Studie Nezávislé komise pro vyšetřování sexuálního zneužívání dětí uvádí, že pachatelé těchto zločinů v sedmdesátých letech volali po sexuálním osvobození.
Konkrétně po snížení věkového limitu pro sexuální styk, uvádí historička umění Iris Haxová a kulturní vědec Sven Reiss, kteří byli pověřeni vypracováním studie. „Stylizovali se do role bojovníků za sexuální osvobození dětí a sami sebe (představovali) jako nejvíce pronásledovanou sexuální minoritu,“ píší autoři.
Komise neoznačuje dotyčné za pedofily, ale „pedosexuály“ (osoby, které se dopouštějí sexuálního aktu s dítětem). Ti se podle ní pro prosazení svých zájmů zapojili do širšího berlínského levicového hnutí, které požadovalo dekriminalizaci homosexuality. Hledali zastánce i v akademické sféře, u pedagogů, sexuologů, psychologů a dalších.
Společenské klima jim přálo. Gay knihkupectví prodávala pedofilní literaturu. Berlínské poradenské centrum pro homosexuály mělo kurzy i pro pedofilní skupinu.
Už na konci šedesátých let německý psycholog a pedagog Helmut Kentler přesvědčil vládu Západního Berlína, aby pedofilové dostali do péče chlapce bez domova a bez rodičů.
Výzkumníci prostřednictvím důkladného prozkoumání archívů, soukromých sbírek a rozhovorů s oběťmi sexuálního zneužívání zjistili, že až do devadesátých let byli pedofilové ve squaterské levicové scéně přijímáni v duchu „solidarity s minoritou uvnitř minority“. Vystupovala proti nim ženská hnutí, naopak se jim dostalo dočasné podpory u Zelených, píše Süddeutsche Zeitung.
V Německu odhalili skupinu zneužívající děti. Podezřelí jsou i otec a matka |
Pedofilové zakládali podpůrné skupiny „pro práva dětí“ a charitativní organizace, které oficiálně měly za cíl pomoci dětem na ulici. Pomoc označovaly též jako „osvobození“ dítěte od maloměšťácké rodiny a represivních vztahů.
Za zavřenými dveřmi ale byli chlapci nalezení na ulici sexuálně zneužíváni. Jedním z nich byl i Ingo Fock, jehož se v jeho devíti letech ujal fotograf, kterého za to musel chlapec orálně uspokojovat.
Později jej fotograf představil „skupině přátel“, kteří chlapce sexuálně zneužívali. Byl mezi zubař či soudce, jenž v té době třináctiletému Ingovi vyhrožoval, že zabrání publikováni jakékoliv policejní zprávy.
Pachatelé při lovu svých obětí mohli využívat cestovní průvodce jako „Berlín zezadu“ z roku 1981, poukazuje list Der Tagesspiegel. V sekci „Chlapci a jejich milenci“ si mohli čtenáři přečíst „zasvěcené tipy“ o restauracích „pro milovníky mladého masa“, které nabízely toto maso „čisté a chutné“. Volně dostupné časopisy zveřejňovaly fotky nahých chlapců.
Je to vražda dětské duše, říká psycholožka o sexuálním zneužívání |
Případy jako ten jeho, které badatelé shromáždili, jsou podle Inga jen „vrchol ledovce“. „Hnutí za práva gayů si musí klást otázku, jakou má odpovědnost za minulost,“ uvádí. Volá též po vyšetření společenské odpovědnosti tehdejšího berlínského vedení.
„Sexuální osvobození mělo pozitivní konotaci,“ přibližuje předsedkyně komise Sabine Andresenová atmosféru doby. „Stinná stránka vývoje“ byla podle ní ignorována a pro děti bylo obtížné dokázat, že jsou jejími oběťmi.
Andresenová vyzývá oběti zneužívání, aby komisi kontaktovaly. Tvrdí, že je třeba dalšího výzkumu způsobů, jejichž prostřednictvím dokázaly „organizované struktury sexuálního násilí“ operovat před nástupem internetu i mimo Berlín.
