547. schůzka: Příběh malíře Čistého, po německu Reinera

Z jeho čtyř synů byl František zednickým polírem, Servác se dal na štukatérství, a Václav, ten podědil výrobu pálenky, ale také obchodoval s obrazy a měl prý jich doma pěknou sbírku. Ještě jeden mužský potomek chybí - Jan. Budoucí otec našeho Václava Vavřince. Ten měl k umění též blízko. Byl sochařem. Ovšem nevalným. Nicméně - Václav Vavřinec Reiner měl nějaké ty kumštýřské geny v sobě. V srpnu Léta Páně 1689, kdy přišel na svět, to však ještě poznat nebylo. Všechno, co víme, je, že Reinerovic rodina bydlela nejprve na Havelském plácku, pak na Dobytčím trhu (dnešním Karlově náměstí). "Teprve v poslední době údaje, vytěžené z archivních pramenů, poněkud vyjasnily prostředí Reinerova mládí a zbavily jej smyšlenek, jimiž jej opředla svévolná literární fikce herce a dramatika Josefa Jiřího Kolára. Ten si Rinera vyvolil za hlavní osobu romaneta a divadelní hry. Jde o naivní rozvedení prostého anekdotického příběhu o překonaných prot-venstvích malířovy lásky k panně Veronice Herzogové, zasazené do prostředí pražských krčem, v nich vystupuje rváčský Reiner jako plamenný obhájce české řeči, nepřítel zpátečnických copařů a hlava divoké vlastenecké stolní společnosti Českých mravenců. Kolár se přitom odvolává na pramen, z něhož prý své informace čerpal, a tak se pod rouškou životopisné črty mění jeho beletristická fabulace v přímou mystifikaci."  

Jak je u Toulek českou minulostí zvykem, my jsme se vydali na sice obtížnou, leč mnohem objektivnější cestu. Na ní se dozvídáme, že prvním Václavovým učitelem byl jeho otec. Ten ho obeznámil se základy kresby. (Na víc asi nestačil, již jsme se zmínili, že sochař to byl nevalný.) Pak se ho ujal strýc Václav, výrobce a obchodník pálenkou a také obchodník s obrazy. Talentovaný synovec pro něj kreslil a kopíroval obrazy z jeho sbírky od svého sedmnáctého roku. Nečinil tak z pouhého popudu vlastního génia, nýbrž naň přitom důkladně dohlíželi Michal Václav Halbax a Petr Jan Brandl. Ti dva ovšem nebyli organizováni (myslí se v cechu, žádná politika), a proto musel Václav vstoupit do učení k Antonínu Ferdinandu Schweigerovi. Což byl malíř docela umělecky bezvýznamný. Současníci o něm mluvili jako o "mazalovi." (Je věru zajímavé, kolik vynikajících umělců mělo mizerné učitele. Kde se v nich ten kumšt potom vzal?) 

Od Schweigera se nezachovala ani jediná práce, ale hlavně že byl měšťanem na Novém Městě a byl členem malířského cechu, a pouze u takového bylo lze se vyučit. Byl vybrán za pasivního svědka formálního splnění cechovní povinnosti nadaného mladíka, z jehož výdělečné činnosti (legalizované až přijetím do malířského pořádku) měl patrně určitý zisk. "Brandl i Halbax, kteří Reinerova strýce navštěvovali, vedli mladíkovo studium a poskytovali mu pomoc radou i skutkem," dozvídáme se z Reinerova životopisu, sepsaného Janem Quirinem Jahnem. "Může být tedy pokládán za žáka obou. Vedení těchto dvou mužů, umělecké znalosti jeho otce, nejspíš i vlastní talent a příležitost mít stále před očima dobré mistry působily na rychlý pokrok mladého Reinera, takže jeho malby byly znalci a milovníky umění vyhledávány již tehdy, dokud ještě za sebou neměl učednická léta a nebyl řádným mistrem. To velmi rozhořčovalo novoměstské malířské bratrstvo. Reiner se podrobil cechovní povinnosti učebních let - Schweiger, který byl starším malířského pořádku, přijal ho na tři roky do učení. Učedník však záhy předčil mistra, který byl tak moudrý, že odložil štětec, a Reiner, jehož povinností bylo pro svého mistra pracovat, vydělal během své učební doby tolik, že mistr trávil další dny svého života z majetku, který mu obstaral převážně jeho žák."  

