Rok 1968: 4. dubna zastřelili Martina Luthera Kinga (15. ledna 1929 – 4. dubna 1968), černošského kazatele a jednoho z nejvýmluvnějších amerických bojovníků za občanská práva; 6. června vrah ukončil život neméně populárního „Bobbyho“, bratra JFK, senátora Roberta Francise Kennedyho (20. listopadu 1925 – 6. června 1968). Oba dokázali strhujícím způsobem formulovat své sny o lepší budoucnosti.
King a Kennedy – ti dva se stali symbolem „progresívní Ameriky“ šedesátých let. V lecčems se shodovali, v mnohém rozcházeli. V lednu 1961, hned po nástupu staršího bratra Johna do Bílého domu a po svém jmenování ministrem spravedlnosti USA, se Bobby energicky pustil do boje proti organizovanému zločinu a rasové diskriminaci. V květnu vizionářsky prohlásil, že Američan černé pleti může v horizontu třiceti čtyřiceti let „též dosáhnout stejného postavení jako můj bratr coby prezident Spojených států“.
V celé zemi tehdy nebylo větší osobnosti z řad stále přehlížené společenské vrstvy nad výmluvného kazatele Martina Luthera Kinga Jr. Jenže již v únoru 1962 se dlouholetý šéf FBI John E. Hoover před ministrem RFK o Kingovi vyjádřil jako o nepříteli státu, argumentoval hlavně komunistickým smýšlením pastorových nejbližších spolupracovníků. FBI začala Kinga intenzívněji sledovat, Kennedy soukromě kazateli doporučil, aby se nejkontroverznějších rádců zbavil. V tom mu King vyhověl jen částečně a nůžky mezi oběma charismatickými politiky zůstaly pootevřené.
Další milník v komplikovaném vztahu silných osobností Ameriky 50. a 60. let je datován říjnem 1963. Bobby tehdy osobně vydal direktivu dovolující FBI odposlouchávat populárního aktivistu i další vysoké činitele kingovské lidskoprávní organizace. Kennedy měl sice určit časový rozsah „na měsíc nebo tak“, nicméně odposlechy běžely až do června 1966 a provalily se jen pár dní před Kingovou smrtí. Na pohřbu, jehož se Robert Kennedy zúčastnil i se švagrovou Jacqueline, vdovou po JFK, přesto patřili k davem nejpřátelštěji přijatým osobnostem.
Demokratického kandidáta na prezidenta Bobbyho si kulka atentátníka našla jen dva měsíce po atentátu na černošského pastora. V devětašedesátém tyto dvě osobnosti symbolicky spojilo přejmenování chicagské koleje demokratického exprezidenta Woodrowa Wilsona na Kennedy-King College. A ve čtyřiadevadesátém jim v Indianapolisu, na místě Kennedyho improvizovaného projevu z korby pick-upu po oznámení Kingovy smrti, odhalili sousoší. Oba muži tak sice řeční a symbolicky jsou k sobě obráceni tváří v tvář, ale ruce si nepodají.
Baptistický pastor
V šedesátých letech žije v USA kolem 20 miliónů černochů, tvořících asi deset procent populace. Koncentrují se v asi desítce severních velkoměst a v bývalých otrokářských státech amerického Jihu. Navzdory změnám ústavy po občanské válce let 1861 až 1865 stále nemají rovnoprávné postavení, většinou žijí v ghettech, protože mimo ně jim málokterý majitel bytů dá smlouvu. Ještě v roce 1960 v leckterém jižanském okrsku nesmí volit jediný černoch – na rozdíl od bělocha by totiž nejdříve musel projít vědomostním testem. Pokračuje segregace, od předních a zadních míst v autobusech přes samostatné toalety a jídelny dokonce i ve veřejných budovách nebo třeba v NASA.
