Na rozloučenou s Jiřím Růžičkou

Ochotnické divadlo patří ke Kutné Hoře už dlouhou řadu let, v místním spolku působil i J. K. Tyl, čelný představitel národního obrození. Jeho myšlenka postavit v městě pod Barborou samostatné divadlo byla naplněna slavnostním otevřením nové budovy v listopadu 1933 (stavba trvala pouhé dva roky) – nastal nebývalý rozkvět činnosti ochotníků, kterou žilo celé město. Až neuvěřitelné počty repríz, široký rejstřík (od činohry přes operetu až k opeře), plejáda osobností ředitelů, režisérů, herců, muzikantů, z nichž mnozí se stali předními českými profesionály – to vše dokládá dlouhodobé propojení divadla s městem a jeho obyvateli. S malými přestávkami se tento fakt potvrzuje dodnes, Kutnohořané se například každoročně těší na specifická silvestrovská představení, pohádky pro děti, inscenace z tvorby světových autorů, atd.

Proč to vše připomínám?  Protože žádná lidská činnost (natož uměleckého charakteru) se kromě těch, kdo září na plakátech či prknech, jež znamenají svět, neobejde bez kvalitního zázemí, tvořeného téměř každodenní prací  „bezejmenných“ lidí. Divadlo musí někdo otevřít a po skončení představení uzamknout. Být k dispozici na každé zkoušce. Zajistit dopravení kulis, rozmístění reflektorů, obsluhovat výtah, zvukové zařízení. Vyhovět náročným požadavkům profesionálních souborů, které Kutná Hora ve svém divadle vítá zcela běžně. Dbát na pořádek a bezpečnost.  Zaskakovat v zákulisí. Vyměnit žárovky. Udržovat v objektu vhodnou teplotu. Spolupracovat při mnoha rekonstrukcích. Vyjmenované činnosti snad pro ilustraci stačí, ostatně doplňovat další a další si dokáže každý sám.

Zatím posledním jevištním mistrem a správcem Tylova divadla v Kutné Hoře byl Jiří Růžička. Více než čtyřicet roků v objektu pracoval i bydlel, tudíž byl v podstatě pořád „po ruce“. Značnou část této doby se staral o syna, vařil, pral, dělal s ním školní úkoly. Ne, nebyl to žádný čítankový hrdina, ale „pouze“ člověk na svém místě. Obětavý, občas trochu – spíše jen naoko – brblající na věčné požadavky herců i vedení divadla, ale vždy spolehlivý. Pamatujeme si ho jako výborného sportovce (hrával basketbalovou druhou ligu), milovníka přírody (skvěle znal les a dokázal vám ukázat opravdové hřibové království), rád si zahrál mariáš,  trávil řídké časy volna na březích Sázavy. Pamatujeme si ho i jako člověka čestného, zásadového, slušného – a to v dnešní zmatené době není málo.

Jiří Růžička, narozený 5. 3. 1957 v Kutné Hoře, zemřel po těžké nemoci 15. 3. 2021 ve věku 64 let.

Jsem si vědom toho, že život člověka nelze beze zbytku popsat, zařadit do nějaké škatulky. Lidé na svět přicházejí a opouštějí ho. Budova kutnohorského divadla v sobě ukrývá mnohé úspěchy, zklamání, snahy, záměry, minulost i budoucnost. Zní tu smích, pláč, křik a jakási věčná výzva. Svůj neokázalý, avšak neopomenutelný otisk tu zanechal i Jirka Růžička. Vnímají to nejen přátelé, rodina a spolupracovníci, ale také dlouhá řada těch, kdo měli a mají rádi divadlo. Nezapomeneme…

Za rodinu, kolegy z divadla a přátele

Vítězslav Hospes

 

Zavřít menu