Václav Vavřinec si oblíbil způsob malby nizozemských mistrů, především Standarta - vlastním jménem van Bloemena. Ve zpodobování zvířecích námětů se mu nikdo nepřiblížil tak jako Reiner. Pověst byla stejně rychlá jako jeho dovednost. I on sám dovedl pracovat velmi rychle, milovníci a obchodníci s obrazy smluvili s mistrem pevnou cenu sto padesáti až dvou set zlatých a přímo čekali za Reinerovými zády, až na svých obrazech učiní poslední tahy, odnášeli je pak ze stojanu ještě vlhké: taková byla tehdy v Praze dychtivost po obrazech. V Čechách zrovna vládl docela nadbytek, a z toho nadbytku se rodili noví znalci a sběratelé, a jak šlechta, tak i bohatí měšťané zakládali galerie a kabinety obrazů. Od Halbaxe i od Brandla se Reiner naučil znamenitému kontrastnímu temnosvitu, ale neméně na něho zapůsobilo dílo Jana Kryštofa Lišky. Liška byl freskař mimořádné kvality, nejlepší ze všech, kteří v českých zemích kdy do té doby prováděli nástěnnou malbu. Právě u toho mistra můžeme vystopovat zaujetí pro fresku, kterou posléze Václav Vavřinec prokázal, a kromě toho Liška vlastně patřil do rodiny, protože byl kmotrem Reinerovy mladší sestry.  

A dál... Zase žádné stopy. To se nám to potom těžko pátrá, byť jde o jedince věru výjimečného, jakým Reiner bezesporu je. Prvních šest let poté, co ukončil školení, nic o jeho životě neznáme. Životopisná literatura uvádí jenom anekdotické líčení bohémské nespoutanosti mladíka, patrně příslušníka jakési zlaté mládeže. Zimu trávil v Praze, zatímco přes léto maloval na venkově fresky, na nichž se objevovaly především krajiny, ale i bitvy a pochody a podobné válečné události. Pan životopisec Jahn namočil brko hluboko do kalamáře a rozepsal se doširoka: "Snad mu jeho představy vnukaly válečnické odhodlání nebo snad jeho ohnivý génius podněcoval k výbuchům a hnal ho k bouřlivé zábavě, neboť Reiner se potloukal s nočními výtržníky čili renomisty, jak to tehdy v Praze u mladých lidí bývalo zvykem. (Nejen v Praze... nejen tehdy.) Toto noční putování mládeže trvalo až do korunovace císaře Karla VI., kdy tomu byla ostře učiněna přítrž nočními patrolami, neboť předtím skoro neuplynulo noci, aby se na ulicích nenašli ranění a mrtví - Praha se podobala vražednické peleši. Tehdy nosíval Václav Vavřinec veliký kord, kožený kabátec a velký klobouk a jméno Reiner mělo u tohoto druhu lidí tak hrozný zvuk, že se protivník raději obezřetně vyhnul boji, když stál Reiner na druhé straně. V tomto opojení se potloukal často mnoho dní, avšak patřil k těm géniům, kteří dokázali za jediný den dohnat, co zanedbali za několik týdnů." No... na to nemusí být člověk génius, aby napravil svoje resty, je-li zahnán do kouta...

Reinerova doba znamenala - jak už řečeno - čas prosperity a poměrného blahobytu. Což se projevovalo i stavebním boomem. Kdekdo budoval (měl-li na to), a zbudované hodlal náležitě okrášlit. Do módy přišly především nástěnné malby. Reiner musel tehdejší stavební a budovatelskou horečku vnímat jako osobně adresovanou výzvu. Nástěnné malířství u nás nemělo valnou tradici. Něco u nás namalovali cizinci, Halbax, Brandl a Liška nasadili ještě vyšší úroveň. Posledně jmenovaný "dohodil" svého chráněnce Benediktu Littwerigovi. Což byl jednak opat cisterciáckého kláštera v Oseku u Duchcova, ale zároveň čilý podnikatel - zakladatel jedné z prvních českých manufaktur. Původně to byla punčochárna, později přebudovaná na tkalcovnu. "Do Oseku pozval Reinera opat Benedikt, aby tu malíř vyzdobil konventní kostel. Nebyl to jednoduchý úkol - klenbu hlavní lodi pokryl už předtím Jakub Steinfels bledými a stísněnými scénami s křečovitými figurami. Václav dostal na starosti boční loď, pro niž měl vytvořit cyklus osmi obrazů s výjevy mučení svatých apoštolů. Ve všech scénách použil prostorového schématu se dvěma plány: postavy vysunul do popředí, umístil je do jakési terénní vlny, která řeže figury, kameny a pás vegetace, čímž malíř získává šíři a vzdušnost průhledu do nebe."  

