InzerujTEĎ

 
 
 

Kdy a kam

  • Oldies Goldies Párty s DJ Hobo

    pátek 29.3 22:00 - Hradní sklípek, Strakonice

  • Velikonoční farmářské trhy s ukázkami pletení z proutí

    pátek 29.3 9:00 - Drahkov

Zobrazit všechny události
 

Helena Vrábková je žena mnoha profesí. Teď poodhaluje kouzla z kuchyně babiček v České televizi

Helena Vrábková Brejchová

Helena Vrábková Brejchová

PÍSEK – Spisovatelka Helena Vrábková, občanským jménem Brejchová, žije od loňského roku v Písku. Narodila se ve Strakonicích, vystudovala ekonomickou školu a během svého života vystřídala hned dvanáct profesí. Byla recepční, obchodní ředitelkou, prodavačkou, účetní, uklízečkou i strakonickou místostarostkou. Mimoto je spisovatelkou a autorkou a jednou z hlavních tváří pořadu České televize Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli.

 

Měla jste ráda psaní už od mala?

Nikdy jsem neměla ráda matematiku, ale milovala jsem češtinu a knížky. Můj dědeček stával ony pověstné fronty u knihkupectví vždycky ve čtvrtek a kupoval mi to nejlepší, co bylo v dobách předrevolučních možné koupit. Byla jsem vášnivý čtenář a co si pamatuji, odjakživa jsem slohy milovala, zatímco jiní se jich báli. První slohovou jedničku dvakrát podtrženou jsem dostala ve druhé třídě za dnes bych asi řekla fejeton – o počasí. Dodnes si pamatuji, jak jsem ho četla před celou třídou a jak jsem dostala velkou pochvalu od paní učitelky.

To jsou určitě nadějné začátky pro budoucí spisovatelku. Kdy jste se tedy pustila do psaní knih?
Když mi bylo 42 let, přišla jsem potřetí za šest let o práci a tehdy jsem coby nezaměstnaná otevřela šuplík s dvacetiletými poznámkami a začala psát a vzpomínat. Byla to moje prvotina Co věděly naše babičky a co jsme my zapomněli, která měla úspěch, byly tam i dotisky a nové vydání. Ptáte-li se tedy na popud, tak to bylo spíš puzení, takový přetlak dostat na papír všechno, co jsem znala z vyprávění nebo co mě v životě oslovilo a nedalo se zapomenout. Měla jsem obrovské štěstí. Poslala jsem tehdy úplně naslepo ukázku rukopisu Halině Pawlowské, no, je to už dvacet let, tehdy byla šéfredaktorkou Story a ona sama pomohla svým doporučením v nakladatelství Motto knize na svět.

Co se dělo poté?
Právě kvůli úspěchu knihy jsem byla požádána o napsání volného pokračování Co vařily naše babičky a co jsme my zapomněli. Není to žádná kniha receptů, je vzpomínková a recepty jsou tam jenom jako rodinné stříbro, co zbylo po babičce, která mě vlastně k napsání inspirovala, sloužila u hudebního skladatele Oskara Nedbala jako hospodyně a kuchařka.

Vaše knihy ale nebyly pouze z tohoto žánru, že?
Potom jsem se přestěhovala do Přešťovic u Strakonic do domku prarodičů a vzhledem k tomu, že lesy kolem bývaly obývané dávnými Kelty, inspirovalo mě to k napsání Keltského horoskopu, aneb Když stromy vyprávějí. Každý tam najde sám sebe v podobenství stromu a zamyšlení nad vzájemnostmi těchto krásných spojení a vlivu na lidský charakter.

Takovým pokračováním předchozí knihy může být i kniha Sám sobě věštcem...
Sám sobě věštcem je vlastně knížka napsaná na žádost mých klientů, kterým jsem pomáhala překonat životní krize pomocí výkladu tarotu. Uměla jsem to, jak se říká po přeslici, byly doby, kdy jsme musela živit rodinu, jak to šlo, došlo tedy i na tuto živnost, na ezoteriku, na bylinky, na psychoporadenství. Tarot je cesta duše, cesta k sobě samému, šťastný život je jenom otázka volby, stále stojíme před otázkou, zda doleva či doprava a od toho se potom odvíjí mnoho životních událostí. Osud je ale jako železná tyč, nemůžeš ho zlomit, jenom ohnout. Dnes už se výkladu věnuji jenom výjimečně.

