Seznamka
Jan Sokol
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Není jich moc, ale poznal jsem v životě několik lidí, které jsem nějak instinktivně vnímal jako krásné bez ohledu na jejich akademické tituly a pověst, která je provázela. Katolický kněz Antonín Hýža, biblista Milan Balabán, literární historik Jaroslav Med, filozof Karel Vrána, teolog Karel Skalický či filozof Jan Sokol (1936‒2021). Neměl jsem to štěstí potkávat se s Janem Sokolem jako jeho student, kolega či přítel, ale pokaždé, když jsme na sebe narazili, bylo to milé setkání.
Jan Sokol působil dojmem pevně stojícího a zakořeněného člověka. Zdálo se mi, že byl v mnoha ohledech šťastný a za své štěstí vděčný, třebaže on i jeho rodina, tak jako tisíce dalších, žili v časech, které rozhodně nebyly jednoduché. V rozsáhlém knižním rozhovoru Josefa Beránka s Janem Sokolem, nazvaném Odvaha ke svobodě, který vyšel na začátku roku ve Vyšehradu, lze od první do poslední stránky najít prameny Sokolovy axis mundi, půdu jeho zakořenění i zdroj jeho štěstí. Knižních interview se známými osobnostmi české vědy, kultury a politiky vyšlo v posledních letech dost. Přístup erudovaného tazatele Josefa Beránka a odpovědi Jana Sokola nabízí poněkud jiný pohled. Jan Sokol v přesném slova smyslu nebilancuje více jak osmdesát let svého života, i když knihu lze vnímat po jeho nedávném odchodu jako součást jeho testamentu. Sokol ani nostalgicky nevzpomíná na doby dávno minulé a na zdánlivě jednoduchou orientaci v tom, co je dobré, co zlé, kdo stojí na straně Boží, kdo na straně ideologie padlého člověka. Jeho vzpomínání není otiskem prožitku do žulové desky. Není ani sladkobolným vzdycháním nad nevzdělaností a mravní bídou mladých lidí, univerzitních studentů zvláště. Jan Sokol u všech probíraných témat ukazuje, že je a že chce být součástí nikoliv ani tak dějin, jako spíš přítomné doby a věčného teď.
Ať už Josef Beránek s Janem Sokolem hovoří o jeho osobním životě, růstu, práci, ideálech, jeho politickém angažmá i počinech, na kterých se před i po roce 1989 podílel, snaží se je Sokol vážit na vahách racionální rozvahy a dívat se na ně prizmatem pravdy a užitečnosti pro druhé. Jeho víra a křesťanské zakotvení mu pomáhají zaměřovat svoji pozornost a energii k univerzálnímu a přesažnému smyslu věcí a vztahů. To se týká jak jeho literárního a překladatelského díla, tak i jeho vztahu k učitelskému povolání a politice, kterou vnímal ve filozofickém smyslu opravdu jako službu obci. Ačkoliv dosáhl ve svém profesním (podívejte se na seznam jeho publikací a textů) a občanském životě všechno, co občan jedné středoevropské země dosáhnout může, cítím na pozadí tohoto rozhovoru zmařenou naději při volbě prezidenta republiky, neboť po smrti Václava Havla byl mezi reálnými i uvažovanými kandidáty nejen podle mého mínění nejlepší. Sokolova celoživotní potřeba vstupovat, lépe řečeno – uskutečňovat své bytí – ve veřejném prostoru, ho zásadně odlišovala a také vydělovala z běžného akademického provozu, v němž osobností, které by šly i co se týče politiky s kůží na trh, nebylo nikdy mnoho. Nedivím se, že se cítil dobře na Harvardově univerzitě, kde přednášel v zimním semestru 2008/2009 jako hostující profesor. Ovzduší smysluplného konzervatismu, rámované úžasnou velikostí svobody a důvěry ve studenty i profesory, muselo blažit jeho srdce. A i když se při zakládaní fakulty humanitních studií poohlíželi po Harvardu jako vzoru a i když, jak napsal v článku „Psaní z Harvardu“ (Listy, 1/2009), by řada jeho pražských kolegů na této starobylé koleji obstála, zdá se mi, že to spíš bylo jeho „přání otcem myšlenky“.
Odvaha ke svobodě
Autor: Vyšehrad
Sokolův vhled do celé šíře lidského života, který se nezříká svého duchovního růstu a Boha, jenž člověku propůjčil něco svých darů a hřiven, je v mém pohledu až na výjimky nesouměřitelný s tím, v čem v Česku roku 2021 žijeme. Sokol ve svých úvahách, které bezpochyby přetrvají a budou se s užitkem a radostí číst i za mnoho let, stojí po boku nejvzácnějších osobností české poválečné historie. Nemyslím si, že by prázdno, které po jeho odchodu vzniklo, mohlo být v nynějším mravním a občanském ovzduší zaplněno nějak automaticky a hned. Chybí Jan Sokol a chybí v řadě činností, kterým se věnoval – v překládání, v psaní knih, ve vzdělávání studentů, v účasti na mnoha kulturních a společenských projektech, v politologických úvahách a komentářích. Chybí jako hlas, který se dobře poslouchal. Odvaha ke svobodě se čte dobře, protože i u velkých témat dovede Sokol hovořit civilně, vysvětlovat bez poučování a podporovat čtenáře, aby si přečtené kriticky ověřoval a navrhoval své vlastní řešení.
Skoro tři sta stran rozhovoru, doplněného fotografiemi ze života Jana Sokola, jsem přečetl na jedno nadechnutí. Vím, že se k mnohému musím vrátit, a jsem vděčný digitálním technologiím, že si mohu z bezpočtu Sokolových veřejných vystoupení, rozhovorů a přednášek pustit jakoukoliv, ať už na téma filozofie, etiky, občanské odpovědnosti, nebo jeho úvahy náboženské. Josef Beránek umí dělat knihy, které by jinak v takové kvalitě nespatřily světlo světa. Patří mu velký dík, že se zhruba před rokem pustil s Janem Sokolem do vzpomínek, které ani tak nehodnotí to, co bylo, ale které odkazují k tomu, co je a co se právě stává budoucností, a tedy i naší věčností. Odvaha ke svobodě je titulem, který otevírá oči i v jiné věci: nikdo neví, kolik času mu ještě zbývá. Z Beránkovy odvahy a nasazení ptát se vznikla kniha, kterou byste neměli minout. Možnost setkání je dnes jednou z nejdůležitějších hodnot a darů.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
