Recenze: Ranařky – šikana na střední a feministické hnutí. Slavná komička se v úloze režisérky zaměřila na téma rozdělující společnost

Ranařky, v anglickém originále Moxies, jsou prezentovány jako komediální drama. Snímek byl natočen na motivy úspěšného stejnojmenného románu od spisovatelky Jennifer Mathieu z roku 2019, jenž se své oblíbenosti dočkal i u nás. Příběh knihy se odehrává na americké střední škole, kde skupina šikanovaných studentek rozjede feministické hnutí. Toto téma je zde zachyceno svěžím a mladistvým způsobem, s důrazem na aktuální témata.

Režie filmové adaptace se ujala zkušená komička Amy Poehler, známá převážně pro své role ve snímcích jako Ledově ostří a Hráčské doupě, a tak se dalo očekávat, že se i její vlastní film ponese v komediálním duchu, obzvlášť, když byla těmito prvky doplňována i její knižní předloha. Toto očekávání Ranařky ale nenaplnily. Ve snímku jsem známky humoru nezaregistrovala, zároveň se ale jistě nejedná ani o vážné drama. Hodnotila bych to spíše jako odlehčené teenagerské drama ze střední školy, pojednávající o tématu sexuálního obtěžování na amerických středních školách. Druhým důležitým motivem, na nějž se snímek soustředí, je pak osobnostní rozvoj hlavní hrdinky.

Děj filmu se po většinu času odehrává na školním pozemku a převládají zde tudíž davové scény, jež jsou zároveň i velmi podstatným hybatelem děje. Jsou to právě sociální vazby, ovlivňující hlavní myšlenku a zároveň poselství tohoto snímku. Protagonistkou příběhu je studentka Vivian, která se společnosti jeví jako velmi tichá a neproblémová dívka. Takto na všechny nepůsobí jen chováním, ale také nenápadným „šedým“ vzhledem. Uvnitř ovšem skrývá řadu nevyřčených myšlenek, jež ze strachu nedokáže vyřknout. Celý film je uveden její snovou scénou, kdy běží lesem a snaží se hlasitě křičet – z hrdla jí ovšem nevyjde ani hláska. Tento motiv je poté zopakován na konci filmu, kdy se ukáže, jak moc se protagonistce během děje podařilo ve svém psychickém vývoji obstát. Vivian se zpočátku trápí svou nerozhodností a strachem něco změnit. Moc jí k seberozvoji nepomáhá ani její ustrašená nejlepší kamarádka Claudia, jež ze začátku raději sklopí hlavu pokaždé, kdy se začnou dít nějaké nepokoje.

Brzy na to ale na školu nastupuje nová holka jménem Lucy s feministickými názory. Obě dívky se sblíží a zanedlouho na to se nejen díky ní, ale také po vzoru rebelské minulosti své matky, rozhodne založit hnutí zvané jako Moxie, v překladu Ranařky. Z šedé myšky Vivian se stane silná a výrazná dívka, vedoucí ostatní studentky za společenským cílem – změnit společnost, jež je utiskuje. Zamlklé dívky, pociťující každodenní psychické ponižování ze strany mužů, a to jak dospělých, tak spolužáků, se rázem sjednotí a začnou společnými silami bojovat za změnu a pocit většího bezpečí na škole.

Do hlavních rolí režisérka obsadila řadu neznámých tváří, v čele s Hadley Robinson a Lauren Tsai. Nejsem si jistá, zda se jednalo o ten nejšťastnější tah, poněvadž na mě už od začátku působily herecké výkony dost nezajímavým a neprůbojným stylem. Na druhou stranu mi to ale dodávalo pocitu jakéhosi anonymního a blízkého vjemu, neustále mi našeptávajícího, že by se to dalo brát jako příběh z nějaké skutečné americké střední školy a dodávalo to celému tématu na přirozenosti a síle.

Film řeší téma sexismu na amerických středních školách. Jedná se o problémy, o kterém se u nás nemluví, ale to neznamená, že neexistuje. Dodnes je Amerika tvrdě misogynní, a snaha o to něco změnit, se zde nesetkává s blahodárným účinkem. Mimo jiné zde také vznikla kampaň #MeToo a má tu i nejvýraznější dopady. Film evropskému divákovi nabízí náhled do společenské situace na vzdáleném kontinentu a ukazuje, jak i dnešní moderní společnost dokáže být omezená.

