Ján Kadár a Elmar Klos: Středoevropská realita a první zářez v Hollywoodu
Nemá smysl mlátit do barometru, když ukazuje na blížící se bouřku. To řekl filmový režisér Elmar Klos, když spolu se svým kolegou Jánem Kadárem v roce 1968 rozmlouvali v Československém rozhlase o smyslu své práce. Filmy dvojice Kadár – Klos skutečně byly barometry své doby. Včetně toho nejslavnějšího za kterého získali v roce 1966 Oscara.
Nezačínali lehce. Byl počátek 50. let a jejich prvním společným filmem byla velkoformátová úlitba stalinské době. Film Únos z roku 1952 pojednával – jak jinak – o únosu československého letadla do tehdejšího západního Německa.
Po technické a řemeslné stránce to byl jistě úspěch, ale to je tak všechno. Ideologicky film patří k nejdrsnější propagandě 50. let. Málokde byla tak jednoznačně pohrdavým způsobem ocejchovaná západní demokracie, a také ti občané Československa, kteří se z klece chtěli dostat ven. Jednou k nim bude patřit i Ján Kadár.
Dalšími filmy už si Kadár s Klosem výrazně napravili reputaci, ať už šlo o mírně satirickou hudební komedii Hudba z Marsu z roku 1955.
Objevil se v něm po letech v relativně normální roli staromódního, leč učenlivého hudebního skladatele Oldřich Nový, ale hlavně šlo o pozdějšími filmy. Počínaje syrovým neorealistickým obrazem pražského činžáku Tam na konečné z roku 1957 začala série filmů, ve které Ján Kadár a Elmar Klos začali bourat jednu ideologickou jistotu za druhou.
Filmy jako barometr
Nejvíc asi narazila – na pět let zakázaná – pohádková alegorie Tři přání. Autorem scénáře byl opět jako u Hudby z Marsu Vratislav Blažek, zde už nesrovnatelně ostřejší. Je to film dodnes vypovídající o střetu poctivosti a oportunismu, který v sobě všichni neseme, a který v socialismu nejenže nezmizel, ale vyhřezl s ještě větší naléhavostí.
Ve filmu Smrt si říká Engelchen (1963) podle knihy Ladislava Mňačka Kadár s Klosem velmi deziluzivně zobrazili partyzánské boje na Slovensku v době druhé světové války i válečná morální dilemata.
V dalším roce se filmem Obžalovaný vrátili do reality 60. let, a opět vznikl v českých podmínkách výjimečný film, a to jak námětem i zpracováním. Drama ze soudní síně, kde ředitel elektrárny je zároveň pachatelem i obětí, to vše jako znak nefunkčnosti socialistického systému po 20 letech vedoucí úlohy KSČ ve státě. A pak se Kadár s Klosem znovu obrátili k válečným rokům, do období Slovenského státu a k židovské tematice.
Přelomový Oscar
Film Obchod na korze můžeme považovat za světový úspěch československé kinematografie a jeden z nejdůležitějších počinů naší kinematografie 60. let.
Příběh staré židovky Rozálie Lautmanové, majitelky galanterie v malém východoslovenském městě, a na druhé straně „arizátora“ jejího chudého krámku, v podstatě dobrosrdečného truhláře Antona Brtka, si získal respekt i obdiv diváků na celém světě.
Je to univerzální příběh o statečnosti i zbabělosti v podmínkách utužujících se poměrů totalitního státu. Zpočátku tragikomická atmosféra postupně houstne a vyloupne se z ní čirá hrůza, ve které o životě a smrti člověka rozhoduje rasová čistota, ale i malá sousedská hamižnost, která jako by postupně ovládla celou zemi. Bohužel téma Obchodu na korze je věčné, a proto je to dodnes důležitý a silný film.
A pak už jen jeden film
Pro československou kinematografii to byl průlom, pro Kadára a Klose životní úspěch, ale kupodivu se zároveň začali pomalu se společnou prací loučit. Těžko soudit, proč po roce 1965 už pro sebe nenašli zásadní společné téma, do kterého by se chtěli pustit.
Pozdější rozhovory s Elmarem Klosem svědčí o tom, že vážně uvažovali o adaptaci Čapkovy Války s mloky, ale nezdařilo se, látka se příliš vzpírala celovečerní stopáži. Jak Klos v rozhovoru z roku 1990 poznamenává, víc by se hodilo zpracování seriálové.
Pak tedy přišla už jen poslední spolupráce – film Touha zvaná Anada, natáčený roku 1968 a dokončený o rok později – působivá balada z prostředí dunajských rybářů, ale bez dravosti a závažnosti předešlých filmů.
Šlo zcela výjimečně o česko-americkou koprodukci, kde kromě půvabů titulní představitelky zřejmě zaúčinkovaly i naivní představy koproducentů, jak by mělo vypadat východoevropské dílo určené pro distribuci ve Spojených státech. Úspěch už se nedostavil ani doma, ani v Americe, ale faktem zůstává, že možná pojistil aspoň částečně důstojnou další režisérskou existenci Jána Kadára v USA. Zemřel v Los Angeles v roce 1979.
Elmar Klos zůstal doma, v 70. a 80. letech pracoval jako filmový badatel a spolupracovník filmového archivu a dokonce se věnoval stavebnímu dozoru. K režii se vrátil už jen jednorázově jako spolurežisér Morise Issy na filmu Bizon (1989). Nezdálo se, že by po roce 1989 cítil k normalizačnímu režimu zásadní a hlubokou hořkost, ačkoliv důvod by jistě měl.
Můžeme si poněkud marně zaspekulovat: pokud by v Československu 70. let byla tvůrčí svoboda alespoň jako v Gierekově Polsku, mohly by filmy dvojice Kadár/Klos i dál být barometrem společnosti, jakousi českou obdobou polského „kina morálního neklidu“.
Ovšem atmosféra československé normalizace byla s další tvorbou Jána Kadára a Elmara Klose neslučitelná. Představa, jak jim normalizační kágébácký boss, z vůle strany ústřední dramaturg Barrandova Ludvík Toman škrtá a přepisuje scénáře, je poněkud groteskní. Na druhou stranu, při zpětném ohlédnutí si Kadár a Klos mohli pomyslet: možná v těch pěti filmech je vlastně vše, co jsme mohli a chtěli říct.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
