Nejdůležitější bylo porazit Rusáky. Příběh hokejisty Richarda Fardy

/ /
Richard Farda (uprostřed) na Mezinárodním hokejovém turnaji v Moskvě v prosinci 1969 v nejlepší útočné řadě s Jiřím Kochtou (vlevo) a Josefem Černým. Foto:  ČTK/Havelka Zdeněk
Richard Farda (uprostřed) na Mezinárodním hokejovém turnaji v Moskvě v prosinci 1969 v nejlepší útočné řadě s Jiřím Kochtou (vlevo) a Josefem Černým. Foto: ČTK/Havelka Zdeněk

Ostře sledované mistrovství světa v hokeji v březnu 1969 bylo pro Richarda Fardu jeho prvním. Jako nováček pomohl 28. března ke druhému vítězství 4:3 nad Sovětským svazem a zažil triumfální uvítání na letišti, ačkoli hokejisté přivezli „jen” bronz.

„Lidi na nás čekali na letišti, jako bychom mistrovství světa vyhráli. Porazit dvakrát Rusy, to bylo, jako bychom nad nimi vyhráli válku,“ vzpomínal hokejista Richard „Riči“ Farda, který ve Stockholmu poprvé oblékl reprezentační dres.

Oslavy dublovaného vítězství Čechoslováků nad Sověty, kteří celkově skončili první, přerostly v masové protesty proti sovětské okupaci. Kreml poté žádal důrazné potlačení antisovětských nálad. To měl zajistit Gustáv Husák, který krátce po hokejovém vítězství vystřídal v čele KSČ Alexandra Dubčeka.

Příslušník Veřejné bezpečnosti ve zničené kanceláři sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí po oslavách vítězství na Sovětským svazem. Dodnes není jasné, kdo hodil do výlohy první dlažební kostku, zda provokatér Státní bezpečnosti, či skutečně oslavující lidé. Foto: Paměť národa/Jiří Pichrt
Příslušník Veřejné bezpečnosti ve zničené kanceláři sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí po oslavách vítězství na Sovětským svazem. Dodnes není jasné, kdo hodil do výlohy první dlažební kostku, zda provokatér Státní bezpečnosti, či skutečně oslavující lidé. Foto: Paměť národa/Jiří Pichrt

Společnost se mu podařilo úspěšně „normalizovat”, tedy umlčet pomocí vyhazovů ze zaměstnání a věznění odpůrců. Režim pod jeho vedením ale nikdy nedokázal zkrotit vášně, které doprovázely každé mistrovství světa v hokeji.

Porazit „Rusáky“ bylo důležitější než celkové umístění, jak vzpomínal Richard Farda, který zažil i sladké vítězství nad sovětskou sbornou na mistrovství v Praze v roce 1972. O dva roky později emigroval, protože nedostal povolení odejít hrát do NHL. Za to byl odsouzen v nepřítomnosti na rok a půl vězení.

Začátky v Kometě

Richard „Riči“ Farda se narodil 8. listopadu 1945 v Brně do hokejové rodiny jako prostřední ze tří synů. Jeho otec Eduard tehdy trénoval brněnskou Zbrojovku, a tak Richarda už ve třech letech nechával bruslit na ledě před a po trénincích. Richardova kariéra začala přirozeně ve Zbrojovce, první týmové úspěchy přišly už ve starším dorostu, od svých sedmnácti let hrál nejvyšší soutěž.

Trenér Eduard Farda (vlevo v čepici) s žákovským družstvem na turnaji na Štvanici v Praze, Richard první zprava. Foto: Paměť národa
Trenér Eduard Farda (vlevo v čepici) s žákovským družstvem na turnaji na Štvanici v Praze, Richard první zprava. Foto: Paměť národa

Toho se ale bohužel jeho otec Eduard nedožil, v roce 1961 zemřel na následky dopravní nehody, která se stala při návratu z ligového zápasu v Bratislavě. Richardovi bylo patnáct let a výchovu převzala maminka, která se třemi dospívajícími syny zažívala nelehké chvíle: „Ale vyřešili jsme je vždycky dobře, protože jsme předtím měli doma ‚drezuru‘, tak jsme zas nebyli tak zlobiví.“ 

Hokejové začátky na ledě Zbrojovky Brno. Foto: Paměť národa
Hokejové začátky na ledě Zbrojovky Brno. Foto: Paměť národa

Talentovaný mladík dostal v sedmnácti letech nabídku na angažmá v armádním týmu Dukla Jihlava, tedy na předčasnou vojenskou službu. Měl z toho samozřejmě ohromnou radost, ale trenér Jaroslav Pitner musel maminku dlouho prosit, aby ho pustila bez maturity z domu. V Dukle ho čekaly tvrdé tréninky v desetistupňových mrazech pod širým nebem, na jihlavské roky ale Richard vzpomíná jako na klíčové období své kariéry. A maturitu si dodělal později dálkově.

Po vojenské službě dostal nabídky z nejlepších klubů — Sparty a Košic –, Richarda to ale táhlo domů do Brna, a tak si vybral mistrovskou Kometu Brno. Chtěl být blízko kamarádům a nabídku vzal, i když byla finančně nejhorší. Začátky v Kometě (tehdy ZKL Brno) však nebyly vůbec jednoduché.

Richard jako jeden z nejmladších musel nosit puky a první půlrok měl pocit, že se na led nedostane tak často, jak by si přál. Na konci první sezóny však přišel zlom. Richard dostal příležitost po zranění staršího spoluhráče a svoji pozici středního útočníka už udržel. Mužstvo získalo titul mistra Československé ligy 1965/66, Richardův první a poslední titul z domácí ligy. 

Šok z 21. srpna 1968

Richard se nikdy o politiku nezajímal, prioritou číslo jedna pro něj byl hokej. Nabídku vstoupit do KSČ odmítl, podle svých slov pak kvůli tomu nemohl být kapitánem Komety. S režimem spokojený nebyl, na komunisty často nadával. Díky zájezdům do Švýcarska a Skandinávie viděl, jak se žije „chudým kapitalistům“. 

Na vojně v Dukle Jihlava v roce 1962. Foto: Paměť národa
Na vojně v Dukle Jihlava v roce 1962. Foto: Paměť národa

Zároveň nikdy nepociťoval politický tlak a proti komunistům se nijak neangažoval. Kontakt s režimem z první ruky poznal například v áčku hokejové reprezentace, kam se později dostal. Jeho pozornosti neuniklo, že na zájezdech je doprovázejí tajná „očka“. Příslušníci Státní bezpečnosti při cestách s hokejisty předstírali, že jezdí kontrolovat, jak jsou postavené haly.

Srpnová okupace v roce 1968 Richarda ranila. Byl to pro něj šok, který nečekal. Za Dubčeka cítil uvolnění ve společnosti, líbilo se mu, že se otevírají možnosti cestovat na Západ. Stát dokonce pouštěl hokejisty na zahraniční angažmá, ti přiváželi nazpět valuty. 

S Kometou byl zrovna v Gottwaldově na soustředění a uprostřed noci ho v hotelu vzbudili. „Rádio řvalo ‚Okupace!‘ Tak jsme rychle sbalili kufry a jeli domů. A měli jsme strach, abychom nepotkali tanky, aby nás vůbec pustili do Brna. To byl teda pěknej zářez. V Brně jsem byl na každé akci, kde Rusáci stříleli z tanků do vzduchu. To jsou vzpomínky, které člověk nemůže zapomenout.“

Ostře sledované mistrovství 1969

Richard Farda se svou pílí vypracoval do československé reprezentace a v březnu 1969 odehrál své první mistrovství světa ve Stockholmu, opět pod vedením Jaroslava Pitnera. Napjatá atmosféra po okupaci měla na hokej velký vliv. Richard Farda vzpomíná, že národ žil zápasy se Sovětským svazem. „Byli jsme na ně napružení za to, co s námi provedli.“

Čs. reprezentační hokejové mužstvo pro MS 1969 ve Stockholmu. Sedící zleva Jaroslav Jiřík, Miroslav Termer, Jozef Golonka, trenér prof. Vladimír Kostka, předseda ústřední sekce ledního hokeje dr. Zdeněk Andršt, trenér Jaroslav Pitner, Josef Černý, Vladimír Dzurilla a Jan Suchý. Prostřední řada zleva MUDr. Otto Trefný, Richard Farda, Vladimír Bednář, Václav Nedomanský, Miroslav Lacký, Josef Horešovský, Jaroslav Holík, Jiří Holík a masér Harry Martínek. Horní řada zleva Oldřich Machač, František Ševčík, Jan Havel, Josef Augusta, Jan Hrbatý, Jan Klapáč, Rudolf Tajcnár a František Pospíšil. Foto: ČTK/Havelka Zdeněk
Čs. reprezentační hokejové mužstvo pro MS 1969 ve Stockholmu. Sedící zleva Jaroslav Jiřík, Miroslav Termer, Jozef Golonka, trenér prof. Vladimír Kostka, předseda ústřední sekce ledního hokeje dr. Zdeněk Andršt, trenér Jaroslav Pitner, Josef Černý, Vladimír Dzurilla a Jan Suchý. Prostřední řada zleva MUDr. Otto Trefný, Richard Farda, Vladimír Bednář, Václav Nedomanský, Miroslav Lacký, Josef Horešovský, Jaroslav Holík, Jiří Holík a masér Harry Martínek. Horní řada zleva Oldřich Machač, František Ševčík, Jan Havel, Josef Augusta, Jan Hrbatý, Jan Klapáč, Rudolf Tajcnár a František Pospíšil. Foto: ČTK/Havelka Zdeněk

Při cestě na zápasy byla jejich hymnou píseň Běž domů, Ivane, kterou řvali v autobuse. Ironií osudu je, že se mistrovství mělo původně odehrávat v Československu, po invazi vojsk Varšavské smlouvy se však Československo pořadatelství zřeklo.