Nejpozději od druhé světové války, katalyzátoru společenských změn, však sílí hnutí za emancipaci. V jeho čele se od první poloviny padesátých let etabluje výrazná osobnost Michaela Kinga Jr., narozeného v lednu 1929 v Atlantě. Když mu bylo patnáct, vrátil se otec, sám baptistický kazatel, z konference v Německu a v nadšení ze slavného reformátora hned oba své syny přejmenoval – odtud Martin Luther King Jr. Nositel slavného jména získá v Bostonu doktorát v religionistice (v tamní univerzitní knihovně je k jeho disertaci připojeno stanovisko školy z roku 1991, že významné části plagioval, ale na udělení titulu to prý nemá vliv) King se zajímá o úspěch nenásilných kampaní Mahátmy Gándhího a roku 1954 nastoupí místo pastora v Alabamě.
Když v prosinci 1955 patnáctiletá černoška Rosa Parksová – již podruhé toho roku – odmítne v autobuse uvolnit místo bělochovi, je zatčena a její obhájci se tentokrát rozhodnou spor dovést až k federálnímu soudu. Objeví se výzvy k bojkotu dopravce, v jehož autobusech tvoří černí až tři čtvrtiny zákazníků. Aktivisté přijdou se žádostí o podporu za Kingem, jenže ten váhá a nepřipojí se. Teprve po ustavení výboru, kdy je okolím nominován a zvolen předsedou, se rozhodne: během dvaceti minut zformuluje plamennou řeč, jíž strhne tisícihlavý dav. Přijde prý den, kdy utiskovaní povstanou.
Negro Gándhí
Popularita charismatického řečníka, přirozeně spojujícího náboženství s politickým aktivismem, rychle roste. Současně mu přibývá nepřátel. V lednu 1956 jej policie zatkne, protože prý jel autem o pět mil rychleji, než měl, v noci po propuštění mu kdosi do telefonu nadává do negrů a vyhrožuje, že neopustí-li do tří dnů město, vystřelí mu mstitelé mozek z hlavy a vyhodí jeho dům do povětří. O tři dny později v domě skutečně exploduje nálož – a nezraněný Negro Gandhi King se poprvé dostává na titul deníku New York Times.
Federální soud po pár měsících prohlásí segregaci v autobusech za protiústavní a pastora čeká oslnivá kariéra. Na jaře 1957 zakládá občanskoprávní organizaci Southern Christian Leadership Conference, objevuje se na obálce magazínu Time, s prezidentem Nixonem cestuje do Ghany na oslavy nezávislosti, později se vydá načerpat inspiraci do postgándhíovské Indie.
Nezapomenutelným zůstane navždy jeho proslov k více než 200 000 Američanů u washingtonského Lincolnova památníku. King drží onoho 28. srpna 1963 strhující řeč. Dozrál prý čas k naplnění slibů demokracie: „Sním o tom, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy své kůže, ale podle kvality charakteru...“ Následuje provolávání slávy a výzvy jako: „Sni ještě více!“ Projev, živě přenášený třemi hlavními sítěmi televizních stanic v USA, Kinga představí i řadě bílých diváků. Jeho řeč je v rámci boje za rovnoprávnost považována za „point of no return“ a King příštího roku obdrží Nobelovu cenu míru.
Ve víru vášní
Jenže na faktickém postavení černochů se moc nemění a mnozí z nich se obracejí k radikálům, inspirováni Che Guevarou, ze svých řad pak aktivistou Malcolmem X (vlastním jménem Malcolmem Littlem). Ten má Kinga za „strýčka Toma 20. století, který černé učí nebránit se“. Radikálové se organizují, od hnutí Black Power není daleko k ozbrojeným bojůvkám Black Panther a utopické Republic of New Africa na půdě USA.
FBI ovšem zintenzívňuje své tažení i proti Kingovi, kterého šéf vyšetřovatelů Hoover považuje za „nejprofláknutějšího lháře v Americe“. Vzhledem k pastorově sexuální náruživosti a bezpočtu aférek odehrávajících se během jeho kampaní v hotelových pokojích není o kompromitující materiály nouze. Manželka Coretta, přestože anonymně obdržela audiokazety s nahrávkami nejvášnivějších scén, prý zůstala manželovi loajální.
