Novinky ze života komunity

Nad knihou Obrazy nenávisti

Rád bych pozornosti čtenářů doporučil výbornou a pozoruhodnou (byť ve svém vyznění smutnou) knihu “Obrazy nenávisti” s podtitulem “Vizuální projevy antisemitismu ve střední Evropě”.

Knihu vydalo vloni nakladatelství Artefactum-Ústav dějin Akademie věd České republiky. Jedná se o kolektivní monografii, jejímž editory jsou Eva Janáčová (Ústav dějin umění Akademie věd) a Jakub Hauser (Památník národního písemnictví). Do knihy přispěli celkem jedenácti studiemi Jan Dienstbier, Michal Frankl, Jakub Hauser, Eva Janáčová, Petr Karlíček, Iwona Kurz, Julia Secklehner, Blanka Soukupová, Zbyněk Tarant, Daniel Uziel a Daniel Véri. Kniha vyšla jako jeden z výstupů projektu “Obraz nepřítele. Vizuální projevy antisemitismu v českých zemích od středověku po současnost.”

Publikace zkoumá a uvádí do kontextu různé vizuální podoby antisemitismu v nejrůznějších dobách, jak napovídá název vlastního projektu. Středověké plastiky spojuje se současnými amatérskými neonacistickými webovými stránkami motiv zobrazení Žida jako nepřítele, Žida jako osoby vymykající se společnosti, Žida jako odpudivého, ošklivého a cizorodého jedince.

Cílem těchto vizuálních podob antisemitismu bylo (a vlastně stále je) vyloučit židovskou komunitu z uspořádané společnosti, oddělit “je” od “nás” a dehonestovat a ostrakizovat je. Byť nám toto může připadat v současnosti jako téma, které v naší společnosti je už vyřešené, není tomu bohužel tak. Antisemitismus (ale okrajově i jeho méně nápadný souputník, antijudaismus) je stále přítomný jako velmi temný a spodní proud společenského myšlení, jako ponorná řeka, který nezanikl a čeká stále ukrytý v hlubinách na svoji příležitost.

Proto je tato kniha velmi užitečnou publikací, která nám osvětluje na zdánlivě banálních vizuálních projevech stálou přítomnost antisemitismu, která je často skrývá pod špatně nasazenou maskou “žertu”, “neškodného vtipu” či “tradičního” folklórního motivu. Dílo je průkopnické v tom, že právě vizuální podoba antisemitismu nebyla dosud podrobněji zpracována, takže v tomto bodě je tato reflexe dávného i nedávného antisemitismu dvojnásob cenná.

Následně bych stručně zmínil obsah jednotlivých kapitol.

Jan Dienstbier: Metamorfózy “židovské prasnice”

Téma “židovské prasnice” (v němčině “Judensau”) je u nás v podstatě neznámé, ale představuje důležitý doklad středověkého antijudaismu a antisemitismu. Tento motiv byl sice více rozšířen v německojazyčném prostředí, ale často se objevuje i v našich historických zemích. Poprvé se toto dehonestující téma Židů kojených prasnicí se v Čechách objevilo na konci 13. století na konzole kostela sv. Bartoloměje v Kolíně. Židé jsou zde zobrazování v typických kloboucích, ve splývavých tunikách a s dlouhými vlasy. Obklopují prasnici, manipulují s ní, sají její mléko (nejčastější motiv) nebo ji krmí. Tyto výjevy jsou často součástí různých pitvorných výjevů tvořících výzdobu kostelů nebo chrámů. Autor upozorňuje, že někdy se podoba Židů obtiskla i do podoby tzv. “zeleného muže”, zjednodušeně řečeno mýtické lesní bytosti středověku, upomínající na doby pohanství. Tato zpodobnění se uchovala až do 16. století.

