnou přišel autor se svými 1000stránkovými paměťmi. To, co jsem mu řekl, je to, co říkám vždycky: že rád přeložím 30-50 stran úryvků za sazbu za stránku nebo za slovo, a pak pokud autor a/nebo já najdeme vydavatele, uzavřu s vydavatelem smlouvu na plný úvazek a vrátím autorovi peníze, které do úryvků vložil. Ale nebudu trávit rok a více překladem 1000stránkové knihy, která si může, ale nemusí najít vydavatele.“

Má pravdu – ukázky by měly k přesvědčení zahraničního vydavatele stačit. Pokud však má autor náležité zastoupení, může překladatel, který se o jeho dílo zajímá, významně přispět tím, že připraví materiály, které agentovi nebo správci vydavatelských práv pomohou práva prodat. Překladatel může také vědět o grantech souvisejících s náklady na tyto materiály – v některých zemích, například v Polsku, existují granty financované státem na překlad úryvků a přípravu materiálů. Překladatelé mohou pomoci autorům a vydavatelům tím, že budou o tomto druhu financování informováni.

Zatímco agenti a správci práv vydavatelů mají mezinárodní kontakty a chodí na knižní veletrhy (například na jaře do Londýna a na podzim do Frankfurtu), aby se pokusili prodat práva ke knihám svých autorů, překladatelé budou mít kontakty také ve vydavatelském průmyslu své vlastní země a mohou pomoci s návrhy a podpůrnými rozhovory, aby přesvědčili redaktory, které znají nebo s nimiž v minulosti spolupracovali. Překladatelé, stejně jako zkušení redaktoři, obecně znají trh ve své zemi – mají představu o tom, které knihy čtenáře osloví a jak jsou na tom v porovnání s již existujícími tituly.

Nejlepší výsledky vznikají z týmové práce autora, jeho agenta nebo původního vydavatele a překladatele, který se cítí oddaný práci tohoto autora. Vždy však existují výjimky, kdy mohou autor a překladatel spolupracovat na úspěšném vydání překladu bez zapojení agenta nebo zástupce vydavatele. Polský autor bestsellerů mi řekl, že ve Francii je jeho překladatel tak dobrý v hledání vydavatelů pro jeho díla, že s ním jedná jako s agentem a formálně mu vyplácí 10 % peněz, které dostává od francouzského vydavatele za svá práva. To znamená, že on a překladatel si vytvořili silný pracovní vztah a přátelství, původně založené na předchozím prodeji práv polským vydavatelem, což byl dobrý základ pro vytvoření vzájemné důvěry.

Existuje jedna důležitá oblast, kde je spolehnutí se na překladatele skutečně jedinou příležitostí pro autora, aby se jeho dílo objevilo v jiných jazycích. A to je poezie. Básníci mají jen zřídka agenty nebo vydavatele, kteří jsou schopni prodat jejich díla do zahraničí. A tak se velmi často básníkovo dílo stává mezinárodně známým právě prostřednictvím překladatelů. Toto mi řekl plodný překladatel, básník a vydavatel ze španělštiny do angličtiny i naopak: „Často je to překladatel, kdo hledá nakladatele jménem básníka, zejména z malých jazyků. Řekl bych, že drtivá většina překladů poezie se obvykle uskuteční díky vytrvalosti nebo propagaci překladatelů. V anglicky mluvícím světě tomu tak rozhodně je.“

Mám s tím vlastní zkušenost. Zřídka překládám poezii, protože potřebujete čas, abyste se pokusili poslat překlady do časopisů zaměřených na poezii a sledovali, kam se dostaly a zda byly odmítnuty, nebo ne. Kontaktoval mě ale polský básník, který mě docela naléhavě požádal o překlad některých jeho básní – což jsem udělala zdarma, protože se mi básně líbily, ale moc jsem svým překladům nevěřila. Nic jsem neslíbila – řekla jsem, že nemám čas na jejich vydání. Ale básník byl velmi odhodlaný a pak je sám poslal do časopisů a najednou jsem začala dostávat šeky na licenci k publikování překladů (protože samozřejmě i když autor zaplatil překladateli za text, autorská práva patří překladateli). Jakmile se mé překlady jeho básní objevily ve více než tuctu literárních časopisů, požádal mě, abych oslovila vydavatelství. Díky radám dalších překladatelů, kteří již měli s poezií úspěch, se mi podařilo vydavatele najít. O deset let později máme dvě sbírky v angličtině a jeho práce se objevila v New Yorker, a to vše proto, že jako autor byl vytrvalý a přišel mě požádat o pomoc s něčím, o čem jsem si myslela, že má malý potenciál. Nyní jsou to překladatelé do různých jazyků, kteří naopak přicházejí k němu a ptají se, zda mohou jeho dílo přeložit. Takže pokud jste básník nebo překladatel, který chce pracovat na poezii, můžete dobře spolupracovat, pokud jsou vaše očekávání realistická a nebojíte se o peníze.

