RECENZE: Jak se mamánek mobilizoval. Vítězná proměna osobnosti se počítá!

Tedy psycho – spíš bravurně zvládnutý postmoderní mix hororových prvků, posbíraných v těch nejlepších lesích, vodách a stráních globální popkultury posledních dvou století. Od filmu přes výtvarné umění po literaturu. Od hororů typu „haunted house“, tedy začarovaný, hrůzný, strašidelný dům, přes děsivě pochroumané a rozbité psychické profily, jak je ve svých dílech servírují třeba David Lynch, David Cronenberg anebo Jan Švankmajer – až po komiksovou klasiku typu Edward Gorey, Max Andersson nebo Jaako Ahonen. A jaký příběh se těmi černočernými kulisami plíží?

Hlavní roli má Jalmari, „trapný mamánek a honimír“, který přežívá svůj život uprostřed podivného domu-organismu, jemuž velí jeho neúnavně nemrtvá matka. Svými chapadly a zuby ho ze záhrobí škrtí a drtí, sráží k zemi, kastruje, dělá mu prostě z každodenní reality peklo. Jalmari je sice fyzicky dospělý, ale mentálně se propadá nejraději tam, odkud přišel. Do dětství, toho regresivního stádia, kde nachází aspoň trochu útěchy, spočinutí, ale i dobrodružství a hry. Přítomnost je pro něj pustina: jeden velký pocit viny, neužitečnosti, fatální prohry. Drolí se, trouchniví, plesniví. Jako ten prokletý barák. A budoucnost?

Počítačový feeling

Jalmari má vepsanou ve svém profilu trpnost, pasivitu, nulový vývojový pohyb, jenže občas si to v hlavě přešaltuje. Jednou si spojí přítomné s minulým, jindy realitu se snem – anebo sebe s ideálem, kterým by rád byl, s jistou supermanskou stylizací postmoderního střihu. Trochu tragéd, trochu komik. Říká si v té chvíli Jack Danger, tedy „Nebezpečný Honza“, a vydává se hbitě na odvážné lovy do živoucích útrob domu, které obývá zlovolný „pan Smrťák“. Zřejmě symbolické převtělení jeho matky. Had s lidskou lebkou, „nejmocnější kostí král a podsvětí pán“. S ním pak Jalmari svádí boje a bitvy – jako v nějaké pradávné počítačové hře.

Ostatně „počítačový“ feeling má taky Anderssonova kresba. Živá a působivá, ve vyznění spíš groteskní, pohádková než úzkostná a hrůzu nahánějící. Scenáristka sice rozdala karty jasně, ale i na konci jejího příběhového tunelu je světlo. Jalmari totiž mobilizuje poslední zbytky své vůle, zavrhne tu, která ho nenáviděla už ve chvíli, kdy se z ní dral na svět – a znovu se narodí, opustí ten šílený brloh, zamžourá vstříc světlu a neznámé budoucnosti. Takže stará dobrá varianta osobnostní proměny, hlubinné autoterapie, nezbytné sebereflexe. Sice dlouho odkládané, strhávané do nicoty, ale nakonec vítězné. To se počítá.