ROZHOVOR: Chci, aby mé cesty přinášely užitek i místním lidem a přírodě, říká Hana Svobodová, zakladatelka organizace Chráníme mořské želvy

ROZHOVOR: Chci, aby mé cesty přinášely užitek i místním lidem a přírodě, říká Hana Svobodová, zakladatelka organizace Chráníme mořské želvy

Jak cestovat udržitelně? Jaké místo považuje za svůj domov? Má někdy pocit, že její snaha chránit přírodu nemá smysl? A co ji dělá šťastnou?
Přečtěte si rozhovor s Hanou Svobodovou, zakladatelkou organizace Chráníme mořské želvy. Hanka vystudovala biologii a ochraně mořských želv se věnuje více než 16 let, a to nejen v Indonésii, ale také na Srí Lance a v Ekvádoru. Je propagátorkou udržitelného cestování a každý den se snaží plnit si své sny.

Proč zrovna želvy? Měla jsi želvy ráda odmalička, nebo to přišlo časem?

Jsou krásné a zajímavé a ano, želvu (suchozemskou) mám od 6ti let, takže ta mě asi k těm mořským přivedla, ale želvy jsou i důležité – mají v oceánu nezastupitelné role. Jediná kožatka sežere i 200kg medúz denně, kareta pravá zvyšuje diverzitu korálových útesů, kareta obrovská žere mořskou trávu a udržuje tak mořské louky, které fungují jako chráněné školky pro plůdky ryb, které jíme, když vyrostou, někdy i my. Želvy pomáhají udržet moře zdravé a zdravé moře má vliv i na klima a další celosvětové jevy. Navíc želva je takzvaný deštníkový druh – díky přítomnosti ochranářů jsou na ostrovech i v okolí chráněny i další druhy – rybáři v okolí nemohou lovit ryby dynamitem, což pomáhá rybám, ale i delfínům, velrybám, mantám a korálovým útesům, na ostrov nepřicházejí lidé, takže tu stále žijí kokosoví krabi či endemičtí ptáci taboni, kteří byli na ostrovech v okolí lidmi snězeni..

Proč jsi odjela zachraňovat želvy zrovna do Indonésie?

Protože želvy jsou nejohroženější právě v jihovýchodní Asii. Indický oceán se potýká s obrovským znečištěním. Indonésie se na celkovém objemu znečišťování oceánů podílí 10 %. Před ní je už jen Čína s 28 %. V roce 2010 Indonésie vyprodukovala 5 milionů tun plastového odpadu, z toho 3,22 mil. tun uniklo do životního prostředí. To činí 64 % plastového odpadu ročně, který se kumuluje podél cest, v lesích, řekách a oceánech. V Indonésii není státní systém na svoz odpadu. 250 milionů lidí nemá kam odpad dávat, bud ho pálí nebo odhazují kamkoli to jde. To má neuvěřitelný dopad na životní prostředí včetně želv, které si igelity pletou se svou přirozenou potravou s medúzami a na souši jim odpad překáží ve vyhrabávání hnízd pro vejce. Také je bohužel v Indonésii stále častý přímý sběr želvích vajec na prodej a zabíjení želv pro maso či želvovinu. Díky klimatické změně se zvedá hladina moří a hrozí tak častější zaplavení vajec – z takových vajec se nic nevylíhne, navíc vyšší teplota způsobuje, že se dnes na mnoha místech líhnou jen samice. Nejčastějšími predátory vajec a mláďat jsou nepůvodní psi a krysy. Kvůli rozvoji pobřeží ubývá pláží, navíc světlo pronikající na pláže z hotelů a vesnic dezorientuje mláďata a způsobuje, že místo do moře jdou za světlem do vnitrozemí. Celosvětově je obří problém intenzivní rybolov. Ohrožení je mnoho, s většinou z nich se ale dá něco dělat a já chtěla pomáhat tam, kde je to nejvíce potřeba a v Indonésii žije 6 ze 7 světových druhů želv.

