Příběh opravdového člověka – covidový špalíček

Ve víru událostí ctíme především hrdiny první linie – naši vládu, zdravotníky. Ale kdo je bojovník druhé linie? Kdo je opravdový covidový člověk? Kdo svým pevným postojem podpořil epochální vítězství? Budu Vám o nich vyprávět.

Byl jsem kritizován zástupci Svazu pokrokových spisovatelů, že příliš nadužívám přechodníků a přídavných jmen, čímž diskriminuji znevýhodněné spisovatele z menšinových skupin napodobujíc tak spisovatelský styl Vančurův. Vyvodil jsem z toho soudružskou sebekritikou pro sebe důsledky. Nyní již zcela plně chápu ducha doby a nutnost úderného reportážního stylu, který podá události ve své syrovosti a ukáže tak pevnost ducha prostých lidí, kteří svým odhodláním podpořili vládu v jejím úsilí. Díky nim žijeme v této nádherné epoše nových mezilidských vztahů.

Na virové stráži

Jedním z hrdinů všedního dne, takových našich dobrých lidí byla obsluha čerpací stanice v Novém Jičíně, která viděla, jak muži bez respirátorů vchází dovnitř. Naštěstí v blízkosti byla hlídka policie, která zahlédla vyděšenou ženu běžící k nim a ochotně přijala její oznámení. Díky pomoci ministerstva vnitřního pořádku jsme policistu z tehdejší hlídky vypátrali. Dnes je náměstkem policejního prezidenta pro řízení dodávek pendreků a vládní zmocněnec pro bezpečnostní otázky spojené s přílety komet. Se skromným mužně okouzlujícím úsměvem za sklem skafandru vzpomíná na tehdejší události. Dejme mu slovo.

Musel jsem ochránit oběť bezohledného pachatele, který v době, kdy lidé umírali na ulici zasaženi virem, vcházel do vnitřních prostor veřejně přístupného objektu. Pachatelem byl muž středního věku, vysoké robustní postavy a neměl respirátor. Neváhal jsem ani minutu, lidi mohli umírat! My v policii máme heslo – Pomáhat a chránit. To je pro nás svaté. Vrhl jsem se vpřed, abych ho zastavil. Byl to jen poslanec, takže nikdo moc důležitý, a vyzval jsem ho, ať si okamžitě nasadí roušku. Ty slova si opakuji dodnes, tehdy mi řekl, že mít respirátor je protiústavní! Vedle něj se válela umírající žena zasažena jeho virovou náloží, plakalo její dítě. Nebylo na co čekat! Nemohl jsem postupovat podle § 13 Zákona o policii, ignoroval jsem, že se poslanec jasně identifikoval, pominul jsem to, že poslance tehdy nebylo možné za přestupek zadržet. Ano, zdá se to šokující, ale tehdy nakažení druhého člověka smrtelnou chorobou byl jen přestupek. Prostě jsem šel po něm, nemohl jsem to nechat jen tak být. Dal jsem mu pokyn úřední osoby, na to jsem ho tehdy dostal. Sice to podle tehdejšího práva prý bylo nelegální, ale dobří lidé stáli za mnou a podrželi mne. Tehdy umírala tisícovka lidí denně, nebylo dost rakví a na ulicích stály mrazáky na mrtvoly, jak víme z nezávislých médií. Nemohl jsem stát stranou a nechat se zastavit nějakými platnými zákony! Byl to Volný, byl plný virů, tak jsem ho sejmul.

Jenom k tomuto dechberoucímu příběhu dodáme, že hrdinovi byl později udělen řád Romana Prymuly s rudou stuhou za boj proti viru. Řád byl zaveden na počest MUDr. Prymuly, který zemřel v nemocnici, když mu byl sabotáží falešně diagnostikován koronavirus a v duchu postupu lege artis byl připojen na ventilátor s kyslíkem. Po měsíci na kyslíku tragicky zesnul. Dezinformátoři tehdy tvrdili, že tato historka vznikla později, neboť ve skutečnosti byl ubit při dělení výnosů z kšeftů ve zdravotnictví, protože požadoval příliš velké marže. To byla samozřejmě průhledná lež, neboť jeho pevný charakter a morální stálost nám všem byla, je a bude vzorem. Proč jinak by byl volen do tolika funkcí?

Krásná bývalá policistka rozhodně vystupuje na obranu práva

Arcikacíř a arciďábel poslanec Volný zneužíval benevolence našich demokratických institucí. Zaútočil tentokrát na benzínové stanici, ale byl odhalen a zneškodněn, jak jsme měli možnost číst výše. Poté bylo nutno ujmout se obhajoby policistů, jejichž hrdinský čin nebyl neuvědomělou populací chápán ve správných souvislostech. Dnes se to zdá být divné, ale byla to tragická doba. Ano, vzpomínáte si dobře, drazí čtenáři, je to dnešní ministryně pro lidové soudnictví. Soudružka Petra Lhotáková je vzorem dnešním ženám jako ukázka krásy a ztepilosti, dejme jí tedy slovo.