Daniel Véri: Představa rituální vraždy: utváření společenského povědomí

Téma obvinění z rituální vraždy je v našich zemích tradičně spojeno s tzv. hilsneriádou, kdy byl Žid Leopold Hilsner obviněn z rituální vraždy křesťanské dívky Anežky Hrůzové (1899-1901), kde sehrál důležitou roli pozdější prezident T.G. Masaryk, který ostře vystupoval v nepřátelském prostředí proti antisemitismu. Autor příspěvku zde zkoumá případ obdobný, “rituální” vraždu, z které byli obviněni Židé z malé maďarské obce Tiszaeszlár v roce 1882.  Proces o rok později skončil osvobozením všech obviněných, ale příběh si žil už v propagandistickém zpracování antisemitů. Objevovaly se obrazy, dřevořezy i lidové písně.

Eva Janáčová: Lázeňský antisemitismus v Čechách a na Moravě

V této velmi pozoruhodné studii autorka zpracovala zdánlivě nenápadnou vizuální podobu antisemitismu. Jednalo se (zejména) o pohlednice, ale také figurky a další upomínkové předměty. Tyto předměty pocházely ze západočeských lázní v době Rakouska-Uherska, hlavně Karlových Varů. Židé byli výraznou součástí kosmopolitního prostředí tohoto prostředí a tvořili značné procento návštěvníků. Byli mezi nimi, jak bohatí, tak chudí. Bohatí byli karikování jako obtloustlí obchodníci s nápadným nosem a vypouklými očima. Jejich ženy byly karikovány jako tělnaté matróny ověšené šperky, někdy s bradavicí na tváři (a se stejným nosem jako jejich manželé). Naopak chudí Židé z Haliče (a podobných oblastí) byli zpodobňovány jako vyzáblé postavičky v pomačkaných kaftanech, s typickými klobouky a dlouhými pejzy. Účel byl ovšem v obou případech stejný-zpodobnit Židy jako cosi nepřátelského, cizího až odpudivého, jako něco, co by se v tomto prostředí nemělo vyskytovat. Protiklad tvoří zachovalá zpodobnění zobrazující realistickou podobu židovských návštěvníků, prostá všech znetvořujících rysů z antisemitských karikatur. Zdánlivě se tyto karikatury tvářily jako “obyčejné vtipy”, ale nebylo tomu tak, jak upozorňuje autorka: „Je to velmi individuální, ta hranice je doopravdy velmi křehká. Ale základem je, že Židé jsou prezentováni jako něco cizího, špatného, naprosto odlišného od majoritní společnosti.“

Michal Frankl: Odděleni sdíleným prostorem. Židé v české antisemitské karikatuře

V této studii autor na pozadí karikatur v předválečném českém tisku (zejména Humoristické listy) zkoumá pojetí antisemitské karikatury a její umístění do prostoru a času tehdejší společnosti. Zjišťuje, že karikatury Židů jsou umisťovány do “sdílených prostorů” (neutrální pozadí obrázků) a absence jejich soukromého prostředí a dochází k závěru, že jde o snahu vsugerovat čtenáři, že “Židé nemají kořeny v české společnosti, nemají morální principy”. V druhé části studie si všímá antisemitismu v českých výstavách koncem 19. století (jubilejní výstava 1891, Národopisná 1895).

Julia Secklehner: Pouhá zábava? Die Muskete a “umírněný” antisemitismus v meziválečné Vídni

Zde se autorka zaměřuje na vizuální podobu antisemitismu v meziválečném rakouském tisku. Jedná se o časopisy Der KikerikiDie Muskete. V prvním z nich antisemitismus souvisel s postavami krajně pravicové politiky a byl hrubý a vulgární. U druhého časopisu se jednalo se jemnější, skrytější provedení, které se projevovalo určitými náznaky.

Agresivní antisemitismus u Der Kikeriki se projevoval několik desítek let útoky na židovskou menšinu a stereotypním zobrazování ortodoxních Židů v kaftanech, ale rovněž také asimilovaných Židů jako bohatých buržoustů s obvyklými zkarikovanými fyziognomickými rysy. Naproti tomu Die Muskete se orientovala na vyšší buržoazii. Nicméně doprovodné texty a využívání stereotypů v zobrazování židovských postav navozují zobrazení Židů jako odlišné skupiny ve společnosti, byť ne tak jiné až odpudivé, jako v případě prvého zkoumaného časopisu.

