Jak je nebezpečné přijít o práci

I zralý, životem ošlehaný muž, který je hodnotově stabilizován, je přiměřeně bezcitný, k čemuž jej dovedla řada pokusů činit dobro nebo bojovat za spravedlivou věc, na něž vždy těžce doplatil on nebo jiný zcela nevinný člověk, podvědomě vytlačuje ze svého vědomí nepříjemné věci, jako je vážná choroba, úraz, krach na burze, fetující potomek či dopravní nehoda. Jde o běžnou mentální sebeobranu každého člověka, podvědomou formu duševní hygieny, která umožňuje žít relativně spokojeně a bez stresu. Naplňuje tak jednu ze základních psychologických potřeb člověka, potřebu jistoty.

Někdy nabývá tato zcela přirozená vlastnost až komických projevů. Pokud člověk podvědomě cítí, že by reálnou míru rizika nebyl schopen mentálně zvládnout, nachází si náhradní koncepty vnímání nebezpečí, které mají leckdy bizarní projevy. Tak se například setkáme s tím, že člověk jinak celkem rozumný a třeba i vzdělaný s vážnou tváří ještě nedávno tvrdil do televizních kamer, že covid je jen jakási rýmička, která zmizí tak, jak přišla, ačkoliv v dalším zpravodajství mohl zklidněný divák sledovat dlouhé řady rakví na zimním stadionu, které nestačila krematoria v nedaleké zemi zvládnout.

Zajímavé je, že spousta lidí se ztotožní s první informací, ačkoliv je evidentně nesmyslná. Jinou technikou snížení stresu z nebezpečné situace je nalezení a démonizace vybraného viníka. Jak to funguje, není úplně jasné, ale nositel třeba nesmyslného obvinění se možná ukájí představou, že zahubením potenciálního viníka se věci změní. Nijak se to neliší od reakce batolete na nebezpečí – zakryje si obličej a zavře oči. Co nevidí, to prostě není.

Pokud tíhu situace člověk neunese, prostě ji vytěsní nebo promítne do nějakého paralelního světa, kde sám není. Proto se také dobře daří všem možným i nemožným konspiračním teoriím. Umožňují oddělit se od daného problému a převést jej na „ty druhé“. Nositeli problému jsou „oni“ a tím je vyřešen další problém, vlastní odpovědnost nebo spoluodpovědnost za stav věcí.

Také zralý muž, jakkoli zkušený a životem ošlehaný, odbývá řadu nebezpečných situací, které mohou nastat, jednoduchou tezí: „Mně se to přece nemůže stát! S mojí praxí a kvalifikací? Nesmysl!“. Tak v duchu odbývá každou myšlenku na možnou ztrátu zaměstnání i jiná rizika. Pravda, jsou i tací, kteří se na případné podobné katastrofy dívají celkem lhostejně, protože zkušenosti jim ukázaly, že možné je opravdu všechno. Drží se moudré zásady, pocházející snad z antiky: „Když nejde o život, jde o hovno!“. Pan Pilný se řadí spíše do této druhé kategorie. Děti má již samostatné a nemá aktuálně ani žádnou mladou milenku, neholduje hazardu ani jiným finančně náročným hříchům, a tak si řekl, že ztrátu zaměstnání nějak zvládne a po skončení pandemie si zase něco najde. Jestli zastávají podobný postoj ostatní občané, například bezdomovci postávající denně před vietnamskou večerkou, jisté ovšem není.

Na rozdíl od řady jiných postihla pana Pilného ztráta zaměstnání tak trochu očekávaně. Časový souběh řady událostí, v nichž ne nevýznamnou roli hrála pandemie covidu, způsobil, že prostě jednoho dne o práci přišel.

Nezbylo, než se seznámit se zcela novou situací a aktivovat systémy, které jsou pro tyto případy státem prozíravě připraveny. Času nebylo nazbyt – termíny, které je nutno pro úspěšné zařazení se do sociální skupiny nezaměstnaných dodržet, jsou krátké, v řádu dnů je nutno absolvovat základní procedury.

Pan Pilný měl k dispozici několik dní. Ukončení vyhaslého pracovního poměru bylo spojeno s nějakými pochůzkami a úkony, ale jakožto spořádaný občan se hned první den po ukončení pracovního poměru vydal na příslušný úřad práce, když předtím poctivě prostudoval instrukce zveřejněné na internetu. Nejprve vyřídil pár formalit v bývalém zaměstnání a kolem desáté dorazil k úřadu.

Hned ve vstupní hale bylo jasné, že situaci hrubě podcenil. Budova byla plná lidí. Sám úřad sídlil ve čtvrtém patře, do kterého vedl jednak stále obsazený výtah, který byl podle evropských norem označen tabulkou, že je určen pro pět osob. To v reálu znamenalo, že tam nacpou nejvýše tři lidi. Variantou bylo úzké příkré schodiště, kterým se táhla dlouhá fronta žadatelů, která začínala hned v přízemí u výtahu. O dvoumetrových vzdálenostech mezi čekajícími občany nemohlo být ani řeči. V davu se objevily informace, že některá oddělení již nikoho z nově příchozích nevezmou, neboť je jejich denní kapacita již naplněna. Tu si pan Pilný poprvé uvědomil, že stát se nezaměstnaným si vyžádá ještě spoustu práce.

