K úloze mýtů v dějinách  (9.díl)

(p.kuzvart@email.cz)

K úloze mýtů v dějinách (8. díl)

Úskalí společenskovědního zkoumání nejen církevních dějin 

Minulý díl jsme uzavřeli konstatováním, že přínos klášterů v raném středověku k rozvoji kultury a  vzdělanosti v Evropě té doby nelze objektivně ohodnotit a stanovit, a to nejen pro nedostatek pramenů, ale i vzhledem k  nedostatku opravdu seriózního, nestranného, objektivního a faktograficky reprezentativního zkoumání této problematiky nynější vědou. Místo seriózního bádání se i jinak kvalitní badatelé až příliš často uchylují k intuitivním, obecným, paušalizujícím proklamacím esejistického charakteru. Dávají tak průchod svému přesvědčení. Tady jsou ovšem naplno dětmi své doby závislými na dobových ideologicky zabarvených narativech, dobových mainstreamových klišé, a nesdělují tedy výsledek vědeckého poznání, ale daleko spíše vypovídají jaksi nechtěně o duchu naší doby, jejích jednostrannostech a limitech a o svém setrvávání v nich.

Jednou docela rafinovanou pastí, kterou jim a vlastně i nám ostatním dějiny uchystaly, jsou již samotná východiska našeho uvažování. V Evropě jsme, ať chceme nebo nechceme, dědici tradičního křesťanského vidění křesťanstva  jako čehosi z principu ušlechtilého, v raném středověku jednoznačně progresívního, zkulturňujícího nekulturní barbary i proti jejich vůli, ale k jejich prospěchu – a na druhé straně je nám podsouváno křesťanské vidění úhlavních protivníků, tedy pohanů, jako téměř podlidí, neplnohodnotných bytostí zcela zaostalých, nekulturních, hrubých a ovládaných barbarskými pověrami a animálními instinkty. Křesťané se ve středověku opravdu vnímali  jako prokazatelní a zasloužilí spasitelé světa, který je nutno christianizovat i za tu cenu, že budou v krajním případě zmasakrováni úplně všichni pohani. Zbudou přece andělé… Ale tak to do značné míry vidí křesťané (alespoň ti fundamentalističtí a paleokonzervativní – a těch je v Evropě pořád opravdu dost!) dodnes, tak byli totiž vychováni, taková je jejich tradice. Jestli v něčem křesťanství opravdu ovlivnilo kulturní úroveň evropské společnosti, tak právě implantací tohoto apriorně akceptovaného a obecně i v sekulárním prostředí sdíleného jednoznačného pojetí christianizace podle schématu střetu prince Jasoně s princem Drsoněm, abych si vypomohl cimrmanovskou pohádkou. 

Je asi zbytečné zdůrazňovat, že každý černobílý schematismus je zavádějící, neobjektivní a nemá naprosto nic společného s vědeckým chápáním, poznáním a s vědeckými metodami výzkumu, verifikace a vyhodnocení poznatků. Nebezpečný je tento schematismus i tím, že případná zjištěná dobová fakta jsou – aniž bychom se nad tím zamýšleni – prostě bezděky, spontánně interpretována z tohoto  tradičně dominujícího zorného úhlu, Jsou dosazována do jednoduchého předem daného schématu. To je samozřejmě úplně špatně. To nemá s vědeckým přístupem,  nestranným, objektivním hledáním pravdy, s  kritickým nadhledem, s opravdu věcným zkoumáním reality nic společného. Jde jen o zdání, předstírání vědy. (25)