Vypuštění mořských želv do moře.

Jaké byly začátky projektu Chráníme mořské želvy? Jak se ho povedlo vykřesat ze země? Co byly první kroky, které si musela podniknout?

Ohrožení mořských želv jsem se věnovala ve své bakalářské i diplomové práci na PřF UK. Pak jsem se díky programu Darmasiswa vydala do Indonésie, kde jsem se na univerzitě učila indonésky. To bylo moc důležité, když chcete lidi přimět ke změně, komunikace je to zásadní. Potom jsem na různých místech v Indonésii začala pomáhat jako dobrovolník a po dvou letech v oblasti Berau jsme se s místními ochranáři rozhodli založit si vlastní projekt. Nechtěli jsme „jen“ chránit želvy, stěžejní je pro nás i vzdělávání a rozvoj místních obyvatel. Věříme, že když místní budou mít alternativní zdroj obživy a porozumí tomu, že jsou želvy v oceánu důležité a že bez nich bude do oblasti jezdit méně turistů, začnou jim spíše pomáhat než škodit. To bylo v roce 2014, v roce 2017 vznikla i česká organizace Chráníme mořské želvy z.s.

A jak vypadá projekt teď? Kam od roku 2004 posunul?

V roce 2004 jsem viděla svoji první mořskou želvu. V 18ti letech jsem jela jako dobrovolník pomáhat v ochraně želv do Mexika. To vlastně ještě nebyl žádný projekt. Od té doby se činnost posunula opravdu hodně. S Místními ochranáři v oblasti Berau na Borneu se nám od roku 2014 podařilo před pytláky ochránit už přes 3 miliony želv (3 131 128 do 31.12.2020). Všechny tyto želvy se mohly bezpečně vylíhnout a odejít svobodně do moře. Mám z toho velkou radost. Kromě ostrůvků v Berau jsme navíc začali pomáhat na ostrově Lembata na jihovýchodě Indonésie. Jsme nadšení z toho, jak tam místní ochranáři propojují přímou ochranu na plážích s životem komunity. Lidi se schází na pláži, povídají si o přírodě, společně jedí, uklízí odpadky, pouští právě vylíhlé želvy do moře. Díky úžasnému přístupu pouhých pěti zdejších ochranářů se loni nejen podařilo zachránit a do moře vypustit 4 782 mláďat karet pravých a zelenavých, ale hlavně místní díky akcím a pozitivním zážitkům s přírodou přesvědčili mnoho místních, že zabíjet želvy a krást jejich vejce není dobré. Kromě Indonésie ale působíme i v jiných zemích především jako konzultanti. V lednu 2020 jsme měli to štěstí, a než vypukla pandemie koronaviru,  pomáhali jsme s ochranou karet pravých v Ekvádoru. V prosinci se na nás s prosbou o konzultaci obrátili i ochranáři z Malajsie. Dlouhodobě také usilujeme o zefektivnění ochrany želv v záchranných stanicích na Srí lance – máme obrovské štěstí, že toto téma zaujalo honorárního konzula demokratické socialistické republiky Srí Lanka pro Českou republiku Marka Němce, který nám s prosazením změn na Srí Lance pomáhá. Jde to sice pomalu, ale věříme, že se to posune. Zdejší problém je v tom, že jsou zde centra na „ochranu želv“, kde se zdravé želvy drží v bazénech, aby si je mohli turisté prohlédnout. Těmto želvám v bazénu zakrní svaly (nemohou přirozeně plavat), nevyvinou se jim dostatečně plíce (není tam hloubka), nemají přirozenou potravu a hlavně ztratí instinkt, kam se v dospělosti za 20 – 30 let vrátit naklást vejce. Navíc centra vejce vykupují od lidí, kteří je sebrali na pláži, čímž se akorát podporuje nelegální kradení vajec ohrožených želv z pláží. Pomoci situaci změnit mohou i turisté – každý se může rozhodnout, zda chce svou návštěvou tato centra podporovat či ne a raději navštíví centrum, kde želvy skutečně chrání a kde turista může s červenou čelovkou pozorovat samice při kladení vajec či pouštět mláďata do moře hned po vylíhnutí.

