Je to možná nejméně oceňované velké zlato v českých a československých dějinách. Triumf fotbalistů na olympiádě v Moskvě v roce 1980 byl zastíněn bojkotem USA a dalších západních zemí. Hlavní hvězda československého výběru Ladislav Vízek si ale na tuhle medaili nechce nechat sáhnout. „Byl to můj největší zážitek v životě,“ vzpomíná v pořadu Mall.tv Top moment.
Ladislav Vízek byl talent odmala. Už jako kluk z vesnice cítil, že je lepší, než ostatní kluci na místním plácku v Hlušicích. A to mu vydrželo. Ve dvaceti letech už byl v pražské Dukle, tehdy nejlepším týmu ligy. „My jsme se tam sešli obyčejný kluci z vesnic… Lidi nás moc nemuseli, protože jsme pro ně byli žoldáci, ale měli jsme fantastický mužstvo,“ popisuje svůj raketový vzestup.
Armádní klub ho i srovnal, tady už musel trénovat naplno… „Já byl flink a na ten svůj talent jsem hřešil. Mně to prostě šlo, balon byl můj brácha. Neměl jsem rád dřinu a běhání a nacvičování. Buď mi to šlo, nebo nešlo,“ říká otevřeně. Ale v Dukle musel vydržet to co ostatní: „Ta zimní dřina, to bych nikomu nepřál…“
Vše ale dokázal zúročit a v roce 1977 ve 22 letech pronikl do reprezentace, čímž se mu otevřela zajímavá možnost. Olympiáda byla tehdy jen pro amatéry, což ovšem byli v socialistickém Československu oficiálně všichni. Zároveň do boje o OH nemohli nastoupit ti, co hráli na MS či už v kvalifikaci. Ta zrovna Vízka „se štěstím“ minula a na šampionát Čechoslováci nepostoupili - proto mohl další dva roky hrát za áčko i za olympioniky.
Pak přišel rok 1980, jeho nejlepší v kariéře. Československá reprezentace vyválčila bronz na ME v Itálii a následovala zlatá olympijská medaile, první týmové zlato v míčových sportech po 80 letech. „Ta je pro mě úplně nejvíc, kterou se vytahuju na každým kroku. A ještě se mi narodil kluk,“ usmívá se Vízek v pořadu Top moment na Mall.tv.
Jan Berger: hrdina za facku
„Nebyli jsme hvězdy, ty byly v áčku, ale měli jsme skvělý tým,“ vzpomíná vyhlášený hračička na olympijský turnaj. Čechoslováci v základní skupině porazili Kolumbii (3:0) a remizovali s Nigérií (1:1) a Kuvajtem (0:0).
„Ono pozor, Nigérie byla podceňovaná, ale podívejte se, kde jsou dneska. A už tenkrát byli výborný a nebyla to sranda. Bylo to těžký a hrozně nás mydlili,“ vzpomíná Vízek, který skóroval proti Kolumbijcům i africkému soupeři. Ve čtvrtfinále proti Kubě (3:0) přidal další dva góly, semifinále proti Jugoslávii vyhrál výběr Františka Havránka 2:0. „Ti už uměli kopat, ale my je měli přečtený… To bylo nejtěžší,“ říká střelec.
Ve finále nastoupilo Československo trochu překvapivě proti tehdejší NDR, která vyřadila domácí Sovětský svaz. Cesta ke zlatu tak byla volnější. „Nedovedu si to představit před sto tisíci diváky v Lužnikách proti Rusákům, ty by je tam dotlačili,“ popisuje Vízek. Klíčový moment podle něj přišel v 58. minutě, kdy byli po vzájemné potyčce vyloučeni Jan Berger a Wolfgang Steinbach.
„Pro nás to nebyla zase taková ztráta, protože my jsme měli další, ale oni to na něm měli postavené… My jsme Honzovi říkali, že byl hrdina, že ho vyprovokoval a oni si tam dali facku,“ směje se dnes Vízek, který měl v zápase bolestivě naražená žebra a dlouho se dožadoval střídání. „Kouč Havránek mi říká - musíš zůstat. Ale já se opravdu nemohl nadechnout a byl jsem tam k ničemu…“ vypráví. Nakonec se dočkal v 72. minutě, kdy místo něj naskočil Jindřich Svoboda - a po pěti minutách vstřelil vítězný gól zápasu a vytoužené zlato.
„Tenkrát to nebylo pod profíkama, ale byli tam výborný hráči. Kamarádi to zlehčují, že jsem vyhrál olympiádu postiženejch… A já odpovídám: Kluci, jednou to je olympiáda, ukažte mi, kdo máte olympijský zlato…“ popisuje Vízek pošťuchování s přáteli.
Druhý druhý nejlepší střelec turnaje má tedy jasno: „Byl to můj největší zážitek v životě.“
Ligové komentáře Ladislava Vízka čtěte zde »