Střety mezi černými a většinovou společností se stupňují, jen losangeleské bouře ze srpna 1965 si vyžádají 34 mrtvých a přes tisícovku zraněných. King narazí na problémy, i když se začne více věnovat situaci v ghettech na severu země. V nich neplatí zákony o segregaci, proti nimž se dosud vymezoval. Začíná v Chicagu s miliónovou populací černochů, jenže radikalizující se komunita už pastora moc nebere. V červenci 1967 dostane na demonstraci sotva třetinu z předpokládaných 100 tisíc příznivců, zato Black Power strhne černošské gangy k řádění v nočních ulicích, až zasahuje Národní garda. Při jedné z Kingových mírových demonstrací v bělošských čtvrtích, kdy po něm čtyři tisícovky odpůrců házejí kameny i láhve, musí kazatele potupně zachraňovat policie.
Od jeho hnutí se odvracejí mnozí členové, včetně funkcionářů, ale i sponzoři. King se proto rozhodne vrátit ke kořenům, na Jih, k osvědčeným tématům. V březnu 1968 zamíří do Memphisu ve státě Tennessee, proslaveného spíše Elvisovým Gracelandem. Tentokrát ale jde o stávku tamních popelářů. Nadšení patnáctitisícového davu aktivistu povzbudí, chytí tu druhý dech – a najde smrt.
Během svých dřívějších kampaní často pobýval v luxusních hotelích, ale jak ztrácí podporu, nechce riskovat pověst snoba a ubytuje se v motelu na Mulberry Street. I v novinách se píše, že je na pokoji 306 v prvním patře. Právě tam, na balkóně, jej 4. dubna 1968 v 18.01 hodin zasáhne bělošský recidivista James Earl Ray. Těžko říci, zda je útok motivován rasismem, touhou po slávě, nebo nadějí na inkasování 100 000 dolarů vypsaných na Kingovu hlavu pravicovými extremisty ze St. Louisu. Po hodině a čtyřech minutách pastor průstřelu hlavy podléhá. Zpráva rozdmýchá vášně, v řadě měst propuknou nepokoje. Prezident Lyndon Johnson sice na 7. dubna vyhlásí národní smutek, pohřbu nobelisty se však zúčastní pouze viceprezident Humphrey. Vraha chytí po dvou měsících v Londýně, když se snaží odletět do Rhodesie. Dalších 30 let, až do své smrti, stráví ve vězení.
Postupující emancipace černošského obyvatelstva USA, na jejímž zrychlení měl King nemalý podíl, se pak projeví i v říjnu 1968 na olympiádě v Mexiku. Sprinteři Tommie Smith a John Carlos na stupních vítězů při hraní americké hymny skloní hlavu a pozdvihnou pravice zaťaté v pěst – známý symbol hnutí. Oba poté musejí opustit olympijský tým a anonymové jim vyhrožují smrtí.
Pitbull i sympaťák Bobby
Mladší syn odstrkovaný autoritářským otcem, harvardský právník etablující se v politice jako jeden z vyšetřovatelů v komisi rodinného přítele, známého senátora Josepha McCarthyho. Poté „ten, kdo láme nohy“ odpůrcům svého bratra Johna během prezidentské kampaně JFK a konečně ministr spravedlnosti USA, senátor, bojovník za lidská práva, v kritickém roce 1968 dokonce favorit boje o Bílý dům – tak lze stručně charakterizovat Roberta Francise „Bobbyho“ Kennedyho, o čtyři roky staršího než King. Smrt jej tedy zastihne dvaačtyřicetiletého.
