„Nedávno jsem se potkal s Jiřím Zídkem, který mi řekl větu, jež mě zasáhla. Říkal: Tu poslední sezonu jsem už hrát neměl. V tu chvíli se to ve mně zlomilo, tahle věta byla asi poslední hřebíček do mé profesionální hráčské kariéry,“ uvedl Landa v rozhovoru pro klubový web. Nově bude nyní pracovat pro basketbalovou federaci jako ústřední trenér mládeže dívek a v Děčíně bude šéftrenérem mládeže.
Poslední dobou jste toho už moc nenahrál. Co se dělo?
Minulou sezonu jsem hrál jen na podzim, pak přišly operace. Vše jsme s lékařem směřovali k tomu, abych byl k dispozici pro play off, jenže pak přišlo ukončení soutěží kvůli covidu a bylo po sezoně.
Jaké zranění vás limitovalo?
Měl jsem vleklé problémy s achillovkami. Chronické záněty, které vyústily v operace obou nohou. Pan doktor Provazník mi obě šlachy vyčistil, ořezal srůsty a nyní se cítím dobře. Můžu zase chodit i běhat.
V letošní sezoně jste ale odehrál za Děčín jen dva zápasy.
Achillovky jsou teď v pořádku, ale nejsou připraveny na to, aby snesly dvoufázové tréninky a dva soutěžní zápasy v týdnu. Už jsem si zkrátka nebyl jist, jestli chci riskovat další případné problémy. Dnes už vím, že moje profesionální hráčská kariéra je u konce. S děčínským klubem jsem se domluvil, že energii a čas, který jsem věnoval A týmu, nasměruji do práce trenéra.
Uvidíme vás tedy ještě někdy v dresu Děčína?
Stát se může cokoliv, obzvlášť v této sezoně. Pandemie covidu tu stále je, v České republice se to nevyvíjí vůbec dobře, takže pokud by se kádr áčka dostal do úzkých, budu k dispozici. Ale už to nebude na plně profesionální úrovni. Chci se samozřejmě udržovat ve formě a rád bych pokračoval s basketbalem ve druhé nejvyšší soutěži v Chomutově, kde jsou jeden dva tréninky týdně a zápas.
Co říkáte dosavadním výkonům Válečníků?
Děčín si v minulých letech sáhl na historická výsledková maxima, má čtyři stříbrné medaile, a tak nějak se počítá s tím, že to bude pořád. Ale momentálně na to není kádr. Nemyslím to nijak zle, tak to prostě je. Máme teď čtyři pět zkušených borců a k nim je devět mladých hráčů, kteří ale mají ještě tři až čtyři roky na to, aby se stali platnými hráči NBL. Víte, kdyby mě viděl současný trenér Tomáš Grepl v jejich věku, určitě by se hodně rozmýšlel, jestli mě do áčka vzít. Mladí hráči jsou ale zapojeni do přípravy, nastupují do zápasů a mají své minuty. To je výborná investice do budoucnosti. Ovšem tým je hrozně mladý, a přestože má potenciál, chybí mu zkušenosti. A to se pak odráží ve špatném čtení hry, vnímání toho, co se děje na hřišti, v pohybu. Hodně chyb vzniká jednoduše z toho, že jsou ve špatný čas na špatném místě. Zkušenosti se nenatrénují, na jejich nabytí je zapotřebí čas.
 |
Jste trenérem mládeže, která ale už hodně dlouho trénovat nesmí. Co o tom soudíte?
Je to strašně těžká situace. Loni v říjnu se uzavřely soutěže i tréninky mládeže, od té doby se nekoná nic. Tedy jeden týden jsme zkusili tréninky s rouškami, ale nešlo to. Zkrátka jsme teď na nule, což je veliká změna, když si uvědomíme, že v normálním režimu měly děti tři až čtyři tréninky týdně, k tomu pak víkendové zápasy. A teď nic. Jen pro srovnání: Polsko a Maďarsko tréninky mládeže umožňují, země Beneluxu zachovaly sport dětí do dvanácti let. U nás neprošel ani pilotní projekt obnovy soutěží mládeže pod kontrolou hygieny a ministerstva zdravotnictví. Zastavili jsme sport, naději na lepší zdraví národa a tvrdě omezili i vzdělávání, naději na lepší budoucnost. Těším se, až se situace uklidní a vrátíme se k tréninkům a výchově dětí.
Jak tu vynucenou pauzu svým svěřencům vyplňujete?
Posíláme dětem elektronicky tréninky, snažíme se dávat jim náměty, co by mohly dělat. V minulých dnech běžela soutěž Hejbni se od ČBF, která nám ještě více oživila komunikaci s hráči. Ale tohle všechno se nedá srovnávat s tréninkem naživo, kde je ohromný výdej energie i pozornosti, jsou tam emoce, děti se potkávají a komunikují spolu.
Co bude takhle dlouhé přerušení znamenat pro mládežnické soutěže?
To se můžeme jen domnívat. Všem svým svěřencům neustále opakuji, že jakákoliv aktivita je skvělá. Jít se na chvíli proběhnout ven - super. Doma si zaposilovat - výborně. Běžky, brusle - bravo. Nechci, aby děti jen seděly doma a koukaly do monitoru či displejů. Chci, aby šly ven, podívaly se po obzoru a rozdýchaly se. Je to všechno samozřejmě nesrovnatelné s tréninkem, ale aspoň něco.
Nečekáte tedy nějaký velký úbytek mladých hráčů?
Věřím, že většina hráčů se k basketbalu vrátí. Že jim basketbal chybí, že jim chybí kamarádi. Také hodně sázím na rodiče, kteří snad chápou, že sport je zapotřebí nejen pro tělo, ale také pro psychiku. Těšíme se na to, až se opatření uvolní a dovolí nám vrátit se do rolí trenérů, protože tím sebereme z ramen rodičů jednu starost. Vždyť dnes je rodič stálou domácí uklízečkou, stálou domácí učitelkou, stálým domácím vychovatelem a stálým domácím výživovým poradcem. A k tomu jsme mu ještě přihodili roli trenéra. Tohle se nedá zvládat! Navíc při standardním režimu nechceme, aby rodič přestupoval z role rodiče do role trenéra. To je věc, které může narušit vazby mezi rodičem a dítětem. Ale teď bohužel tuto úlohu musejí přijmout.