Vyhrát zápasy proti Sovětskému svazu bylo důležitější než celkové umístění. Československé reprezentaci se podařilo Sovětský svaz porazit v obou zápasech. Do toho prvního, který skončil 2:0, Richarda Farda nezasáhl, ale v tom druhém, který se hrál 28. března 1969, nastoupil a svým výkonem přispěl k vítězství 4:3. 

Tento zápas vstoupil do dějin i úpravou dresu několika hráčů, kteří si černou páskou přelepili pěticípou hvězdu nad lvíčkem v tehdejším znaku Československa. Richard o tomto připravovaném protestu netušil, protože se chystal v druhé kabině určené mladým hráčům. „My jsme o tom nevěděli, že dole si to Jarda Holík a Jaroslav Jiřík přelepili. Nám nic neřekli, takže my jsme se to dozvěděli až na ledě.“ 

Jako bychom vyhráli válku

Po zápase si se Sověty nepodali ruce, odešli rovnou do kabiny a tam vítězství oslavili. Oslavy v Československu byly obrovské, na Václavském náměstí se sešlo sto tisíc lidí a podobně euforicky to vypadalo i v dalších městech, Olomouci, Bratislavě, Ústí nad Labem, Bruntále, Ostravě, Hradci Králové, Liberci. Transparenty jako „Vy nám tanky, my vám branky“ ukazovaly, že sport se po srpnu 1968 stal jednou z mála domén, kde se Československo mohlo proti Sovětskému svazu vzbouřit. 

Z oslav se samovolně stala demonstrace proti obsazení Československa Vojsky Varšavské smlouvy. Došlo na demolování  pobočky sovětské letecké společnosti Aeroflot na Václavském náměstí, které pravděpodobně vyprovokovali sami příslušníci Státní bezpečnosti. 

Dav před rozbitou výlohou Aeroflotu na Václavském náměstí. Foto: Paměť národa/Jiří Pichrt
Dav před rozbitou výlohou Aeroflotu na Václavském náměstí. Foto: Paměť národa/Jiří Pichrt

Sovětský svaz žádal nápravu, a tak v polovině dubna rezignoval první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček a jeho místo převzal Gustáv Husák, který zahájil kádrové čistky. Kdo nesouhlasil s okupací, musel opustit svou pozici v zaměstnání nebo ho úplně ztratil. Začala tuhá normalizace.

Poražte Rusáky!

Mistrovství světa v Československu se Richard Farda dočkal v roce 1972, kdy Čechoslováci na domácím ledě zlomili devítiletou sérii vítězství Sovětů a vybojovali zlaté medaile. Napětí vůči SSSR ani čtyři roky po okupaci nesláblo. Na zápasy jezdili centrem Prahy a lidé v zástupech stáli a skandovali: „Poražte Rusáky!“ 

Richard Farda se navíc proti SSSR trefil v obou zápasech, a to vždycky na 2:0. Legendárním se stal jeho zásah z pozice vleže ve druhém zápase, kterým náš tým vyhrál 3:2. Ve stejném roce se podařilo reprezentaci přivézt bronz ze zimní olympiády v Sapporu, i když Richard tvrdí, že medaili získali štěstím. V letech 1969–74 reprezentoval ve 149 zápasech, ve kterých vstřelil 49 gólů, a celkem vybojoval šest medailí z mistrovství světa. 

Richard Farda v reprezentačním dresu v roce 1974.Foto. Paměť národa
Richard Farda v reprezentačním dresu v roce 1974.Foto. Paměť národa

V roce 1974 bylo Richardovi 29 let a začal pomýšlet na emigraci. Často toto téma probírali s Václavem Nedomanským během soustředění národního týmu v Kanadě. Tehdy ještě nefungoval v NHL systém draftování, ale týmy si mohly sestavit listinu hráčů, o které měly zájem. O Richarda Fardu stál slavný tým New York Rangers a Richard cítil spolu s podobně starým Nedomanským šanci dostat se ven oficiálně. O povolení hrát v NHL požádali Antonína Himla, tehdy předsedu Ústředního výboru Československého svazu tělesné výchovy a sportu, ten je však odmítl. „Pánové, to jste se měli narodit 100 kilometrů na západ,“ řekl jim. „Bylo jasné, že nám žádné povolení nedá.“ S Nedomanským se pro emigraci rozhodli až po tomto neúspěšném pokusu získat zahraniční angažmá legální cestou.