Aktuálně nemám čas pomáhat autorům, kteří mě oslovují, takže zdvořile vysvětlím, že jsem příliš zaneprázdněna, ale mohla bych je doporučit jinému překladateli – někdy vím, koho z mých kolegů by to mohlo zajímat.

Moje rada autorům tedy zní, že přímý kontakt s potenciálními překladateli vám publikaci v cizím jazyce nezaručí. Mohlo by to přinést přinejmenším nějakou užitečnou radu, ale v ideálním případě, pokud nejste básník, potřebujete agenta nebo vydavatele se schopností prodávat práva. A pokud jste překladatel, buďte realističtí, pokud vás autor osloví a pokud chcete konkrétního autora přeložit, spojte se s jeho zástupcem pro prodej práv.

Druhá věc, o které bych vám ráda pověděla, je, jak mohou autoři a překladatelé spolupracovat na vytvoření nejlepšího možného překladu.

Možná je to překvapivé, ale i když je překladatel pověřen překladem knihy od žijícího autora, nemusí se vždy stát, že se s oním autorem dostane do nějakého kontaktu. Zeptala jsem se britské autorky historických románů na její zkušenosti s překladateli. „Nikdy jsem se svými překladateli nebyla v žádném kontaktu,“ řekla. „Nevím, jestli to vypovídá něco o jiných překladatelských kulturách nebo o mně! Ale nutí mě to být k celému procesu nedůvěřivá, protože nakonec nevím, zda jsou překlady věrné mému dílu, nebo ne. Upřímně si přeji, abych s překladateli v kontaktu byla, a pravděpodobně jsem měla být aktivnější a měla jsem požádat vydavatele, aby nás vzájemně propojili. Myslím, že to je nedostatkem zkušeností.“

Jelikož básník, se kterým pracuji, má vždy k mým překladům užitečné komentáře, zeptala jsem se ho na jeho spolupráci s dalšími překladateli. A zjistila jsem, že i když je přeložen do asi 20 jazyků, dostává otázky jen ode mě a od německého překladatele. „Většinou se neptají, ale já bych byl raději, kdyby se ptali, protože to nikdy neublíží. Pokud tak neučiní, znamená to, že jsou buď géniové, nebo idioti. Myslím, že těch druhých je na světě více. Vážím si tedy překladatelů, s nimiž mohu konzultovat.“

Jeden z mých kolegů, který je autorem i překladatelem, neměl ideální zkušenosti s překladatelkou svého románu do jazyka, ze kterého také překládá: „Překladatelka se mnou byla v kontaktu jen proto, že jsem opakovaně trval na tom, aby nás vydavatel spojil, a v tom okamžiku byla velmi přátelská, a doufejme, že nyní budeme vést dialog například o tom, jak přeložit jednoslovný název, což je důležité. Chtěla jej ponechat v angličtině, ale to rozhodně nechci, proto ji povzbuzuji, aby byla kreativní a přišla s něčím úplně novým.“ Nezní úplně sebejistě, že? Možná byla překladatelka příliš nervózní na to, aby kontaktovala autora, o kterém ví, že zná její jazyk, ale zdá se mi, že je chyba nekontaktovat jej.

Možná někteří autoři nemají tak velký zájem o překlady svých děl. Ale to mi připadá divné – určitě jsou jejich knihy jejich dětmi, proč by je tedy posílali do světa vstříc nejistému osudu? Z pohledu překladatele si nedokážu představit, že bych neměla otázky pro své autory nebo že bych nebyla prostě zvědavá. Většina kolegů, kterých jsem se zeptala, se mnou souhlasila a přišli s řadou dobrých rad, jak budovat vztah důvěry, jakmile máte uzavřeny vydavatelské smlouvy.

Jako autor, jehož dílo bude přeloženo někým, koho neznáte, do jazyka, který neznáte, můžete přirozeně pociťovat úzkost. Lze této osobě důvěřovat, dá se věřit, že dílu správně rozumí? Jak se mohu ujistit? Myslím, že v tomto případě mohou autor i překladatel dělat věci ke vzájemnému prospěchu.

