Úvod  > 

Martin Bláha: Vážím si opravdových přátel. Mým největším pomocníkem je manželka Martina!

Martin Bláha

zobrazit všechny fotky

Čím jste se bavil, než jste se vrhl do dostihového sportu?
V dostihovém prostředí se pohybuji bezmála patnáct let. Než jsem se tomuto odvětví začal věnovat, tak jsem se hlavně bavil sportem, rodinou a dětmi. Pocházím ze sportovní rodiny, kde otec byl vášnivým motoristou, úspěšným plochodrážním jezdcem a bratr velice úspěšným hokejistou, který od šestnácti let hrál stabilně nejvyšší hokejovou soutěž za tehdejší POLDI Kladno, prošel všemi mládežnickými reprezentačními výběry, a což možná málokterý Písečák ví, se v roce 1986 jako vůbec první Písečák objevil na draftu do NHL, kde si ho vybrali L.A. Kings. Tehdejší doba však nedovolovala odchodu za hranice jinak než emigrací, takže pokračoval v tehdejším Československu, kde hrál až do roku 1991 za Motor České Budějovice. Později pak odešel do zahraničí. Já jsem se aktivně věnoval fotbalu a doplňkově stolnímu tenisu. Po absolvování vojenské služby, kde jsem rukoval na sportovní rotu a hrál za fotbalový klub VTJ České Budějovice, jsem se vrátil zpět na písecký Spartak. Při zimním turnaji jsem si však vážně poranil levý kotník a tím se kapitola mé sportovní kariéry uzavřela.

Jak a proč jste dospěl k rozhodnutí, že z fotbalu přesedláte na koně? Seděl jste někdy na koňském hřbetě?
Velmi často slyšíme, za vším hledej ženu, ale u mě by spíše platilo, za vším hledej děti. Mým prvním kontaktem s koňmi byla láska k těmto tvorům ze strany mé tehdy asi devítileté dcery Zuzky, která trávila veškerý volný čas u koní na chalupě v Chrastinách a pod vedením své mentorky a trenérky Evy Baxové začala trénovat jízdu na koni. Jelikož se trenérce jevila jako velký talent, tak mne oslovila a přesvědčila mě a mojí ženu Martinu o koupi vhodného koně pro dceru - začínající jezdkyni. Koupili jsme tehdy našeho prvního koně, kterým byla zkušená a hodná teplokrevná klisna Flora. No, a tím se to celé rozjelo. Pamatuji si, jak jsme se předháněli, kdo bude kobylku čistit, sedlat a vodit, úplně nás to pohltilo a celá moje rodina se do koní zbláznila. Jako druhého koně jsme krátce na to pořídili bělku Ellí, se kterou jsme objížděli parkurové soutěže, kde v sedle bývala Adéla Baxová. To vše bylo moc fajn a moc nás to bavilo, ale při návštěvě dostihů ve Velké Chuchli jsem teprve pochopil, že pokud se chci v budoucnu věnovat koním, je to právě plemeno anglického plnokrevníka a rovinové dostihy. To je při přirovnání k motorizmu koňská Formule 1. Nádherní vrcholoví atleti, rychlost, dynamika a neuvěřitelná atmosféra. Ano, v koňském sedle jsem několikrát seděl, ale nikdy jsem neztratil příliš velký respekt a nikdy jsem nebyl pro koně v sedle šikovným partnerem, takže jsem v klidu a s úsměvem usoudil, že jim budu prospěšnější ze země.

