Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Město jinak, jakoby zcela nově: Opuštěná a chátrající nevyužitá místa

  12:19
Známe je všichni, navzdory tomu se jim vyhýbáme. Řeč je o zpustlých zákoutích měst – o opuštěných dvorcích, brownfieldech, zašlých depech, zbytcích fabrik... Dvacet autorů se na tyto „vágní terény“ zaměřilo v knize Město naruby. Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy.

Jiří Hanke - Periferie Kladno, 2005. Výstava Jiří Hanke: Fotografie 1973 - 2018. foto: © Galerie hlavního města Prahy

Kdo jezdil či jezdí kolem omšelého Lihovaru na pražském Smíchově, udělá si rázem docela přesnou představu, jak různě mohou „vnitřní periferie“ měst vypadat. Z jedné strany teče Vltava (i s kusy okolní zeleně coby dobrodružné výletiště „za přírodou“), navíc se souběžně hučící výpadovkou, z druhé svírá někdejší industriální areál změť kolejí vedoucích ke Smíchovskému nádraží. A všude tam, různě agresivně či jen nenápadně, se na svět derou plevely, křoviny, vlčí máky i rez na plotech a železech; zdi nesou graffiťácké tagy...

Každý, kdo žije ve větších městech – a je jedno, zda v Praze, Plzni, Brně, Olomouci nebo v průmyslové Ostravě –, taková „vágní místa“ bez zjevné užitečné funkce či smyslu zná. V Česku jich je po historických přemetech 20. století docela dost. A po roce 2012, kdy se po jedné malé neformální konferenci začínal tvořit mezioborový tým badatelů, se pár desítek vědců i umělců dohodlo, že se o takový veřejně neveřejný prostor začne zajímat. Začne o něm přemýšlet, chodit do něj, zkoumat jej z různých pozic, fotit – a také o něm psát.

Slepá skvrna urbanismu

Výsledkem je pozoruhodná kniha Město naruby. Vágní terén, vnitřní periferie a místa mezi místy, jež sází na zvláštně okouzlující estetiku zanedbaných (ne)míst, v nichž příroda vykukuje bez lítosti na povrch, zabydluje se šneky i ptáky a zakrývá stopy dřívější lidské činnosti... Jejím hlavním editorem je sociální antropolog a biolog Radan Haluzík z Centra pro teoretická studia (CTS), jež je společným pracovištěm Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR.

Nebývale atraktivní obrazový doprovod v podobě desítek fotografií, pod nimiž je většinou podepsán paleoekolog Petr Pokorný, je dalším důvodem, proč se kniha dobře prodává – ostatně už se chystá její dotisk. Dočkala se i několika zmínek v nedávné anketě Kniha roku Lidových novin a kupříkladu server iLiteratura.cz ji před Vánoci zařadil mezi nejzajímavější knihy uplynulého roku. Dá se říci, že právem.

Naše města mají spoustu míst mezi místy. Současná urbanistická tradice, stejně jako městská praxe, jako by tato místa neviděla. Jsou jakousi slepou skvrnou urbanismu. Místy bez zjevně deklarované funkce.

„Naše města mají spoustu míst mezi místy. Současná urbanistická tradice, stejně jako městská praxe, jako by tato místa neviděla. Jsou jakousi slepou skvrnou urbanismu. Místy bez zjevně deklarované funkce,“ líčí Haluzík. Studie a někdy i odlehčenější eseje dodal do publikace pestrý kolektiv 18 autorů.

Mezi nimi najdeme třeba literáta a autora románu Druhé město Michala Ajvaze, zmíněného Pokorného, jenž spolupracoval i s vyhlášenými českými egyptology, dále filozofa architektury Cyrila Říhu (jeden z prvotních strůjců zájmu o tyto vágní terény) nebo významného ekologa Davida Storcha (má na kontě i články týkající se biodiverzity v trojici nejpřednějších vědeckých časopisů Nature, Science a PNAS).