Byla to doba nezodpovědných cissexuálně heterepatriarchálních machistů. Ale ve skutečnosti ten poslanec byl osel s postavou jako obtloustlý vepř, to jsem taky tehdy odvážně veřejně napsala. Nikdy jsem se boje na straně moci a obhajoby vlády nebála. Vedla jsem tehdy poradnu mobbingu a právo jsem znala na úrovni soudce Nejvyššího soudu. Tehdy mi pořád volali a chtěli ode mne radit, jak mají řešit zapeklité právní problémy. Ta chodící virová konzerva si snad myslela, že se policista posadí na zadek, že je poslanec? Museli s ním zápasit v regálech a on byl plný virů. Ti hrdinové riskovali život. Byly to doby, kdy se lidé doslova vyžívali v buzeraci a tyranizování policistů schovávajíce se jakési práva a zákony. Navíc jsem se tehdy dobře vyznala v právu okolo osobních dat, a proto jsem video s údaji dětí zaslala na orgán na jejich ochranu. Volný na něm cosi kňučel o policejním teroru, ale pokud se dobře pamatuji, zůstalo tam po tom tupci několik mrtvých.

Upřela na mne přísný pohled přes dvojité sklo úřední přepážky a mne se zmocnila empatická vlna. Rychle jsem se rozpomněl, že se tam opravdu válela těla na parkovišti, jak dokázalo pozdější šetření vedené soudružkou Lhotákovou. Pár konspiračních ztroskotanců tvrdilo, že se tehdy nic nestalo, ale ti rychle zmlkli poté, co jeden z nich dostal doživotí za popírání. Dnes již chápeme, že není možné takovým způsobem zpochybňovat závěry nezávislého vyšetřování.

Benzinka tehdy za oznámení čelila bojkotu nezodpovědných občanů, kteří tam odmítali jezdit tankovat, ale čerpací stanice byla vyvlastněna, přidělena obsluze, která prokázala bdělost, a vládním nařízením bylo přikázáno jezdit tankovat jen na tuto stanici. To se stalo na 6. výročí Vítězného února (přijetí pandemického zákona).

Pokus o zabíjení dětí zastaven

Zákeřnému vlivu rozvratných právníků zneužívajících advokátní povolání podlehl i ředitel waldorfské základní a střední školy v Semilech. Dětem povolil chodit bez roušek, odmítl se podílet na testování dětí, které je mělo zachránit před zhoubnou nemocí. Naštěstí tehdy stála na stráží dobrá soudružka starostka. Postavila se na rozhodný odpor a za nedodržování protiepidemických opatření se rozhodla iniciovat odvolání zlovolného ředitele a jen se čekalo na vyjádření hygienické kontroly. Nyní je bývalá starostka ředitelkou Institutu chráněných bister, kde naplňuje svou vizi, kterou vždy byla spolupráce ve všech oblastech od zdravotnictví přes sociální oblasti. V prostém slušivém igelitovém protivirovém pytli s respirátorem ozdobeným stylizovaným tulipánem, nyní genderově správně tuližena nebo tulito, po dlouhých letech vzpomíná, jak to tehdy bylo.

Když jsem toho dne šla do úřadu ve svém městě, překračovala jsem několik dětských mrtvolek, se slzou v oku pohlížela, jak městské technické služby vhazují těla do mrazáků. Byly to těžké časy. Dozvěděla jsem se ten den, že ředitel základní školy odmítl provádět testování a dusit děti v rouškách. To, že se mohou dusit koronavirem, ho vůbec nenapadlo. Na úřadě mne čekaly uslzené matky a zapřísahaly mne, abych zachránila jejich děti. Vztahovaly ke mně ruce, trhaly si roucha, sypaly si na hlavy popel a naříkajíce žádaly spravedlnost. Chceme, abyste spasila naše nebohá dítka! Jen vy a jenom vy stojíte mezi jejich krásnými životy a ohavnou smrtí! Nemohla jsem dělat nic jiného, než zavolat věrné strážce z hygienické stanice. Byli to naprosto nezávislí odborníci a nic je nemohlo zastavit. Ani soudní rozhodnutí z Německa, které zakázalo všechna opatření ve školách a ve zdůvodnění rozsudku tvrdí, že opatření ničí emocionální vývoj dítěte. Takový nesmysl! Měla jsem proto plnou důvěru v přesný úsudek našich orgánu na poli hygieny. Musela jsem ty rytíře s horoucími srdci, čistýma rukama a chladnou hlavou obdivovat. Dodnes mám k nim velkou úctu, když si vzpomenu, jak museli v tak těžkých podmínkách bojovat. Po ustavení Všečeské mimořádné komise pro boj s virem a odmítači při ministerstvu zdravotnictví už se tyhle případy neopakovaly. Komise v sobě zahrnula výkonnou, soudní i zákonnou pravomoc, což vyřešilo mnoho nejen právních problémů a umožnilo tak efektivní boj s virem. Díky této komisi dnes máme zdarma protivirové pytle pro každého, do kterých se dříve dávaly odpadky. Tak nezodpovědní jsme tehdy byli. Hrozná doba, končí opravdová žena povzdechem.

