Gumoví medvídci oslaví stovku, zrodili se z trudnomyslnosti

Tenhle záběr znají snad i ti, kteří jinak výrazy Tour, Giro a Vuelta považují za názvy bigbítových kapel: slovenský cyklistický profesionál Peter Sagan s vítězným gestem sviští cílem závodu Kuurne–Brusel–Kuurne. Vítězství! Ve finiši pak už jen lačně natahuje ruce, nestojí však o žádné gratulace, ale sápe se po gumových medvídcích, kterými si pak hlava nehlava láduje ústa.

Sagan je další známou obětí z velmi dlouhého seznamu závislých na želé medvědech (i když jeho stáj hledá pro cyklistovy výstřední stravovací praktiky jiná důmyslná vysvětlení). Ale ono se není zač stydět, vždyť jsou gumídci jednou z nejpopulárnějších cukrovinek na světě.

Dobře, čokoládových tyčinek se možná celosvětově prodá víc – ale o kolika z nich se natočil animovaný seriál nebo se nahrála připitomělá písnička, která má mimochodem na YouTube víc než 2 a čtvrt miliardy zhlédnutí!? 

Co by takové slávě gumových medvídků asi řekl jistý frustrovaný cukrář Hans Riegel z Bonnu? Pokud vás to pramálo zajímá, protože je vám nějaký neznámý Němec úplně ukradený, vězte, že právě on tuhle silně návykovou sladkost téměř před sto lety vynalezl. Však stačí jen naznačit: Ha-ns Ri-egel Bo-nn neboli HA–RI–BO, a každý milovník medvědího želé je doma.

Konečně! Po všech těch čínských objevech, které se na starém kontinentu obvykle jen zdokonalily, aby mohly putovat dál do zbytku civilizovaného světa, se zdá, že máme objev čistě evropský, protože Severní Porýní-Vestfálsko je Evropa jako hrom.

Veselí jako pouťoví medvědi

Vezmeme to ovšem pěkně od začátku, tedy od okamžiku, kdy se Hanse Riegela zmocnila v továrně na sladkosti kvůli jednotvárné rutině tak mocná trudnomyslnost, že se rozhodl opustit fabriku a začal dělat bonbony po svém. Dokonce známe i přesné datum, kdy firma Haribo vznikla: 13. prosince 1920. 

Na začátku to tedy nebylo žádné velké cukrářské umění, na dvorku v prádelně vyráběl tvrdé a bezbarvé bonbony. Vystačil si s málem: jedním pytlem cukru, mramorovou deskou, stoličkou, kamny, měděným kotlíkem a válečkem. A činorodou manželkou Gertrud po boku, která byla jeho prvním zaměstnancem, obchodním příručím i vedoucím logistiky, když na bicyklu zásobovala bonbony široké okolí.

Ne že by počátky firmy Haribo byly úplný průšvih, ale na velké zbohatnutí to dlouho nevypadalo. Riegel prodával se střídavými úspěchy svoje sladkosti na různých pouličních trzích a poutích a hledal nějakou kloudnou inspiraci – a ejhle, ta se také dostavila. Vlastně ona trochu nemotorně přitančila. Měla tvar křepčícího medvídka, jehož přičinlivý cukrář v roce 1922 vytvořil z jemnější želatiny s ovocnou příchutí. Cena byla víc než příznivá, v době horečné inflace stáli dva medvědi jediný fenik. 

V tomto okamžiku by ovšem měli přestat číst fanoušci evropské vynalézavosti. Teď totiž přichází pravda, kterou nemilosrdně servíruje Beth Kimmerleová, autorka knihy Candy: A Sweet History (Cukrovinky: Sladká historie): „Gumoví medvídci mají ve skutečnosti původ v tureckých sladkostech, dokonce v japonských rýžových bonbonech. V nich se ovšem nepoužívá želatina, ale rýže nebo kukuřičný škrob.“

Aha, takže měkké, pružné, lehce žvýkavé bonbony nebyly čistě Riegelův nápad. A co ovocná šťáva v nich, nabízí se otázka. „Vaření cukru spolu s ovocem je odpradávna způsob, jak uchovat nebo uskladnit letní sklizeň. Technicky vzato jsou gumové bonbony vlastně takovými bratranci džemů a rosolů,“ nemá slitování odbornice na historii i současnost cukrovinek.

Je libo vinné želé?

Poslední ránu z milosti Riegelovu prvenství zasadí Beth Kimmerleová suchým konstatováním, že „jednou z nejpopulárnějších příchutí gumových pramedvídků bývalo víno“. Cože? Inu, když německý inovátor vstoupil na cukrátkový trh, už se tam třáslo několik druhů želé. 

Tak třeba ve Velké Británii se už od roku 1909 vyráběly vinné želatinové žvýkačky, samo sebou bez alkoholu, o pár let či měsíců předběhly roztančené medvědy i kousky škrobového vinného želé pod značkou Jujubes či pektinoví Chuckles.