Asi se to muselo líbit, to, co Reiner v Oseku namaloval. Nejvíc ze všech byl okouzlen pán na nedalekém duchcovském zámku, hrabě Jan Josef z Valdštejna. Proměnilo se to okouzlení v konkrétní nabídku? Proměnilo. A copak by pan hrabě rád? Pan hrabě by rád, kdyby mohl malíř zobrazit rodovou historii - její hlavní hrdiny a reprezentační události. Zámecký strop byl rezervován fresce s Jindřichem z Valdštejna, přivádějícím králi Přemyslu Otakarovi Druhému před tažením proti pohanským Prusům svých čtyřiadvacet synů. Zadavatel měl o výzdobě svoje vlastní představy: Trval na plném počtu Valdštejnových synů, to znamená, že jich na stropě muselo skutečně čtyřiadvacet, ale Reiner se nelehkého úkolu zhostil se ctí. Stejně dobře se vyrovnal se zakázkou namalovat pro Valdštejna dvaadvacet olejových obrazů, které měly pokrývat stěny do posledního místa. A na nich? Zase Valdštejnové? Skoro výhradně.  

Když se Reiner vrátil do Prahy, začal válčit. Tedy - na jeho obrazech se objevují válečné výjevy. Malířství bitev se ostatně věnoval i v mládí. Už ve své Bitvě s Turky a v Jezdecké bitvě prokázal smysl pro výrazovou soustředěnost a dynamiku, která vyzařuje i z klidových výjevů, přitom však nabitých latentním pohybem. S tímto zázemím se Reiner pustil i do fresky v kupoli poutního kostela na Bílé hoře u Prahy, jehož celá výzdoba byla ve znamení oslavy oné neblahé bitvy roku 1620. Připadl mu úkol zachytit poslední okamžiky příprav před střetnutím. Je to od něj malířská improvizace, ale virtuózní, provedená rychle a velkoryse. Načrtl si sice na kupoli rudkou zběžný rozvrh, ale touto osnovou se poutat nedal a nanášel celé partie přímo barvou, zejména tam, kde chtěl vystupňovat mrazivost atmosféry, zchlazující všechny barvy mlžným závojem. Stříbřitost vzduchu jasného podzimního jitra, podtržená ostrými lesky, nanesenými energickými tahy vápenné běloby na šedavé výzbroji podporuje dojem tlumeného vzrušení a napjatého očekávání; k tomu přispívá i porušená rovnováha: protiklad nahuštěné družiny a prázdné roviny bitevního pole, a také kontrasty hloubkových průhledů mezi partiemi plasticky předstupujícími s drobnými postavami na obzoru. Pláň u Hvězdy se pod Reinerovým štětcem změnila ve vidinu jakoby utkanou z prosvětlených par s rafinovanými přechody hráškové zeleni, světlé fialové a modré, vrstvícími se v pásmech mlhovin."  