Při psaní jste nezapomněla ani na děti. Co vás k tomu přimělo?
Když se mi narodil vnouček, byly chvíle, kdy jsem s ním byla víc než maminka, která byla vážně nemocná, a tak se mi zdálo nějak přirozené, že ty moje vymyšlené příběhy o pejskovi, které měl nejraději, dám do knižní podoby. Nakladatelství Grada mi vyšlo obratem vstříc a vznikla milá knížka O Hafíkovi, statečném pejskovi. V té době jsem také spolupracovala na Astrologii lásky, drobnohledu vztahů mezi mužem a ženou. Teď do budoucna chystám jednu novinku. Když se mi podaří můj nový projekt, budu psát bajky – příběhy na motivy obrazů Zdeňka Buriana. Chtěla bych poprosit čtenáře, aby mi drželi palce.

U knihy Živote, díky aneb Každý má svého anděla uvádíte v anotaci, že jste se při jejím psaní hodně smála, ale také hodně plakala. Můžete prozradit proč?
Tahle knížka je taková moje inventura duše, psala jsem ji po velmi bolavém životním období a myslela jsem si, že už nic horšího nepřijde. Přišlo. Knížka vyšla, bylo i druhé vydání, velká radost. Bohužel, jak už to u mě bývá, vyškrabu se nahoru a padám střemhlav dolů, asi naplňuju ono známé sedmkrát padneš, osmkrát vstaneš. Jsem emotivní člověk, neumím dělat věci napůl, když píšu, tak upřímně a otevřeně. Mnoho čtenářů mi děkovalo, že jim velmi pomohla v životě. Protože ona ta kniha o životě je, o tom mém, který, jak říká kamarádka psychiatr, vydá na deset životů jiných. Píšu o pocitech, o prožitém, o tom, co si myslím a co jak cítím, co mě bolí a co mě těší a co by třeba mohlo být jinak a nemůže. Jsou v životě věci, které můžeme jenom pokorně přijmout. Jednou takovou věcí je i smrt, jsem už třetím rokem smutečním řečníkem. Ale i ve smrti je naděje. Píšu právě knížku z tohoto prostředí.

Loni na podzim vám vyšla zatím poslední knížka Tajné tipy našich babiček. O čem je?
O tom, co už nikdy nebude, o mém dětství, o tom, co je hluboko v mém srdci. Jsou tam také nějaké staré recepty, dobré rady nad zlato, trochu léčení. Zakončila jsem tím trilogii babiček. Snad dojdeme už brzy ke světlu a budu se s mými čtenáři zase potkávat na besedách. Mám velkou radost z obálky, aniž jsem tušila, objevilo se na ní kromě kytiček srdíčko. Paní ilustrátorka mě nazvala pudovou autorkou, prý tam v řádcích to mé srdce všude bylo, z toho jsem měla opravdu radost.

Knih už máte za sebou opravdu hodně. Leccos už jste naznačila, ale kde jste hledala inspiraci nejčastěji?
Ze života. Z mých radostí i bolestí. Je třeba mít oči dokořán a vnímat život i mezi řádky. Science fiction nebo detektivky bych napsat nedokázala, čerpám z prožitého.

Mnoho autorů má svůj specifický čas, kdy rádi píší. Kdy se vám osobně píše nejlépe?
To se nedá říct, píšu nejlíp, když to jde samo. Může být ráno, poledne nebo hluboká noc, když mám pocit, že mi někdo diktuje, je to to pravé. Když řádky potím, obvykle text vyhodím. Mám pořád u sebe papír a tužku, notýsek u postele, neustále mi jede hlavou nějaká myšlenka, zapisuji si stále něco, vždycky se to potom hodí.

Vnímáte tuto svou činnost jako určitou formu terapie?
Ano, psaní mě odvede od starostí, zapomenu na chvíli na svět. Každý z nás si nese svůj kříž, mé kříže by asi hned tak někdo nechtěl, ale mám to štěstí, že to na mě není vidět. A zřejmě mám opravdu nad sebou hodně andělů.
Někteří spisovatelé uvádějí, že odejdou od rozepsaného díla a pak se k němu nemohou vrátit. Máte to podobně?
To mi problém nedělá, mám vždycky rámcový námět a nemůžu se ztratit. Někdy píšu denně, Tajné tipy jsem musela napsat za měsíc, smlouva byla neúprosná, a nakonec se vydání kvůli Covidu zpozdilo o rok. Ono to psaní je taková nejistá sezona pořád. Někdy píšu jednou týdně, někdy měsíc nic.

