Lidé s těžkým průběhem covidu se po intenzivní péči učí znovu chodit. ‚Neutřete si ani slzu,‘ popisuje žena
Ačkoli jsou ve statistice vedeni jako vyléčení, jejich boj po propuštění z jednotek intenzivní péče nekončí. Po těžkém průběhu covidu-19 se znovu učí chodit, psát, jíst. Při umělém spánku totiž ochabuje svalstvo a kdysi aktivní lidé zůstávají upoutaní na lůžku. Patří mezi ně i padesátnice Ivana Sladká, která se rehabilituje v Nemocnici Na Pleši: „Utekla jsem hrobníkovi z lopaty. A teď doufám, že odejdu po dvou nohách bez chodítka a bez hole.“
„Budeme sunout patu po podložce, krčit kolínka. Ruce napínají gumu,“ radí fyzioterapeutka, zatímco pacientka vydechuje a snaží se propnout koleno. O kousek dál šlapou na kole dva pacienti. Vedle mě jsou gymnastické míče.
V normálních časech by to působilo jako běžná rehabilitace po ortopedickém zákroku. Pokud by tedy Ivana Sladká nestrávila dva týdny v umělém spánku na jednotce intenzivní péče, kde kvůli nákaze koronavirem bojovala o život.
Nakazila se začátkem února. Horečka postupně stoupala. Po pár dnech nastoupila do nemocnice – s jedním náhradním pyžamem a knížkou. Jenže teplota dál rostla, a tak šla za sestrou, která jí naměřila 40 stupňů Celsia.
„Za chvíli do pokoje vtrhlo asi šest zřízenců. Doslova se mnou utíkali poklusem s postelí nemocničními chodbami a vybírali zatáčky jak v nějakém americkém seriálu,“ směje se.
Lékaři ji uvedli do umělého spánku. „Jste v takovém zvláštním stavu. Vidíte, že jste plní hadiček, že vám není dobře, blouzníte. A přemýšlíte, jestli teda máte jít nahoru za maminkou, tátou a Karlem Gottem, nebo to ještě zkusit,“ vzpomíná Ivana Sladká.
Covid jí způsobil těžký oboustranný zápal plic spojený s vnitřním krvácením.
„Ležíte v kómatu a vidíte svůj vlastní pohřeb i brečící příbuzenstvo. Víte, že už nikdy neuvidíte přírodu. Už nikdy neuvidíte své kamarády. To je otřesná zkušenost, kterou bych nikomu nepřála,“ popisuje.
Jenže po probuzení z umělého spánku ženu čekala další velmi náročná bitva. „Měla jsem v krku hadičku a ta vám vyhodí hlasivky. A když se probudíte, nemůžete mluvit. Personál vám akorát odezírá ze rtů. Zajímá vás, kde jste. Jestli to ví rodina. Ale nikdo vám nerozumí.“
Ivana Sladká pracuje na úřadě a za nedlouho oslaví 56. narozeniny. Byla aktivní a zvyklá se o sebe postarat. Najednou ale byla upoutaná na lůžku a během tří týdnů zhubla deset kilogramů.
„Máte ochablé svalstvo a neutřete si ani slzu. Nepodrbete se na nose, neotočíte se na posteli. A to už vůbec nebudu mluvit o základních životních potřebách.“
‚Nemoc kriticky nemocných‘
To, co líčí, není po intenzivní péči nijak výjimečná komplikace.
„Setkáváme se s takzvanou nemocí kriticky nemocných. Když to velmi zjednoduším, tak to představuje výrazný úbytek svalové hmoty na horních, dolních končetinách i trupu. Pacienti také mají různé neuropatické bolesti, nepříjemné mravenčení nebo až necitlivost končetin,“ přibližuje pro Radiožurnál primářka rehabilitace z Nemocnice Na Pleši Ivana Pospíšilová.
K tomu se přidávají dechové obtíže nebo problémy s orgány, kde se usadila infekce. U pacientů navíc daleko delší dobu přetrvává povirová únava. U chřipky jde běžně o dva týdny, po prodělaném onemocnění covid-19 to jsou až měsíce.
„Je to individuální. Jak zjišťujeme, ani nezáleží na tom, jestli byl člověk aktivní, sportovec. Žije si to vlastním životem,“ popisuje dosavadní zkušenosti lékařů primářka Pospíšilová.
S tím, jak narůstá počet hospitalizovaných v Česku, přibývá i žadatelů o rehabilitaci. Počet lidí v nemocnicích se začal významně navyšovat na podzim. Ještě 1. září bylo podle dat ministerstva zdravotnictví v nemocnicích 177 lidí, z toho 41 s těžkým průběhem. O měsíc později v nemocnicích leželo už 1163 pacientů. Čísla hrozivou rychlostí narůstala v během listopadu bylo na několik dní přes 8000 hospitalizovaných.
V minulém týdnu překonal denní počet hospitalizovaných 9000, z toho byly zhruba dva tisíce lidí v kritickém stavu. Tento poměr je přibližně konstantní od poloviny února: každý pátý je ve velmi těžkém stavu.
Lékaři v českých nemocnicích navíc přijímají stále častěji mladší pacienty, kteří vedli aktivnější život. Z čísel je patrné, že v Česku bude mnoho těch, kteří budou potřebovat intenzivní rehabilitaci, aby se mohli vrátit do normálního života. To zároveň znamená, že nápor se přenese právě na rehabilitační zařízení.
„Chodí k nám teď více pacientů s horší mobilitou. Dřív jsme měli chodící pacienty. Teď to jsou pacienti s chodítkem nebo přijímáme i skoro imobilní pacienty,“ popisuje primářka Pospíšilová.
