Foto Petr Zewlakk Vrabec
Kdo nebo co bude určovat směřování české zahraniční politiky po smrti nejbohatšího Čecha Petra Kellnera? To je otázka, která v posledních dnech vyvstala s novou relevancí. Petr Kellner měl dlouhodobě zásadní vliv na směřování naší zahraniční politiky – od omlouvání ruské invaze do Gruzie prezidentem Václavem Klausem (se záměrem podpořit Kellnerovo podnikání v Rusku) přes její přeorientování od polistopadové orientace na Západ a lidská práva k Číně (kvůli usnadnění vstupu Kellnerova úvěrového impéria na východní trh) až po placenou kampaň na zlepšování obrazu Číny v České republice ze strany PR agentury tehdejšího spoluvydavatele serveru Info.cz. Vzhledem k odchodu takto vlivné osoby je tedy na místě se ptát, co bude dál. Kdo bude určovat zahraničně-politické směřování ČR nyní? Jaký bude směr, kterým se Česko v zahraničních otázkách vydá, s jakými státy bude spolupracovat a jaká témata bude akcentovat? Leccos můžeme usuzovat z orientace naší země na těžbu uhlí, které nás v očích zahraničí staví do pozice jednoho z největších znečišťovatelů planety.
Uhelná republika
Spalování uhlí je zodpovědné za 81 procent emisí CO2, jež od roku 1870 přibyly do atmosféry. V současnosti představuje zdroj více než 40 procent všech celosvětových emisí CO2. Vzhledem k současné trajektorii globálního oteplení o 4 °C do roku 2100, v jehož důsledku dojde k více než metrovému vzestupu hladiny světových oceánů, je uhlí coby největší zdroj emisí skleníkových plynů jasnou příčinou existenčního nebezpečí pro řadu zemí a celkový stav ekosystému. Na rozdíl od eliminace emisí ze sektorů, jako je doprava, zemědělství a těžký průmysl, je přitom nahrazení uhlí čistými zdroji mnohonásobně jednodušší. Jeho eliminace je proto logickým prvním velkým cílem v cestě k řešení klimatické změny.
Zahraniční politika, která reflektuje potřeby ostatních, není v době měnícího se klimatu naivní, ale naopak pragmatická.
I když se Česká republika občas může schovat za klimaticky progresivní značku EU, ze světového hlediska nás reprezentuje jeden z nejvyšších příspěvků ke globálnímu znečištění a klimatické změně. České země byly centrem těžkého průmyslu a zásob uhlí už v rámci Rakouska-Uherska. Emise CO2 na osobu byly v době průmyslové revoluce mnohem větší právě v Českých zemích než v Rakousku. Československo na tento trend navazovalo a v roce 1957 mu z hlediska znečištění patřilo celosvětově 11. místo. Mezi hlavní důvody vysokých emisí například v porovnání s Rakouskem patří důraz na těžký průmysl v letech 1948 až 1989 a nízká energetická efektivita. Některé studie uvádějí, že naše země mezi lety 1860 a 2007 přispěly do atmosféry 349 tunami CO2 na osobu, což by z nich z historického hlediska dělalo největšího znečišťovatele na světě.
Uhlí destabilizuje
S těmito závěry přišel například vědec Stephan Lewandowsky, a to na základě dat americké databáze Centra pro analýzu informací o oxidu uhličitém (CDIAC) při Národní laboratoři Oak Ridge. České země byly hlavním zdrojem emisí během celé existence Československa, kdy se na našem území nacházela většina těžkého průmyslu a těžby. Navíc i při započítání současné populace Slovenska nás sdílený československý podíl katapultuje na 5. až 6. místo z hlediska historických emisí na osobu. Na toto místo nás umisťují i data z let 1850 až 2007, která na základě zkoumání World Resource Institute uvedl datový novinář Duncan Clark.
V současnosti vypouští Česká republika ročně 12 tun CO2 na člověka, což ji sice neumístí do čela tabulky, ale s dvojnásobkem světového průměru (který je 6,5 tuny na osobu) je stále na 26. místě ve světě a na čtvrtém místě v rámci Evropské unie. Vláda navíc v roce 2019 povolila prodloužení těžby v uhelném dole Bílina do roku 2035. ČR v roce 2019 vytěžila 44 milionů tun černého a hnědého uhlí. Téměř 46 procent v Česku vyrobené elektřiny pochází z uhlí.
