Zdravotnictví funguje na vnitřní dluh, dlouho to nevydrží, říká lékařka

Jste koordinátorkou české části studie HEROES (The COVID-19 HEalth caRe wOrkErS Study, pozn. red.), která se zabývá dopady pandemie na psychické zdraví poskytovatelů zdravotních a sociálních služeb. Proč je potřeba zkoumat dopady pandemie na zdravotníky a lidi v sociálních službách?
Dopady pandemie na psychické zdraví populace obecně se zabývá poměrně hodně studií. Co se týká dopadů na zdravotníky, těch studií je podstatně méně. Minulé zkušenosti s jinými epidemiemi typu SARS, MERS a dalšími prokázaly zvýšenou zátěž na psychiku zdravotníků, kteří pracují přímo s nakaženými pacienty.

Jakým způsobem tato studie v Česku probíhá?
Studie je mezinárodní. Organizuje ji univerzita v Chile a Kolumbijská univerzita v New Yorku. Lidem posíláme online dotazník, ve kterém jsou stejné otázky ve všech jazykových mutacích. Způsob sběru dat je na místních koordinátorech. V Česku jsme šli cestou oslovení odborných a profesních organizací. A vzhledem k tomu, že studii zaštítilo ministerstvo, tak přes něj se dotazníky rozeslaly i do nemocnic. Oslovili jsme také Asociaci poskytovatelů sociálních služeb a Asociaci zdravotnických záchranných služeb.

Zastavme se ještě u těch zemí. Například Brazílie či Itálie loni na jaře byla v jiném stavu, než Česká republika. Nebude tohle zkreslovat samotné výsledky?
Výsledky se budou dávat do vztahu k ukazatelům pandemie, tedy k počtu nakažených na 100 tisíc, nebo milion obyvatel. Poté podle fáze pandemie, smrtnosti, kapacity zdravotnictví a tak dále. Tohle bude studie také zohledňovat.

Výsledkem studie by měl být i návrh podpůrných programů pro zdravotníky a lidi v sociálních službách. Současné programy nejsou dostačující?
V Čechách na tom nejsme s ohledem na takové programy úplně špatně. S kolegy jsem byla u budování systému psychosociální intervence. To bylo okolo roku 2000, šli jsme na to postupně přes peer podporu a tehdy jsme oslovili záchranky. Takže vznikla taková síť, ke které se o hodně později začaly připojovat některé nemocnice. Co je podstatné zdůraznit, je fakt, že stresory pro záchranáře či doktory v nemocnicích jsou naprosto jiné, než je obecná představa. Normální člověk si myslí, že pro záchranáře musí být hrozné, když vidí dopravní nehody, když vidí člověka krvácet. Ale to je v zásadě jejich profese a jejich stresory jsou úplně v něčem jiném.

Vyčerpaným zdravotníkům pečeme dál, protože si jich vážíme, říká kaplan

V čem například?
Když mají dopravní nehodu sanitky, když se zraní kolega, když je někdo napadne, nebo když resuscitují dítě. Já když jsem dělala na takovém podpůrném systému u záchranářů ve Středočeském kraji, vymýšleli jsme, jak by takový systém mohl fungovat. Nakonec jsme definovali nějaké události s tím, že když nějaká nastala, dispečink mi poslal SMS. A já tehdy nevolala s tím, zda chtějí nějakou psychologickou pomoc. Zkrátka jsem řekla „Dobrý den, mám informace, že jste bourali, jste v pořádku?“ Jde o ten zájem, který na zdravotníka funguje. Z rozhovorů vám pak vyplyne, zda tito lidé potřebují pomoc a potřebuji se vypovídat, nebo jsou v pořádku. Záchranáři dnes už v mnoha jednotlivých organizacích mají možnost si vzít volno po náročných zásazích, či po stresových událostech nebo se nechat vystřídat ve směně. Tohle téma se nyní začíná otevírat i v nemocnicích.

„Buďte doktor a zvládněte to“

Vím, že některé nemocnice nabízí svým zaměstnancům pomoc odborníků. Vy jste teď popsala, jak to funguje u záchranných služeb, jak by to tedy mělo fungovat v nemocnicích? Když umře pacient, má hned volat nějaký odborník?
Profesionálové mají laťku samozřejmě jinde. Nejde o úmrtí jednoho pacienta, s tím se ve zdravotnictví v drtivé většině pracovníci setkají. Myslím, že by mnohdy stačilo, aby kolegové či nadřízení byli více vnímaví a uměli poznat, že člověk už mele z posledního.

Dřív byl přístup takový, že „jste doktor, musíte mít kamennou tvář a prostě to zvládněte“. Až kvůli pandemii se začalo mluvit o pracovních podmínkách, prevenci vyhoření, prevenci sebevražd s ohledem na zdravotníky. Velmi důležité jsou i zcela nepsychologické věci – třeba podniková školka, nabídka a hrazení profesního vzdělávání, otevřená komunikace a podobně.

