Existuje něco z dosavadního průběhu pandemie, co si budete navždy pamatovat, co vás ovlivnilo?
Strategický šok. Neumíte si představit, kolikrát jsme o tom v nejvyšších patrech armády mluvili. Rozebírali jsme, jak asi může vypadat, a plánovali, jak bychom měli správně reagovat. A najednou se to stalo, v podstatě ze dne na den. Během krize se ukázalo, že armáda je jediná organizace, která umí okamžitě zareagovat, přizpůsobit se a nebezpečí čelit.

A pak si budu určitě pamatovat, jak skvěle se zachovali naši vojáci, zejména v domovech seniorů. Nedávno jsem takové zařízení navštívil a jedna ze sester mně vyprávěla, jak k nim nastoupila jednotka našich vojáků. První den je poučili a vysvětlili jim, co mají dělat. Druhý den už se naplno zapojili do práce. No a třetí den už chodili s návrhy, co by se dalo dělat lépe a rychleji. Rozdíl mezi vojáky a těmi ostatními navíc byl, že voják dostane rozkaz a splní ho. Bez prodlení a bez odmlouvání.

Na druhou stranu mě ale nepříjemně překvapilo, že pandemie dokáže zastavit klíčový nákup bojových vozidel pěchoty.

Za rok se do opatření zapojilo přes 15 tisíc vojáků, prakticky ze všech útvarů. Výsadkáři řídí sanitky, tankisti pomáhají v domovech pro seniory.
Dnes už je to 20 tisíc vojáků. Každý z nich aspoň na vlastní oči viděl, co zažívají zdravotníci v nemocnicích na covid jednotkách. Viděli, co musí zvládnout doktoři a sestry. A že nikdo nepřijde a nevystřídá je. Oceňuju, že máme v armádě lidi, kteří se dokážou přizpůsobit. Nakonec je jedno, jestli řídíte tank nebo sanitku.

Vojáci jsou zvyklí pracovat od nevidím do nevidím a nikdo se při tom nekouká na hodinky. Jak se říká v armádě: „Do splnění úkolu“. To znamená, že domů se prostě jde, až když je hotovo.

Tušil jste tehdy, do jakých rozměrů se prvotní nasazení vyvine
Samozřejmě jsem to nemohl tušit, ale armáda je nastavená právě na to, aby uměla řešit krizové situace. Dostaneme úkol, spustíme plánovací mechanismy a jdeme na věc. Zásadní bylo, abychom dokázali pomáhat dlouhou dobu, protože nikdo nevěděl, kdy epidemie skončí. To byl náš cíl: udržet stejný výkon po dlouhou dobu.

Vojáci pomáhají vždy, třeba u povodní. Ty ale trvají třeba měsíc dva, tohle je jiné.
Povodně jsou z mého pohledu něco úplně jiného. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo dnes. Seděl jsem zrovna na rybách a tři dny pršelo. Začala přetékat hráz. Takže jsme se sbalili a vyrazili do Prahy, protože jsme tušili, co se bude dít. A hned druhý den už jsme nasazovali vojáky. Rozdíl spočíval v tom, že se dalo odhadnout, jaký bude další vývoj, a mohli jsme se tomu přizpůsobit. Nasazení našich lidí netrvalo rok a vojáci věděli, že to brzy skončí.

U covidu nikdo nevěděl nic. Druhá věc je, že na dlouhodobé mise jsme zvyklí. Když to řeknu vojensky, někdy je lepší zůstat v blátě, než se chodit každý den převlékat do čistého.

Pamatujete si na chvíli, kdy k vám přišla ta informace, že armáda musí pomoc?
Nemohl jsem čekat, až armádu někdo požádá o pomoc. Viděli jsme, co se děje ve světě, takže jsme se na to chystali, počítali s tím a byli na to připravení. První kroky jsme s našimi specialisty a hygieničkou udělali už v únoru, kdy se lidé vraceli z dovolených v Itálii a v Rakousku. Všichni šli okamžitě do karantény. Věděli jsme, že žádost o pomoc přijde a aktivně jsme plánovali naše nasazení. Proto jsme pak mohli zareagovat tak rychle a první vojáci byli na místě prakticky hned.

Jak složité je okamžitě vyslat stovky mužů třeba na uzavření hranic nebo rozvoz materiálu? Je to jen telefonát?
Když dobře funguje systém, tak ano. Obrazně řečeno, zvednu telefon, zavolám velitele pro operace a dám mu rozkaz, ve vojenském formátu „co, kdo, kdy, kde, jak a proč“. V tu chvíli se rozjede vojenská mašinérie, která funguje na mnoha stupních. Každý ví, co má dělat a jde to velmi rychle. A pak jenom dostanu zprávu, že je úkol splněn.