Jsme dědici nenávisti, odsudků a očerňování pohanstva christianizátory

Já si z toho beru průkazný fakt, že jsme v posuzování dějinného pohybu  raného středověku ovlivněni křesťanskou sebeprezentací, jež měla tehdy naprostý monopol a nemohla být a ani nebyla zpochybňována. Pokřesťanšťovatelé s oblibou psali o svých protivnících jednoznačně negativně. A my si toto dědictví dosud neseme s sebou. Můžete z jejich zmínek usuzovat, že pohané (asi ne všichni a nespíš nikoli vždy) konali třeba i lidské oběti. Já proti tomu mohu namítat, že judaismus i křesťanství z této tradice vycházejí – přečtěte si starozákonní příběh o Abrahámu a Izákovi. Co víc, christianizátoři pohany vyvražďovali, někdy docela soustavně a masově. Co je proti tomu ojedinělá nebo občasná lidská oběť, navíc to mohl být klidně válečný zajatec, koho obětovali, tedy člověk, který mohl být zabit a jen vítěz v těch dobách rozhodoval, zda přežije. A co vraždění kacířů a sektářů? Rituální oběť křesťanské ortodoxii! Je to zjevně více nežli souměřitelné. Apriorní protipohanské předpojatosti bychom se měli odnaučit a napříště vyvarovat! 

Všední každodennost údajných šiřitelů kultury a vzdělanosti

Kláštery mužské i ženské musely být strašlivým prostředím, plným abnormalit a tenzí. Společné soužití obou pohlaví a společná výchova potomstva je přirozeným životním stylem a životní náplní všech vyšších hominidů, tedy včetně člověka moderního, tohoto stále jen společensky žijícího kulturního zvířete (“zoon politikon”, jak píše velký Aristoteles). Tady byli ale „hominidní“ jedinci jednoho pohlaví různě generačně rozvrstvení napěchováni do klášterní klauzury, izolováni v typicky „ponorkové“ izolaci  a  podřízeni  přísnému celodennímu řádu nekonečných modliteb a pobožností. 

Prvotní, zakladatelské generace západoevropského monastismu byly určitě velmi silně motivované, šlo o vyselektované skupiny hluboce zapálených křesťanů a všechny potenciální nevýhody a problémy klášterních komunit šly stranou. Hlavní bylo úsilí o uskutečnění mnišských ideálů a jejich duchovního poslání. Jenže prvotní zaujetí časem opadalo, zakladatelské generace včetně charismatických osobností sehrávajících výraznou roli v počátcích mnišských komunit a jejich expanze odešly. Následovala stabilizace komunit i vnitřních pravidel a převládla rutina denního provozu. Noví členové řádového společenstva až nebyli nadšenými a hluboce motivovanými aktivisty víry, ale přicházely osoby urozeného původu, pro které byl klášter prostředkem a jednou fází církevní kariéry, o kterou zpravidla usilovali. Přicházeli samozřejmě i novici z nižších společenských tříd či stavů, pro které v nejistém a brutálním světě raného středověku znamenal klášter relativně spolehlivé celoživotní existenční zajištění. A lze předpokládat, že v rutině klášterního provozu se začaly výrazněji projevovat problémy soužití v mnišských komunitách, spojené s tendencí k rozvolňování původních přísných řeholních pravidel a zesvětšťování života, k úpadku původních zakladatelských ideálů.  

V tomto kontextu si člověk dovede plasticky představit, kolik tu muselo být intrik, nenávisti, podrazáctví a donašečství v honbě za dílčími výhodami nebo povýšením, kolik trapné neupřímnosti a pokrytectví spočívajících v okázalé navenek manifestované zbožnosti, konfrontované s komplikovaným podhoubím mezilidských vztahů, soupeřivostí, intrikánstvím, pomluvami, dominací jedněch a submisivitou druhých, ale nevyhnutelně i homosexuálních či lesbických sklonů a kompenzací potlačovaného, ba záměrně umrtvovaného, nicméně nevykořenitelného lidského pohlavního instinktu. (26) Co všechno muselo být přítomno za klášterními zdmi! Člověk si snadno představí celoživotně frustrované, nenávistné stařeny, sočící jedna proti druhé, vedle toho mladé holky, zcela vyjevené svým vlastním dospíváním a bez milosti vržené do jakéhosi každodenního žentouru modliteb, pobožností a vedle toho šikan a ústrků. Další kategorií byly odevzdané a všemu už přizpůsobené ženy středního věku, které se musely vzdát všeho přirozeného, aby se usídlily natrvalo v nenávistném a prožluklém babinci. Strašné! Některé marginální poznámky, vepsané na okraj klášterních rukopisů a zachované omylem ve starých foliantech s náboženskou tématikou psané v nestřežených chvilkách zjevně mnichy nebo jeptiškami, mluví samy za sebe a dávají tušit, jak to v reálu asi mohlo být a jak to bylo prožíváno. (27)

Čím se kláštery opravdu a především zabývaly vedle duchovního provozu?

