Jako probíhal ve skutečnosti boj o život po srážce s ledovcem?
Trvalo téměř tři hodiny, než se slavný Titanic 15. dubna 1912 v průběhu noci potopil. Očití svědci, kteří přežili, později popsali hrdinské chování cestujících i zbabělé jednání některých lidí. Mezi pasažéry byl i krejčí Michal ze Slovenska, kterému se podařilo zachránit alespoň své děti.
- Které filmové postavy byly velmi podobné realitě
- Jak si syn Slováka Michala pamatuje na Titanic
- Kolik by tě vyšel lístek do první třídy
- Proč statistiky poukazují na vyšší úmrtnost lidí z nižších tříd
- Jak se žena bohatého byznysmena rozhodla, že s manželem zemře na lodi
Tragédie odhalila lidské charaktery
Stavitel Titanicu Thomas Andrews nejlépe rozuměl tomu, do jakého problému se po nárazu s ledovcem dostali, a proto vyzýval cestující, aby urychleně nastoupili do záchranných člunů. Kapitán Edward Smith rozhodl, že nejprve budou evakuovány ženy a děti. Podle svědků se stavitel Andrews — na rozdíl od jiných privilegovaných mužů — nepokoušel opustit loď, ale dělal vše proto, aby pomohl.
Přes palubu přehazoval do moře lehátka a další předměty, kterých se mohli lidé ve vodě chytit. Když se Titanic blížil pomalu ke dnu, přesunul se do kuřácké místnosti, kde podle svědectví stevarda Johna Stewarta přibližně dvě hodiny po půlnoci hleděl na jeden z obrazů, píše BBC. Čekal, až ho zaplaví vlny ledového oceánu a odejde ze světa společně s legendárním Titanicem.
Zatímco stavitele Thomase Andrewse lidé za jeho činy chválili, kritika se snesla na výkonného ředitele firmy White Star Line J. Bruce Ismaye, pod kterou patřil Titanic. Ten prý do záchranného člunu nastoupil přibližně 20 minut před potopením lodi. Později tvrdil, že se ve člunu musel otočit zády k Titaniku.
„Nechtěl jsem vidět, jak jde ke dnu. Jsem rád, že jsem to neudělal,“ cituje jeho slova, která vyznívají tak, jako kdyby ho trápila víc ztráta lodě než lidských životů, The Telegraph. V negativním světle ho v oscarovém filmu Titanic vykreslil i režisér James Cameron.
Když se Ismay nakonec dostal na záchrannou loď Carpathia, zařídil si soukromou kajutu, ve které následující dny údajně strávil na opiu. Obyčejní lidé se přitom měli mačkat společně v jídelně. K následné kritice okolí se veřejně nevyjadřoval a raději se stáhl do pozadí.
Po mediálním tlaku, z něhož se podle rodiny nezotavil, odstoupil z funkce. „Jakékoliv ambice, které jsem měl, jsou úplně pryč a moje životní práce je zničena. Už nikdy nechci znovu vidět loď — a to jsem je tak miloval,“ napsal v jednom ze soukromých dopisů své přítelkyni.
Luxus, který si nemohl dovolit každý
Pasažéři na Titanicu se podle ceny zakoupeného lístku zařadili do několika tříd. Podle toho jim na lodi přidělili pokoje, společenské prostory, stravování a podobně. V první třídě cestovali hlavně zámožní byznysmeni, mezi které patřil i John Jacob Astor IV., svého času jeden z nejbohatších mužů na světě a zároveň nejbohatší pasažér Titanicu.
Ani bohatství ho však neochránilo před osudem, který čekal dalších více než 1 500 cestujících. Jeho žena Madeleine, se kterou v té době čekal dítě, přežila.
Lidé z první třídy si do osudného večera 14. dubna užívali luxus, o jakém se ostatním pasažérům ani nesnilo. Pořádně za ale zaplatili. V horní části lodi určené pro zákaznickou elitu se nacházelo 39 soukromých apartmánů, které si mohli zájemci zarezervovat za tehdejších 870 £. V přepočtu na dnešní ceny mluvíme podle BBC o částce přibližně 79 000 £ (přes 2 miliony korun). Klasické pokoje první třídy stály výrazně méně — 30 £ (v přepočtu na dnešek přes 75 tisíc korun).