V létě 1974 odjel Richard Farda spolu s manželkou a synem na dovolenou do Švýcarska, ze které se nevrátili zpět. Nikomu o tom neřekli. Fardovi hrála do karet jeho pověst, jak sám říká: „Nikdo tomu nevěřil, že já, brněnskej patriot, bych mohl zůstat venku a utéct.“ Kvůli pravidlu, že emigranti nesměli hrát 18 měsíců hokejové zápasy v Evropě, dávalo smysl přestoupit jedině do zámoří a vrátit se posléze do Švýcarska. 

Cos to udělal za kravinu?

Začátky nebyly vůbec jednoduché: „Tady psali ‚Za dolary utekli‘, politicky nás sepsuli, s tím jsme počítali. Pak najednou v noci si říkám: ‚Jé, kámoše nepotkáš, rodinu, maminku neuvidíš, bráchy neuvidíš.‘ Pak nám to pomaličku docházelo, co jsme provedli. Říkal jsem si: ‚Cos to udělal za kravinu?‘ Ale už se nedalo jít zpátky, tak jsem na to zapomněl a snažil jsem se žít život venku, na Západě.“

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Hned jak získal ve Švýcarsku azyl, sedl na letadlo a přistál na letišti v Torontu, kde začal hrát za tamní Toronto Toros v lize WHA spolu s Nedomanským, který tam přiletěl o něco dříve. WHA byla skutečně extrémně těžkou ligou, 80 zápasů za sezonu na úzkých hřištích, neustálé rvačky a zápasy trvající od půl osmé večer do půl jedné. Navíc od spoluhráčů cítil tlak, že jim bere práci. 

Po bankrotu Toronto Toros si zahrál ještě za sloučený klub Birmingham Bulls v americké Alabamě. Po jedné sezóně se vrátil do Švýcarska, kde hrál za Ženevu, Servette HC, Zürcher SC, Grasshopper Zürich a Illnau-Effretikon. 

Odsouzen v nepřítomnosti

S rodinou v Československu udržoval kontakt telefonicky a měl o dění doma perfektní přehled. Jeho bratrovi například zamítli studium na trenérskou licenci. Richarda v nepřítomnosti odsoudili k 18 měsícům vězení. Nedomanský dostal trest vyšší, protože se emigrací vyhnul vojenské službě, kterou si nechal chytře odložit právě kvůli „dovolené ve Švýcarsku“. 

Richard Farda při natáčení pro Paměť národa v listopadu 2018. Foto: Paměť národa
Richard Farda při natáčení pro Paměť národa v listopadu 2018. Foto: Paměť národa

Ve Švýcarsku se dozvěděl i o Chartě 77. Řadu signatářů znal a věděl, jaké problémy jim podpis způsobil. Ze Švýcarů měl pocit, že jej berou, protože ho potřebují a vědí o jeho hokejových schopnostech. „Horší to měla manželka. Když pracovala pod vedoucím Švýcarem, dával jí najevo, že je cizinka. I potom, když jsem měl švýcarský pas, ale nemluvil perfektně jejich řečí, tou jejich chrchlaninou, jak já říkám, tak mě  brali pořád jako cizince.“  Švýcarské občanství získal po 12 letech.

Doma po patnácti letech

Uvolnění totality v Československu v roce 1989 dokládalo získání dokumentu z českého velvyslanectví v Bernu, který mu zaručoval nejen návštěvu doma, ale hlavně i možnost se vrátit. Domů se tak podíval po patnácti letech těsně před revolucí. „To byl velký boom, sháněl jsem všechny známé,“ popisuje emotivní návrat do vlasti. „To nedovedu ani popsat. To bylo, jako kdybych byl v říši snů.“ 

Po revoluci Richard Farda pokračoval ve své trenérské kariéře. Po švýcarských, německých a polských klubech mohl konečně vést i ty české, například Slavii Praha.

Váží si toho, že byl v roce 2010 uveden do Síně slávy českého hokeje. Při síle a při životě ho, jak říká, drží tenis, který stále hraje. K situaci po sametové revoluci dodává: „Lidi tady vzali demokracii tak, že si každý může dělat, co chce. To mi nejvíc vadilo, než jsem si na to zvykl.“

JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek pamětníků ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční, pokud přispějete drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!