Zde je první rada, co udělat pro pozitivní výsledek, získaný z nedávného rozhovoru s překladatelem německé literatury: „Na začátku celého procesu jsem napsal autorovi, abych se představil (jak to běžně dělám s novými autory), a skončili jsme navázáním skvělého pracovního vztahu.“ Jako autor, který překladatele nezná již z dřívějška, musíte důvěřovat vydavateli, že si pro projekt vybere tu nejlepší osobu. Jako překladatel, který pravděpodobně bude mít pro autora otázky, jej můžete uklidnit včasným kontaktováním. Stačí, když pošlete přátelskou zprávu, abyste sdělili, že na knize pracujete a pravděpodobně k ní budete mít později nějaké dotazy. Je dobré zhruba říci, kdy může dotazy očekávat. Možná mu budete chtít trochu povědět o své předchozí zkušenosti nebo o všem, co můžete mít společného. Ukáže mu to, že jste profesionál, který bere v úvahu jeho pocity.

 

Otázky pro autora

Pokud jste navázali kontakt, dojde k fázi, kdy jste připraveni klást otázky a nebude to pro autora překvapením. Překladatel by měl zvážit, kdy a jak otázky položit; obvykle je nejlepší počkat, až překlad dokončíte a podaří se vám zredukovat seznam otázek na ty, na které může odpovědět pouze autor. Ničemu nepomůže obtěžovat autora otázkami, na které najdete odpověď sami na internetu. Pokud to bude vypadat, že nejste schopni provádět vlastní výzkum, může to podrýt autorovu důvěru ve vás.

Zde je pěkný komentář překladatele srbské literatury: „S pokládáním otázek čekám, až bude překlad hotový, protože někdy se vyřeší během pozdějších úprav.“ Rád ale autorovi prostřednictvím svých otázek ukazuji, že jsem si dílo pozorně přečetl a věnuji mu pozornost. Také mám tu pokoru přiznat, když něčemu nerozumím.“

Je také dobré klást uzavřené otázky. Spíše než se vágně ptát: „Co to znamená?“ je lepší se zeptat: „Znamená to X, nebo Y? Pochopil jsem tady váš záměr?“ Zjistila jsem, že autoři jsou docela překvapeni některými mými otázkami, protože samozřejmě jen píšou, bez stejného analytického procesu, jaký používám při překladu. Stále se ptám sama sebe, proč si vybral toto slovo? Jaký byl jeho záměr při takovéto formulaci, namísto formulace jiným způsobem? Ale oni píšou podvědomě, instinktivně vědí, co chtějí dělat. Autorovi se tedy někdy zdají naše otázky divné. Olga Tokarczuk mi říká, že se každý ptáme na jiné věci, i když samozřejmě také máme některé otázky společné; překladatelé, kteří pracovali na jejím obrovském historickém eposu The Books of Jacob, vytvořili podpůrnou skupinu a vyměňovali si informace a poznatky z výzkumu pro práci na této monumentální knize, jejíž psaní trvalo autorce osm let.

Moje vlastní zkušenost byla velmi pozitivní: Jakmile je překlad víceméně hotový, posílám autorovi seznam otázek a on mi poskytne písemné odpovědi – v případě polského spisovatele Pawła Huelleho dokonce dostanu jako odpověď miniaturní povídku, malý literární klenot na každou otázku. Přála bych všem autorům a překladatelům, aby zjistili, že tyto výměny jsou základem pro navázání dobrého vztahu, který bude pokračovat po dobu jejich kariéry, a také přátelství.

Když překladatel najde v knize chybu, musí být citlivý. Všichni jsme lidé, všichni děláme chyby. Pokud překladatel autora zná, může na chyby upozornit – autor je obvykle vděčný. Podle jeho anglického překladatele si nizozemský autor Gerbrand Bakker udělal sport z toho, že sleduje, jakých chyb si překladatelé všimnou, a jednou mu řekl: „Ty jsi dobrý, ani ten Němec si tohoto nevšiml.“ (I když francouzský překladatel, který byl další osobou, která překládala onu knihu, zjevně našel chybu, které si zase nevšiml anglický překladatel!)

Polský autor reportáží Mariusz Szczygieł shromažďuje opravy svých překladatelů a poté odpovídajícím způsobem upravuje své knihy v nových vydáních. Nikdo nečte knihu tak pečlivě jako překladatel, takže právě on musí najít detaily. Pokud však svého autora ještě neznáte, nejlepším způsobem, jak chyby vyřešit, je upozornit na ně redaktora. Redaktor je užitečný prostředník, a to je také jedna z věcí, za které je placen.