Ředitelka střední školy v Ranařkách, je přesnou ukázkou ženy, jež se kvůli strachu, že přijde o práci, odmítá účastnit jakýchkoli akcí na zlepšení dívčího postavení ve vzdělávacím zařízení. Dokonce podporuje pasivní cestou klučičí studenty k šikaně dívek. Je to vidět ve scéně zhruba uprostřed filmu, kdy si jedna ze studentek rozhodne vzít na výuku tílko s výstřihem. Ředitelka ji nařídí se zakrýt, zatímco méně vyvinutá dívka hned vedle ní s tentýž výstřihem, jen poklidně sedí a zůstává bez povšimnutí. Když je ale ředitelce vysvětleno, že studentka nemá nic, co by si přes triko přehodila, neváhá, pozve si ji do ředitelny a následně pošle domů. Klub mladých feministek na to následně reaguje tak, že si na druhý den vezmou na vyučování vyzývavá obepínající tílka.

Stejně tak je zde kladen důraz na to, jak jsou neustále opěvovány vítězství klučičího fotbalového týmu, a to i přesto, že dívčí tým slaví tytéž úspěchy, ne-li větší. Problém je, že o tomto týmu se na škole prakticky vůbec nemluví. Opět nastupuje na scénu ředitelka, která neváhá podporovat své chlapce prakticky ve všem, co udělají. Nechá dokonce i kapitána školního fotbalového týmu, Mitchella (Patrick Schwarzenegger), přede všemi vyhlásit, že jej feministky šikanují. Je ale přitom moc dobře vidět, že je to naopak spíše on, kdo své spolužáky tyranizuje. A to nejen dívky. Schwarzenegger svou nesympatickou roli ztvárnil naprosto dokonale. To se ale taky dalo od syna slavného Terminátora čekat. Herecké nadání nejspíše zdědil ve stejné míře jako silné charisma a sympatie. Mitchell má být nejen sportovec, ale také školní idol a to Patrick rozhodně splnil. Ďábel s tváří anděla? To je Mitchell.

Mladé hlavní hrdinky jsou plné elánu prosadit si svou a dokázat společnosti, že mají stejná práva jako kluci a že neexistuje nic, co by dokazovalo opak. Film je určen pro teenagery, což je podle mě pro tuto hlavní myšlenku skvělá cílová skupina. Tento věk je doba, kdy si člověk utváří názory, jež ho mohou ovlivňovat až po zbytek života. Tím pádem se mi zdá točit tzv. empowering movies s tímto zacílením jako rozhodně dobrý nápad. Mezi takové snímky můžeme řadit například i disneyovské pohádky Rebelka, Odvážná Vaiana: Legenda o konci světa nebo Mulan. Dále pak také Sesterstvo putovních kalhot či Tajný život včel. Výše uvedené snímky jsou stejně jako Ranařky zaměřené na myšlenky rovnoprávnosti a spravedlnosti. Na rozdíl ale například od animáků se tématu dotkly mnohem okatější a násilnější formou. Zatímco se v pohádce soustředíte i na hlavní dějovou linii a mezitím vnímáte feministické prvky, tak v Ranařkách prakticky žádný děj neexistuje a vše se soustředí čistě jen na Vivien a její snahu odstartovat dívčí revoluci. Otázkou tedy zůstává, zda je to skutečně ta lepší cesta? Dle mého názoru je přeci jen o něco účinnější, když je hlavní poselství snímku trochu zaobalenější a diváci jím nejsou atakováni.

Snímek ve světě získává řadu různorodých názorů. To se ale vzhledem k jeho tématu dalo čekat. Jedna polovina lidí s feministickým postojem souhlasí, druhá jím opovrhuje. Co se ale týče zpracování myšlenky, tak s tou si obě tvůrkyně, spisovatelka Mathieu a následně režisérka Poehler, jež si ve snímku mimo jiné také střihla roli matky Vivian, rozhodně vyhrály. Ačkoli se rozhodně nejedná o snímek s nejsilnějšími hereckými výkony, nejzajímavějšími kamerou či kulisami, scénář je rozhodně zpracovaný velmi uspokojivě a svou hlavní myšlenku zachytil skvěle. Stejně tak celkový filmový dojem podporuje mladiství a moderní soundtrack. Ranařky můžete už od začátku března sledovat i vy na vašem Netflixu.

Hodnocení: 70%