Není to smutné, že musí přijít světová pandemie, aby se ukázal takový problém?
V urgentní medicíně většinou ke změně či zkvalitnění systému vede vždy nějaká tragédie. Je to smutné, ale je to realita.

V Česku žijeme s koronavirem již rok, zdravotníci v posledních měsících čelí obrovskému náporu. Jak dlouho se dá podle vás něco takového vydržet?
Zdravotnictví v současné době jede na jakýsi svůj vnitřní dluh, což se dlouho vydržet nedá. Nastává tak strach z toho, co se stane po. Až právě zdravotníky doběhne únava, až odpadne současná situace setrvačnosti, kolegiality a adrenalinu.

Hrozí podle vás situace, kdy po pandemii většina těchto zdravotníků narazí, přijde syndrom vyhoření a nemocnice opustí?
Jsem přesvědčená, že většina sice ne, ale že část zdravotníků opravdu odejde. Otázkou je, jaký dopad to reálně na ně bude mít a zda kvůli tomu budou mít problémy samotné nemocnice. Situaci by například vůbec nepomohlo, kdyby odešli třeba jen ti, co jsou nyní v důchodu a ještě pracují.

Myslíte třeba s ohledem na praktické lékaře?
Ano. Problém by pak mohl být i u doktorů pro děti a dorost. Když skončí, tak v některých místech bude péče zkrátka nedostupná. Byl by to zkrátka citelný výpadek. A i praktičtí lékaři nyní kromě běžné práce dělají spoustu věcí navíc – telefonické kontroly, řešení karantén, neschopenek, očkování, žádanky na testy...

Publikovali jste první závěry ze studie, zarazily mě tam zejména dvě věci. Tou první je odpověď 66 respondentů z celkových 1400, že měli příznaky deprese, případně sebevražedné myšlenky.
Teď je to ještě vyšší číslo, prozatím 109 respondentů v druhém kole, ze zatím asi 1500 odpovědí.

Čím to tedy je? Mluvíte tu o nárůstu, může za to skutečnost, že už s covidem bojujeme přes rok?
Já si myslím, že za tím je strašná únava a to, že na jednotkách intenzivní péče je výrazně vyšší úmrtnost než za normálního stavu. Navíc tahle nemoc je zrádná, dokáže člověka „sejmout“ hrozně rychle. Navíc celá situace, zprvu improvizovaná, trvá už hrozně dlouho. Tuhle mi nedávno řekl kolega, že chtěl dělat medicínu, a ne jen předepisovat lidem morfin. Protože měl zrovna skupinu pacientů na oddělení, která potřebovala v podstatě paliativní péči. I tohle je pro některé doktory depresivní. My víme, že lidé umírají, ale někdy to jsou lidi, kteří na to umírání tak úplně ještě nejsou.

Dětí zdravotníků ve školkách nechceme

Dalším závěrem je odpověď 370 respondentů, že se jako zdravotníci kvůli pandemii cítili stigmatizováni nebo diskriminováni. Dokážete to nějak rozvést? Sama si pamatuji, že v loňském roce se naopak zdravotníci oceňovali. Vznikly různé projekty, například Energie lékařům.
Ve veřejném prostoru se neslo „podporujeme svého zdravotníka“, to jo. Ale lidé se vloni nemoci hodně báli, takže z dotazníku například vyplynulo, že se lidé zdravotníkům vyhýbali, protože pracují v nemocnicích. Báli se, že je nakazí. Nechtěli, aby jejich děti chodily do kroužků, nechtěli, aby zdravotnické děti chodily do školek. Jedna má kolegyně popisovala, že i její sousedi se jí vyhýbali – a to i přestože předtím naopak žádali její pomoc v určitých případech.

Pomoc terapeuta potřebují zdravotníci hned, ne, až jim skončí směna

Máte pocit, že se to v současné době o něco zlepšilo? Že se tedy lidé už zdravotníků nebojí?
Teď se český národ spíše nebojí vůbec. To je takový druhý extrém. Ale co se týká postoje ke zdravotníků, tak si myslím, že ta situace se změnila, ale ne k lepšímu. Nyní je spíše problém v tom, že část lidí zpochybňuje naše zkušenosti.

Jak to myslíte?
Já jsem se dříve snažila alespoň střízlivým způsobem uvádět na sociálních sítích své zkušenosti. Často jsem tam dostávala reakce ve smyslu, že si vymýšlím, že se to týká pouze starých lidí a že nemocnice jsou prázdné a jak velké peníze za to dostáváme. To mi třeba psali lidi v době, kdy pojišťovny snížili platby za covidové pacienty. Tohle číst, když končíte po 12 hodinách v nemocnici, tak osvětu v zájmu své duševní rovnováhy raději vzdáte.