John se na zkušeného Roberta obrací o radu i v nejtěžších chvílích, včetně října 1962 za kubánské krize, kdy svět stojí na prahu atomové války. Po atentátu v Dallasu se Bobby na rok propadne do hlubokých depresí, východisko najde v antických filozofech a výzvách k šíření dobra a míru na zemi. Uplatní své kontakty, ve prospěch převážně černošské chudiny dosáhne na ministerstvu zemědělství poukázek na potraviny, jindy zas přesvědčí vedení IBM o zřízení továrny s 500 pracovními místy na jedné ze „špatných adres“ New Yorku.
Ve vládě JFK Bobby sice podporoval posílení americké účasti ve válce ve Vietnamu, v březnu 1967 se však staví proti Johnsonově administrativě a požaduje zastavení leteckých úderů. Tím dále štěpí Demokratickou stranu. Johnsonovi na jaře 1968 zasadí další ránu vietnamská ofenzíva Tet a Robert 16. března ohlásí kandidaturu do Bílého domu.
Průběh kampaně dává naději na vítězství, podporují jej i menšiny. Objeví se hesla jako „Kennedy white but alright“. V Indianě, kde se konají první stranické primárky, dostane 85 procent černošských hlasů, celkových 42 procent mu k vítězství stačí. Pátého úspěchu dosáhne 4. června 1968 v Kalifornii, nejlidnatějším a nejbohatším státě USA. Jen o pár hodin dříve přitom triumfoval v Jižní Dakotě.
Smrt na podlaze kuchyně
Milionářského advokáta chudých během kampaně doprovází manželka Ethel, čekají spolu jedenácté dítě. Čtvrt hodiny stojí po jeho boku u řečnického pultu, kde Robert hodnotí kalifornský výsledek. Hovoří také o válce ve Vietnamu, boji proti chudobě i rasové nesnášenlivosti. Pak obrátí pozornost k nadcházejícímu sjezdu demokratů: „Teď vzhůru do Chicaga – a nechte nás tam vyhrát,“ zní jeho poslední slova před mikrofony.
Přecpaný sál opouští zadním vchodem, přes kuchyň. Osobní strážce se zdrží, když pomáhá těhotné Ethel z pódia. Mezitím v kuchyni zpoza stroje na led vystoupí muž s revolverem v ruce a několikrát vystřelí. Kennedy se hroutí na betonovou podlahu, z rány za pravým uchem mu crčí krev. Ethel se nad ním sklání: „Jsem u tebe, my baby.“ Když jej saniťáci pokládají na nosítka, Bobby ještě zaprotestuje: „Ne, nezvedejte mě.“ Pak upadne do bezvědomí. Ani čtyřhodinová operace prováděná šesticí nejlepších chirurgů v Memphisu nic nezmůže s vážným poškozením mozku. Ethel s Robertovým bratrem Edwardem Kennedym tak začínají pohřeb plánovat ještě za senátorova života. Smrt nastane 6. června 1968 nad ránem, v 1.44 hodin.
Čtyřiadvacetiletý palestinský atentátník Sirhan Sirhan žil tou dobou v USA již dvanáct let, kolem vyšetřování brzy začnou – tak jako v případě JFK – vířit konspirační teorie. Jako důvod vrah až po několika dnech po zatčení uvede, že Kennedy přece podporoval Izrael. Nad hlavami statisícových davů doprovázejících Bobbyho rakev na poslední cestě se objeví hesla jako „Ztratili jsme poslední naději“.
Demokratickou nominaci pak z nouze získá stranický aparátčík Hubert Humphrey, který do té doby nevyhrál jediné primárky, ale v prezidentském finále jej vlastně zaslouženě převálcuje republikánská jednička. Richard Nixon, o sedm let dříve poražený JFK za vydatné Bobbyho pomoci, slíbí sice čestné ukončení války ve Vietnamu, ale dva měsíce po inauguraci rozšířením bombardování jen přilije olej do ohně. Tak vyhasla jedna z dalších velkých nadějí turbulentního roku 1968.