Jakub Hauser: Věrni tradicím: vizuální antisemitismus v Humoristických listech ve dvacátých a třicátých letech 20. století

Obvykle je zmiňováno v souvislosti s dějinami první republiky, že antisemitismus byl pouze okrajovou záležitostí zcela na okraji, že se objevoval pouze v “patologické sedlině” společnosti (řečeno s Masarykem), jakými byl malíř a spisovatel Karel Rélink (1880-1945). Jak autor statě dokládá, nebylo tomu tak. Antisemitské karikatury měly v této době své místo na stránkách tehdy velmi oblíbených Humoristických listů (1858-1941), periodika tehdy významného Vilímkova nakladatelství. Otec a syn Vilímkovi je vedli od založení až do roku 1938, kdy Josef R. Vilímek mladší zemřel. Humoristické listy byly určeny pro konzervativní středostavovské publikum. V období první republiky byly antisemitské karikatury (ale také proti cizincům obecně) zaměřeny na vytvoření národní jednoty a vyloučení nežádoucích živlů, mezi které počítaly i Židy. Často se antisemitismus projevoval ve spojení s ruským bolševismem, kdy z kreseb vlastně vyplývalo, že se jedná o židovské spiknutí. Antisemitismus se se projevoval v kresbách ovšem i jiné ražení, například naznačujících negativní vztah Židů k mladé Československé republice.

Petr Karlíček: Antisemitské karikatury v protektorátním tisku a jejich autoři (1939-1945)

V době Protektorátu se mohl antisemitismus v kresbách autorů projevit naplno. K nejvýznamnějším antisemitským kreslířům patřil již zmíněný Karel Rélink, Dobroslav Haut (1906-1945) a František Voborský (1906-1945). Rélink mohl nyní uplatňovat své antisemitské tendence (čemuž dříve bránily prvorepublikové zákony). další dva malíři mohli rovněž široce publikovat své antisemitské kresby v celé řadě periodik. V některých byl karikován bývalý prezident Edvard Beneš jako “sluha” židovských pánů. Po vstupu USA do války byl tak karikován i F.D. Roosevelt. Hanebnému zobrazení se nevyhnuly ani osobnosti umělecké scény předválečného Československa, jako Hugo Haas nebo Voskovec s Werichem. Karel Rélink s manželkou na konci války spáchali sebevraždu, Dobroslav Haut zemřel za nejasných okolností za Pražského povstání. František Voborský byl odsouzen v roce 1946 na 25 let do vězení. Byl předčasně propuštěn na svobodu (194) věnoval se stále kresbě a grafice, dokonce kreslil plakáty pro Sbor národní bezpečnosti.

Daniel Uziel: Polští Židé v obrazovém zpravodajství propagandistických společností

V této studii se autor věnuje propagandistickým oddílům německého wehrmachtu, které v době od nacistického útoku na Polsko až do roku 1941, kdy došlo k napadení Sovětského svazu.

Jednalo se o tzv. Propaganda Kompanien. Ty měly za úkol pořizovat dokumentaci, kterou posléze mělo k dispozici ministerstvu propagandy. To ji používalo ke svým účelům.  Dokumentace byla mimo jiné důležitou částí německých propagandistických filmových týdeníků.  Činnost vojenské propagandy (mimo jiné dokládající spoluúčast wehrmachtu na nacistických zločinech) měla posilovat stereotypní vyobrazení Žida v podobě zaostalého venkovana v chudobném kaftanu, typickém klobouku a s pejzy. Propagandistické záběry byli také použity v manipulativním nacistickém projektu Der ewige Jude (Věčný Žid) z roku 1940, vydávaném za “dokumentární film” (ovšem po kasovní stránce film v kinech propadl).

