Výročí 18. a 19. března

      18. března

   1858 Rudolf Diesel (+1913), možná překvapí, že rodina Dieselů žila v Paříži a až po válce 1870 donucena k odchodu do Anglie. Rudolf poslán na studia v Německu. Po studiích nastoupí do firmy na chladicí zařízení, kde se pracovalo i na zdokonalování spalovacího motoru. Odchod do Berlína a v roce 1892 obdrží patent na nový motor a k tomu též o rok později publikaci na toto téma. Vznikl spor s jiným objevitelem, který skončil dohodou. Zprvu se mu nedaří nalézt tu správnou pohonnou látku, a v depresi skončí na čas na psychiatrii. V roce 1897 zkonstruuje vysokotlaký motor se samočinným zážehem, od té chvíle nazývaný Dieselův motor nebo jednoduše diesel, který pracuje na tekuté těžké palivo. Jeho motor 1900 vyznamenán na světové výstavě v Paříži Velkou cenou. Zájem projevily kodaňské loděnice. Roku 1911 v Kodani spuštěna na vodu loď Selandia se dvěma diesely, které sloužily po 30 let. Diesel cestuje po celém světě a prodává licence na svůj motor a velmi zbohatne. Později i díky nerozumným investicím a hazardu téměř o vše přijde.

   Přeje si, aby jeho motor sloužil jako pohon pro pouze obchodní plavidla, proto jej odmítl poskytnout válečnému námořnictvu. 1913 se plavil  z Antverp do Anglie, ale tam nikdy nedoplul, neb jeho tělo bylo nalezeno v moři. Zřejmě nešťastná náhoda, nelze vyloučit ani násilný čin. Sebevraždě nenasvědčovalo to, že nebyl nalezen žádný dopis na rozloučenou. Dodnes je jeho motor nejvhodnější pohonnou jednotkou pro lodní dopravu, železniční lokomotivy a motorové vozy, nákladní silniční dopravu a stacionární elektrocentrály a po mnohých zlepšeních i pro téměř třetinu osobních vozidel.    

   1869 Neville Chamberlain (+1940), britský politik. Začnu tím, že důrazně uvedu, jak má být jeho příjmení vyslovováno. Kdysi se začalo vyslovovat jako čembrlejn, což zůstalo zakotveno v jazyce a nikdo to u nás jinak nevysloví. Poslouchejte však Brity (stačí jediný originálně namluvený dokument s titulky), jak to vyslovují, a zjistíte, že čejmbrlin. Tak si to už konečně pamatujte. Zde důkaz: https://cs.forvo.com/word/chamberlain/.

    Neville byl synem významného podnikatele a politika Josepha. A mladším bratrem Austena, jenž byl ve 20. letech britským ministrem zahraničí a nositelem Nobelovy ceny míru 1925. Neville měl zkušenosti z podnikání a obchodu a vynikající přehled o britském politickém systému. O Evropě, natož o ČSR toho mnoho nevěděl. Jaký rozdíl oproti sečtělému a znalému Churchillovi.

   On sám proslul nejvíce svým postojem k politickému vydírání a nátlaku Adolfa Hitlera, který vyústil v hanebnou Mnichovskou dohodu. Ten postoj nazván appeasementem, neboli smiřovačkou. Těžko pak od Čechoslováků žádat, aby byli pečliví ve výslovnosti. Nevilla velmi respektoval i přes nesouhlas se smiřovačkami Churchill, což jasně znát v jeho literární nobelovkou oceněné Druhé světové válce. Zřejmě to byl velmi úctyhodný a slušný člověk, který se krutě mýlil, a jiní za to zaplatili. Ale těžko žádat, aby jej Čechoslováci vzali na milost, i když své omyly nakonec po obsazení Čech a Moravy uznal. Také neradi slyšíme, že dle tehdejších průzkumů drtivá většina Britů schvalovala Nevillovu politiku a rozhodně si nepřála směřování k válce, když už tam mluvíme o demokracii. Ta se totiž může projevit i takto.

   Totéž se týkalo Francouzů, kteří velebili Daladiera, jenž se bál návratu z Mnichova, že bude pověšen na lucernu, jak se zpívá v té slavné písni „Ca ira!“ z Velké revoluce, již proslavila Edith Piaf. Jen mi jde mráz po zádech z představ, co by bylo, kdyby zůstali v čele Británie Chamberlain a Halifax. Tak to bychom měli za sebou pokud možno objektivně „čejmbrlina“

   1913 René Clément (+1996), francouzský filmový režisér a scenárista. Jeden z velké francouzské klasické trojice, v níž ještě René Clair a Jean Renoir. Vystudoval architekturu, vic co by souviselo s kinematografií. První krátký film natočil roku 1936, ve spolupráci s pozdějším dalším velikánem Jacquesem Tatim. Na poli dokumentárního filmu se stal ve Francii průkopníkem. Po druhé světové válce 1945 se proslavil hraným filmem o francouzském hnutí odporu Bitva o koleje (La Bataille du rail), který z něj udělal hvězdu domácí kinematografie. Roku 1946 cena poroty v Cannes. Téhož roku Kráska a zvíře, v němž odstartoval hvězdnou kariéru Jean Marais. V Americe krátce po sobě získal dva Oscary za nejlepší cizojazyčný film, 1950 za Au-dela des grilles, neoficiálně v Itálii Zdi Malapagy s Jeanem Gabinem a 1952 za Zakázané hry, dále uvádím též Monsieur Ripois s Gérardem Philipem. V plném slunci (1960), první velká role Alaina Delona, Vynikající thriller Cestující v dešti (1969) s krásnou a něžnou rudovláskou Marlene Jobert a Charlesem Bronsonem. To je jen několik ukázek. 1984 udělen César za celoživotní dílo.

   1932 John Updike (+2009), americký spisovatel, básník, literární a umělecký kritik .K Updikeovi si ihned přiřadíme „králičí“ romány (Králíku utíkej, Králík se vrací, Králík je bohatý. Králík odpočívá a novela Králík ve vzpomínkách bližních). Vydal přes dvacet románů a více než deset sbírek povídek, vedle toho poezii, recenze výtvarného umění, literární kritiku a knížky pro děti. Mnohé též uveřejnil v časopisech New Yorker a New York Review of Books. Sám se vyjádřil, že tématem jeho díla je „Americké maloměsto a protestantská střední vrstva“. Například jeho Čarodějky z Eastwicku (Witches of Eastwick, 1984) se staly předlohou k úspěšnému filmu, o tomto díle se vyjádřil, že to je pokus „urovnat vztahy s mými, abych tak řekl, feministickými hanobitelkami“. Musím se však přiznat, že jsem od něho nic nečetl, lépe řečeno, nevzpomínám si, že bych od něho něco četl. Nemůžu přečíst všechno.

   Jeho dílo je zřejmě velmi bohaté a je má škoda, že se do něho nepustím. Vám však doporučuji si heslo Updike ve Wikipedii přečíst, když už ten pán má narozeniny. A poslední větu textu ve Wikipedii tady musím uvést. „Je možné, že následující generace nebudou číst Updikeovy romány a povídky jako milostná dramata, ale spíš jako sociální dějiny země, jako záznam toho, jak a čím žili jejich prarodiče.“

   1936 Frederik Willem de Klerk, bývalý státní prezident Jihoafrické republiky a nositel Nobelovy ceny míru. Syn bývalého senátora, ministra a prezidenta Johannese. Z advokacie 1969 do parlamentu a od 1978 11 let ve vládních funkcích. Spolu s Nelsonem Mandelou se podílel na destrukci politiky rasové segregace, tzv. apartheidu v JAR. Státním prezidentem se stal 15. září 1989. Zajímavé je, že prakticky ihned po nástupu do funkce odsoudil apartheid a dal z vězení propustit Nelsona Mandelu, už 35 let za mřížemi z doživotního trestu. Nedosti na tom, umožnil též obnovení politické činnosti Afrického národního kongresu. V roce 1993 spolu s Nelsonem Mandelou obdržel vysoce oprávněně Nobelovu cenu míru.