Je tu spousta lidí, kteří jsou odhodláni protestovat proti vládním nařízením a mnohdy i bez patřičné ochrany. Nehněvá vás to?
Štve mě to, pochopitelně. My jako zdravotníci vidíme to riziko a víme, že se tam mohou nakazit. Ale nejen oni, ale následně pak i celé rodiny. Měli jsme například pacientku, která měla chronické onemocnění, byla ležící. Bylo jí okolo 30 let. Do nemocnice tehdy přišla úplně kvůli něčemu jinému a až v nemocnici se ukázalo, že je pozitivní. A ona mi tehdy říkala, že přece nikam nechodí – to ani nemohla, když byla ležící. Tak jsem se ptala na to, s kým bydlí. A tehdy přiznala, že bydlí se strýcem v důchodu, který se o ní stará a občas jí jde nakoupit. A i tohle stačilo, k tomu, aby se nakazila. A ti lidi to prostě nepochopí a nejsou schopni alespoň se držet mezi svými nejbližšími. U některých lidí, kterým jsem oznamovala, že jsou covid pozitivní, jsem opravdu měla pocit, jako kdyby tady epidemie vypukla včera. Údiv, jako kdyby nic neslyšeli a nic nečetli.

Diagnostikování pozitivních pacientů až při příjmu v nemocnicích. Jak často se to stává?
Je to velmi častý scénář. Začalo to v září, kdy jsme měli velký příliv pacientů. Já jsem sloužila na příjmu infekčního oddělení a na „čistém“ urgentním příjmu. A jednu dobu jsem měla pocit, že na neinfekčním oddělení řeším infekční pacienty, kteří byli schovaní za spoustou jiných diagnóz. Na infekčním oddělení jsem naopak často řešila všechny pacienty, kteří byli v karanténě, s jakýmkoliv problémem. Že se infekce zjistí až v nemocnici, se děje často, protože buď jsou pacienti bezpříznakoví, nebo mají nějaké jiné nemoci. Ne každý má zkrátka teploty a někdy je to i překvapivé, z čeho všeho se vyklube covidový pacient.

Máte výsledky z prvního a druhého kola dotazníkového šetření, které vás překvapily?
Jeden z dotazů se týkal toho, zda respondent musel během pandemie řešit priority pacientů, tedy třídění. Letos je těchto zdravotníků více. A ze dvou třetin jsou s tím spojené výrazně negativní pocity. Další výsledky ukazují, že zásadně klesla důvěra zdravotníků a sociálních pracovníků v to, zda stát zvládne epidemii.

Kromě důvěry ve zvládnutí pandemie ze strany státu jsme se ptali na to samé ve vztahu k vlastnímu pracovišti a ke svým kolegům. Lidé nejvíce věří svým kolegům, následně pak svému pracovišti.

Druhé kolo nyní stále probíhá, až do konce dubna. Předpokládám, že pak budete pokračovat dál. Zajímá mě, kdy budou finální výsledky?
Studie by měla probíhat dva roky. Celkem bychom měli dělat čtyři kola dotazníků. Cílem by mělo být nejen zjistit, co si zdravotníci a sociální pracovníci myslí, ale navrhnout nějaké programy podle toho, co sami potřebují. A snažit se je zavést do praxe.

Jste lékařkou urgentní medicíny, pracujete v Kladenské nemocnici a v pražském Motole. Nabízí se tedy otázka, jak to nyní zvládáte vy.
Já jsem se za ty léta naučila trošku zacházet sama se sebou. Na podzim i o Vánocích jsem byla strašně unavená, do toho jsem měla ještě zdravotní problémy. Kvůli tomu jsem musela skončit na záchranné službě. Nyní si snažím hlídat dostatek spánku a když zrovna nepracuji, tak se snažím dělat to, co mě baví. Mám určitou výhodu v tom, že děti jsou dospělé a nemám tyhle starosti jako distanční výuku dětí a jak zabezpečit rodinu.

Jak vypadají vaše poslední týdny, měsíce? Jak to vypadá na urgentních příjmech?
Pravdou je, že se také zvyšuje neustále laťka toho, koho hospitalizovat a koho ne. Lékaři řeší, zda to daný člověk zvládne doma, nebo zda je pro něj potřeba hospitalizace. Před třemi měsíci by ta situace byla jiná a já bych takové pacienty do nemocnice normálně přijala. Nyní to prostě není tak jednoduché a lékařům často zbývá maximálně poučit co dělat, kdy se ozvat a tak dále. I tohle je pak určitý tlak na zodpovědnost.