Chráněné místo pro želví vajíčka.

Jak v praxi ochrana želv probíhá?

Na plážích, kde želvy kladou vejce, je to hodně práce v noci. Obchází se pláž, hlídá se, aby nepřišli zloději. Vejce se přemísťují do bezpečí. Zní to možná jednoduše, ale přemístit ve 4 lidech každý den 30 x 100 vajec není žádná sranda. Velkou část práce ochranářů tvoří i úklid pláží. Mimo pláže je to hlavně o komunikaci – s úředníky na vládě, s místními lidmi, s dětmi ve školách v Indonésii i v ČR. S podporovateli – těch si velmi vážíme, protože bez jejich pomoci by práce ochranářů nebyla možná.

Co tě na tom nejvíc baví?

Rozhodně práce v terénu ať už na pláži s želvami nebo ve školách s dětmi. Nejraději ze všeho pozoruji, jak se líhnou malé želvy, to vždy cítím velkou vděčnost, že jsme pomohli tomu, že vejce nesebrali pytláci. Přeji malým želvám hodně štěstí a slibuji, že se na pláži sejdeme za 30 let až přijdou samy naklást svá vejce.

Kolik lidí se na projektu podílí?

Na dvou neobydlených ostrovech v oblasti Berau na Borneu pracuje 12 místních zaměstnanců a na ostrově Lembata na východě Indonésie 5. V ČR už nás pomáhá více než 10 – všichni v ČR to děláme po práci, o víkendech a během dovolené zcela zdarma. Mě osobně zabere práce na projektu několik hodin každý den, ale nelituji toho, vybrala jsem si to sama a dává mi to velký smysl.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Jak vnímají místní lidé vaši péči o želvy?

Práce v Indonésii je o neustálém vysvětlování. Místní myslí tady a teď, došlo by jim, že želvy jsou ohrožené, až když by na místě žádné želvy nebyly. Teď ještě želvy vidí, tak se jim zdá vše v pořádku, i když od starších lidí ve vesnici slyší, že dříve bylo želv mnohem více. Jednodušší je to s dětmi, jsou otevřenější a je snazší probudit v nich pozitivní vztah k přírodě. Děti, učitelé a lidé, kterým záleží na přírodě, jsou za naši práci vděční. Pytláci by se nás samozřejmě nejraději zbavili. Tím, že se ale kromě přímé ochrany věnujeme i vzdělávání a rozvoji místních lidí, vnímají zdejší obyvatelé, že se staráme o jejich děti, že se lidem pokoušíme ukázat alternativy, to nám ve vztahu s nimi velmi pomáhá. Pro ochranu přírody jsou místní obyvatelé klíčoví, bez nich se to dělat nedá.

A jak vnímají ekologii a udržitelnost? Zlepšuje se situace v Indonésii?

Zlepšuje, ale velmi pomalu. Lidé přemýšlí nad svým okamžitým profitem, chtějí levné věci, hned a co nejvíc. Proto nakupují malá balení čehokoliv. Vůbec si neuvědomují, že doopravdy by bylo větší balení výhodnější finančně i by nevytvořili tolik odpadu. My nemáme v projektu vlastní auto, vždy si jednou za 10 dnů zaplatíme jen sedadlo ve sdíleném voze a do přístavu k lodi vezeme zásoby jídla na ostrov a ochranáře, který měl zrovna volno. Často se stane, že řidič auta dopije a láhev od vody vyhodí okénkem ven. To vždy šílím, donutím ho zastavit, odpadek sebrat a vysvětluji, že pokud se bude takto chovat, nebudeme jezdit s ním a najmeme si sedadlo u jiného řidiče. To je jediné, co na ně platí. Bohužel. Ale na druhou stranu ve vesnici, kde působíme už od roku 2014 a pravidelně zde mluvíme s místními a chodíme do školy a školky je vidět, že se situace posunula hodně. U domků jsou odpadkové koše, vesnice jmenovala vlastního popeláře, který odpadky sbírá a alespoň je pálí na jednom místě. Lidi už nehází odpad do moře, hodně pomohlo, když viděli vlastní děti, jak s námi odpadky sbírají a rozumí tomu, proč je potřeba se k přírodě chovat udržitelněji.