Proč je tedy už téměř století považován za vynálezce želépotěchy zrovna Hans Riegel? Protože právě on dokázal svým bonbonům vtisknout tu správnou strukturu – žvýkavou, jemnou a mezi zuby akorát pružnou, na jazyku přitom sladkou, voňavou a ovocnou. A především žádný z předchůdců neměl tak roztomilý a pomilováníhodný tvar.

Není divu, že to trvalo jen krátkou chvilku, a každé německé mládě si zamilovalo tyhle „Tanzbären“ od Hariba, kterým rychle začali přibývat příbuzní, třeba lékořicové pendreky a šneci nebo další varianty medvídků. Už na konci 30. let bylo zřejmé, že se v Bonnu líhne cukrátková velmoc, kterou obhospodařovaly čtyři stovky zaměstnanců, jejichž rukama údajně prošlo každý den kolem 10 tun bonbonů...

Císařův oblíbený pamlsek

Riegelův nápad sice téměř dosáhl limitů geniality, ovšem z načasování by slavný cukrář dostal pětku. Jak víme, když mluví zbraně, mlčí múzy a nikdo nemá na pokroutky ani pomyšlení. O to víc, když stojíte na špatné straně konfliktu. Však také společnost Haribo dostala v době druhé světové války pořádně na frak: její zakladatel zemřel těsně před jejím koncem a dva synové, Hans a Paul, putovali do zajetí. 

Když se dostali na svobodu, čekalo je ve skladu prý jen deset pytlů cukru a pak tajný recept na gumídky. Ten ostatně od roku 1967 chrání patent a je o něm známo hlavně to, že do něj patří glukózový sirup, cukr, dextróza, želatina a různé příchuti. Co však způsobuje tak silný pocit štěstí při žvýkání a cumlání bonbonů a tak silnou závislost, je přísně střeženým tajemstvím. 

Proto i když po celém světě existují desítky výrobců gumových medvídků, žížalek, jahůdek, žabek a kdovíčeho, originál je jen jeden. Však už také počet zaměstnanců firmy Haribo přesáhl sedm tisíc a želatinovou radost šíří ve více než stovce zemí světa. Aby přitom všude byl zlatých medvědů, kteří v 60. letech praštili s tancem, dostatek, musí jich firma denně vyrobit neuvěřitelných 160 milionů.

Možná by takovou hru s čísly uvítal Albert Einstein, geniální teoretický fyzik, ale především náruživý milovník želatinových medvídků. Jak patrno, před touhle vášní vás neochrání ani vysoké IQ, ani politické funkce nebo peníze, proto jí stejně beznadějně propadl první německý spolkový kancléř Konrad Adenauer, spisovatel Erich Kästner, a dokonce i poslední německý císař Vilém II. Ten se prý dokonce nechal slyšet, že „gumoví medvídci z Bonnu jsou to nejlepší, co vzešlo z Výmarské republiky“.

Kdo pozdraví první: Medvěd, nebo hašlerka? Městečkem Holešov na východě Moravy se nese libá sladká vůně už bezmála 160 let. To proto, že tu v dnešní Palackého ulici v roce 1863 založil Philipp Kneisl první malou dílnu na výrobu cukrovinek. I když začal Philipp skromně a poněkud primitivně, byl dostatečně ambiciózní a schopný, a tak se z jeho manufaktury o dvaceti zaměstnancích brzy vyvážely cukrové špalky, karamelky, proslazované ovoce, marmelády, kuličky z arabské gumy, bylinné, ovocné, peprmintové i plněné bonbony do celého Rakouska-Uherska. Ještě za časů mocnářství přibyly do Kneislovic portfolia, teď už pod dohledem druhé generace, synů Philippa a Rudolfa, také čokoládové dobroty. A kdyby jen to, krom tabulkové čokolády, vajíček a vánočních kolekcí se tu začala vyrábět převratná novinka, totiž cukrem obalené čokoládové čočky a fazole. No jistě, v roce 1906 se na východě Moravy narodily pralentilky! To zdejší gumoví medvídci jsou o tři čtvrtě století mladší, v rodném listě mají ročník 1981. To už se samozřejmě nevyráběli v soukromém impériu rodiny Kneislovy, nýbrž v národním podniku Sfinx. Pravda, fabrika se nemohla honosit titulem Císařskokrálovské privilegované továrny, jako tomu bylo v roce 1913, přesto jí patřily mnohé výsady. Ke stému výročí založení dokonce rozhodlo Ministerstvo potravinářského průmyslu, že se Sfinx Holešov stane největším závodem zaměřeným na výrobu bonbonů v tehdejším Československu. Inu, tomu se říká centrálně plánované hospodářství, jehož plodem byly i želé medvědi. Nejsou tudíž nejstaršími zdejšími cukrátky, takže když se ve skladu potkají třeba s hašlerkami nebo klokankami, musejí pozdravit jako první, určitě však patří u českých dětí k nejpopulárnějším. A kdyby jen u dětí, spotřebu medvídků zvyšuje i početný dav dospělých mlsalů – jak jinak si totiž vysvětlit, že průměrný Čech spořádá ročně 1,5 kilogramu želé pamlsků...