Velký nápor je na JIP. Dříve na takových odděleních byla vždycky nějaká rezerva. Teď se jede nadoraz, a to i personální. Pacienti, co mají ležet na JIP, leží třeba i na standardních odděleních, protože je není kam jinam dát.

Nemocnice se postavily za lékaře

Není to tak dávno, co české nemocnice byly na hraně svých kapacit, vyhlásily stav hromadného postižení osob. Definici si umí načíst každý, ale zajímalo by mě, zda to v době, kdy to nemocnice vyhlašovaly, znamenalo pro lékaře nějakou změnu. Nebylo to tak, že nemocnice v tomto stavu byly již předtím a vyhlášení tomu dalo jen nějakou oficiální „nálepku“?
Vyhlášení stavu hromadného postižení osob znamenalo v zásadě jednu věc. A to, že když na nás bude někdo ječet, že čekal několik hodin na ošetření se zraněním, které ho neohrožuje na životě, tak že se za lékaře nemocnice postaví. Jinými slovy se nemůže dodržet standard poskytování služeb, na jaký jsou lidé zvyklý. Může to také znamenat více lidí na pokojích, vyšší míru improvizace. V nemocnicích se však musela ponechat část lůžek pro infarkty, resuscitace či tonoucí děti – pro závažné případy. Objektivně jsme v takovém stavu byli minimálně od půlky ledna, možná již od loňského listopadu do teď.

Vypukl boj o holé životy. Hromadné postižení vyhlašují další nemocnice

Nabízí se otázka, proč to nemocnice nevyhlásily dříve, když nyní mluvíte o tom, že takový stav tam panoval prakticky již od podzimu.
Myslím si, že březen byl mnohonásobně horší. Neříkám, že podzim loňského roku byl dobrý. Ale podle mě takový stav není pro management nemocnice jednoduchý vyhlásit. V letošním roce se o tom začalo více mluvit s ohledem na celkovou kapacitu zdravotnictví. V listopadu byly ještě možné nějaké přesuny na jiná oddělení nebo jiných nemocnic, teď už zkrátka nebylo kde brát, kam se obrátit. Proto to podle mě některé nemocnice vyhlásily.

Situace je nyní o něco lepší, počet lidí v nemocnicích klesl pod 8 tisíc. Co by se mělo stát, aby se stav znovu nezhoršil?
My jsme se vždycky děsili každého rozvolnění. Když přišly loni Vánoce, byli jsme z toho docela zoufalí. Já to chápu, ale všichni jsme lidi, nás už to taky nebaví. Nikam nemůžeme. Máme práci, to je pravda, ale zase jdeme tam a domů nazpět. Doufám, že bychom mohli jako společnost vydržet 3-4 týdny alespoň trochu rozumně, aby nedošlo na uvolnění, které bude následované další vlnou. Musíme se dostat do fáze, kdy se epidemie dostane pod kontrolu. Teď se to trochu lepší, ale minulý týden to stále bylo 200 úmrtí denně.

Problém je také to, že pacienti v nemocnicích zůstávají mnohem delší dobu. Nejsou už evidováni jako infekční, ale mají jiné komplikace. Takže vymizí ze statistik, ale v nemocnicích jsou stále. Takže bude trvat nějakou dobu, než se nemocnice vyprázdní. Kdyby přes Velikonoce nastalo rozvolnění, ať už spontánní nebo řízené, tak koncem dubna budou nemocnice opět čelit dalšímu náporu.

V loňském roce jste v jednom rozhovoru popisovala, že komunikace ministerstva zdravotnictví je chaotická a není konzistentní. Cítíte, že se to nyní zlepšilo?
Obecně krizová komunikace je velmi špatná a bohužel to hodně přispělo současné situaci. Lidé opatřením nevěří. Opatření by měla být jednoduchá a čitelná, s tím máme často problém. Tady nicméně od začátku do konce není jedna tvář, která by komunikovala o opatřeních, a to tím způsobem, aby tomu lidé rozuměli. To je strašně důležité.

Kdo by to podle vás měl být? Ministr zdravotnictví, hlavní hygienička?
Ono je asi jedno, zda to bude ten nebo ten. Ale od začátku do konce by to měl být zkrátka jeden člověk a ne, abychom tady měli každou chvíli jinou tvář. U nás se k epidemii vyjadřuje naprosto každý a lidé jsou pak zmatení. Každý si pak vybere jen to, co chce.

Jana Šeblová Pomáhala v Česku budovat urgentní medicínu. Několik let byla předsedkyní Společnosti urgentní medicíny a medicíny katastrof České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, dnes tam působí jako vědecká sekretářka. Tuto funkci vykonávala i v Evropské společnosti urgentní medicíny.  V současnosti pracuje v nemocnicích v Kladně a v pražském Motole. 28 let pracovala u záchranné služby, z toho deset let u letecké.