Bylo jasné, že situace je beznadějná. Usoudil operativně, že tudy cesta mezi nezaměstnané nevede, a zvolil plán B spočívající v tom, že registraci a příslušné žádosti zašle z domova elektronicky, jak občany ostatně nabádají mnohé informační materiály.

Doma usedl k počítači, vyhledal příslušný formulář a jal se jej vyplňovat. Jméno, příjmení, obec, ulice, číslo popisné, číslo evidenční…. Číslo evidenční? Které to sakra je? Uchazeč o nezaměstnanost pilně prohledal všechny dostupné dokumenty, smlouvy, sdělení Sdružení vlastníků, výpis z katastru. Nic. Žádné číslo evidenční nenašel. Co teď? Vyhledal domovníka i předsedu výboru sdružení, ale marně. Žádné takové číslo neznali. Ukázalo se, že dům prostě žádné takové číslo nemá.

Co naplat. Vrátil se domů a pečlivě vyplnil další položky žádosti. Text zkontroloval a stiskl „Odeslat.“. Kdepak. Stroj se nenechal oblafnout. Nic neodeslal a vynadal mu sytě červenými písmeny za to, že nevyplnil evidenční číslo.

Znovu se pustil do studia instrukcí k vyplňování. A ejhle – není-li k dispozici evidenční číslo, uveďte do rubriky číslo popisné s dodatečným znakem, pravil stroj. Pravda, nebylo úplně jasné, co do které rubriky je nutné vepsat, ale to nic. Pan Pilný se rozhodl vyzkoušet všechny možné kombinace a ono to snad vyjde!

Nevyšlo. Veškeré snahy stroj ignoroval a odmítal formulář odeslat.

Pana Pilného napadlo podívat se na stránky katastrálního úřadu. Podrobné studium textů a plánů odhalilo, že na příslušných parcelách se opakuje nějaké číslo, které by snad mohlo být číslem evidenčním. Zkusil to.

A hele! Stroj vyplněný formulář zhltl, jen zamlaskal. „Hurá! Zvítězil jsem!“, zvolal ve svatém nadšení kandidát nezaměstnanosti.

Ihned nato, již rychle a snadno, vyplnil druhý nutný formulář a též odeslal. Kámen mu spadl ze srdce. Jsa člověk pečlivý, usoudil, že mít papírovou kopii formulářů by se mohlo hodit, člověk nikdy neví. Tak si obě listiny vytiskl.

Zběžně do kopií nahlédl a polilo jej horko.

Hleděl na začátek formuláře, kde bylo uvedeno jeho jméno a příjmení. To souhlasilo. Co vůbec nesouhlasilo, byla adresa. Zděšeně hleděl na úřední dokument, který mu sděloval, že bydlí v jakési vsi na okraji Prahy, o jejíž existenci neměl až dosud ani tušení. Uprostřed se skvělo evidenční číslo, tedy číslo, o kterém si evidentně zcela chybně myslel, že je evidenčním číslem jeho bydliště. Totéž se opakovalo na druhém formuláři. Z důvodů náhlého hnutí mysli pronesl několik nespisovných slov a strnul ve stavu beznaděje.

Vtom zazvonil telefon.

Ještě rozzuřen nedobrovolným přestěhováním jej zvedl. Ukázalo se, že volající je paní vedoucí oddělení z Úřadu práce, kam právě doputovaly jím zprzněné formuláře.

„Pane, vy jste uvedl úřad v omyl!“, osočila jej po krátké debatě o tom, kde vlastně bydlí. Adrenalin mu stoupl na dosud nezaznamenanou úroveň.

„Já?! To ten váš pitomý programátor, jehož program přiřazuje lidem bydliště podle čísla, které neexistuje!“. V tu chvíli mu bylo jedno, že hraje o všechno a nemístně riskuje. Nevěděl, jaký postih hrozí za klamání úřadů v době mimořádného stavu, ale vzhledem k tomu, že za dvě housky je pár let natvrdo, by to asi nebylo nic bezvýznamného. Situace byla opravdu nebezpečná. Minimálně šlo o to, že pan Pilný nebude zařazen do komunity nezaměstnaných a stane se definitivním vyvrhelem společnosti.

Nakonec se s paní vedoucí dohodli, že se dohodnou, až dorazí na úřad osobně. Musel tam jít tak jako tak, ukázalo se totiž, že musí osobně podepsat nějaké papíry.

Na návštěvu úřadu se pečlivě připravil. Po první fázi bylo totiž jasné, že se musí vyzbrojit velkou ostražitostí.