Do knihy též přispěli uměnovědkyně Radoslava Schmelzová, dnes již takřka legendární biolog a básník Jiří Sádlo, jenž hledal „přírodní krásy“ měst dávno před zrodem knihy, urbánní antropolog Martin Veselý nebo archeobotanička Adéla Pokorná, psychoterapeutka Kristýna Bušková, ale dokonce i streetartový umělec Epos 257, který dodal nejen vzpomínky na skautské a sprejerské výpravy do „podzemní“ Prahy, mimo jiné pod Nuselským mostem, ale i zastřešující pojem: pro ona „místa mezi místy“.

Dva kontrastní typy

Co vágní terény přesně vymezuje? Dají se ta jiná, omšelá místa definovat? Co a jak je utváří, co je jim vlastní? Typická pro ně je prý liminalita čili přechodovost; zkrátka neukotvení v řádu. „Vágní terény mohou nabývat nejroztodivnějších forem a nejrůznějších velikostí. Jsou místy mezi místy, mezerami mezi využitými plochami. Můžeme ale rozlišit dva poměrně kontrastní typy v závislosti na genezi jejich vzniku: vágní terény coby mezery v prostoru města a vágní terény coby mezery v jeho čase,“ uvádí jedna z prvních kapitol.

Do první kategorie patří dle autorů například úzké pruhy zeleně a neudržovaných „džunglí“ podél řek, svahy mezi činžáky, lesíky i zdivočelé parčíky, které se pro svůj přírodní charakter nedaly při rozvoji města lépe využít – tak nějak „zbyly“. Druhým typem jsou zarostlé parcely, zarostlá parkoviště, brownfieldy, sklady a podobně. Zkrátka, jejich funkce zmizela kdesi v čase a na další vhodnou se teprve čeká... A to klidně dlouho.

Vágní terény mohou nabývat nejroztodivnějších forem a nejrůznějších velikostí. Jsou místy mezi místy, mezerami mezi využitými plochami. Můžeme ale rozlišit dva poměrně kontrastní typy v závislosti na genezi jejich vzniku: vágní terény coby mezery v prostoru města a vágní terény coby mezery v jeho čase.

„Vágní terény dovedou být, jak uvádějí ve své kapitole naši ekologové, ošemetnou přírodou, kde přímo uprostřed města bujně rostou jinde nevídané rostliny a žijí zvířata, která bychom zde často ani nehádali. Dovedou být i místem, kde se pokouší rozbalit své křehké zranitelné – a proto dočasné – domovy lidé bez domova... Nechceme tyto ze své podstaty prekérní a občas i záludné lokality idealizovat, ale nevidět ten bohatý život v místech, jež mají být zdánlivě ,prázdná‘, znamená určitý druh slepoty,“ řekl Haluzík magazínu Univerzity Karlovy Forum.

Podle něho, sociálního antropologa, jenž se mimo jiné dlouhodobě zajímá o vztahy politiky a estetiky, sociální život věcí i příběhy lidí budujících si domy/domovy snů ve 20 zemích světa, žijeme z hlediska „vágních terénů“ v zajímavé, přelomové době.

„Minulé století bylo pro středoevropská města obdobím nevídané hospodářské a majetkoprávní diskontinuity: druhá světová válka, takzvaný,odsun‘ tří a půl milionu obyvatel ze Sudet, znárodnění po roce 1948, komunistické pojetí průmyslových měst, po listopadu 1989 zase privatizace a restrukturalizace ekonomiky a po ní pak ještě příchod globalizace a s ní odsun některých výrob do ciziny. To vše – ty obrovské přesuny hmoty a přesměrování energií – se promítlo i do množství opuštěných a dočasně opuštěných míst ve městě,“ připomíná dějinný vliv a téma, jež se pohybuje na hraně antropologie města, urbanismu a ještě sídelní geografie.