Autoři by měli být připraveni i na dotazy redaktorů; jakmile překladatel dodá překlad, redaktor – který je koneckonců prvním čtenářem v cílovém jazyce – přijde s návrhy a otázkami pro překladatele, ale překladatel nemusí vždy znát odpovědi a možná bude nutná konzultace s autorem. Překladatel samozřejmě může pomoci autorovi v těchto a dalších otázkách s redaktorem spolupracovat. Než bude kniha na daném zahraničním trhu dobře zavedena, je občas zapotřebí rozsáhlých úprav. Slyšela jsem pěkný příklad od autorky, která také překládá z nizozemštiny, a navíc pracovala jako redaktorka. Přeložila knihu o mořských řasách. „Redaktor navrhl různé prvky, které by měly být přidány, které jsme s autorkou probraly a společně přidaly. U jejího kuchyňského stolu jsme napsaly další sekce a společně jsme procházely recepty v knize, obměňovaly je a přidávaly. Anglická verze je asi o 30 stránek delší než holandská a má různé ilustrace. To mi ukázalo, jak důležité jsou důvěra a spolupráce jako rovný s rovným. Jinak by trvalo mnohem déle, než by se tyto zvláštní sekce napravily. A nejlepší, jak to udělat, je sednout si na to osobně, je to lepší než spousta e-mailů.“ Myslím, že to zní také jako zábavný způsob práce.

Někdy jsem pomáhala navrhovat škrty nebo revize, které si redaktor vyžádal. Moji autoři nebyli vždy nadšeni změnami v textu, ale vyjednávali jsme, někdy věci nakonec nezměnili, někdy se shodli na tom, že pečlivá úprava vylepší knihu pro daný konkrétní trh. Například v dnešní době mohou překladatelé do angličtiny narazit na otázky politické korektnosti – vydavatelé jsou znepokojeni textem, který by někteří lidé mohli pokládat za urážlivý. V těchto případech, místo toho, abych autorovi řekla, že musí dojít ke škrtům, jsem navrhla způsoby, jak přeformulovat text, tak aby jej mohl autor i redaktor akceptovat.

Měla jsem štěstí, že jsem spolupracovala se svými autory, ale co když to není tak jednoduché? Zde je několik tipů pro řešení problémů.

Co když si jako autor opravdu nejste ohledně překladatele jistý? A co když jako překladatel máte pocit, že se autor snaží převzít příliš mnoho kontroly? K těmto problémům skutečně dochází.

Bez znalosti všech jazyků, do kterých je jejich práce přeložena, mohou autoři získat úplné ujištění, že je překladatel plně kompetentní, teprve až je kniha vydána a je dobře přijata. Autor však musí nechat překladatele dělat svou práci a musí přijmout, že překladatel zná svůj vlastní jazyk. Jeden z mých kolegů to říká takto: „Autoři musí připustit, že překlad je nedokonalé umění – ne všechno lze přenést do cizího jazyka, jak většina autorů ví. Překlad je tedy novým dílem a překladatel je jeho spoluautorem. Nakonec by poslední slovo měl mít překladatel, protože má lepší předpoklady dívat se na překlad z pohledu nejdůležitějších lidí v celém procesu – čtenářů. Většina autorů, se kterými jsem pracoval, přijala konečné rozhodnutí překladatele a také to, že přeložený text je nový text napsaný v mém jazyce, že je to můj text, že to není a nikdy nemůže být doslovná kopie originálu.“

Pokud očekáváte potíže, je nejlepší se je pokusit vyřešit hned na začátku projektu. Za toto nese odpovědnost vydavatel – pokud má autor pochybnosti o překladateli, měl by si o jeho výběru promluvit s redaktorem. Pokud má překladatel obavy, může také požádat redaktora, aby byl jeho prostředníkem. Můžu vás ujistit, že to obvykle není nutné.

 

Předvídejte potenciálně obtížné situace

Někdy se překladateli naskytne zvláštní jazyková výzva, když autor používá různé druhy jazyka – například regionální dialekt, slang nebo prvky umělého jazyka nebo dialog ve druhém jazyce, který jeho čtenáři znají (příklad, na který jsem nedávno narazila, je běloruský román, kde některé z postav mluvily rusky, což bylo pro příběh důležité). Autor ví, že jeho původní čtenáři pochopí jeho záměr, ale překladatel možná bude muset najít kreativní řešení, které zahrnuje odklon od významu původního textu nebo kompromis. V takovém případě je dobré, aby překladatel na začátku práce rozhodl o strategii a přednesl ji autorovi, jen aby se ujistil, že je s ní i autor spokojený. Nebo aby tuto strategii upravil, pokud spokojený nebude.

Jeden z mých kolegů měl obtíže s autorem, jehož román zahrnoval určité jazykové komplikace tohoto druhu. Tento překladatel je obzvláště opatrný při navazování dobrých vztahů se svými autory. „Vždy bylo mojí strategií pracovat s autory,“ řekl mi, „protože si chci být jist, že jsou s hotovým produktem spokojeni, a také být schopen čelit jakékoli budoucí kritice tvrzením, že autor vše viděl a schválil. Obecně to pro mě fungovalo dobře a neměl jsem s nikým žádný konflikt. Moje metoda, neformálně dohodnutá s autorem předem (a ideálně odsouhlasená písemně e-mailem), je poslat jim několik kapitol najednou a požádat je, aby mi zaslali své komentáře v rozumném časovém rámci. Obvykle odpoví několika otázkami a poznámkami, poukáží na občasnou chybu a pak provedu revize.“

Zatím to zní dobře – jako správný přístup. Ale pak mi řekl:

„Jednou jsem se však setkal s autorkou, která překlad chápala jinak než já. Přála si být důvěrně zapojena do procesu překladu a mít právo vše kontrolovat. Jinými slovy, chtěla kontrolovat celý proces překladu, nebo alespoň tak mi to připadalo … Uvědomil jsem si, že jsem měl mít předem vypracovanou a dohodnutou strategii. Rozhodl jsem se, že když budu příště spolupracovat se spisovatelem, kterého neznám, zvážím otázku, zda se jejich předešlých překladatelů nezeptat na jejich zkušenosti, a než budou smlouvy podepsány, projednám s vydavatelem (redaktorem) rozsah práv autora zasahovat do procesu překladu a provádět změny v mé práci.“

To zní docela drasticky a je to neobvyklý, extrémní příklad, ale v některých případech má smysl, aby autor i překladatel mysleli dopředu a viděli věci z pohledu toho druhého hned od začátku. A nejlepší ze všeho je navázat kontakt brzy, i když třeba jen e-mailem, mluvit, ukázat, že se oba snažíte o nejlepší výsledek a že jste tým.

Jeden z vydavatelů, se kterými pravidelně spolupracuji, jednou vyjádřil své přesvědčení, že je dobré, když se kolem autora, který je vydáván v překladu, vytvoří tým – dobrý agent, dobrý překladatel, dobrý redaktor a dobrý vydavatel – a pak ten tým dokáže dále produkovat řadu skvělých knih a sdílet skvělou kariéru.

Měla bych dodat, že i když jsem se pro vás pokusila najít příklady z celé řady zemí tak, že jsem požádala autory a překladatele, aby mi poskytli své zkušenosti, některé procesy spojené s publikováním se lokálně liší, a tak některé moje rady nemusí být použitelné. Jako překladatelé pravděpodobně víte, co se děje ve vaší zemi, jak funguje prezentování rukopisů vydavatelům, jak obvykle probíhají úpravy atd. Pokud jste tedy navázali kontakt se svým autorem, můžete mu pomoci pochopit, jak se věci ve vaší zemi dějí.

 

Za třetí, jak mohou autor a překladatel spolupracovat na propagaci svého společného díla?

Myslím, že překladatel může udělat mnoho pro to, aby pomohl propagovat a prodávat knihu, kterou přeložil.

Překladatelé mohou svým autorům s propagací pomoci prostřednictvím sociálních sítí. Překladatelé Olgy Tokarczukové byli obzvláště aktivní, a to nejen na facebookové stránce Okna, ale také na stránce „Olga Tokarczuk v angličtině“. Překladatelé se mohou účastnit rozhovorů a podcastů nebo psát blogy pro časopisy a weby věnované překladům a – ještě lépe – věnované literatuře obecně. Kromě toho, že pomáhají prodávat knihy, je to příjemné, buduje to kariéru a co je nejlepší, dělá to z přeložené literatury tradiční umění. V anglicky mluvících zemích, kde je na knižním trhu tak velká konkurence, lidé považují překladovou literaturu za druhotnou vůči anglické literatuře, ale čím viditelnější a hlasitější překladatelé jsou, tím „normálnější“ a tradičnější se zahraniční literatura stává.