   Kdo něco víte o režimu apartheidu v Jihoafrické republice a složitém politickém a sociálním vývoji této nejvyspělejší africké země, musíte uznat, že de Klerk musel být velmi odvážný muž a jistě musel mít mnoho odpůrců a ocitnout se i v nebezpečí, že dopadne jako Lincoln. Pozoruhodně podoben Gorbačovovi. Jak jsem již jednou pravil, takových lidí je třeba, aby lidstvo kráčelo k lepšímu.

   19. března

   1813 David Livingstone (+1873), skotský misionář, lékař, cestovatel a bojovník proti otroctví. Vystudoval v Glasgowě řečtinu, náboženství a lékařství. Po studiích se vydal jako misionář do jižní Afriky šířit evangelium mezi domorodé obyvatelstvo. Na svých misijních cestách prozkoumal řadu neznámých oblastí. Jako první běloch přešel poušť Kalahari (1849) a pokračoval dále na sever, kde prozkoumal řeku Zambezi a objevil na ní 1855 slavné vodopády, jimž dal jméno dle dobového zvyku po královně. Byl prvním bělochem, který přešel Afriku napříč v její jižní části. Při dalších cestách objevil mj. jezera Malawi, Tanganjika nebo Mweru. Na jedné z cest se ztratil a byl čtyři roky nezvěstný.

   Gordon Bennet, tehdejší šéfredaktor listu New Herald vyslal Henryho Mortona Stanleye, aby Livingstona nalezl. To se podařilo 1871 a Livingstone chtěl ještě pokračovat ve výzkumných cestách, zejména k domnělým pramenům Nilu, ale podlehl vyčerpání na cestě. Po něm pojmenovány vodopády a pohoří. K místním obyvatelům se vždy choval slušně a s respektem. Jeho srdce pohřbili u vodopádu a tělo dopravili do Anglie, kde pohřben ve Westminsterské katedrále jako Händel a Purcell. Inspiroval mimo jiné naše cestovatele Holuba, Zikmunda a Hanzelku.

   1900 Frédéric Joliot-Curie (+1958), francouzský fyzik, držitel Nobelovy ceny za chemii, kterou spolu se svou ženou Irene Joliot-Curie obdrželi v roce 1935 za syntézu nových radionuklidů. Hle dceruška slavné matky také získala Nobelovu cenu. Frédéric Joliot vystudoval chemii a fyziku v Paříži. 1925 získal místo v laboratoři Marie Curie. Aby se uživil, přibral k tomu vyučování matematiky a fyziky na soukromé koleji. Po roce se oženil s dceruškou slavné šéfové Irene. 1930 doktorát přírodních věd za práci o elektrochemii polonia. Nadále publikují řadu prací společně a přijmou příjmení Joliot-Curie. Aktivní v mírovém hnutí a 1950–1959 předsedou Světové rady míru. Jeho kontakty s tzv. světem socialismu mohou být považovány za obvyklou levicovou potřeštěnost zvláště u francouzských intelektuálů.

   1955 Bruce Willis, americký filmový herec a producent a také zpěvák. Jako správný americký kluk zkusil leccos, člen ochranky, přeprava zboží, soukromé očko, dramatický kurz, barman, reklama, konkurzy do divadla a nakonec role na Broadwayi, v televizi i filmu. Manželství s Demi Moore, tři dcerušky. Proslavil se ve čtyřech filmech řady Smrtonosná past, v dobrodružném filmu Armageddon, kde na asteroidu zachrání lidstvo, v kouzelné černé komedii Pulp Fiction: Historky z podsvětí, nebo ve filmu Poslední skaut. Též stojí za zmínku oba díly Můj soused zabiják.