TASR uvádí, že náročnější cestující si mohli na lodi pochutnávat i na slovenských vínech z Prešpurku, respektive ze současné Bratislavy. Konkrétně prý šlo o vína z Palugyayových sklepů, které nesly název Chateau Palugyay.
K první třídě ve filmovém Titanicu patřila i fiktivní postava hrdinky Rose DeWitt Bukater (Kate Winslet). Stejně jako ona nikdy neexistoval ani její diamantový náhrdelník s názvem The Heart of the Ocean, který tvůrci vytvořili pouze pro účely filmu.
Třešničkou na dortu pro první třídu byla obrovská jídelna, ve které ve snaze vytvořit lidem pohodlí při stravování hrál v pozadí profesionální orchestr vedený houslistou Wallacem Hartleym. Do historie se jeho členové zapsali díky tomu, že navzdory okolnímu chaosu na lodi po nárazu do ledovce nepřestávali hrát.
Druhou třídu tvořili převážně turisté pracující jako učitelé nebo duchovní, uvádí BBC. Kromě toho ve druhé třídě byly například zaměstnanci nejbohatších zákazníků z první třídy — řidiči, chůvy a podobně. Patřilo mezi ně i osm členů orchestru. Druhá třída spala v kajutách s palandami a v jídelně pro ně hrál klavírista. Za lístek si zaplatili zhruba 12 £/350 korun (v přepočtu na současnost téměř třicet tisíc korun).
Na Titanicu se ve druhé třídě společně se svými dvěma syny Edmondem a Michelem plavil i Slovák Michal Navrátil, narozený v Seredi, který pracoval jako krejčí v Nice.
Děti tragédii přežily, ale jejich otec ne. Podle webu encyclopedia–titanica bylo Michalovi v době úmrtí 31 let. Jak na tragédii Titaniku vzpomínal jeho starší syn Michel?
„Z Titanicu si pamatoval zejména stresovou situaci, kdy do kajuty vtrhl otec s nějakým dalším mužem a na sourozence uprostřed noci v chvatu navlékali všechno oblečení, co měli po ruce. Na rozloučenou otec Michelovi řekl, ať pozdraví mámu a vzkáže jí, že ji stále miluje,“ popisovala pro Forbes vzpomínky Michela jeho vzdálená příbuzná Magda Papánková. Ta komunikovala s Michelovou dcerou Élisabeth.
Třetí třídu tvořili zejména imigranti z různých zemí Evropy, kteří chtěli do USA cestovat za lepším životem. Ve společných kabinách se tlačilo zhruba 10 osob a noční klid jim rušil nedaleký rachot z motorů lodi.
Většina pasažérů třetí třídy v dané době musela na lodích konzumovat vlastní jídlo, které si donesli. Na Titanicu ale měli vyhrazenou stravu složenou z jednoduchých jídel. Cena lístku nebyla nejmenší. Jednu osobu vyšla na 3 až 8 £, a tedy v přepočtu na dnešek 7 až 20 tisíc korun. Do této třídy můžeme zařadit filmovou postavu Jacka Dawsona (Leonardo DiCaprio), který ve skutečnosti neexistoval.
Muž, který spatřil ledovec
Frederick Fleet a Reginald Lee měli večer 14. dubna 1912 hlídku. Přibližně ve 23.39 zpozoroval Frederick Fleet v dálce rozměrný objekt tyčící se před lodí. „Ledovec přímo před námi,“ hlásil vyděšený muž, jehož slova ve filmu Titanic zopakoval i herec Scott G. Anderson. Ani ne o minutu nato Titanic do ledovce narazil.
Frederick později vypověděl, že kdyby jim dali na hlídkování dalekohled, mohli nebezpečí spatřit předtím, než bylo pozdě. Po této tragédii se podle slov jeho kamarádů trápil a trpěl výčitkami svědomí. I tak však nadále pracoval ve stejné oblasti a později sloužil na lodi Olympic.
Svůj život se nakonec po smrti manželky v roce 1965 rozhodl ukončit sebevraždou, uvádí The National Archives. Zemřel jako 77letý a prožil relativně dlouhý život, což se o většině jeho kolegů z posádky lodi nedalo říct. Z 885 mužských zaměstnanců přežilo pouze 192 (21,69 %).