Taková uhelná politika má ovšem řadu vážných, negativních bezpečnostních a mezinárodně politických dopadů. Česko je v komplikované situaci jak kvůli své historické odpovědnosti jakožto největší producent CO2 na osobu, tak pro svou aktuální vysokou energetickou závislost na uhlí, tedy největším zdroji atmosférického oteplení. Dopady klimatické politiky (respektive její absence) na bezpečnost ČR jsou přímé i nepřímé. Mezi ty přímé patří destabilizace Blízkého východu a Severní Afriky, které představují zdroj hlavních bezpečnostních hrozeb pro ČR. Mezi nepřímé bezpečnostní dopady patří oslabení klíčových spojeneckých kapacit a stability mezinárodního prostředí, které ČR zajišťují ochranu, suverenitu a politickou nezávislost.
Vavroušek místo Kellnera
Uhelnou minulosti své země ani vliv oligarchů na směřování české zahraniční politiky už nezměníme. Ale změnit můžeme budoucí vývoj. Pro inspiraci, jak by alternativa k uhelné zahraniční politice mohla vypadat, nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat na odkaz ekologa a prvního federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška. Jeho velkým odkazem je Dobříšská konference z roku 1991, která za účasti 34 evropských zemí, USA, Japonska a různých orgánů OSN odstartovala dosud pokračující sérii konferencí ministrů životního prostředí Environment for Europe. Mezi hlavní závěry konference patřily konkrétní politiky, procesy a opatření pro společné zlepšení životního prostředí v Evropě, jeden den však byl věnován také diskuzi mezi politiky, filozofy a nevládními organizacemi o etice udržitelného rozvoje a environmentalismu.
Pokračováním těchto ambicí byla mezinárodní konference Summit Země v Riu de Janeiro v roce 1992, kde Vavroušek prezentoval návrh na reformu OSN, založený na její decentralizaci v regionální organizace a vedle Rady bezpečnosti rozšíření o ekologickou, hospodářskou a sociální radu. Osud reformy, která vycházela jednak ze zahraničněpolitické disidentské orientace Havla, Dienstbiera a Šabaty a z jejich interakce se západním mírovým hnutím v osmdesátých letech a jednak z ideálů T. G. Masaryka a jeho Světové revoluce, ovšem zpečetil úspěch ODS v československých parlamentních volbách, které se konaly v tutéž dobu jako konference v Riu.
Nové velké cíle
Po úspěšném vstupu do EU a NATO česká zahraniční politika stále hledá další velké cíle. A stejně jako se zrod samotného československého státu odehrál v reakci na celosvětové přeskupení sil, konkrétně pak na velmocenský rozpad střední Evropy a pragmaticky rozehranou diplomatickou partii v průsečíku zájmů velmocí, tak se i nyní nalézáme uprostřed dalšího celosvětového přeskupení. Odehrává se na půdorysu klimatické změny, která bude definovat naší budoucnost. Proto je nutné se ptát, jakým způsobem se k tomu ČR dokáže postavit a kdo její pozici bude formovat. Budou to opět zájmy oligarchů a jejich krátkozraké cíle, nebo dlouhodobá udržitelnost?
Bez schopnosti reflexe existenčních zájmů ostatních zemí či aktivní participace na formování nových globálních mechanismů spravedlivého řešení dopadů klimatických změny hrozí, že ČR oslabí jak svou politickou nezávislost, tak i možnost ochraňovat své zájmy. Zahraniční politika, která reflektuje potřeby ostatních, není v době měnícího se klimatu naivní, ale naopak pragmatická. Jde o politiku, která má za cíl dlouhodobé udržení vlastních zájmů, jež jsou ovšem pod tíhou sdílené klimatické změny a sdíleného osudu civilizace neoddělitelné od zájmů ostatních. Klimatická změna musí být rámcem pro českou zahraniční politiku podobně jako v minulosti podpora lidských práv (či později zájmy vlivných oligarchů a ekonomických subjektů).
Josef Vavroušek stejně jako Petr Kellner tragicky zemřel v horách. Letos v březnu tomu bylo 26 let. Jeho představy o české zahraniční politice rozhodně nenabyly tak velkého vlivu a pozornosti jako ty Kellnerovy. Do budoucna by se to však mělo změnit. Obrat ke klimaticky citlivé politice by totiž konečně mohl Českou republiku zbavit nelichotivé zahraniční pověsti „velkého znečišťovatele“ a reálně nás přiblížit k moderní, citlivé a udržitelné politice pro 21. století.
Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.
Text vznikl na základě policy paperu Uhelná, nebo pragmaticky odpovědná zahraniční politika ČR?, publikovaného na webu Asociace pro mezinárodní otázky.