Vlhká omítka, a ne plátno - to byl mistrův pravý živel. Jeho barvy byly tak průhledné, jak by se mu to v oleji nikdy nepodařilo. V Praze už Reiner zůstal. Bodejť by nezůstal, když se mu tu nabízela jedna zakázka lepší než druhá. Kupříkladu Černínský palác. Stavba, do které se pustil František Maxmilián Kaňka, měla samozřejmě i schodiště a nad tímto schodištěm se klenul zvýšený strop, který musel být pokryt něčím malířským. Freskou, samozřejmě. A když freska, tak od Reinera, to dá rozum. Františku Josefu Černínovi to rozum dal, a tak v září roku 1718 mohl náš malíř vstoupit na lešení, aby na rozsáhlé ploše zpodobnil mýtus o boji gigantů s olympskými bohy. Dílo bylo ukončeno ještě než vypukla zima. "Na Reinerově fresce vrší synové Gaji, matky Země, na sebe mohutné balvany a mávají vykořeněnými kmeny proti nebesům, odkud již jednoho z nich, který se vyšplhal až do sféry Olympanů, sráží blesk z ruky Diovy. Zeus, vysunutý jenom mírně mimo střed fresky, je zobrazen v jednoduché, ostré zkratce." 

Pár měsíců si Reiner odpracoval v Černínském paláci, ale hned nato spěchá do Oseka, kde musí dokončit olejové obrazy, jenomže to už ho zase táhnou povinnosti do Prahy, tam musí (opět v Černínském paláci) dokončit dekoraci šesti parádních pokojů a kabinetu hraběnčiny ložnice, prostě je na roztrhání. Pracuje bez zaváhání, rychle a přesně. Jeho životopisec Jahn dokládá, jak obdivuhodné bylo Reinerovo kreslířské umění: "Jeho kresby jsou vylehčené, duchaplné a jen nahozené na papír, stejně jako jeho malby. Přesto jsou však jeho kompozice velmi umně uspořádány a každá postava má své náležité provedení a výraz. Zaznamenával své myšlenky přímo olůvkem na papír, a to s takovou přesností a jistotou, že sotva postřehneme nějakou chybnou čáru. Stíny kladl většinou čistou čínskou tuší, zřídka bistrem, nebo vyznačil stíny olůvkem lehkou, nepravidelnou šrafurou. Kreseb perem je od něho velmi málo a ty ještě náležejí do jeho mladších let. Jeho roucha jsou lehce rozevřena a pohrává jimi vítr." 

Reiner byl opravdu v první řadě freskař. Ostatní díla - olejové obrazy třeba - zůstávaly na okraji jeho zájmu. K nástěnným malbám přistupoval s nesrovnatelně větším zaujetím. Po řadě obrazů, vytvořených pro kostel v Citolibech u Loun a pro děkanský kostel v Duchcově a také v Broumově a rovněž v Klučenicích dostal Reiner (pořád ještě mladý, bylo mu asi pětatřicet let) zakázku v křížovnickém kostele na Staré Městě v Praze. Velmistr řádu chtěl původně svěřit fresku Petru Brandlovi, ten ale odmítl a nezištně za sebe doporučil Reinera. A když malíř práci dokončil, postavil se za něj Brandl celou svou autoritou, i když se ozvaly odmítavé hlasy, kterým náramně vadila nahota aktů.  

"Reinerova freska sálá silou svého velkého vzoru - Michelangelova Posledního soudu v Sixtinské kapli. Vévodí jí vertikální princip - tímto směrem stoupají blažení k nebi a zatracení padají do pekel. Zmrtvýchvstalí, znovu odění ve svalnatá těla obrů, vzpírají náhrobní desky, poslušni rozkazů andělů, z nichž jeden slétl až k pohřebnímu poli, aby pomohl starci překonat mátožnost dlouhého spánku. Kristus se podobá mstícímu se Diovi; jedna z přímluvčích, Maria, se sklání s gestem spíš bezmocným než pomocným k duším, které k ní vzpínají ruce; a druhý přímluvce, Jan Křtitel, se hrouží ve zbožné pozorování krutého osudu zavrženců, kteří nejsou připuštěni ke zmírnění ortelu; Michael připomíná gigantického anděla smrti; další anděl srší blesky a napřahuje nad hlavou důtky na odsouzence, chytající se ve svém pádu zoufale mraků. Jejich těla olizují šlahouny plamenů a ovíjejí je hadi, za něž je ďáblové stahují do ohně. O bělostné, jakoby v milostné křeči vypjaté tělo nahé ženy, opírá psí hlavu démon chlípnosti, zatínající dráp do jejího klína, a lakomec, pozdvihující své měšce, se ještě pokouší kupčit s nebeskou spravedlností. Aspoň nenávistným úšklebkem se važiči duší mstí žena s vlajícími vlasy, pyšně vzepjatá ještě v posledním okamžiku, než ji vsaje pekelná výheň."  