Úklid pláží.

Je něco, v čem se s Indonésany asi nikdy neshodneš?

Ani po 11 letech nejsem schopná nosit takové ty sandále žabky a také rozhodně nezvládám tolik chilli 🙂

A co bychom se od nich naopak mohli naučit?

Být v klidu. Víc odpočívat, nedělat si s věcmi tolik starosti. To umějí dokonale. Také je pro mě inspirující, jak si umí se vším poradit – jako můj děda – cokoliv se rozbije, spraví. Fascinovalo mě, když zatékalo do střechy a oni na pláži nasbírali polystyren, roztavili ho, smíchali s trochou benzínu a vzniklým lepidlem střechu zalepili. Umí ještě žít jednoduše, ale televize a internet jim ukazuje konzum, po kterém velmi touží 🙁

Kde přesně v Indonésii žiješ? Považuješ ji za svůj domov?

Nejčastěji na ostrovech Bilang-bilangan a Mataha v oblasti Berau, v malém dřevěném domku se 4 ochranáři 60 km od pobřeží Bornea. Není tu signál na telefon, sladká voda a elektřinu naštěstí už rok zajišťují solární panely. Je to pro mě nejkrásnější místo na světě. Čtyři roky jsem tu žila téměř v kuse, to jsem si tu připadala doma. Teď už ale za svůj domov zase více vnímám Českou republiku.

Studovala jsi na Sumatře Indonéštinu, je to těžká řeč? Kolik let už se učíš? Umíš už mluvit plynně?

Mluvím plynně, bez toho by to nešlo. Většina místních anglicky neumí ani slovo. Není to těžká řeč. Nemá téměř žádnou gramatiku. Jde jen o to naučit se slovíčka, která nejsou podobná ničemu co známe. Některá jsou navíc velmi podobná, například kepala je hlava, kenapa = proč a kelapa zase kokos.. Ale za 3 měsíce už jsem si dokázala objednat jídlo či komunikovat o základních věcech. Po osmi měsících jsem v indonéštině napsala na univerzitě závěrečnou práci o želvách. Učím se neustále, celých těch 11 let od té doby, co jsem do Indonésie přijela poprvé. Je to jedna velká praxe. Složité je jen to, že mluvená indonéština není totéž, co jazyk, který se používá do oficiálních dokumentů – takže papíry za mě místní ještě stále opravují.

Kam by ses ještě chtěla podívat?

Snila jsem téměř 25 let o cestě na Galapágy, loni na přelomu prosince a ledna jsem se tam konečně podívala. Měla jsem tu čest tu nejen cestovat a obdivovat zdejší neuvěřitelná zvířata (velké želvy, mořské leguány, lachtany, modronohé ptáky..) ale i jsem pomáhala zdejším ochranářům a učila ve školách. To byl můj velký sen, teď mám splněno a jsem otevřená všemu, co přijde. Nerada jezdím někam jen kvůli sobě, chci, aby mé cesty přinášely užitek i místním lidem a přírodě.

Vzdělávání místních dětí.

Podporuješ zodpovědné cestování. Jak cestovat zodpovědně?