Když jednám o smlouvách, sdělím vydavateli, že udělám vše, co je v mých silách, abych pomohla knihu prodat – říkám tomu moje „přidaná hodnota“, důvod, proč by mi měli platit honorář. Také to ale dělám proto, že mi záleží na autorovi a úspěchu „naší“ knihy. Nesnažím se jen pomoci s propagačními akcemi, ale navrhuji známé lidi, kteří by mohli napsat komentář na obálku nebo citát, nebo sestavím seznamy potenciálních recenzentů nebo lidí, kteří mají dobré postavení a mohli by knihu okomentovat. Jednou jsem poslala knihu zčistajasna slavnému spisovateli s ručně psaným dopisem, abych mu řekla, že autor je fanouškem jeho díla. Nic jsem neočekávala ani nežádala, ale o několik měsíců později si tento slavný spisovatel naši knihu vybral jako knihu roku ve vlivných novinách. Kdybych mu ji neposlala, nikdy by nezjistil, že existuje. Samozřejmě mohl oprávněně můj dopis ignorovat, nebo se mu kniha nemusela líbit, ale stálo to za ten risk – neměla jsem co ztratit. Také to byla zábava – líbilo se mi mít výmluvu, abych mu napsala, a stále si pamatuji nervózní vzrušení ze zasílání knihy a přemýšlení, co si bude myslet.

Je pravděpodobné, že pokud v zemi překladatele existuje kulturní institut zastupující zemi autora, překladatel tam lidi zná. Například existuje polský kulturní institut v Bukurešti, kromě jiných měst, a institut Cervantes v Bělehradě, kromě jiných měst. Tyto kulturní instituty existují proto, aby propagovaly umění své země, včetně literatury, takže překladatel je v dobré pozici, když zamýšlí spojit vydavatele s příslušným institutem jako zdrojem financování a reklamy na propagační akci pro jejich knihu.

Překladatelé mají často povědomí i o ​​literárních festivalech pořádaných v jejich zemi. Pokud je jejich vydavatel příliš malý na to, aby měl specializovaného publicistu, jehož úkolem je podávat návrhy organizátorům festivalů, mohl by se o to pokusit překladatel. Překladatel může mít dobré nápady vhodné pro rozhovor s autorem.

Těchto akcí se mohou účastnit i překladatelé; někdy potřebují působit jako tlumočníci pro svého autora a někdy se objevují vedle autora samostatně, jako v zásadě spoluautoři knihy v překladu. Jak řekla Olga Tokarczuk v citátu, který jsem četla na začátku, přispívají novým a zvláštním způsobem, což dílu dává novou samostatnost.

Ráda bych si myslela, že autoři jsou ochotni investovat nějaký čas do propagace své knihy v překladu. Většina autorů má příležitost cestovat; i když je to samozřejmě práce, není to dovolená a může to být docela náročné – často to znamená několik dní mimo domov za jeden malý honorář. Přeložená kniha vychází poměrně často několik let po originálu a autor se už za tu dobu posunul dál; „Teď už si to nepamatuji,“ říkají mi. Zde může překladatel hrát svou roli, protože je to pro něj čerstvější.

Pokud se seznámí, mohou překladatelé a autoři navrhnout kreativní události, například překladatelské duely: dva překladatelé překládají stejný text bez vzájemné konzultace a poté za přítomnosti autora moderátor texty porovná a diskutuje s překladateli o jejich volbách. Nikdo nikdy nezapomene zúčastnit se překladatelského duelu, ani se na něj dívat. Je to skvělá zábava, diváci ji milují a prodává to knihy. Všichni odcházejí překvapeni, co překlad vlastně zahrnuje.

Některé knihy jsou ideální pro multimediální prezentaci s fotografiemi, hudbou a výňatky z knihy, kterou přečtu já a autor – účinně jsem to udělala s polským romanopiscem Jacekem Dehnelem, který napsal román podle života své babičky, ve kterém se zmínil o tom, že všechny rodinné fotografie spálili vojáci Rudé armády; poté, co to vyšlo v Polsku, se samozřejmě vynořil vzdálený příbuzný, který měl kopie oněch ztracených fotografií. Takže na naší londýnské akci jsme jim to ukázali a zahrála se babiččina oblíbená skladba zmíněná v knize, aby podkreslila naše čtení. Na této akci jsme prodali několik krabic knih – všechny výtisky, které vydavatel přinesl.

Ve všech případech, kdy se překladatel podílí na propagaci konkrétní knihy, by měl být placen za účast, ať už to znamená mluvit o své práci, tlumočit pro autora nebo překládat propagační eseje zadané autorem ke zveřejnění v tisku. Samozřejmě neexistuje žádná povinnost dělat jakoukoli z těchto věcí – někteří lidé nenávidí vystupování na veřejnosti. Jak mi řekl Jacek Dehnel: „Znám překladatele, kteří se vůbec nechtěli účastnit propagačních akcí, protože byli stydliví a zdálo se jim to divné, a není na tom nic špatného. Ale obvykle byly tyto události velmi úspěšné a já jsem rád, když se účastní i překladatelé – většina z nich ze sebe dá hodně.“

Cestování do zahraničí za účelem propagace vašeho díla může být také dobrodružstvím. Mnoho mých autorů se ke mně přidalo, když přijeli propagovat svou práci do Londýna, a využili jsme příležitosti, abychom podnikli výlet a pobavili se. Je skvělé trávit čas společně, povídat si o tom, na čem nyní pracují, plánovat budoucnost, poznat, jak myslí a jak se na věci dívají. Někdy vidím své vtipy nebo nápady v jejich další knize, a pak vím, že opravdu spolupracujeme.