Dost se nám hodilo, že jsme od začátku roku 2020 zavedli nový systém velení, takzvaný třístupňový. Doposud jsme kvůli redukci armády měli jenom dva stupně. Zjednodušeně řečeno - strategický, který určuje směřování armády, a pak už jenom taktický, což jsou ti vojáci v poli. A mezi nimi už nic. Teď jsme přidali staronový stupeň, operační. A to je přesně ten velitel, kterému jsem teď mohl zavolat. Chtěli jsme to zavádět postupně, ale covid zařídil, že jsme do toho vpadli po hlavě. Tady se jasně ukazuje, kam by vedly škrty v armádě. Určitě bychom taky pomáhali, ale asi by to nebylo tak efektivní a rychlé.

Jak je to pro vojáky náročné, někteří to srovnávají se zahraničními misemi? Slyšel jsem od několika z nich, že na Mali, Afghánistán se dá připravit a pak zvyknout, na to smutné kolem pandemie prý příprava neexistuje.
Na nečekanou událost se logicky nedá připravit. Na druhou stranu armáda je přesně ta organizace, která trénuje flexibilitu. My se prostě musíme umět přizpůsobit. Když jste v zahraniční operaci, tak jasně víte, od kdy do kdy tam budete a na tu práci se můžete perfektně soustředit. U covidu jsme měli jinou taktiku: přizpůsobit se, rozložit síly a nevyčerpat zdroje. Jak nás to učili ve škole ve Spojených státech: „You have to do maximum you can do without destroying ability to do it.“

Musíte je střídat po dvou týdnech tuším? Je to vypětím a psychickou náročností? Když ráno pomáháte babičce v domě pro seniory a odpoledne už tam bohužel není?
To je samozřejmě smutné. Na druhou stranu, vojáci se připravují na válku, což je to nejhorší, co je může potkat. Psychicky by to měli unést. Vojáky střídáme přibližně po 14 dnech, ale ne proto, že by déle nevydrželi, protože se stejně vrací k normální práci na útvaru.

Chceme, aby pracovali ve vysokém tempu, aby byli odpočatí a makali na sto procent. Takže dva týdny jedou nepřetržitě, kdy jenom pracují, spí, pracují, spí. Potom je vystřídáme a nasadíme čerstvé síly. Je to praktické. Navíc rozšiřujeme schopnosti armády: víc vojáků se naučí nějakou novou činnost.

Máte nějaké signály, jak to zvládají?
Když můžu, snažím se za vojáky jezdit a popovídat si s nimi. Musím říct, že z toho mám dobrý pocit. Vidím maximální úsilí pracovat naplno bez ohledu na čas a pohodlí. Nikdo si nestěžuje.

Zátěž to ale musí být také pro jejich rodiny?
V naší profesi hodně záleží na rodinném zázemí. Rodina je vždycky základ úspěchu každého vojáka a jeho stability. V této krizi navíc hrozí, že se sami nakazí a potom ohrozí někoho z rodiny. A to nikdo nechce. Proto jsme na začátku zavedli karanténu po každém nasazení, aby se v klidu mohli vrátit domů. Všichni se také na začátku a na konci testují.

Máte nějaké pozitivní reakce od veřejnosti na nasazení armády?
Chodí nám bez přehánění stovky děkovných dopisů, z domovů pro seniory, z nemocnic a dalších míst, i přímo od pacientů. Pozitivní ohlasy máme také na sociálních sítích. Je to důsledek toho, že vojáci se k tomu dobře postavili, berou to jako součást svojí práce, chtějí to dělat a chtějí to dělat naplno. A taky si trochu rozšíří obzory, když vidí ty vyčerpané zdravotníky. Ukazuje se, že jdeme správnou cestou a že lidi armádě víc důvěřují. To nás žene dopředu, je to motor a motivace pro naši práci.

Cítíte se za své muže a ženy zodpovědný? Přeci jen nakazit se mohou při službě i oni.
Každý velitel se vždy cítí zodpovědný za splnění úkolu, za svoji jednotku a za každého vojáka. Dělá těžká rozhodnutí, která mají dopad na zdraví nebo bezpečnost. A musí přijmout akceptovatelnou míru rizika. Naši nasazení vojáci například na začátku epidemie neměli žádné ochranné pomůcky. Ale přijali jsme to riziko, protože vojáci jsou fyzicky zdatní, připravení a silní a protože zdravotníci tu ochranu potřebovali víc. Nikdo z našich vojáků ani velitelů toto rozhodnutí nezpochybňoval.

Teď už je situace daleko lepší, máme ochranu a rozjelo se očkování. Možná se to málo ví, ale pro dokreslení bych ještě zmínil jeden příklad morálky našich vojáků: hlásili se mi dobrovolníci, kteří chtěli jít pomáhat na covid jednotky i bez očkování. A nebylo jich málo.