Kdo byl ve vašich začátcích největším rádcem a pomocníkem?
Nikdy se do ničeho nepouštím bezhlavě a bez zamyšlení, jsem v podstatě méně spontánní člověk, a to jak v životě, tak byznysu. Než cokoliv začnu, hodně přemýšlím, analyzuji a projektuji. Ne jinak tomu bylo i v případě zakládání dostihové stáje. Nikdy se však nebojím pustit do nových projektů, i když jim příliš nerozumím, vytvářím si tím na sebe tlak učit se a zdokonalovat se. V takových případech se vždy snažím vytvořit tým odborníků, od kterých získávám informace a zkušenosti. Proto, než jsem si pořídil prvního dostiháka, sledoval jsem dění v komunitě trenérů, jezdců, pořadatelů, ošetřovatelů, funkcionářů, sázkařů atd. a dělal si obrázek o celkovém dění, o kvalitách a perspektivách jednotlivých složek. Po důkladné přípravě mi jednoznačně vyšli dva velice schopní a hlavně mladí perspektivní lidé. Prvním byl v té době začínající trenér - inženýr Václav Luka mladší, který shodou okolností v té době otevíral nové tréninkové středisko nedaleko Písku v Bošovicích. A druhým byl bloodstock agent - inženýr Tomáš Janda, velice seriózní a schopný vyhledávač koňských talentů se zkušenostmi z práce v nejprestižnějších chovatelských společnostech v Irsku, Velké Británii, Francii a Německu. Naše spolupráce trvá dodnes a že jsem si nemohl vybrat lépe dokazuje, že trenér Luka je několikanásobným šampionem českých trenérů a dnes velice uznávaným trenérem se spoustou fantastických výsledků ve Francii a Anglii, což jsou z evropského pohledu hegemoni rovinových a překážkových dostihů. Tomáš Janda je čím dál více uznávaným bloodstock agentem a dokonce byl jmenován prestižní dražební společnosti Tattersalls, jejím zástupcem pro středoevropský region. To jsou ti dva rádci, kteří stojí za všemi úspěchy mé dostihové stáje. Víte, majitel je vždy ten, kdo má na momentální formě a úspěchu koně tu nejmenší zásluhu. To, že jsou tito dva moji spolupracovníci takto úspěšní mě vůbec nepřekvapuje, ale jsem stále velice překvapený, že přes své obrovské úspěchy zůstávají lidmi s velice kvalitními morálními a etickými vlastnostmi. To je dnes velká vzácnost a vážím si jich proto jako opravdových přátel. Nikdy ale nesmím zapomenout na svoji rodinu a to hlavně manželku, která mi dovoluje tento víceméně nákladný koníček provozovat. Takže asi největším pomocníkem je určitě moje manželka Martina.

Jaký byl váš první kůň, s kterým jste vstoupil do dostihového sportu?
Mým prvním koupeným koněm byl později fenomenální a veleúspěšný irský odchovanec Donn Halling, ale prvním mým startujícím koněm byla klisna českého chovu Serena, drobná nevýrazná ryzka, pozdější jedničková vítězka a nositelka neuvěřitelně bojovného srdce. Nikdy nezapomenu na den 27.6.2010, kdy tato drobná kobylka, která v paddocku před startem vypadala jako hříbě svých soupeřek, startovala při Derby dni v Ceně hřebčína Napajedla, tradiční jedničkové předzkoušky na klasické Oaks. V sedle s Jirkou Chaloupkou však tento prcek v dlouhé cílové rovině chuchelského hipodromu, na kterou přicházela na posledním dvanáctém místě a hnána svým bojovným srdcem, míjela na posledních pěti stech metrech jednu soupeřku za druhou, když cílem tak procházela jako vítězka s verdiktem jistě o jeden a čtvrt délky. Nadchla tenkrát celou zaplněnou tribunu a hned po dostihu ke mě přispěchal ředitel významného polského hřebčína s nabídkou jednoho milionu korun, pokud mu tuto klisnu dovolím okamžitě odvézt do jeho hřebčína do Polska. Po poradě s rodinou jsme tehdy nabídku odmítli a Serena se později stala naší první chovnou klisnou. Letos se velice těšíme na výkony její dcery Solemeeny, která byla v loňské sezoně nejúspěšnějším a nejlépe hodnoceným juniorem českého chovu v České republice.