Střelba do pasažérů
První osobou, která pochopila, že Titanic půjde ke dnu, byl jeho stavitel Thomas Andrews. Kapitán Edward Smith tehdy rozhodl, aby do záchranných člunů poslali ženy a děti. Někteří svědci tvrdí, že se kapitán snažil aktivně pomáhat s evakuací, a jiní říkají přesný opak.
Při jednom z incidentů, kdy se do člunu snažili natlačit muži, měl prý vytáhnout svůj revolver a pohrozit pasažérům, aby dodržovali pořádek, píše The Vogue s odkazem na noviny Mirror. Některé muže měl přitom dokonce postřelit.
O události se střelbou vypověděla přeživší pasažérka Lucy Duff–Gordon, která byla známou módní designérkou. Té se podařilo dostat do úplně prvního záchranného člunu s kapacitou 40 lidí, do kterého však nastoupilo jen 12 osob, a to včetně jejího muže, i když do něj měly mít přístup pouze ženy. Kvůli špatné organizaci se přitom chyb s poloprázdnými nebo naopak přeplněnými čluny odehrálo více.
Do okolního chaosu na lodi hrál 8členný orchestr. Jejich poslední písní měla být podle výpovědí přeživších Nearer, My God, to Thee, která zazněla i ve filmu Jamese Camerona. Další svědci však zmiňují jiné skladby. Všech 8 hudebníků během tragického potopení Titanicu zahynulo.
Chtěli se vrátit pro přeživší
Mezi těmi, kteří se snažili zachránit za každou cenu, patřil podle Vintage News i neznámý muž převlečený za ženu. Záchranný člun byl jeho jedinou reálnou šancí na přežití. Všem cestujícím sice rozdali záchranné vesty, ale ty je mohli zachránit pouze před utonutím, ne před podchlazením. Historik Tim Maltin uvádí, že takových hanebných pokusů o zachránění si vlastní kůže mohlo být více.
V kontrastu se zbabělým činem muže převlečeného za ženu je rozhodnutí zámožného byznysmena Isidora Strause. Tomu prý nabídli místo na záchranném člunu, Straus ale údajně odmítl s tvrzením, že nastoupí až v případě, že budou v bezpečí všechny ženy a děti, uvádí Today.
Jeho žena Ida se proto prý rozhodla zůstat na potápějící se lodi a umřít po boku svého manžela. Tak byla vyobrazena i v dramatu Titanic. Své služce ale přikázala, aby nastoupila do člunu, a prý jí darovala norkový kožich s tvrzením, že ho už nebude potřebovat.
Podobně jako Straus se o svou záchranu nepokoušel například ani investigativní novinář W. T. Stead. Podle Business Insider si v posledních hodinách svého života užíval v pokoji čtení knihy.
Dokud si žurnalista listoval stránkami, hraběnka Noël Leslie z Londýna a její sestřenice Gladys Cherry nastupovaly do záchranného člunu, na kterém odplulo 35 žen a 3 stewardi. Společně s členem posádky Thomasem Jonesem a dvěma dalšími pasažéry se hraběnka údajně chtěla vrátit k potopené lodi, aby pomohla přeživším, uvádí BBC.
„Dámy, pokud se někdo z nás zachrání, pamatujte si, chci se vrátit zpět. Raději se s nimi utopím, než abych je měl opustit,“ řekl prý námořník podle tvrzení Gladys. Zbytek osazenstva byl ovšem proti.
Další pasažérkou, která prý požadovala, aby se s člunem otočili k lodi a pomohly přeživším, měla být filantropka Margaret „Molly“ Brown. Její snahu o otočení člunu jsme měli možnost vidět i ve filmu.
„Nikdy nezapomenu na hrozivý křik lidí, kteří skončili v moři, a těch, kteří se báli o své blízké,“ cituje vzpomínky přeživší herečky Dorothy Gibson The History Press s odkazem na Moving Picture World. Ta si, mimochodem, krátce po tragédii Titanicu zahrála v krátkometrážním filmu Saved from the Titanic samu sebe. Údajně měla při natáčení tytéž šaty jako během cesty v záchranném člunu.
Přeživší lidé vyčkávali po nalodění do záchranných člunů dalších zhruba 8 hodin, po kterých je vyzdvihla loď Carpathia. Na ní mimochodem přeživším pomáhal i Slovák Dezider Engel, který pracoval jako číšník, píše Trnavský hlas. Podle jeho pravnuka Milana Pavlíka z Trnavy na Carpathii sloužil celých 30 let.