Prvně ve svém životě za hranice se Reiner dostal, když přicestoval do dolních Rakous. Byl totiž povolán do kartuziánského kláštera v Gamingu. Tam mu byl přidělen knihovní sál, studovna a sedm menších místností. Všechny tyto prostory spojil malíř jednotnou myšlenkou světské, pohanské vědy a křesťanského zjevení. Uměleckým vyvrcholením jeho práce byla (uprostřed klenby velkého sálu) alegorie Věd a Umění podle klasického rozdělení v trojici a ve čtveřici: Gramatika, Rétorika, Dialektika plus Aritmetika, Musika, Geometrie a Astronomie. Nemohly chybět ani personifikace Malířství, Sochařství a Architektury. Moudrost a učenost vládnou celému světu, to znamená čtyřem světadílům (Austrálie tenkrát nebyla pro Evropany ještě objevena). V dalších úsecích klenby potkává divák Spravedlnost s Zbožností, neodmyslitelnou trojici Víra - Naděje - Láska, a kardinální ctnosti vše doplňují: Moudrost, Síla, Mírnost a ještě jednou Spravedlnost. 

Když Reiner dokončil fresky v Gamlingu, vrátil se opět domů, do Prahy, kde maloval pro chrám Panny Marie Sněžné na Starém Městě, a také pro Klementinum, jenomže to už měl starosti docela jiného druhu, neboť se - jako šestatřicetiletý - oženil s pannou Annou Veronikou, rovněž již nemladou osiřelou dcerou zámožného pražského měšťana Hertzoga z Hertzogu. Tedy sňatek dozajista výhodný... Velice lukrativní. Novomanželka přinesla svému muži nejenom velký dům v ulici na Perštýně, ale i dvě vinice v zadních Holešovicích na pozemcích libeňských. Náš malíř se začlenil do pražského patriciátu (podobně jako jeho kolegové Braun nebo Dienzenhofer) - ti všichni daleko víc než malířům se začali podobat způsobem svého života, honosností svých bytů a siestami na svých předměstských pozemcích s letohrádky životnímu stylu šlechty. Reinerova prosperita byla úměrná jeho věhlasu. Dokonce i zapisovatel katastrálních údajů utrousil u jeho jména označení "slavný malíř," když s respektem zaznamenal, že mistr, tehdy nezaměstnávající žádného tovaryše, se mohl vykázat zdaleka největším příjmem ze všech pražských malířů. Byly to plné dva tisíce zlatých, tedy téměř čtyřnásobek částky, kterou přiznávali i ti nejúspěšnější a nejmajetnější. A navíc jeho manželka tržila ročně 120 zlatých ze svého domu v Perštýně, oceněného na 8000 zlatých. Reiner se ani nesnažil dosáhnout problematické hodnosti královského dvorního malíře. Nepotřeboval ji. Stačilo mu, že je nejznámějším malířem v Praze. 

"Ještě měl před sebou freskovou výzdobu v kostele svatého Tomáše na Malé Straně v Praze... obraz Obětování v pražské Loretě a fresky u svatého Jiljí na Starém Městě... a čekala ho freska Alegorie umění v Sale terreně zahrady Vrtbovského paláce. Namaloval i šest dekorací pro pražské divadlo v Kotcích. Fresku u svaté Kateřiny dokončil těsně před bavorsko-francouzskou okupací Prahy. Tou dobou už stonal, podle úmrtního záznamu vodnatelností, které podlehl 9. října roku 1743 ve věku pouhých čtyřiapadesáti let. Týden před svým koncem sepsal závěť, jíž ustanovil universální dědičkou svou ženu a každé z pěti dcer odkázal po třech tisících zlatých. Třetí den po jeho vydechnutí vyšel z domů na Perštýně kondukt do chrámu svatého Jiljí, kde si prozíravý malíř zajistil již před několika lety hrobku před oltářem Tří králů. Tady dodnes odpočívá ten, jehož lze bez nadsázky titulovat král fresek a jehož Příběh malíře Čistého, po německu Reinera, jsme vám právě teď dovyprávěli."