Pro živočichy výzva k expanzi

Objemná kniha – ideově i rozměrově – je rozdělena do pěti částí. Po definování cílů a zájmů nahlížejí autoři i s pomocí archeologů (studie Petra Meduny) na zrod a vývoj (ne)míst v městech od středověku až po dobu socialistických sídlišť a následně postkomunistickou a postindustriální éru.
Třetí oddíl se věnuje prorůstajícímu životu. V jedné z nejzajímavějších pasáží knihy líčí Lucie Juřičková, zooložka – specialistka na hlemýždě – a profesor Storch cesty, jimiž živočichové zabydlují všechna ta „ošemetná“ místa.

Nad město tu a tam zabloudí v podstatě titíž ptáci jako v okolním kraji. Zatímco člověk vnímá vágní terén jako cosi prázdného, nepatřičného či prekérního, živočichové jej čtou jako prostor vhodný k obývání, jako výzvu k expanzi.

„Rostliny i živočichové je zas a znovu osidlují a uchycují se zde na základě náhody a vhodnosti té které lokality pro ten který druh. Nad městy padá týž déšť různých v okolní krajině větrem, bouří či sebraných diaspor přinášejících život (semen, vajíček, cyst, ale i jedinců hmyzu a šneků...) jako nad jakoukoliv jinou krajinou. Nad město tu a tam zabloudí v podstatě titíž ptáci jako v okolním kraji. Zatímco člověk vnímá vágní terén jako cosi prázdného, nepatřičného či prekérního, živočichové jej čtou jako prostor vhodný k obývání, jako výzvu k expanzi,“ píší biologové.

A v této městské „divočině“ se usidluje i tvor nejmocnější, byť je reprezentován jedinci v tísni. Takže právě tato nevzhledná zákoutí osidlují lidé bez domova, lidé na okraji. Což je zase téma pro antropoložku Karolínu Pauknerovou a sociálního geografa Petra Gibase, kteří vyprávějí příběhy osob přebývajících na „ošemetných“ místech, konkrétně v Praze 9 – a to na hodně netradičních adresách jako „Na kruhovém objezdu“, „V lesíku“ a ve spacáku pod mostem.

Kultovní, zakladatelský status

O kousek dále, ve čtvrtém oddíle věnovaném uměleckému přístupu k „jiným městům“, zaujme esej Jana Alberta Šturmy, performera, jenž založil hnutí či subkulturu Křovinářů. Čím se vyznačují? „Křovinář poznává tělem souvztažnosti periferních, často – ale ne vždy vágních prostorů (...) Křovinář však jen nepřijímá tvary terénu, okolní přírody: svým pobytem je také pozměňuje, a je tak nedílnou součástí vágního biotopu,“ zaznívá v jeho „manifestu“.

Celý tým se soustřeďuje na popsání (a pochopení) fenoménu a jeho zákonitostí, nicméně pár praktických postřehů i přidává. To vše – a především zájem čtenářů – nahrává nakročení knihy možná až k budoucímu kultovnímu, zakladatelskému statusu.

Sečteno podtrženo, autoři nabízejí neotřelé pohledy, jak se dívat na město jinak, jakoby nově, pozornějšíma očima. V páté části pak promýšlejí, co s těmi (ne)místy bude dál, přičemž to ale není jejich primární úsilí. Jak shrnuje editor Haluzík v závěru:

„Tato kniha není o tom, jak s vágními prostory naložit. Není o tom, k čemu nás tento nový pohled na město naruby, ona nová optika, již jsme provokativně nazvali inverzním urbanismem, vybízí. Nechceme říkat, co se má stát s vnějšími i vnitřními periferiemi našich metropolí, ani jak to mají architekti a urbanisté realizovat...“

Celý tým se soustřeďuje na popsání (a pochopení) fenoménu a jeho zákonitostí, nicméně pár praktických postřehů i přidává. To vše – a především zájem čtenářů – nahrává nakročení knihy možná až k budoucímu kultovnímu, zakladatelskému statusu.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!