„Carpathia již byla za ledovcovou bariérou, plula pomalu, když radista zachytil signál CQD. Kapitán dal ihned příkaz k otočení a k Titanicu pluli plnou parou. Kdyby měl Californian (pozn. red. — loď, která byla nejblíže k Titanicu) šťávu v radiostanici, zachránili by se všichni pasažéři. Nejen těch 711,“ řekl Pavlík pro Trnavský hlas.
"Mnohé ženy zahřívaly své děti pod košilí. Trosečníci jim říkali i to, že na Titanicu došlo ke střelbě, když se někteří muži chtěli dostat do záchranných člunů,“ uvedl dále Pavlík pro SME.
Poslední přeživší osobou z Titanicu byla Millvina Dean, která zemřela 31. května 2009 ve svých 97 letech. Na palubu se dostala jako dvouměsíční, měla ale obrovské štěstí. Smrt se totiž nevyhnula ani dětem. Mezi nejmladší známé oběti patří pouze 13měsíční Fin Eino Panula nebo o 6 měsíců starší Angličan Sidney Leslie Goodwin, píše The Guardian.
Jak se podařilo dodržovat pravidlo „nejprve ženy a děti“?
Přibližně za 2 hodiny a 40 minut bylo po všem. Podle demografického rozložení obětí od výzkumníka Chucka Anesiho se z první a druhé třídy podařilo zachránit všechny děti, ale z třetí třídy jen zhruba třetinu z nich. Podobné to bylo u žen — z první a druhé třídy přežily téměř všechny, z třetí třídy ani ne polovina.
Nejvyšší úmrtnost měli pochopitelně muži. Z první třídy přežila zhruba třetina, z druhé méně než 10 % a z třetí třídy 16 %. Ze zaměstnanců posádky Titanicu přežilo 20 žen (87 %) a 192 mužů (22 %). Celkově tak z 2 224 cestujících zemřelo 1 513 lidí a přežilo 711 osob.
Smutnou skutečností je, že se navzdory jakékoliv snaze posádky nemohli zachránit všichni pasažéři. Záchranné čluny měly místo pro maximálně 1 178 osob, tedy pro přibližně polovinu. Jak uvádí The Telegraph, o nižším počtu záchranných člunů měl rozhodnout kritizovaný výkonný ředitel firmy White Star Line J. Bruce Ismay.
Dělala posádka rozdíly mezi pasažéry z jiných tříd?
Soudce a politik Lord Mersey vedl v případě potopení Titanicu v Británii vyšetřovací komisi. Jako oficiální důvod potopení lodi uvedl srážku s ledovcem, kterou způsobila příliš vysoká rychlost.
Rozhodnutí plout v noci plnou rychlostí přes oblast s výskytem ledovců se ukázalo jako výjimečně nezodpovědné a zapříčinilo nejznámější lodní tragédii v historii lidstva. Oslabení konstrukce lodě ale mohl podle pozdějších zjištění způsobit i požár, který se odehrál v podpalubí, píše Science Alert.
Ve zprávě vyšetřovací komise mimo jiné uvádí, že vyšší úmrtnost lidí z nižších tříd měla být zapříčiněna zejména tím, že obývali spodní části lodi, zatímco první třída se nacházela ve vrchní části v blízkosti člunů.
Jako další příčiny uvedli vyšší neochotu třetí třídy opustit loď nebo ponechat na ní svá zavazadla. Komise zároveň nezískala žádné důkazy, které by naznačovaly, že se někdo pokoušel vyřadit ze záchranných člunů pasažéry ze třetí třídy. Dostali se do záchranných člunů někteří lidé neprávem? Ano. Můžeme ale hovořit o hromadném přesunu privilegovaných osob? Podle vyšetřovací komise určitě ne.
Procenta úmrtnosti by mohla naznačovat něco jiného, ale při bližším pohledu se dají věci snadno uvést na pravou míru.
Příkladem může být i úmrtnost dětí. Z první a druhé třídy se podařilo zachránit 100% dětí, zatímco ze třetí třídy pouze 34%. První a druhá třída však dohromady představovala 30 dětí, ve třetí třídě jich bylo až 79. Všechny děti ze třetí třídy se navíc nacházely ve spodních částech lodi. Faktorů, které ovlivnily jejich vysokou úmrtnost, mohlo být více.
