KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Klesající volební preference ČSSD nejsou z evropského pohledu úplnou výjimkou. Nemusí to vždy být rovnou boj o udržení se v parlamentu, ale někdejší výsadní pozici pozvolna ztrácejí sociálně demokratické strany ve více zemích Evropské unie. A podobně jako jejich čeští kolegové hledají i zahraniční „socialisté“ nějaký zázračný recept na to, jak kdysi „slavnou“ sociální demokracii zachránit. Otázkou je, zda by místo toho nebylo lepší jejich hnutí poděkovat a důstojně ho pohřbít.
Komu by to připadalo jako příliš radikální výzva, je třeba říct, že autor tohoto článku rozhodně nemá v úmyslu hanět původní myšlenky, ani zásluhy sociální demokracie. Je to právě naopak. Sociální demokracie si jako hnutí nepochybně zaslouží úctu a obdiv. A právě proto by ti, kteří s ním dosud sympatizují a odkazují na jeho historickou tradici, neměli dopustit, aby se „historicky znemožnilo“.
Těch věcí, na které mohou být sociální demokraté hrdí, je totiž mnoho. Sociální demokracie v minulém století zcela zásadním způsobem pomohla kultivovat vztah mezi zaměstnanci a jejich zaměstnavateli. Jen s mírnou nadsázkou by se dokonce dalo říci, (ať už se to pravicovým stranám líbí nebo ne), že celé společenské zřízení, v kterém dnes v Evropě žijeme, je vlastně sociální demokracií.
Sociální demokracie jako hnutí (bez ohledu na excesy jednotlivců či vnitrostranických skupin) se zároveň vždy postavila totalitním režimům, ať už to byli nacisté či komunisté. A mnozí sociální demokraté za to tvrdě zaplatili. Nejen za to jim patří poděkování a úcta.
Jenže na začátku nového tisíciletí se najednou ukazuje, a to nijak překvapivě, že hnutí, které naprosto zásadní měrou přispělo k tomu, jak se dnes v Evropě žije, najednou ztrácí svou nosnou myšlenku. Neznamená to, že by sociální demokraté neměli smysluplný program, oni ho v mnoha případech mají. Ovšem trochu jiný ve Francii a Německu, trochu jiný v Česku a jiný v Británii nebo Nizozemsku. Programové priority sociálně demokratických stran se liší nejen podle zemí, ale i typu voleb a opozice, na kterou útočí.
Nosná základní myšlenka, kterou by měli mít všichni sociální demokraté v Evropě společnou, ale chybí. Kdysi (ještě poměrně nedávno) byly nepochybně součástí každého sociálnědemokratického programu ochrana práv pracujících, zajištění důstojných podmínek života pro všechny a také (a to je důležité) boj proti všem formám nacionalismu. S tím vždy souvisel i obvykle vstřícný přístup k migrantům.
Autor tohoto textu se už před mnoha lety ptal Eduarda Haranta, rakouského nakladatele a multimilionáře českého původu, proč vlastně stále volí a podporuje sociální demokracii. „Protože sociální demokracie byla kdysi jedinou stranou, která nás, Čechy, přijala mezi sebe,“ řekl Harant. Podobně nostalgický vztah k sociální demokracii jako straně, která nikdy „neohrnovala nos“ nad „českými zedníky“ či „pradlenami“, má i řada dalších bohatých Rakušanů, jejichž předci přišli ze zahraničí.
Měli by současní socialisté podobně přijmout „mezi sebe“ i uprchlíky ze Sýrie nebo Afghánistánu a hájit jejich práva podobně, jako se kdysi postavili rakouští sociální demokraté za české, srbské nebo slovenské přistěhovalce a gastarbeitery? To už je složitější otázka. Častá odpověď je taková, že nelze srovnávat muslimského migranta s českých zedníkem a vůbec rok 1910 s rokem 2021. To je prostě jiná doba.