 

A konečně, perfektní vztah

Na závěr jeden z mých oblíbených příběhů o plodné spolupráci mezi autorem a překladatelem. Pochází od Rolanda Glassera, který překládá z francouzštiny do angličtiny. Přeložil Tram 83, román frankofonního konžského autora Fistona Mwanzy Mujily. Odehrává se v zatuchlém nočním klubu v povstalecké části města ve středoafrické zemi, která je uprostřed revoluce, a je o napjatém přátelství mezi idealistickým spisovatelem a cynickým prodejcem aut, z nichž každý má odlišný přístup k podivnému a nebezpečnému prostředí. Je plný velmi specifického slangu a musel se překládat velmi obtížně.

V překladatelském magazínu Asymptote Roland psal o prvním večeru, který kdy strávil s autorem, v restauraci, kde se podávají konžská jídla v severní Paříži.2https://www.asymptotejournal.com/criticism/fiston-mwanza-mujila-tram-83/ Takto vypráví:

„Poprvé jsem přečetl Tram 83 před čtyřmi měsíci a během několika stránek jsem prošel téměř fyzickou proměnou. Cítil jsem, jak mi po zádech stéká pot, a cítil jsem i zápach těl, piva, různých tělesných tekutin, odpadků a grilovaného psího masa. Byl to čistý literární orgasmus, který dal vzniknout nadšené, expletivy nabité knižní zprávě pro Willa Evanse z nakladatelství Deep Vellum Publishing v Dallasu, který práva koupil. O dva měsíce později jsem ze sebe vydal vše, za určitou cenu svého rozumu a osobních vztahů, abych vytvořil dvoukapitolový vzorek, který mi zajistil právo a privilegium převést Fistonův „jazzový román“ do angličtiny. Nyní, když mířím s Fistonem do restaurace, se již kniha stala ve Francii úspěšnou, získala několik hlavních nominací na ceny a pokryla celou obálku Le Monde des Livres. Přichází hodina, přichází člověk, ale ještě musím přeložit další slovo.“

V této fázi tedy Roland prosazoval skvělou knihu, přesvědčil vydavatele, zajistil překlad a teprve poté se kniha stala úspěchem ve jazyce originálu. Dále říká, co získal setkáním se s autorem před zahájením překladu, a jak vztah, který v noci v Paříži navázal, byl prvním krokem k vytvoření společné knihy, která oběma přinesla obrovský úspěch.

Tato kniha vzala autora i překladatele na jejich první cestu do Spojených států na šílené propagační turné, které je vedlo po celé zemi z New Yorku přes Texas do Seattlu a Kalifornie. Poté Roland provedl nejneuvěřitelnější rozhovor s Fistonem Mwanzou Mujilou, publikovaný v White Review, v lednu 2016.3https://www.thewhitereview.org/feature/interview-with-fiston-mwanza-mujila/ Je to jedna z nejzajímavějších, nejplodnějších a nejzajímavějších autorských a překladatelských spoluprací, o kterých jsem kdy slyšela, dokonalá ilustrace toho druhu vztahu, který se ve vás snažím probudit a podnítit vás k tomu, abyste jej zahrnuli do své kariéry. Na závěr vám přečtu několik důležitých věcí; pokud můžete, vyhledejte si je.

Roland se zeptal Fistona, co říká na těch mnoho otázek, které mu ohledně textu položil, a zde je několik jeho odpovědí:

FMM: „No, na začátku jsem si řekl:, Ten chlap je blázen! Kdo si myslí, že je, ptát se mě na tisíc otázek? Co jsem mu udělal?! Myslí si, že všechno přeložím za něj?!´ To byl můj první dojem, ale pak jsem si uvědomil, že je uklidňující mít překladatele, který klade spoustu otázek, a to mnohem víc než mít překladatele, který se neptá vůbec nebo jen velmi málo, a že bych se cítil nesvůj s překladatelem, který má pocit, že úplně rozumí mému textu, který si myslí, že rozumí všemu, co říkám… Dávám přednost překladateli, který se mě ptá, protože vím, odkud čerpám své texty, vím, kde a jak se moje texty rodí. Nenarodí se jen tak na hlavním náměstí; pocházejí z dálky, z mé vnitřní vesnice, nejen z Konga, ale z hloubi mého nitra, z objevů, které odrážejí několik imaginárních světů. Když mi překladatel neklade žádné otázky, říkám si, že bych si měl dělat starosti. Bylo mi potěšením tyto otázky dostat a odpovědět na ně, dát se k dispozici. Postupem času jsem si uvědomil, že je to důležité nejen pro mě, ale i pro lidi, kteří budou číst text v angličtině. Myslím, že bylo důležité poskytnout trochu vodítka ohledně určitých slov.