Kyslík a schody
O patro níž navštěvuji na pokoji Jaroslava Kalouse a Zoltána Tótha. Oba jsou „lednoví“. Ve statistikách jsou tak už dávno vedeni jako uzdravení, ale realita k tomu má hodně daleko.
Jaroslav Kalous se právě znovu učí chodit do schodů. „Já přišel jako nechoďák. Měl jsem těžký průběh a deset dní byl v umělém spánku. Když mě sem přivezli, ušel jsem asi dva metry,“ říká zadýchaně v mezipatře.
Zvládne ještě dalších asi deset schodů. Pak míříme na pokoj, kde ho čekají základní cviky na rozdýchání a protažení. A pak oddech.
„Když jsem přišel, tak mi říkal, že dýchám jako pes,“ směje se Jaroslav Kalous a ukazuje na svého spolubydlícího.
Zoltán Tóth se umělému spánku vyhnul, měl ale velké problémy s dýcháním. Ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady strávil měsíc. „Koronavirus mi chytil plíce. Na pravý straně mám bublinu. Teď pracují, ale tak všelijak,“ říká.
Má sice astma, ale před koronavirem byl i v 76 letech aktivní. Spravuje byty, má účetní firmu a sbírá veterány.
I o čtyři roky mladší Jaroslav Kalous byl zvyklý chodit na dlouhé výlety a také pracuje. V ústavu sociální péče pomáhá lidem s hendikepem jako asistent a řidič.
„Mám svoji skupinu. Obden mi volají a už se těší, až tam přijdu. Já už bych tam mazal třeba zítra. Řekl jsem jim, že přijedu klidně na vozejku. Ale vypadá to, že přijdu po svých. Už se na to strašně těším,“ směje se. Rodinu viděl před pár dny – poprvé od ledna. Přes okno, protože do nemocnice je vstup zakázaný.
Postcovidová ambulance
Každý ze tří zmíněných pacientů potřebuje trochu jinou rehabilitaci.
Třeba Ivana Sladká nemá příliš problémy s dechem, pracuje tak hlavně na navrácení svalové hmoty. „Šlapeme na kole, zkoušíme různé kondiční cvičení, posilujeme nohy, ruce. Zaměřujeme se i na dechovou gymnastiku. Prostě se snažíme získat kondičku zpátky,“ popisuje fyzioterapeutka Andrea Žušková.
Práce s postcovidovými pacienty je ale pro rehabilitační zdravotníky i fyzioterapeuty náročnější. „Když máme pacienty, kteří jsou chronicky nemocní, jsme schopní udělat skupinové cvičení. Kdežto u těchto pacientů to je individuální cvičení. Každý potřebuje něco jiného,“ dodává staniční sestra pneumologického oddělení Karolína Hartlová.
„Rehabilitace je určitě každý den. Musí být každý den, aby se pacienti zlepšovali. Odhaduji, že po měsíci intenzivní rehabilitace vidíme velmi dobré výsledky. Ale je to opravdu individuální,“ doplňuje.
V nemocnici je teď okolo 50 pacientů, kteří po covidu podstupují intenzivní rehabilitaci. A to včetně starší paní, která strávila v umělém spánku celý měsíc. V Nemocnici Na Pleši teď končí druhý měsíc a znovu chodí.
V bývalém lůžkovém sanatoriu pro léčbu zejména tuberkulózy – mimochodem prvním v Čechách – mají polovinu lůžek zaplněnou postcovidovými pacienty. Druhou část totiž tvoří zejména onkologicky nemocní.
Vedení zařízení teď plánuje rozšíření služby pro pacienty po covidu. Do měsíce chce zprovoznit speciální ambulanci.
„Bude pro lidi, kteří se po covidu uzdravili, chodí třeba i do práce, ale stále jim není dobře. Bude tady ambulance, kde lékař lidi prožene všemi vyšetřeními včetně rentgenu. Ti tak nebudou muset na různá oddělení,“ říká ředitel nemocnice Martin Kott.
Alpy a bavorské louky
Ivana Sladká má před sebou dlouhou rekonvalescenci. Nevydrží dlouho stát a ještě nezvládne vyjít schody.
„Zpětně si říkám, že jsem musela mít nad sebou všechny svatý. Během dvou týdnů, kdy jsem bojovala o život, mi zemřel kamarád. Tomu bylo 46 let,“ svěřuje se.
Děkuje přátelům a rodině, že při ní stáli a mysleli na ni. „Vděčím bratrovi, který mi během kómatu posílal SMS zprávy na můj mobilní telefon, byť věděl, že si je nemůžu přečíst. Psal mi, co mu řekli doktoři, takže díky tomu vím, co se se mnou dělo,“ pokračuje a snaží se zadržet slzy.
Vděčná je také lékařům i sestrám. „Kromě nich bych chtěla poděkovat zejména tomu spodnímu personálu. Ti, kteří vám utírají zadek a roznáší jídlo. To oni mě nakrmili, pomohli mi se třeba učesat, protože je nemožné zvednout ruku. Nebo se strefit do pusy kartáčkem na zuby.“
Teď vyhlíží slunečnější počasí a těší se, až zvládne procházku venku. A na léto si rozhodně nedává nízké cíle: „Miluju Alpy a hory. Těším se, že snad brzy otevřou hranice a znovu uvidím krávy i bavorské louky. Až vyrazím na nějakou pořádnou horu, tak sem určitě pošlu pohlednici.“