S kterým koňem jste slavil největší úspěchy?
V předešlé odpovědi jsem zmínil koně se jménem Donn Halling, který byl vůbec mým prvním nákupem anglického plnokrevníka, a který mě hned na začátku ukázal, že vyprodukovat úspěšného koně není procházka růžovou zahradou. Agent Janda mi telefonoval, že v irském hřebčíně je roček (roční hříbě, pozn. aut.), který je na prodej za poměrně příznivou cenu, která se rovná hodnotě připouštěcího poplatku cca 20 tisíc euro. Příznivou cenu v tom, že rodokmen tohoto koně mu předurčoval vysoký potenciál pro dostihovou kariéru. Koně s takovým původem běžně stojí na evropských dražbách i stovky tisíc euro. Ptal jsem se proč je kůň s takovým původem tak levný a dozvěděl se, že bohužel je vysoká pravděpodobnost, že bude tento kůň pozdní, čili bude dlouho dospívat a určitě nebude startovat jako dvouletý a možná ne ani jako tříletý. Mnohem horší však bylo, že trpěl klaustrofobií a představa, že nebude schopen cestovat na autě a nevstoupí do startovních boxů, všechny předešlé zájemce odradila.
Stál jsem tak před rozhodnutím, zda si zahraji ruletu a vsadím na tohoto koně a tým okolo trenéra Luky nemalé finanční prostředky. Snad poprvé jsem učinil zcela spontánní rozhodnutí, jelikož mi intuice říkala kup ho a koně jsem koupil. Po obrovských potížích s transportem z Irska se tento pozdější šampion objevil ve stájích v Bošovicích a započala strastiplná a dlouhá cesta přípravy tohoto krásného hnědáka ke vstupu na dostihovou dráhu. Dva roky se s koněm trpělivě pracovalo na odbourání veškerých hendikepů, až nadešel ten den D. Donn Halling měl naplánovaný seznamovací start na provinčním závodišti v Kolesách. Abychom ho nevyděsili hned v prvním startu, tak jsme mu naplánovali start bez startovacích boxů, takzvaně na gumu. V srpnu 2011 tak debutoval a my ještě nevěděli, jaký klenot ve své stáji máme. Na start se postavilo deset víceméně zkušených soupeřů a ve 2 800 metrů dlouhém dostihu nedokázali našemu koni nikterak konkurovat. Donn Halling s obrovskou lehkostí zdemoloval své soupeře s verdiktem dostihové komise velmi lehce čtyři a půl délky. Od té doby absolvoval náš reprezentant dalších šest startů ve středoevropském regionu a ve všech zůstal neporažen, a to i v nejvyšších kategoriích. Co dál? Nastal čas ke srovnání výkonnosti na evropské scéně v takzvaných blacktype zkouškách. Jedná se o výkonnostní zkoušky, dostihy, které jsou pro lajky a při fotbalovém přirovnání evropskou Ligou mistrů, respektive Ligou národů. Blacktype proto, že kůň, který se v takovém dostihu dokáže umístit mezi prvními třemi, tak je následně zveřejňován tučným písmem a pokud zvítězí, tak tučnými kapitálkami, aby bylo všem zřejmé, s kým mají soupeři, chovatelé, sázkaři čest. Hned v prvním takovém dostihu kategorie Listed v Baden Badenu dokázal Donn Halling v srpnu 2012 dokončit na třetím místě, těsně za účastníkem Melbourne Cupu Araldem, čímž získal statut blacktype koně a otevřela se nám tím brána do světa velkých dostihů. Nadešel říjen téhož roku a my jsme stáli na milánském hipodromo SanSiro a užívali si možnosti startovat v prestižním klasickém dostihu St. Leger Italiano 2012, vysílaným v přímém přenosu celostátní italskou televizí. V dostihu kategorie Graded dotovaném 62 tisíci euro jsme byli pasováni za největšího outsidera. Stáli jsme před vytrvaleckou špičkou z Itálie, Francie a Německa v čele do té doby s neporaženým Altanem. Náš borec v sedle s multišampionem Václavem Janáčkem a kurzem 36:1 předvedl v cílové rovině neuvěřitelný nervy drásající souboj s Altanem a po tuhém boji o nos zvítězil. Okamžitě jsme se stali miláčky italských sázkařů a slavili neuvěřitelný úspěch. Po pár dnech dorazila z Austrálie nabídka na prodej našeho koně ve výši 200 tisíc euro. Neprodali jsme a v dalším roce si plnili sen, kdy jsme absolvovali sérii velice prestižních dostihů ve Francii, Švýcarsku, Německu a získali jsme další hodnotná umístění a štědré dotace. Kariéru koně milionáře jsme museli ukončit z důvodu zranění v roce 2016 a dnes si Donn Halling užívá důchodu stále v našem majetku na pastvinách.