Když jste pokládal otázky – věděl jsem, že je důležité zmínit určité věci, dokonce i zjevně banální věci, které by se však mohly ukázat jako důležité nejen pro vás, nejen pro TRAM 83, ale i pro mé další texty, protože nad rámec tohoto konkrétního překladatelského projektu by se mi moc líbilo, kdybych psal další texty, které byste vy, Roland, překládal do angličtiny. Najít překladatele pro tento jazyk a neměnit ho jako boty.“

RG: „To mě opravdu dojímá, že byste to chtěl. A je pravda, že jste odpověděl na všechny mé otázky; stejně tak je pravda, že poté, co jsme společně absolvovali toto turné a hodně jsme hovořili o určitých předmětech, rozumím mnohem více vám i vaší literární tvorbě, takže určitě budou v dílech, která v budoucnu napíšete, odkazy, které už mi budou známé. Ty skryté odkazy a narážky pochopím, aniž bych vám musel znovu klást stejné otázky.“

Potom se Roland zeptal, jaké to pro Fistona je, číst z knihy na turné se svým překladatelem. Tady je část jejich konverzace:

FMM: „Je zajímavé pracovat s překladatelem, být s vámi na tomto vystoupení, Rolande, protože je to proces pokory, poslouchat můj text přečtený někým jiným, přijmout to a sdílet toto potěšení s vámi na jevišti, toto potěšení sdělování slov, sdělování textu. Byl to pro mě opravdu velmi krásný zážitek. Opravdu mě těší, když vidím, jak přecházíte od překladatele k … Neřeknu herci, protože to, co jsme dělali, není hraní…“

RG: „I já jsem z momentů spolupráce na pódiu s vámi hodně vytěžil; protože i když je pravda, že překlad sám o sobě byl jakýmsi druhem spolupráce, byla to diskrétní spolupráce, spolupráce na dálku – samozřejmě kromě těch okamžiků, kdy jsme diskutovali o určitých otázkách, které jsem na vás měl. Ale bylo to opravdu něco, zjistit, že společně vytváříme tuto třetí věc. Nejprve tam byl váš francouzský text, a pak tam byl můj anglický text, který byl také vaším textem, a pak tam byla tato třetí věc složená z obou prvků.“

FMM: „Ano, zjistil jsem, že když jsme se sem dostali a začali své turné, musel jsem přerušit tento vztah autor/překladatel, protože to byl vztah, kde jsme diskutovali o slovech a frázích, kterým jste nerozuměl; ale tady jsme přešli na jiný vztah, který byl více společný, ale také příjemný, protože jsme si užívali.“

Toto je dokonalý příklad velkého přátelství, které vzniklo z literatury a které má budoucnost. Když jsem na to zeptala Rolanda, pěkně to shrnul: „V zásadě se to všechno redukuje na jídlo + hodně piva“.

Pokud jste došli až sem, děkuji za poslech.

 

Tato přednáška byla proslovena v rámci online konference projektu CELA, jehož cílem je rozvíjet dovednosti začínajících literátů a propojovat je napříč Evropou. CELA nabízí nové strategie pro psaní, vydávání a marketing knih, potřebné v rychle se měnícím literárním prostředí. Druhého ročníku projektu se účastní 30 začínajících spisovatelů, 79 překladatelů a 6 literárních profesionálů z 10 různých evropských zemí. Více informací o projektu naleznete na: https://www.cela-europe.com/

 
[ ]
 

Antonia Lloyd-Jones převedla do angličtiny díla několika z nejvýznamnějších současných polských romanopisců a autorů reportážní literatury, krimi, poezie a knih pro děti a mládež. Její překlad knihy Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých nobelistky Olgy Tokarczuk byl v roce 2019 nominován do užšího výběru Mezinárodní Man Bookerovy ceny. Je mentorkou překladatelů v britském projektu Emerging Translator’s Mentorship Programme a v projektu CELA a bývalou spolupředsedkyní britské Asociace překladatelů.