Cestovat zodpovědně, udržitelněji..zní to složitě, ale opak je pravdou. Jde jen o to přemýšlet nad smyslem svých cest. Položit si otázky tipu: opravdu tam potřebuji? Co z mé návštěvy budou mít místní lidé a příroda? Snažit se spíš pomáhat – bydlet a jíst raději u místních než v nadnárodním hotelu, šetřit vodou, jít příkladem s minimalizací odpadu. Fascinuje mě, jak v mnoha zemích lidi stále kroutí hlavou, když v obchodě nechci igelitku, ale mám vlastní plátěnou tašku či batoh. Vždy vysvětluji, že odpadu už je na světě dost, v té chvíli se učí prodavačka i celá fronta za mnou. Nepoužívám jednorázová brčka, a když to jen trochu jde, sbírám v přírodě odpadky. Důležité je nekupovat suvenýry z ohrožených druhů a nepodporovat pasti na turisty jako bazénky se zdravými želvami, jak jsem to popsala již výše. Rad je všude mnoho, stačí jen se zajímat než někam jdeme a přemýšlet, zda s konkrétní činností souhlasíme a chceme to podpořit nebo ne.

Měla jsi někdy pocit marnosti? Že ochrana želv a životního prostředí nemá smysl?

Někdy jsem velmi unavená, většinou mi ale stačí podívat se na video, jak se líhnou malé želvy a trochu se vyspat a je po chmurech. Neuměla bych zavřít oči, říct si, že to nemá smysl a vyrazit do supermarketu. Energii mi vždy dodá pobyt v přírodě a také dílny o želvách s dětmi, je úžasné vidět, jak otevřené jsou a chtějí přírodě pomoci. Velmi mě motivuje i to, kolik lidí se přidává a chce nám pomoci přímo s projektem. Pomoci může opravdu každý v Indonésii i v ČR – děti často šíří informace o želvách dál, jedna slečna například ráda pěstuje květiny, rozmnožuje je a nové rostlinky nabízí lidem za dobrovolnou částku. Všechny peníze, které takto vybere, posílá na platy ochranářů do Indonésie. Jsem za každou pomoc velmi vděčná.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna? Chtěla bys projekt přenechat časem místním, plánuješ návrat do ČR..?

Projekt v Indonésii už je téměř jen na místních, „jen“ se tam musí posílat peníze na jejich platy, na benzín do lodě, dovoz pitné vody..a kontrolovat je. To mi otvírá dveře pomáhat v Indonésii i jinde, změnit vnímání normality. Tak jak bylo dříve běžné jezdit na dovolené na slonovi a dnes je to něco úplně mimo, ráda bych, aby i držení zdravých želv v bazénu bylo mimo a turisté vyžadovali skutečnou ochranu přírody. Důležité je zvýšení informovanosti lidí – místních i turistů – lidé by rozuměli důležitosti želv a příčinám ohrožení těchto kriticky ohrožených plazů a snažili by se jednat tak, aby nepřispívali k jejich ubývání.

Jak můžeme projekt podpořit?

Koukněte na www.morskezelvy.cz a napište mi, pomoci může skutečně každý, stačí jen vymyslet, co Vás baví a na co jste ochotni si udělat čas. Samozřejmě nám pomůže i jakýkoli příspěvek na platy ochranářů v Indonésii.

Co umí želvy lépe než lidé?

Plavat 🙂 A déle vydrží pod vodou. Také nevytváří odpadky..

Organizace Chráníme mořské želvy se zaměřuje na ochranu mořských želv v Indonésii, kde se vyskytuje 6 ze současných 7 druhů mořských želv.  Ty jsou pod čím dál tím větším tlakem a hrozí jim vyhubení. Nejhorší situace je v Indickém oceánu, kde na mnoha místech už mořské želvy zcela zmizely. Projekt Chráníme mořské želvy se ve spolupráci s indonéskou organizací Konservasi Biota Laut Berau zabývá ochranou 3 ostrovů v oblasti Berau, která tvoří nejdůležitější líhniště pro karety obrovské v celé jihovýchodní Asii a osmé nejdůležitější líhniště na světě. Vyskytují se zde i kriticky ohrožené karety pravé.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí