NEVÝSLOVNÉ KULTY (6)

Přízrak temnoty, krátký příběh dedikovaný Robertu Blochovi, napsal Lovecraft mezi 5. až 9. listopadem 1935. Poznámky vypravěče líčí „ověřenou existenci nenáviděné neortodoxní sekty Hvězdná moudrost, jejíž kongregace nabrala v průběhu devatenáctého století velký počet přívrženců a byla podezřívána ze satanských praktik velmi bizarního druhu, dokud město církev v roce 1877 konečně nezrušilo. Mluví se tu rovněž o zvláštní entitě: „černý, rudě žilkovaný mnohostěn s mnoha nepravidelnými ploškami“, „zářící mnohostěn“ a „přízrak z temnot“, který na světle nemůže existovat.

Scéna z filmu Dagon od Stuarta Gordona – obyvatel Innsmouthu

Vedle Necronomiconu je Lovecraftem nejčastěji zmiňovaným grimoárem Starších bohů - "Kniha Eibon" od Clarka Ashtona Smithe. Bezesporu na něho zapůsobila Blochova "Mystéria červa" – a tento foliant Ludwiga Prinna se prvně objevil v jeho krátké povídce "Tajemství hrobky"[53] – stejně jako "Bezejmenné kulty" Roberta E. Howarda, jenže do Miskatonické knihovny docházel častěji než ostatní. Stojí za povšimnutí, že v době, kdy Lovecraft uvedl na scénu Abdula Alhazreda v povídce "Bezejmenné město",[54] těsně předtím než v povídce "Slídič/Pes"[55] poprvé zmínil Necronomicon, tak Smith přišel se svou postavou neblaze proslulého heretika Eibona v povídce "Dveře na Saturn",[56] a to předtím, než poprvé zmínil "Knihu Eibon" v povídce "Ubbo-Sathla":

„Tregardis se docela lekl, protože obchodníkův na první pohled fantastický nápad mu připomněl jeho vlastní průzkumy v oboru tajných nauk, a zejména si vzpomněl na Knihu Eibonovu, nejpodivnější a nejvzácnější z okultních zapomenutých svazků, o němž se říká, že se k nám dostal prostřednictvím řady překladů z prehistorického originálu napsaného v jazyce Hyperborey.“[57]

Smith se zde koneckonců podobně jako Lovecraft v úvodu Volání Cthulhu zmiňuje o Velestarých:

Nebe se hemží věcmi, jejichž poznání by přineslo šílenství, a mezi zemí, měsícem a vzdálenými galaxiemi poletují podivné odpornosti. Přišly sem neznámé, mimozemské hrůzy, a přijdou zas. A zlo z hvězd není stejné jako zlo ze země.“

Odkud se však vzalo toto jméno i postava? S pozoruhodným vysvětlením přichází komiksový příběh Jean-Michel Nicolleta s názvem H. P. L. uveřejněný roku 1979 v říjnovém čísle Heavy Metal, v němž čteme vyjádření jednoho ghúla:

„Po aeony byly mými jedinými společníky Necronomicon Abdula Alhazreda, Ebenová kniha a von Jumztovy Unassprechlichen Kulten.“

Jean-Michel Nicollet: H. P. L.
(Heavy Metal 1979)

S ohledem na pravopisné chyby se lze domnívat, že Nicollet se spoléhal na svoji chabou paměť, čímž šťastnou náhodou došlo k přepisu Knihy Eibon na Ebenovou knihu. Nicollet si možná matně vzpomínal na to, že Howard používal pro svoje "Unaussprechlichen Kulten" přezdívku "Černá kniha" a spletl si ji s "Knihou Eibon". Jde však o jedno z oněch šťastných provinění, neboť Smith často používal přídavná jména „ebenový“ nebo „černý jako eben“, a Nicollet má pravdu, když "Knihu Eibon" vnímá jako "Ebenovou knihu". A Lovecraft to věděl – proto Alonzo Typer činí narážky na ty „nejčernější kapitoly z Livre d’Eibon.[58]

 

Starší věci

Lovecraft udělal víc, než že by jen citoval tajuplné folianty, jež zplodili jeho přátelé ve snaze o lichotivou imitaci jeho Al Azifu. Jak je dobře známo, doplnil, aniž by ho k tomu někdo vyzval, „původní“ tituly k oněm rouhavým foliantům v domnělém původním jazyce. Bezejmenné kulty se staly "Unaussprechlichen Kulten" (ačkoliv Lovecraft, který nebyl sběhlý v němčině, o to požádal Derletha). Mystéria červa proměnil na "De Vermis Mysteriis". Z "Knihy Eibonovy" se stala "Liber Ivonis" a "Livre d’Eibon" (nebo jen prostě Kniha Eibon). Je důležité pochopit, že když přejmenoval fiktivní knihy ostatních, učinil totéž co v povídce "Soupeř z neznáma",[59] a to tak, že podsunul svoji vlastní koncepci a pozadí k "Eltdownským zlomkům" (Eltdown Shards) Richarda F. Searighta, což byly útržkovité nápisy nalezené kolem roku 1891 ve vrstvě z raného triasu (neboli uhlonosné období) v štěrkové propasti poblíž amerického města Eltdown, a to doktory Daltonem a Woodfordem a odeslány do obskurního Midwestského muzea při univerzitě v Baloin, kde je drželi pod zámkem. Gordon Whitney byl schopen je částečně přeložit, což se mu podařilo s 19 úlomky (z celkového počtu 23) předtím, než zemřel.

Whitneyho překlad se pozoruhodně podobá "Pnakotickým rukopisům",[60] tedy textu, za nímž stojí Velká rasa Yithů. Popisuje se v něm Yith, planeta, z níž Velká rasa přišla, jakož i jejich osudné setkání Yekubiany. Magická formule z devatenáctého úlomku slouží ke vzývání Strážce poznání; podstatná část rituálu pojednávající o propuštění tohoto strážce je zkomolená, takže jeho vyvolání může mít neblahé následky. Nehledě na spojitost Eltdownských zlomků s rasou Velkých je docela možné, že je nechaly vyrýt Starší věci,[61] jež zřejmě skryly tento keramický materiál v Anglii, která byla tehdy součástí obrovského prakontinentu Pangaea.

Překlady se pak objevily v publikované knize z 19. století, avšak z tohoto vydání je znám už jen Van der Heylův exemplář. Další destičky nápadně podobné těmto úlomkům byly nalezeny v triasové skáleSussexu (1905) a do angličtiny je přeložil reverend Arthur Brooke Winters-Hall (1917). Jde o 42 destiček, z nichž 7 se jeví být shodné s těmi, co se našly v USA, a jsou známy jako úlomky ze Sussexu. Třetí sada destiček přecházela z generace na generaci uvnitř tajného kultu, který schraňoval rovněž "Knihu Eibon" a "Pnakotické rukopisy" a jejich obsah se stal předmětem tohoto kultu, třebaže původní text pochází z doby před érou lidstva. Pojednávají o kulturách předcházející člověku a o ranných lidských kulturách, přičemž druhý úlomek obsahuje dlouhé pojednání o rase Velkých. Povídka "Soupeř" z neznáma pojednává o objevu podivného artefaktu – šlo o neobvyklý kámen prostoupený mocí přenášet svého držitele do vzdálených světů.[62]

François Baranger: Rlyeh

Lovecraftovo podání se rozvíjí jinak než Searightova verze – kterou četl jen v rukopisu – jak to vidíme v jeho novele "Stín z času" a v Searightově povídce "Strážce poznání",[63] již Lovecraft nikdy neviděl vydanou tiskem – a to až do roku 1990, kdy se objevila v antologii "Tales of the Lovecraft Mythos". Lovecraft se o ní vyjádřil v dopise Searightovi ze 4. listopadu 1935, když napsal:

„Povídka se mi mimořádně líbí a doufám, že to, že ji [redaktor Weird Tales Farnsworth] Wright odmítl, vás nezbaví odvahy pokračovat dál… Odkazy na Eltdownské zlomky jsou fascinující – však běda mi! Použil jsem z ní už spoustu informací pro svoji povídku [Soupeř z neznáma] s docela složitým dějem, což – jak se ukazuje – je v přímém rozporu se skutečností [že ještě nebyla uveřejněna]! … Rovněž se obávám, že jsem Eltdownské zlomky vylíčil poněkud jiným způsobem. No – střízlivě řečeno, stejně jen pár lidí kdy pochopí ono složité předivo příběhu.“ Searight vsadil část své mytologie – Eltdownské zlomky – i do povídky Zapečetěná rakev, a „ať už představovaly cokoliv, byly ty symboly velice staré. Jejich primitivní neotesanost naznačovala stáří předcházející fénickou abecedu, či dokonce mayské nápisy“.[64]

Bloch prakticky nikdy v žádné ze svých povídek nenazval svůj grimoár jinak než stará dobrá Mystéria červa a Lovecraftovy přízračné tituly vůbec necituje. A Smith, ve srovnání s Lovecraftem, málokdy zmiňoval Eibon, tento starobylý svazek se vyskytl všehovšudy ve třech povídkách, a to i když zahrneme fragment "Pekelná hvězda".[65] Jeho hrdina, Woadley, obdrží od svého jinak spolehlivého knihkupce hampshirskou edici díla Jane Austenové, v níž na první pohled chybí svazek X. a místo něj se v té řadě omylem nachází bichle vázaná v černé kůži. Když ji rozevřel, zjistil ke svému překvapení, že se jedná o svázaný rukopis, napsaný úhledným, leč třaslavým rukopisem.

-pokračování-

 

PRAMENY:

[53] Robert Bloch: The Secret in the Tomb. Weird Tales, květen 1935.
[54] Viz např. vydání Howard Phillips Lovecraft: Bezejmenné město a jiné povídky. Aurora, Praha 1998.
[55] Dtto.
[56] Strange Tales, leden 1932, česky viz Clark Ashton Smith: Mimo prostor a čas. Vybrané spisy. Svazek 1. PLUS, Praha 2018, str. str. 251-252.
[57] Weird Tales, červenec 1933, česky viz Clark Ashton Smith: Mimo prostor a čas.
[58] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy. Revize a spolupráce H. P. Lovecrafta. Svazek druhý. Argo, Praha 2020, str. 333.
[59] C. L. Moore, A. Merritt, H. P. Lovecraft, Robert E. Howard, Frank Belknap Long: The Challenge from Beyond. Fantasy Magazine 1935.
[60] Oba magické svazky jsou jmenovány v Deníku Alonza Typera, jejž Lovecraft napsal spolu s Williamem Lumleym, viz H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy, str. 325.
[61] Orig. Elder Things.
[62] Viz. John Dee.
[63] Richard F. Searight: The Warder of Knowledge. Vyšlo v antologii Tales of the Lovecraft Mythos, kterou sestavil Robert M. Price. Fedogan & Bremer 1992.
[64] Richard F. Searight: The Sealed Casket, str. 376. Prvně vyšlo ve Weird Tales v březnu roku 1935. Z poslední doby zaujme především antologie nazvaná Those Dreadful Eltdown Shards, H. Harksen Productions 2016, zastoupená zvučnými jmény, která se se podílela na budování mýtu kolem „oněch strašlivých Eltdownských zlomků“, Franklyn Searight, H. P. Lovecraft, Richard F. Searight, Robert E. Howard, William Lumley, C. L. Moore, A. Merritt a Frank Belknap Long, s těmito povídkami: Those Dreadful Eltdown Shards, The Sealed Casket, The Warder of Knowledge, The Challenge from Beyond, The Diary of Alonzo Typer, The Shadow out of Time, The Coming of Ouran-Atun, The Horror from the Shards, The Mists of Death, Seized by the Warder, Admonition from the Past.

Další díly