Jak vybíráte koně, do kterých investuje? Je to vždy investice návratná?
Ve spolupráci s trenérem a agentem vždy hledáme zajímavé koně, kteří by doplnili naši stáj tak, aby si spolu nekonkurovali a měli co největší nabídku kvalitních dostihů. Já osobně více inklinuji ke koním vytrvalcům a středotraťařům, kteří mají distanční optimum mezi 1 800 až 3 000 metry. Nerad kupuji sprintery, jelikož v České republice je pro tyto koně mnohem méně možností startu. Je mi jedno jestli se jedná o hřebce nebo klisny. Barvu neřeším. Úplně nemusím bělouše, ale třeba bělka Wanillca nám udělala mnoho radosti a úspěchů na italských drahách. Víte, ono pokud bych měl o koních a dostizích mluvit jako o investici, musel bych vše dělat úplně jinak, na plný úvazek a hlavně bez vztahu, který si ke svým koním dělám. Jak již jsem vám odpovídal v předešlých otázkách, tak u některých koní mi přišly velice zajímavé nabídky na prodej v řádech milionů. Pokud bych to bral jako investici, tak bych vždy prodal a vydělával bych na tom. Ale je tady další otázka, bavilo by mě to ještě tak jako dnes? Důležité pro mě je, abych příliš neprodělával, a to se mi nyní daří. Když máte jako koníčka lyžování, motorky, golf, ultralehké létání a podobně, stojí vás to ročně nějaké peníze, většinou desetitisíce nebo nižší stovky tisíc. Já se snažím pohybovat u stejné ceny za vášeň.

Na kolik přijde ročně péče o jednoho koně?
V průměru 200 tisíc korun ročně. Ale oproti jiným koníčkům dostihy vám mohou tyto peníze vracet.

Vlastnit dostihové koně je jenom koníček, nebo i dobrý byznys?
Pro mne určitě koníček, ale jak jsem již naznačil, jedná se i o velký byznys, obzvláště ve vyspělých dostihových zemích jako jsou Francie, Anglie, Irsko, USA. Je to chovatelský a sázkový byznys.

Kariéra dostihového koně začíná ve dvou letech, v kolika končí?
To je velice individuální, někteří koně po pár startech a prokázání velice dobré výkonnosti skončí již po tříletém ročníku a odchází plnit povinnosti do chovu, to se jedná hlavně o klisny. Někteří koně dokáží plnit ambice svých majitelů v rovinovém provozu i do devíti let a v překážkách i do třinácti let.

Jaký osud čeká vaše koně, kteří už ukončili kariéru?
Většinu koní prodávám. Jelikož mám vysoké ambice, tak většinou prodávám zdravé koně, ale kteří bohužel nesplňují výkonnost, jakou očekávám. Takže často koně putují k majitelům s menší ambicí na rovinách, případně k majitelům překážkových koní a nebo k majitelům ze zemí s horší dostihovou výkonností. Prodával jsem koně například do Kyrgyzstánu nebo Kazachstánu. Ale to neznamená, že koně, které prodám, nemohou být v jiných podmínkách úspěšní. Mnoho koní, které jsem prodal a u mě nevyhrávali, se u jiného majitele a při jiném způsobu tréninku zlepšili a vítězi se stali. To tak prostě je. Jsou to živá zvířata a někdy, i když se snažíte sebevíc, tak jim nemusíte dávat, co chtějí a u jiného to naleznou. Pokud se jedná o koně, který už nemůže pokračovat v dostihové kariéře, tak pro něho hledáme vhodného majitele, třeba pro rekreační ježdění, nebo potenciálního chovatele.

Jste vlastníkem převážně rovinových koní. Překážky vás tolik nelákají a proč?
Jak již jsem řekl, roviny jsou Formule 1 a jediná opravdová chovatelská zkouška pro ověření kvality chovu, ale překážkám se vůbec nebráním a některé koně v překážkových dostizích mám. Bohužel si je mnohem víc užívám, když v nich můj kůň nestartuje. Mám o své koně moc velký strach a v překážkových dostizích je riziko zranění násobně vyšší. Když to trochu s úsměvem přeženu, nerad si před dostihy beru Lexaurin.