Blanka Soukupová: Antisemitismus v českých zemích po druhé světové válce a jeho vizualizace

Porážkou nacismu v roce 1945 antisemitismus nezmizel, jen jak bylo obvyklé, se převtělil do jiných podob. Židé byli i nadále cílem útoků. Byť je sice neohrožovaly na životě (ale jsou zaznamenány i sebevraždy z těchto důvodů), ale “jen” jim ztrpčovaly neuvěřitelně život a připravily je o majetek. Němečtí Židé s předválečným československým občanstvím byli považováni za Němce a jen velmi obtížně dokazovali svůj nárok i na občanství poválečné.

Kromě toho ještě navíc komunisté Židy, kteří před válkou měli podniky, považovali za kapitalisty a tvrdě se stavěli proti navrácení jejich majetku. Po roce 1948 se leitmotivem vlastně až do 80. let stala kritika Státu Izrael (až na krátká období těsně po jeho vzniku v době Pražského jara). Antisemitismus se v tomto případě halil do hávu tzv. antisionismu.

Velmi temnou kapitolou bylo období kolem Slánského procesu (1952), kdy většina obviněných byla, jak bylo zdůrazněno v dobovém tisku, “židovského původu”. Antisemitismus zde opět vyplynul v neztenčené míře na povrch, jen se zaobalil do pláštíku boje proti reakci, která chce návrat ke kapitalismu.

Zbyněk Tarant: Současný vizuální antisemitismus v České republice

Bohužel i po roce 1989 se můžeme setkat s projevy antisemitismu, byť nejsou třeba na první pohled vidět. Autor studie zmiňuje několik případů, kde ožívají stereotypní představy Žida jeho negativní archetypální konotaci, v typickém kaftanu, klobouku s pejzy a s touhou po penězích. Ať už se jedná o sérii televizních reklam, masek při masopustu nebo suvenýrech pro turisty. Je ovšem třeba říct, že reklama byla stažena, stejně jako to s problematickými výrobky udělali někteří výrobci upomínkových předmětu. Ale stereotyp přetrvává…Temnou kapitolou jsou neonacistické (ale také extrémně levicové), kde nachází prostor amatérský, ale obludný a odpudivý antisemitismus nejhrubšího zrna, což autor ilustruje na nalezených případech. Samostatnou kapitolou jsou zmíněné narážky antisemitů na dávnou vraždu Anežky Hrůzové v Polné, často v pokryteckém naznačování, že “není kouře bez ohýnku”…

Iwona Kurz: Uprchlíci “jako Židé”. Putovní obrazy zvěrstev

V poslední studii autorka sleduje konfrontace obrazů holocaustu s obrazy kolem migrační krize v souvislosti s hledáním analogií mezi nimi. Srovnání obrazů uprchlíků ze Sýrie (například) s obrazy židovských uprchlíků využívají jak příznivci přijetí migrantů, tak jejich odpůrci. Celá situace je mnohovrstevnatá a řešení není jednoduché. Historii nelze jednoduše překopírovat, jak naznačuje autorka. V další části studie si všímá “antisemitismu bez Židů” v současném Polsku, jeho minulosti (reprezentované antisemitskými bouřemi, které přiměly emigrovat asi 13000 polských Židů), tak v současnosti.

 

Závěrem

Pestrá varianta témat studií v této knize bohužel dokládá, že téma antisemitismu (a antijudaismu) je tu s námi již od středověku a prošlo mnoha proměnami, Ani hrůzy a tragická zkušenost holocaustu nepřispěly zcela k jeho vymýcení. Je proto dobře, že to připomínají knihy, ke kterým patří tato kvalitní a užitečná monografie, kde nalezne informace jak odborník, tak i prostý zájemce o dějiny. Na závěr bych ještě zmínil, že kniha vyšla i v anglické verzi v nakladatelství De Gruyter Oldenbourg.

Tomáš Arndt

Sdílet:

One Response to “Nad knihou Obrazy nenávisti”

  1. Denny napsal:

    Děkuji za velmi zajímavý článek.

Powered by WordPress | Designed by Elegant Themes
WP Twitter Auto Publish Powered By : XYZScripts.com