Nic dnes nebývá podrobněji slyšet ani vidět ohledně reálného kulturního dopadu expanze toho kterého řádu na našem území a o vývoji jeho působení v tomto území. Mniši a kněží přicházeli zpravidla na dobyté území až jako druhý sled, tedy až po násilných světských christianizátorech – nájezdnících, plenitelích a vyhlazovatelích. Začínali svou aktivitu na dobytém území nebo také v pustině, kterou se ani nevyplácelo vojensky dobývat, když nebylo pořádně koho christianizovat a znevolňovat. 

V raném středověku to byly v západní a střední Evropě dlouho jen mužská a ženská větev benediktinského řádu. Posléze se od konce 11. a začátku 12. století objevují cisterciáci a premonstráti. A později se dostavily i  (převážně městské) žebravé řády, ale jejich model fungování a zaměření jsou odlišné, nerozvíjejí kolonizační aktivity a příliš nás zajímat nebudou. Ostatně doba jejich rozmachu, to je už vrcholný a pozdní středověk. Ještě na počátku novověku vznikají nové, různě specializované řehole, ale to  je tím spíše mimo náš zorný úhel. Nicméně žebraví mniši i členové nových řeholí sehráli výraznou roli v christianizačních a misijních aktivitách provázejících rozvoj evropského kolonialismu 16. – 18. století. 

V raném středověku byly provozovány především řádové christianizační a kolonizační aktivity. Šlo o upevňování křesťanské víry na vojensky dobytém nebo jinak ovládnutém území. Ale takový klášter založený a nadaný majetkem za strany světského zakladatele, tedy  feudála, případně přímo panovníka, měl znamenat jednak základnu církevních aktivit v okolním území, ale někdy navíc také opěrný bod sekulární, politický, tedy v zájmu státu a jeho moci. Kolikrát panovník založil klášter a nadal jej pozemky a usedlými poddanými záměrně právě tak, aby jej včlenil do jinak souvislého feudálního dominia některého mocného šlechtického rodu a zajistil si vliv v území a jeho kontrolu proti těm, kdo by mohli s ústřední vládní mocí soupeřit.

Často  však zprvu šlo hlavně o to, osadit pozvanými kolonisty dosud řídce osídlený kraj porostlý vesměs dosud pralesem a zavést běžný feudální systém, kdy okolní agrární osídlení bylo mocensky podrobeno klášteru a odvádělo mu feudální rentu jako své vrchnosti. Prvé kláštery v Čechách, tedy  Břevnov (benediktini) i ještě starší Svatojiřský klášter (benediktinky) na pražském hradišti byly založeny panovníkem v přímém dosahu knížecího mocenského centra. To byla prvá zakladatelská fáze. Co následovalo, bylo zakládání klášterů nebo jejich podřízených filiací v širším území: Ostrov u Davle (s filiací na Velízi),  Sázava… A pak nastala dodnes zřetelná impozantní vlna zakládání jednoznačně kolonizačních klášterů na počátku vrcholného středověku, kdy se kolonizovalo dál směrem k pohraničním hvozdům. Typicky spíše v okrajových regionech  Čech a Moravy byly založeny benediktinské kláštery v Kladrubech u Stříbra, Broumově a Postoloprtech, kláštery premonstrátů v Teplé,  Chotěšově,  Želivi, Milevsku, v Nové Říši a v Louce u Znojma, dále  cisterciácké  v Sedlci u Kutné Hory, Plasích, Pomuku, Oseku, Tišnově, Vyšším Brodě a Zlaté Koruně. Dnes jde vesměs o mohutné barokní komplexy, ale třeba Teplá hezky ukazuje uprostřed té změti vrcholného baroka celkem velmi pěkně dochovanou románskou baziliku. Podobně Tišnov u Brna. 

