Petr Klukan
šéfredaktor
tel.:+420 567 578 004
mobil:+420 732 554 850
klukan@jihlavske-listy.cz

Dlouhá léta uváděla televizní pořad Sama doma, pak se stala jeho dramaturgyní. Nyní třešťská rodačka Petra Špičková natáčí seriál s pamětníky.

Vzpomenete si ještě, čím jste chtěla být, když jste byla malá?

Ano, jistě. Doktorka nebo učitelka, chvíli také herečka. Jako malá jsem zpívala v Třešti v pěveckém sboru. Pamatuji si, jak nás několik vybraných dětí jelo do Prahy zazpívat k narozeninám (zřejmě 60. v roce 1985) Panu Tau, třešťskému rodákovi Otto Šimánkovi. To byl tenkrát zážitek.

A zpívali jsme také sbor v opeře Jakobín v našem kulturním domě. Richard Novák (další rodák z Vysočiny, který pochází z Rozseče) hrál hraběte.

Na střední už jsem ve zpívání nepokračovala. Mám radost z neteře Zuzky, která se zpěvu a divadlu věnuje mnohem intenzivněji. Je moc šikovná.

Vystudovala jste Pedagogickou fakultu MU Brno, takže jste měla být učitelka…

Nakonec to vyhrála učitelka, povolání, které máme v rodině. Ale hned po promoci, ještě o prázdninách jsem začala pracovat v soukromém televizním studiu v Brně, kam mě přivedl tehdejší přítel. Takže jsem nikdy neučila.

Byla jste redaktorkou a moderátorkou řady pořadů pro TV Nova, Prima i ČT (Jihomoravský večerník, Týden v regionech…), až jste se stala moderátorkou pořadu Sama doma. Jaké bylo vaše první vysílání v tomto pořadu?

Musela jsem se podívat do archivu, abych si obsah toho úplně prvního vysílání Sama doma z Brna připomněla. Bylo to 5. ledna 2007, 14 let. Hrozně to letí. Pamatuji si, že jeden z hostů našeho prvního vysílání, hodinový manžel, vzbudil velký zájem. Inspiroval k této práci dokonce další. Nechybělo zdravotnické téma. Tenkrát hovořil pan profesor Vyzula o preventivních onkologických prohlídkách a vaření. Kuchař Michal Prachař se tak osvědčil, že pak patřil několik let prakticky do našeho týmu.

Před prvním vysíláním bylo také hodně příprav. Dekoraci jsme tenkrát vyfotili v Praze a pak jsme ji v Brně vyráběli s minimálním rozpočtem prakticky na koleně.

Hledali jsme také druhou moderátorku. Jsem hrozně ráda, že to byla Jana Musilová. Herečka z brněnského městského divadla a zpěvačka. Hned od začátku jsme si sedly. Když byly naše děti malé, jezdily jsme spolu na dovolené, k moři, na hory. Jsme kamarádky stále. Jana je úžasný člověk, mám ji moc ráda.

Trému jste asi neměla, protože jste byla před kamerou zběhlá, ale živé dlouhé vysílání musí být „jiný adrenalin“, nebo ne?

Adrenalin to samozřejmě byl. Zvlášť, když jsem byla současně dramaturgyně. Ale co se týče živého moderování, musím říci, že jsem měla větší trému, když jsem moderovala živě na pódiu před pár desítkami lidí, než před desítkami tisíc u televizních obrazovek.

Sama doma je přímý přenos, kdy se vždy může něco stát. Kolik takových stresových situací jste zažila?

Živé vysílání má svoje kouzlo. Co se řekne nebo stane, už nemůžete vzít zpátky. Ten stres je ale svým způsobem příjemný a vůbec nejlepší pak je, když se všechno povede.

Měla jsem ráda vysílání z exteriéru. To jsme jednou za čas vyjeli ze studia ven. Pravidelně do Zlína, když se tam konal dětský filmový festival, ale také na zámek, do horského střediska nebo technického muzea. Na místě muselo být mnohem víc lidí než ve studiu, přenosový vůz. Záleželo na počasí. To pak byl teprve adrenalin.

Do pořadu jste museli shánět spoustu hostů. To asi znáte stovky lékařů, pracovníků neziskovek, kuchařů…

Za těch víc než deset let, co jsem pořad dělala, jsem jich poznala opravdu hodně a dozvěděla jsem se zajímavé věci. Pořad rozšiřoval obzory nejen divačkám, ale i mně. Troufnu si říct, že jsem se stala i lepší kuchařkou.

Na kterého z hostů ráda vzpomínáte?

Třeba na Květu Fialovou. Přišla s hercem Josefem Kubáníkem pozvat na divadelní představení Oskar a růžová paní do Slováckého divadla. Úžasná, charismatická osobnost. Jožka vydal po její smrti knihu Poslední deník Květy Fialové, doporučuji. Velmi emotivní i poučné čtení.

V současné době natáčíte pořad s pamětníky, zajíždíte i na Vysočinu. O jaký projekt se jedná?

Je to společný projekt České televize, Českého rozhlasu, Vojenského historického ústavu a společnosti Amerfo. Seriál Paměťová stopa představuje osudy desítek lidí, kteří trpěli v totalitních režimech 20. století. Jde o lokální příběhy s nadregionálním přesahem. Projekt už běží více než dva roky, za tu dobu jsme společně s kolegy natočili desítky pamětníků.

V Jihlavě jsme natáčeli třeba s panem Sedlákem nebo paní Zápotočnou. Moc ráda vzpomínám na Bernarda Papánka, posledního veterána od Tobrúku. Když jsme s ním natáčeli na Slovensku, bylo mu skoro 99 let. Pak přijel do Brna a běhal s námi po ulicích, ještě večer měl debatu na Univerzitě obrany. Neuvěřitelně vitální člověk. Letos v lednu bohužel zemřel, podlehl koronaviru, bylo mu 101 let.

V době covidové je asi natáčení obtížnější, že?

Ano, ale myslela jsem si, že pamětníci, kterým je osmdesát a více let, budou mít větší obavy. Samozřejmě jsou tací, kteří natáčení v této tobě odmítají, ale není jich většina. My samozřejmě dodržujeme přísná opatření. Testujeme se, máme respirátory.

Už aby ale to virové období skončilo a my jsme se mohli znovu pořádně nadechnout a potkávat se bez obav.

Slogan pořadu Sama doma je „Být doma neznamená hloupnout“. V době covidové, kdy jsme uzavření doma takřka všichni, dostává toto heslo další význam… Dá se i říci, že význam televize a obdobných pořadů v této době stoupl?

Myslím, že ano. Česká televize v první vlně přidala k live stylovým pořadům jako je Sama doma nebo Dobré ráno i Život na třetí pro seniory a také edukativní pořad UčíTelka pro děti, který se po zpřísnění opatření nedávno zase na obrazovky vrátil. Televize se snaží nejen informovat, bavit, ale dělat společnost a učit. 

Ještě se musím zeptat na Vysočinu a vaši rodnou Třešť. Mají u vás protekci?

Vysočinu mám ráda. Člověk si uvědomuje, jak je tam krásně, až když tam nežije. Stačí se v Třešti, když přijedu za mamkou, podívat z okna na rybník a pole za ním. Vysočina protekci nepotřebuje, vždycky na ni budu myslet.

Diskuze k článku