Se svými koňmi často cestujete na dostihy do zahraničí. Jsou hlavním důvodem vyšší prize money než na tuzemských závodištích?
Ano. Obzvláště ve Francii startujeme a běháme o podstatně vyšší dotace než v České republice. Ale to není to nejpodstatnější, jelikož si zase musíme uvědomit, že je tam mnohem větší konkurence a náklady na transport také nejsou zanedbatelné. Nejpodstatnější je, že se ve Francii oproti České republice běhá celoročně a dokonce každodenně, takže máme mnohem více příležitostí na úspěch a velkou variabilitu v přípravě koní. Dalším obrovským benefitem je, že strašně rád cestuji a takto můžu se svou rodinou cestovat za určitým účelem a spojit ho s poznáváním nových míst. A jelikož strašně rád jím, mohu poznávat různé regionální gastronomie. To mi nyní díky koronavirové pandemii moc chybí.

Sportovci touží po titulech mistrů Evropy, světa, po olympijských medailích. Co je snem majitele dostihových koní?
Snem je v první řadě vůbec něco vyhrát. Nemyslete si, je mnoho majitelů, kterým se to třeba za celý život vůbec nepodaří. A pokud už vítězství máte, pak chcete uspět v nejvyšší národní kategorii, poté chcete vítězství v klasickém dostihu Derby, St. Leger, Oaks, Jarní ceně klisen, Velké jarní ceně, dále zvítězit v západní Evropě a vrcholem je uspět v blacktype dostizích. Pro překážky je samozřejmě snem každého startovat a uspět ve Velké pardubické steeplechase.

Kromě toho, že jste majitelem dostihové stáje a momentálně šesti koní, začal jste se věnovat i funkcionářské práci. Kdy jste dospěl k tomuto rozhodnutí a co vás k tomu vedlo?
Nikdy jsem neměl ambici stát se funkcionářem a dlouho jsem se tomu bránil, ale oslovili mě lidé, kterých si vážím, a kteří pro dostihy v minulých letech hodně udělali, jestli bych jim nepomohl řídit nejvyšší dostihovou autoritu Jockey Club České republiky z pozice člena patnáctičlenné rady s nominací za Český svaz chovatelů a majitelů dostihových koní. Když už jsem na to kývl, tak jsem se snažil, abych byl k něčemu platný a věřím, že za posledních šest let jsme udělali mnoho pozitivního, vykonali pro dostihy dost práce a zajistili nemalé prostředky pro jejich fungování. Že snad své poslání u dostihů vykonávám dobře, a že mi lidé důvěřují dokazuje fakt, že jsem byl po odstoupení bývalého prezidenta Českého svazu chovatelů a majitelů dostihových koní inženýra Jiřího Trávníčka, CSc. ze zdravotních důvodů, jednomyslně zvolen čtrnáctičlenným prezidiem tohoto svazu za jeho nástupce. Tím jsem si převzal velkou odpovědnost za hájení zájmů českých chovatelů anglického plnokrevníka a všech majitelů dostihových koní z České republiky. Jako prezident svazu tak zastávám i funkci člena pětičlenného prezidia Jockey Clubu České republiky.

Autor: Václav Kozma

Další zprávy z regionu

• U Dolních Němčic narazilo auto do stromu. Silnice je neprůjezdná

  

  před 15 minutami
  DOLNÍ NĚMČICE - Vážná nehoda se stala po desátého hodině u Dolních Němčic na Jindřichohradecku. Řidič osobního automobilu nezvládl řízení a…

  0 komentářů Více info

• Městská knihovna v Táboře naposledy půjčuje v sobotu

  

  před 16 minutami
  TÁBOR – Mětská knihovna má ve svém sídle v Jiráskově ulici naposledy otevřeno v sobotu 27. dubna od 8 do 12 hodin. V květnu a v červnu bude…

  0 komentářů Více info

• Muž z Jindřichohradecka neplatí výživné. Hrozí mu vězení

  

  před hodinou
  DAČICE - Čtyřiačtyřicetiletý muž z Jindřichohradecka neplatí více než rok výživné na své dvě děti. Za tu dobu se dlužná částka vyšplhala…

  0 komentářů Více info
•