Vláda Slovenska se otřásá v samých základech. Po takřka roce existence pod zmateným Igorem Matovičem stojí nad propastí. Na čemž má lví podíl právě premiér, o jehož duševním zdraví se pochybovalo již před drahnými léty. Nicméně zdánlivě věčného outsidera z Obyčajných ľudí a nezávislých osobností (OĹANO) nakonec katapultoval do popředí hluboký společenský neklid, ba demokratická krize, v níž jako tradičně vyvřelo podstatně víc emocí než rozumu. Aby tento exot nakonec bačoval za krize ještě horší.

K hloubce stávajících nebezpečí premiér parádně přispívá, nicméně alespoň do každého koutu země dolehlo, že věru není „obyčejný člověk, nýbrž osobnost“. Poněkud jinak připomínající někdejšího českého titána politických absurdit Miroslava Sládka, jenž rovněž avizoval jakési státoprávní aktivity ve věci Zakarpatské Ukrajiny. Tu, tuším, sliboval získat od Kyjeva zpět, odlifrovat tam Romy a zas jí pokojně vrátit...

Jenže zatímco figurka Miroslav Sládek (neblahé paměti) je již dávno ta tam, Matovič stojí na výsluní. Dokud působil pouze v rámci rozklížené opozice, bylo ještě dobře. Jeho výlevy byly perlami místního výstředníka, a nikoho proto moc nezajímaly například již dávno zveřejněné informace, že ani diplomku nebyl s to napsat bez podvodu. Jenže když se stalo zřejmým, že musí být k Ficovi a Pellegrinimu nalezena alternativa, „vem, kde vem“, nastal pro Slovensko i okolí malér. Z nouze vyvolený křikloun už najednou nemůže pouze lacině kritizovat prohnilost levicově populistického Smeru, jak to dělával dřív. Najednou musí sám nést odpovědnost (za své ztřeštěné nápady), což ovšem očividně naprosto nedokáže.

Teď ministerský předseda přistoupil k „partyzánskému“ dovozu – podotkněme rovnou, že jinak velmi potřebné – ruské vakcíny Sputnik V, a je oheň na střeše úřadu vlády. Hned jsme ze slovenské koalice fakticky vyslechli, že její šéf stojí na straně Kremlu v takzvané hybridní válce. Nechme ovšem toto zaklínadlo západních propagandistů stranou a porovnejme si, co ze situace plyne pro samotnou stranickou politiku střední Evropy. Matovičův kabinet si zjevně vzal přílišný pecen chleba a takřka každý jeho krok nahání voliče opozici. Tentokrát levicové. V průzkumech suverénně vedoucímu „odpadlíku“ Pellegrinimu nebo současně poněkud rehabilitovanému Ficovi.

Je nabíledni, že zatímco na Slovensku díky divokým covidovým tancům levičáci povstávají jako Fénix z popela a mají ty nejnadějnější vyhlídky na znovuuchopení moci, v Čechách je tomu přesně opačně. Hrozí jim politická smrt. Také díky pandemii, jež je mocnou čarodějkou. Všude je to stejné. I opozice v ČR se rozhorluje nad psychopatií a „holubníkovým řízením“ bratislavského rodáka Andreje Babiše, nicméně v skrytu si ruce mne: „Čím hůř, tím líp!“ O to víc, že letos na podzim nadcházejí nejdůležitější, totiž sněmovní volby.

Průzkumy preferencí nastavují české levici křiklavé, leč očekávatelné zrcadlo. Esenciální paradox. V zemi existují dvě konkurenční levicové partaje již desítky let: koaliční sociální demokracie (ČSSD) a lavírující komunisté (KSČM). Dlouho, předlouho si dominantní socdemokraté slibovali, že až jednou pohltí komunistické stoupence, opanují sféru od krajní levice po střed. Podobně jako to dělávali smeráci. Jenže padla kosa na kámen. KSČM se sídlem v ulici Politických vězňů ukázala mimořádnou životaschopnost a svým způsobem se k ní přidal i pán Pražského hradu Miloš Zeman, skutečný obnovitel polistopadové ČSSD. Využil korupce, hlouposti a neprofesionality se sebou dlouho spokojených socialistických šíbrů, aby se tvrdě mstil za své staré bolístky. A tak poměry napovídají, že se Lidový dům sveze do mimosněmovní propasti, kdežto komunisté v dolní komoře přežijí. Což by nakonec potvrdilo staré politologické pravidlo, že radikální levice je přirozenou součástí českého politického myšlení.

Obdobný text publikoval slovenský deník Pravda