Co dodat k těmto slovům? Jen to, že se v té době našli extrémisté, kteří toho pomýleného samozvance podpořili, dokonce o něm veřejně rozhlašovali v diskusích ve stranickém tisku, že je to hrdina. Dokonce i někteří naprosto sobečtí rodiče odmítali děti testovat a tak mu dodávali munici. Chabě se hájil nějakými zákony, právy, úmluvami, ale děti mu hynuly rovnou ve škole. Jistě si vzpomenete na scénu z filmu na motivy tohoto příběhu natočený místní akční skupinou angažovaných umělců, jak s padoušským zábleskem v očích odkopává dětskou mrtvolku ze schodiště. Scéna se stala ikonickou podobně jako kočárek na schodišti ve filmu Křižník Potěmkin. Co může vyjadřovat více ducha této umírající staré doby než tento výjev?

Spiklenecká skupina se pokouší sabotovat očkování

Bohužel teď musím vydat svědectví o odvrácené tváři o antipodech hrdinství opravdových lidí. Byl to tehdy hodně tklivý příběh a odehrává se v době, kdy se vedl rozhodný celoevropský boj o dodávku vakcín proti viru. Každý den stál množství mrtvých. Přesto se našla skupina podvratných živlů, která se snažila zvýšit strach veřejnosti z očkování hrůzyplnými historkami. Nejdřív nenápadně, ale pak se přidala další skupina a bylo jasné, že jde o dobře organizovanou akci. Tehdy tuto subdiverzní hybridní aktivitu vyšetřoval nadpraporčík Jan Knödelhans dnešní předseda Svazu výrobců konopných lan. Zrovna dokončil očkovací proceduru proti svahilské mutaci a jeho sympaticky namodralá pokožka se dobře vyjímala v protibakteriálním obleku. Při přístupu k němu jsem musel absolvovat dvouhodinovou dekontaminaci a dezinfekci, ale opatrnosti není nikdy dost. Nové mutace jsou tak zákeřné. Nuže, nadpraporčíku, čacký hrdino, máte slovo.

Byl jsem tehdy na úseku bezpečnosti v dopravě, kde jsem bránil matky s kočárky proti útokům pirátů silnic. Při četbě webového policejního magazínu jsem šťastným omylem zabloudil na článek, kde nějaký anonym popisoval, jak jim umírají chovanci v ústavu po aplikaci vakcíny. Protože jsem dobře znal výmluvy pirátů silnic, hned jsem mozkovým myšlením rozpoznal, že jde o něco podvratného. V televizi jasně říkali, že očkování zachraňuje životy, tak jsem si dal dvě a dvě dohromady, takových pět švestek. Šel jsem s tím za svým šéfem a začali jsme na tom pracovat. Pak se objevil druhý článek. Museli jsme zintenzívnit pátrání. Z okresu, ba i z kraje se na ten případ začali vyptávat. Bylo mi jasné, že to je největší případ mé kariéry. Na základě novely pandemického zákona jsme konečně mohli posbírat podezřelé. Dezinformační weby tehdy psaly, že jsme zatkli víceméně náhodnou skupinu, která po zostřeném výslechu vysypala, co jsme chtěli slyšet. Novela pandemického zákona nám dovolovala užít zvláštních metod výslechu, protože přece jde o životy a nemohli jsme se ohlížet na jednotlivce. Pak přišel soud. Přiznání z přípravného řízení hovořila jasnou řečí. Obvinění tehdy doznali vše. Následně obžalovaní u soudu neunesli důkazní břemeno, když měli dokázat svou nevinu. Soud jejich výmluvám neuvěřil a povinný advokát ex offo se taky proti tak jasným důkazům nezmohl na nic. Nemám jedinou pochybnost o tom, že jsme dostali tu správnou skupinu. Proč by jinak vypovídali ve svůj neprospěch?

Proti takovému ucelenému logickému řetězci důkazů nelze nic namítnou, jak jistě uznáte. Bylo to opravdové vítězství práva a členové této sabotážní skupiny dnes v nápravných zařízeních vyrábí ventilátory nebo balí vakcíny. Protože se nyní na různé mutace očkujeme každý lichý týden, je to opravdu prospěšná práce. Takto snad můžeme doufat, že již po těchto Velikonocích se budeme moci setkat ve skupině po dvou při zachování osmimetrové vzdálenosti a použití dekontaminačních procedur včetně negativních testů na základní sadu virů.

Jsem rád, že žiji v tak skvělé době plné bezpečí a vzájemné ohleduplnosti! Děkujeme všem těmto neznámým bojovníkům na protivirové frontě, kteří pomohli tuto dobu utvořit. Prymula a Flégr mi otevřeli okno do objektivní skutečnosti bezpečného života. Nesednu na lep hlupákům, kteří o nich mluví a nic nevědí, ani inteligentčíkům, kteří radikálničí na dezinformačních webech. Takový byl můj lid s respirátorem a injekcí. Na jitřní čekal svit, čekal a věřil. Jděte mu z cesty, staví chrám viruprosté doby!

18.04.2021 Josef Vohnout

Související články: