Před 60 lety vzlétl do vesmíru první člověk – sovětský kosmonaut Jurij Gagarin. Splnila se tak vize Julese Verna, nejoblíbenějšího spisovatele chlapce Petra Ginze z česko-židovské rodiny. V terezínském ghettu nakreslil ilustraci k jeho románu Do Měsíce, kterou vynesl na oběžnou dráhu první izraelský astronaut.
Ilan Ramon se z letu nevrátil – americký raketoplán Columbia při návratu na Zemi vybuchl a celá posádka zahynula. Stalo se tak 1. února 2003, v den nedožitých 75. narozenin Petra Ginze.
Tato havárie upozornila celý svět na osud výjimečně talentovaného chlapce z Prahy, který jako šestnáctiletý zahynul v plynových komorách v Osvětimi. Smutný konec raketoplánu take výrazně zasáhl do života sestry Petra Ginze, paní Chavy Pressburger.
Narodila se v Praze jako Eva Ginzová v únoru 1928, dva roky po Petrovi. Ačkoli si byli velmi blízcí, až po havárii Columbie se dozvěděla o existenci deníků svého bratra z let 1941–42. Jeruzalémskému muzeu Yad Vashem se totiž tehdy ozval kdosi z Prahy a nabídl ke koupi sešity popsané Petrem a jeho linoryty. Až v souvislosti s Columbií si totiž nálezce deníků v domě v Praze-Modřanech uvědomil, kdo je jejich autorem a jakou mají hodnotu.
Aféra s deníky
Muzeum se obrátilo na paní Chavu, aby potvrdila jejich pravost. „Okamžitě jsem poznala, že se jedná o originál,“ uvedla v rozhovoru pro Paměť národa. Následovalo zdlouhavé vyjednávání s nálezcem deníků, který za ně požadoval vysokou částku. Nakonec se paní Chavě podařilo deníky odkoupit „se slevou“ s pomocí Yad Vashem a izraelského kulturního atašé v Praze, a poté se rozhodla je vydat.
„Když jsem si deníky přečetla, tak jsem si řekla, že by je mělo znát co nejvíce lidí. Petr velice suše a objektivně popisuje, co se v Praze v době okupace dělo, co se událo ve škole, na ulici, jaké jsou nové zákazy, kdo byl vzat do transportu z rodiny a spolužáků,“ vyprávěla Chava Pressburger, která deníky publikovala v roce 2004 pod názvem Deník mého bratra, doplněný vlastními zápisky a třemi Petrovými krátkými literárními dílky, kresbami a linoryty, které dokazují jeho talent a šíři jeho zájmů.
Kniha měla velký úspěch v zahraničí, byla přeložena do třinácti jazyků, ve Spojených státech vznikl filmový dokument, který doplnily materiály pro studenty. Chavě se tak podařilo vzbudit zájem nejen o osud jejího bratra, ale o všechny dětské oběti holokaustu. „Byl to výsledek okolností, stalo se tak ne mou vlastní iniciativou, já jsem byla ráda, že se probudil zájem o osud dalších 1,5 milionu židovských dětí,“ poznamenala skromně paní Chava, pro kterou představovala ztráta bratra celoživotní trauma.
„Petrův deník je mi velmi drahý tak, jako je mi drahé společně prožité šťastné dětství, jež však trvalo krátce, jen do doby, kdy začalo pronásledování Židů nacisty. Předtím jsme žili jako šťastná rodina,“ napsala v předmluvě Deníku mého bratra.
Čerpali jsme ze dvou kultur
Chava vyrůstala nedaleko Petrského náměstí na Novém Městě. Její tatínek pracoval jako vedoucí exportního oddělení textilního podniku a ovládal několik jazyků včetně esperanta. Právě přes esperanto se seznámil s maminkou Marií na sjezdu esperantistů v Praze. „Líbil se jí a myslela si, že je to šaramantní Španěl, protože byl trochu snědší. Mluvili spolu dlouho esperantem, než zjistili, že oba mluví česky,“ smála se při vzpomínce na seznámení rodičů.
Život rodiny byl podle paní Chavy díky esperantu zajímavější. „Maminka s tatínkem mezi sebou doma mluvili skoro pořád esperantsky a my jsme tuto vlastně velice jednoduchou řeč pochytili,“ vysvětlila a dodala: „Hodně nás navštěvovali cizinci, kteří mluvili esperantem. Jedna Japonka nás například naučila japonskou píseň.“ Písničku si ještě po letech vybavila a zazpívala ji.
Chava Pressburger zmínila i další výhodu své rodiny: ona i bratr čerpali poznání ze dvou kultur, křesťanské z maminčiny strany a židovské z tatínkovy. U dědečka Josefa Ginze, který vlastnil významný obchod se starožitnými knihami na Jungmannově náměstí, mohli s bratrem nahlížet do vzácných tisků.
„Jeho obchod byl křižovatkou, kde se scházeli umělci a spisovatelé,“ vyprávěla s tím, že dědeček narozdíl od mnoha jiných Židů žijících v Čechách hovořil česky. „Na Olšanských hřbitovech má pomník s českým nápisem, narozdíl od jeho vrstevníků.“ U prarodičů z maminčiny strany zase zažívali Vánoce.
„Moje dětství skončilo, když mi bylo devět, když Němci obsadili Prahu a Čechy,“ povzdechla si. Napětí ale cítila už dříve při poslechu rozhovorů rodičů s přáteli o pronásledování Židů v Německu a tzv. křišťálové noci. Paní Chava po letech litovala, že její tatínek nevyužil velkorysé nabídky svého zaměstnavatele, koncernu Petschek, na emigraci do zahraničí. Petschkovi dokonce nabízeli svým židovským zaměstnancům i zajištění pracovních míst v cizině, Oto Ginz mohl odjet na Nový Zéland. Rozhodl se zůstat, protože nevěřil, že by budoucnost mohla být tak zlá.
Nejchytřejší kluk z heimu
Na rodinu Ginzovu se od června 1939 vztahovaly všechny zákazy a nařízení, jejichž postupné zavádění popsal ve svých denících Petr Ginz. Poslední zápis je datován 9. srpna 1942, dne 22. října musel čtrnáctiletý Petr jako první z rodiny nastoupit do transportu do Terezína.
V terezínském ghettu se dostal do domova (heimu) jedna, kde založil a vedl časopis Vedem, který vycházel každý pátek. Petr do něj obstarával kresby a články od ostatních chlapců – fejetony, básně, úvahy nad minulostí i budoucností. Když jich neměl dost, napsal je pod pseudonymy sám. Patřil k nejchytřejším chlapcům v heimu, jak se Chava dozvěděla, když po dvou letech v srpnu 1944 do ghetta přijela.
Mohla se s ním s ním krátce vidět, obejmout ho a rozloučit se s ním, než musel nastoupit 28. října 1944 do transportu do Osvětimi. „Z Petra byl vysoký, hubený a bledý mladík a jeho dětská podoba byla ta tam,“ napsala paní Chava v Deníku mého bratra. Až po válce se dozvěděla, že po příjezdu neprošel selekcí, a byl poslán rovnou do plynové komory.
Chava se osvobození dočkala se svým tatínkem v Terezíně, odkud se vrátili do Prahy na korbě nákladního auta. „Kde je Petr?“ zněla první otázka maminky. Nevěděli a čekali. „Ale on se nevracel a nevracel. Celá rodina mého otce zahynula taky. Jeho dvě sestry a dva bratři i příbuzní, všichni bratranci a sestřenice. Babička zemřela ještě v Terezíně. Tak jsme tušili, že je to beznadějné, že Petr se nevrátí.“
Umění mi pomohlo překonat těžké chvíle
Po válce Chava doháněla zameškanou školu a začala také navštěvovat výtvarné kurzy. „Když se komunisté chopili moci, tak jsem cítila, že nová nesvoboda začíná. Bylo mi osmnáct a rozhodla jsem se, že opustím Československo. Přidala jsem se k sionistickému hnutí, kde byl hlavním představitelem můj budoucí manžel Avraham.“
S ním odjela nejdříve do Paříže a po roce do Izraele. Ona sama by zůstala ve Francii, do nově vzniklého státu Izrael chtěl Avraham. Vzali se, narodili se jim syn a dcera. Chava se věnovala výtvarnému umění. Její autorské práce na papíře jsou často vystavovány.
„Byla jsem samouk, chodila jsem do různých kurzů, výtvarné umění mi pomáhalo překonat těžká období.“
Mezi taková těžká období počítá začátky v Izraeli a všechny války, ve kterých bojovali její blízcí. „Do té první války s Araby narukoval můj muž, v první libanonské válce bojoval můj syn jako parašutista, ve válce jomkipurské byla moje dcera ve špionážní službě a v druhé libanonské válce můj vnuk.“
Chava žije v městečku Omer nedaleko Beerševy a její životní krédo zní: „V životě člověk musí být statečný. To je velice důležitá vlastnost. Lidé, kteří nebyli stateční, často zahynuli. Kromě normálních povinností životních je třeba ještě mít nějaké zájmy. U mě to bylo umění, které mi v životě velice pomáhalo a nadále pomáhá. Nemusí to být pouze umění, ale i nějaký zájem, který by člověka odpoutal od nepříjemných věcí v životě, a pomáhal mu tak soustředit se na něco příjemného.“