Jak vůbec taková kniha vzniká?
Vždycky jde o tvůrčí nápad především, o nějaké nosné téma. Potom záleží, jak se k námětu postaví nakladatel. Psát na termín a se smlouvou v ruce je fajn, ale někdy také píšu a nevím, jestli vůbec někdy kniha vyjde. Je to trošku taková sázka v loterii, ale mám štěstí, zatím se dařilo, i když někdy je to bolestný proces. Nakladatelka mi říkala, že bere jeden rukopis ze tří set nabízených, to, že jsem se prosadila, opravdu považuju za obrovské štěstí a životní úspěch.

Úspěch jste ovšem nezaznamenala pouze u knih, ale i u vašich novinových článků.
Ano, i tomu jsem se částečně věnovala. Psala jsem kdysi celkem dlouho zábavnou publicistiku, reportáže a fejetony do Deníků Bohemia, Týdeník Strakonicko mi dal zase prostor k pravidelným týdenním sloupkům Mýma očima, kde jsem komentovala různé události, přispívala jsem do celostátních periodik pro ženy s tématy o bylinkách, přírodě, ezoterice.

Aby toho nebylo málo, v jednom z rozhovorů jste zmínila, že vaší další oblíbenou činností je poslech hudby. Jak to mohou čtenáři chápat?
Muzika je součástí mého života. Každodenní příděl radosti. Mám ráda i ve svých třiašedesáti letech dobrý rock, miluju U2 a Queen, stejně tak jako B side band s Vojtou Dykem anebo krásný houslový či klavírní koncert. Hudba hladí duši a dělá nás lepšími. Můj syn je bubeník, má v Písku obchod s hudebními nástroji, bohužel, nikdo teď živě nehraje, nezpívá, jako v tom smutném a zlém království. Žijeme absolutní absurdistán se vším všudy.

Pravidelně se objevujete i v jednom z pořadů České televize...
Před třemi lety mě oslovila Česká televize s přáním spolupráce na pořadu Co uměly naše babičky a na co jsme my zapomněli, název a obsah motivovaný mou prvotinou. Nejdříve jsem měla pouze spolupracovat, nakonec je tam ze mě kuchařka. Recepty jsou většinou mé, od babiček a ze starých kuchařských knih.

Jak vypadá natáčení takového pořadu?
Mám radost, že se poslední díly točí nedaleko, v Nepodřicích na chalupě, dříve jsem jezdila až za Třeboň. Točíme tři díly, tedy většinou tři recepty a věřte, že to, co v televizi vidíte pět minut, trvá při natáčení někdy i dvě hodiny. Jsem ráda, že tam mám poměrně volnou ruku, co se týče komunikace se scénáristkou a produkcí. Pro mě je to hlavně obrovská radost. Zabývala jsem se starými časy dávno předtím, než nastal jejich boom. To, že mě objevila Česká televize, je takové malé zadostiučinění a hlavně, já tam vždycky říkávám na place: "No, to by měla babička radost, jak se nám to povedlo. A největší radost je, když to, co uvaříme, štáb pochválí a odváží si vejslužku. Povídal nedávno kameraman: Helenko, dneska asi nebudu nic chtít, my pečeme a já sladký nerad a buchtu už jsem neměl asi pět let." Byla to máslová bublanina s drobenkou a pečená navíc v kamnech. No, neodolal, ta vůně malin a ostružin a borůvek se linula jak v pohádce. A já slyším: „Tak měním názor, Helenko, já takovou buchtu neměl nikdy!" Je tam báječná parta a jsme tak trochu malá rodina po těch třech letech.

Můžete na závěr prozradit, zda máte nějaké životní motto?
Kdysi jsem se osobně setkala s Václavem Havlem v hotelu Bavor ve Strakonicích, čistila jsem mu tam na apartmá kalhoty, byli jsme v pokoji sami a vyprávěl mi. Také řekl jednu větu, kterou nikdy nezapomenu a která se mi vybavuje velmi často: "Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu." A to platí i dnes.

Diskuse k článku - 3 příspěvky
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
  • mira 

    Reagovat

     

    pani vrabkova znicila v prestovicich co se dalo ,kdyz delala mistostarostku pak utekla

    Vloženo 24.3.2021 05:18:22

  • Faith Adams 

    Reagovat

     

    Přispěvěk byl skryt administrátorem, protože porušoval Pravidla pro vkládání příspěvků!

    Vloženo 21.3.2021 11:15:25

    •  

      Reagovat

       

      Odkud píšete?

      Vloženo 21.3.2021 11:23:50

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace