Světový titul získala spolu s Michaelou Uhrovou, Kateřinou Novotnou, dnes Jurkovou, a Sárou Krumpholcovou před třemi a půl lety v čínském Kuang-čou. Od té doby se v jejím životě hodně změnilo. Po zlatu přišlo zlatíčko.
„Dala jsem si od basketu malou pauzu a mám tříleté dítě. Odskočila jsem si na mateřskou. A abych se zase rozhýbala, začala jsem hrát s holkami,“ popisuje, jak se stala Levharticí. „Je to příjemná brigáda k mateřské a fajn odreagování od koloběhu s malým. S ním je to taková rutina, je příjemné si mezi holkami vyčistit hlavu.“
Tereza Vorlová a její syn Honzík
Když to šlo, tříletý Honzík chodil i na zápasy. Pokud ne, hlídal ho přítel Jan Štěpánek, basketbalista prvoligového Sokola pražský. „A když jsme na utkání museli oba, přišla babička, nebo jsem ho vzala cestou z Prahy do Chomutova k našim do Postoloprt,“ líčí basketbalistka, která až do dorostu závodila na skifu po vzoru rodičů-veslařů.
Ale pak jí uhranul basketbal a dobře udělala. Jen ten trojkový už nehraje. „Tuhle kapitolu jsem uzavřela. Po smolné kvalifikaci na olympiádu, kde nám to nevyšlo. A už se na to necítím, protože basketbal 3x3 je fyzicky náročnější. Nejsem nejmladší. Bylo to na mě moc. Už chci mít v létě klid a užívat si Honzíka,“ má jasné priority.
Užívá si i v Chomutově. Levhartice jsou novými šelmami na české scéně, v druhé sezoně mezi elitou dosáhly na historické úspěchy: obsadily páté místo v ŽBL a získaly bronz v Českém poháru. „Když už jsme to měly na dosah ruky, chtěly jsme to uchopit,“ raduje se Vorlová, který působila i ve Francii a v Itálii. „V Chomutově to je příjemné, holky jsou super, skvělý kolektiv, vedení. Nestěžuji si na nic. A je to blízko do Postoloprt k rodičům.“
Vnímá nadšení, s kterým chomutovský oddíl pracuje. „Oni do toho jdou s ohromným elánem. Pro ně je to něco nového. Lidi tomu tady dávají organizačně strašně moc, to se v jiných klubech nevidí. Hrozně se mi líbí, jak k tomu přistoupili, berou to jako výzvu a chtějí zápasy udělat co nejlepší. Jinde není nic extra, tady jsou světla, komentátor, akce pro fanoušky a další skvělé věci.“
 |
Skvělá je i ona, s průměrem 12,8 bodu je nejlepší střelkyní Levhartic. „Jo, jsem spokojená. Ale je to zápas od zápasu. Někdy si říkám, že to bylo strašné a že bych tady radši nebyla. Jindy z toho mám daleko lepší pocit. Ale celkově mě to baví, to je hlavní,“ tvrdí křídlo a pivotka.
Okolo ní mladé rostou, ale ve 34 letech se mentorkou necítí. „Nevnímám to tak. Snažím se mladým poradit, ale nevím, jestli o to úplně stojí,“ usmívá se.
Zda bude v Chomutově pokračovat a přidá třináctou sezonu v české nejvyšší soutěži, zatím netuší. „Promýšlím to. S vedením jsme se lehce bavili, ale ještě žádné rozhodnutí nepadlo. Poloprofesionální podmínky jsou pro mě ideální, úplně profi bych to asi úplně nezvládla,“ uvažuje. „Jednou budu muset do práce. Ale nejsem úplně plánovač. Uvidíme, co přijde.“
