Byl to jeden z mnoha summitů Evropské unie, na kterém se probírala podoba brexitu, ale na němž už se Velká Británie nebrala jako plnoprávný členský stát. Britská premiérka Theresa May se zúčastnila pouze úvodní části jednání s hlavami států a vlád zbylých sedmadvaceti členských zemí unie, ale tradiční summitová večeře ze čtvrtka na pátek se už podávala bez její přítomnosti.
Když jsem se jednoho z bruselských novinářských kolegů ptal, co teď May dělá, odvětil lakonicky: „Večeří v rezidenci britské ambasády s britským velvyslancem.“ Tento obrázek, jak vypoklonkovaná May osamoceně večeří se svým velvyslancem, mi utkvěl v paměti a zdá se mi pro její osamocený a nakonec neúspěšný boj v roli britské premiérky symbolický.
Vzestup díky brexitu
Brexit, který jí nakonec přinesl předčasný konec v křesle premiérky, měl však hlavní podíl na tom, že se teprve druhou premiérkou v britské historii vůbec stala. Až do brexitu byla totiž sice významnou členkou kabinetu, první ministryní vnitra v britské historii, ale rozhodně nepatřila k nejviditelnějším politikům.
Theresa May, jediná dcera anglikánského duchovního Huberta Brasiera, se narodila v roce 1956 v hezkém jihoanglickém přímořském městě Eastbourne. Vystudovala geografii na Oxfordu a působila poměrně dlouhou dobu v bankovnictví v londýnském City. V roce 1980 se provdala za investičního bankéře Philipa Maye. Jejich manželství je bezdětné. Theresa o šest let později začala působit v politice jako radní v jiholondýnské čtvrti Merton. Do britské dolní sněmovny se dostala až na třetí pokus v roce 1997, ale od té doby vždy své místo obhájila, a to včetně posledních voleb v roce 2020, v nichž kandidovala už po odstoupení z postu premiérky.
V roce 2010 si ji David Cameron vybral jako ministryni vnitra a v této funkci působila až do roku 2016, kdy se jako nová šéfka konzervativců stala premiérkou. V kampani před brexitovým referendem hlasovala pro setrvání v Unii. „Jako členská země EU jsme více v bezpečí před terorismem a zločinností,“ přesvědčovala Brity, aby v EU zůstali. V předchozích letech ale podobně jako mnozí konzervativci Unii často kritizovala a snažila se jako ministryně vnitra omezit imigraci z unijních zemí.
Když 23. června 2016 Britové šokovali Evropu i svět svojí podporou brexitu, podal premiér David Cameron demisi. Protože i mezi konzervativními poslanci převažovali odpůrci brexitu, neměl v té době jeden z nejhlasitějších brexitářů Boris Johnson šanci ho vystřídat v premiérském křesle. A tak se nakonec stala premiérkou May. Připravená respektovat výsledek referenda a za co nejlepších podmínek vyvést Británii z EU. Vůči Unii zvolila tvrdý přístup a chtěla pouze obchodní dohodu. Americe pak na jaře 2017 navrhla „znovuobnovení zvláštních vztahů mezi USA a Spojeným královstvím v nové éře“. Aby upevnila svou vratkou pozici, vyhlásila 8. července 2017 volby, v nichž však neuspěla a její nová menšinová vláda se musela spolehnout na podporu severoirských unionistů.
Pád kvůli brexitu
To jí nakonec zlámalo vaz, když kvůli problému hranice na irském ostrově vyjednanou dohodu s EU britský parlament odmítl. Británie musela na jaře 2019 požádat o prodloužení termínu na odchod a v zemi se v květnu konaly i volby do Evropského parlamentu. V červnu 2019 nastala ve vládě, která byla v patové situaci, otevřená vzpoura a 24. července 2019 May vystřídal tvrdý brexitář Johnson. „Necítím žádnou zášť, ale neutuchající vděčnost za možnost sloužit zemi, kterou miluji,“ rozloučila se s Brity ve své poslední premiérské řeči.
Paradoxně dohoda s EU, kterou Johnson protlačil na konci roku 2020 po dalších předčasných volbách, byla v podstatě ta samá, jakou uzavřela už May. 31. 1. 2021 Británie z EU „s dohodou“ odešla. May to sledovala jako řadová poslankyně ze zadních řad konzervativců.
Autor je redaktorem Deníku
CV BOX
Theresa Mary May (narodila se 1. října 1956 v Eastbourne) je bývalá britská premiérka.
ystudovala geografii na Oxfordské univerzitě, pak působila v londýnském City a v letech 1977 až 1983 pracovala v Bank of England. Poté se stala vedoucí oddělení pro evropské záležitosti a hlavní poradkyní ve věcech mezinárodních záležitostí v organizaci APACS (UKPA) spravující platební systémy bank a dalších finančních institucí.
V politice působila v letech 1986 až 1994 jako radní v Mertonu na jihu Londýna. Do Dolní sněmovny Spojeného království kandidovala zprvu neúspěšně v letech 1992 a 1994. Úspěšná byla až její kandidatura v roce 1997. Poslanecký mandát obhájila poté v letech 2001, 2005, 2010 i 2015.
#V roce 2010 se stala ministryní vnitra a zároveň byla jmenována i ministryní pro ženy a rovné příležitosti. Na druhou funkci však v září 2012 rezignovala. Šéfkou vnitra byla až do roku 2016, kdy usedla do křesla premiérky. V něm byla do 24. července 2019.
reklama