Kláštery byly i ohnisky politické moci a místy, kde se provozovala vysoká politika. Zejména opati velkých říšských klášterů dělali říšskou politiku na nejvyšší úrovni. Obdobně tomu na nižší zemské úrovni bylo i v Českých zemích.  Zajímavé by bylo provést přehled dosažitelných poznatků o ekonomickém zázemí klášterů od dob Benedikta z Nursie po vrcholný středověk. Nakolik svou vlastní fyzickou prací přispívali mniši k zabezpečení hospodářské existence řeholního společenství? Nakolik spoléhali na výnos feudální renty? Nakolik ve vlastní režii vedli své agrární (velko)podnikání, poplužní dvory a velkostatky, mlýny, rybníky, pivovary provozované klášterem zaměstnávanou čeledí  –  nebo snad  znevolněným obyvatelstvem z klášterních zboží? 

Poněkud pronikavější analýzu pramenů v tomto směru nelze nahradit téměř výhradním zaměřením pozornosti obecenstva na náboženské artefakty. O čemkoli jiném, než o náboženské agendě a s ní spojených artefaktech se dozvíme hodně málo. Jaké vědecké spisy byly skutečně  opisovány v klášterních skriptoriích? Byly vůbec nějaké takové? Jaké byly inventáře a zaměření klášterních knihoven? Dozvíme se vesměs jen o církevních textech! Netušíme nic o tom, zda a nakolik benediktini, cisterciáci nebo premonstráti přispěli k dalšímu opisování a šíření starověkých textů, překládaných ve Španělsku té doby systematicky z arabských rukopisů a přivážených na kontinent irskými mnichy v rámci jejich misijních aktivit. Byly to věci nesmírně významné pro vědu a její obrození a rozvoj  po staletích strašného úpadku – zejména šlo tehdy o spisy Aristotelovy. Netušíme, nakolik se zde pěstovala tehdy progresivní scholasická učenost, zabývající se i antickým dědictvím a jeho rehabilitací v křesťanském církevním prostředí. 

A také je tu velmi podstatná otázka: jak zakládání klášterů přispívalo v praxi k územní a mocenské konsolidaci raně feudálních státních útvarů? Známe obecné řeči, analýzu dochovaných poznatků v tomto směru ale neznáme. 

Dnešní pokleslá prezentace problematiky

Při tomto mlčení se zvlášť vyjeví obrovská kulturní a intelektuální převaha předchozího imperiálního římského zřízení, kde byly provozovány obrovské veřejné knihovny. Neobsahovaly ubohé jednotky či desítky žárlivě střežených rukopisů, jako v největších pečlivě hlídaných klášterních knihovnách, ale stovky, ba deseti- a statisíce rukopisů ze všech odvětví věd svobodně přístupných každému a zdarma! Tak tomu bylo ve vrcholné antice. Tehdy to bylo samozřejmostí v rámci římského zřízení, kde se  sice trvalo na tom, že římští občané a vojáci musejí vzdávat povinné pocty římským státním ochranným božstvům – ale jinak bylo toto zřízení velmi tolerantní vůči jiným etnikům a náboženstvím i vůči vědeckému bádání a literární tvorbě, pokud samozřejmě nepodvracely státní zřízení. Vrcholná antika byla neuvěřitelně moderní, tolerantní, kulturní a svým způsobem to bylo – na svou dobu – globální zřízení, spočívající na velmi vyspělé zbožní výrobě a rozvinutém i dálkovém obchodu. Samozřejmostí byla vyspělá peněžní směna. A základním politickým principem bylo plnoprávné a rovnoprávné římské občanství, nikoli poddanství.  Ovšem existovalo a bylo masově rozšířeno otroctví. 

Ve srovnání s tím byla a je povrchní adorace středověkých náboženských relikvií, krucifixů, monstrancí, vyzdobených náboženských kodexů a dalších pověrečných rekvizit  neobhajitelná. Jde o podivné dobové fetiše, doklad o uctívání pouhých zástupných rekvizit v rámci degradace původní víry v abstraktní, všeobjímající a tajemné božství, jež dává smysl světu i lidskému údělu. Jde o doklady ústupu od původní, intelektuálně, morálně i emocionálně náročné víry, jež degradovala jakoby zpátky do polyteismu a pohanství právě rozvíjením  víry v moc pochybných relikvií, hmotných zástupných předmětů, uctívání těchto ubohých rekvizit a redukci zbožnosti v okázalé slavení a uctívání věcných fetišů. Jak primitivní! Jaká degradace původní úctyhodně založené, osvobozující, ale intelektuálně a duchovně náročné víry!  (A to – prosím pěkně – píšu jako zapřisáhlý ateista marxistické orientace!)

Jak strašný kulturní propad vesměs prožila západoevropská kulturní oblast po zániku Římské říše! Dokonce ještě 4 – 7 staletí po jejím rozpadu zde vznikají kláštery jako ohniska ne snad ani tak vzdělanosti, jako spíše v prvé řadě dogmatické a degenerované křesťanské pověrečnosti. University byly tehdy v samých počátcích a byly pochopitelně rovněž pod církevní kontrolou a kralovala na nich v prvé řadě katolická teologie. Místo klasické antické náboženské tolerance vládlo primitivní, povinné dogmatické jedinověří. Jen velmi ztěžka byli  tolerováni Židé, čas od času vraždění a olupovaní v opakujících se pogromech. Jen velmi těžce byli tolerováni Muslimové, Saracéni, byť s výjimkou Iberského poloostrova tu byli vždy spíše jen jako cestující poslové, diplomaté nebo obchodníci – a ostatně jejich kultura v těch dobách byla v mnohém na podstatně vyšší úrovni. Jejich přístup k antické učenosti byl za raného středověku tolerantní a vstřícný. Západní Evropa byla v tomto směru dlouhá staletí beznadějně pozadu. 

A co si budeme nalhávat – i taková jedinečná památka, jakou je Kodex vyšehradský, velmi kvalitní produkt kteréhosi klášterního skriptoria, je z uměleckého hlediska docela zhrublou a úpadkovou záležitostí. Figurální motivy jsou hodně primitivní, po troše zácviku by toto svedl zplodit kde kdo. Vzpomeňme pro srovnání na nádherné mozaiky i fresky z Pompejí, ale dokonce  i z Ravenny počátku 6. století. (28) A  což teprve  dochované kulturní poklady někdejší  Konstantinopole! A pokud jde o ornamentální výzdobu, pak je nutno vzpomenout vedle soudobého arabského umění i staré klášterní produkce irských mnichů ze 6. – 7. století. To vše  bylo daleko kvalitnější. Kulturní propad evropského Západu je zjevný i v těchto ohledech. A pokud jde o pokročilou metalurgii té doby, ta byla ke škodě věci využívána na honosnou výzdobu relikviářů, soch a bohoslužebné náčiní. K industriálnímu využití nic – to se pomalu měnilo patrně až ve 13. století, v prvé vlně mechanizace technologických procesů (mlýny, hamry, čerpání vody z dolů). Ale s tím neměli mniši celkem nic společného. Daleko zajímavější než benediktinské kláštery byly v té době  kočovné cisterciácké stavební hutě, jež cestovaly Evropou a za nimi zůstávaly perly nové architektury, dovážené přímo z tehdy špičkové  Francie. Řádové hutě  razily cestu technickému a uměleckému pokroku. 

Kapitola postupného překonávání strašného kulturního propadu po zániku Západořímské říše je zajímavá, ba strhující. Její zkoumání může mnohé objasnit, ale obdivně adorovat zrovna náboženské řády v době raného – vrcholného středověku je tak trochu mimo realitu. Je to skoro jako marxisticko-leninské poučky v rámci historického materialismu, který jsme se museli svého času povinně dřít na státnice za starého režimu. Ze zácpy pak se stal náhle polistopadový průjem. Žádná moudrost s kritickým nadhledem se neukázala, stále jen dobová móda – tak anebo právě opačně! Čert aby to vzal!

(pokračování příště)

Poznámky a odkazy: 

(25) Dovolím si tu prezentovat svou domněnku, svůj dohad a odhad, že na tyhle neblahé konce našeho úsilí o poznání neměla  vliv pouze výměna jednoho schematického a doktrinálně deformovaného přístupu za jiný, opačný proběhnuvší před třiceti léty, ale i způsob dobově daného výběru nových výzkumníků pro společenskovědní oblast za pozdního reálného socialismu. Společenské vědy patřily do zvlášť přísně sledované, politicky střežené a kontrolované ideologické sféry. Tady nemohli studovat, dělat vědecké aspirantury a následné vědecké kariéry (byť třeba na medievalistice) kádrově závadoví lidé, ale jen ti, kteří prošli kádrovým sítem, kdo zpravidla pochopili pravidla tehdejší hry a přizpůsobili se jim.  Často již zamlada vstoupili do strany nebo jinak signalizovali pravověrnost a loajalitu.

Tehdy studující vědecký dorost dnes prožívá vyvrcholení profesní kariéry a určuje do značné míry díky svému renomé získanému absolvováním profesní či akademické kariéry většinový, převládající dobový společenskovědní narativ. Už v mládí se naučili přizpůsobivosti a konformismu. Poté prošli po listopadu 1989 změnou ideologických východisek, což  dík jejich vypěstované přizpůsobivosti nebyl problém, stejnak předtím respektování závazných marxisticko-leninských východisek spíše jen předstírali, aby mohli studovat a dělat to, co chtěli. Při té změně se jim většinou určitě ulevilo. Ale ona přizpůsobivost, konformismus, cit pro neopouštění pohodlného, nerizikového dobového mainstreamu, to v nich samozřejmě zůstalo a bylo účastno při jejich další profesní kariéře. Ovlivnilo ji to a určovalo klima ve sféře společenskovědního výzkumu. 

Proto tu dnes nemáme vlastně žádné opravdu výrazné osobnosti, jež by neohroženě a směle přinesly nové pohledy na zkoumanou problematiku, proto je naše společenskovědní sféra většinově jen béčkovým odvarem západní universitní společenskovědní produkce,  proto jsme v této sféře většinou jen málo intelektuálně originální provincií.  I toto podle mého odhadu přispělo k převládajícímu soudobému  narativu v historickém i kunsthistorickém výzkumu, ve vývoji těchto věd. 

Dnešní starce mého věku a ještě o generaci věkovitější generaci si dovoluji takto soudit, když je i jejich chování a produkci víceméně padesát let sleduji.  Mladší dorost si ale nedovolím posuzovat. Obávám se však – podle svých spíše ojedinělých zkušeností –  že zatím rovněž předvádí spíše pohodlnou, konformistickou přizpůsobivost vedoucí k poklidné a zajištěné profesní kariéře. Vůbec si nedovolím posuzovat charakter a kvalitu západní, většinou universitní společenskovědní výzkumné produkce. Bude určitě nejen bohatší a originálnější, ale i různorodější než u nás. 

Ovšem ono není taky všechno zlato, co se třpytí. Nad pěstováním skutečné vědy mívá převahu předstírání vědeckosti a pouhé klopotné nové kompilování ze starých kompilací, intelektuálně i morálně podměrečná společenskovědní šmíra, dalo by se říci. Ale tak to bylo a je do jisté míry vždy a ve všem. Vedle nebetyčných horských masivů intelektuální originality a smělých výbojů jsou tu a vždy i byly bažiny prostřednosti a podměrečnosti. Těch prvých bývá pomálu, na rozdíl od těch druhých, kterých je většinou požehnaně, až moc!  

(26) Nutnost náhradního vybití potlačovaných pohlavních pudů je ostatně dodnes zřejmě hlavní příčinou opakující se poměrně časté mravnostní delikvence u římskokatolického kléru, pro který je stále ještě závazný celibát. Žádná nadměrná přitažlivost kněžského povolání pro různé sexuální devianty nejspíš neexistuje. Naproti tomu existují poměrně četné případy nedovolených pohlavních aktivit duchovních vůči nezletilým. Jde podle všeho o nevyhnutelný důsledek ostudného a zbytečného udržování biologicky i sociálně naprosto nesmyslné povinnosti úplné pohlavní zdrženlivosti. Bez zrušení této povinnosti nejspíš nelze nijak výrazněji snížit četnost takových deviantních praktik mezi katolickým kněžstvem. Samozřejmě, že nemá smysl celibát zakazovat (v případě mnichů a jeptišek je ovšem důvod, aby byl nadále závaznou součástí řeholí), ale u světského katolického  kněžstva je nevyhnutelné jej učinit dobrovolným, tedy předmětem svobodné individuální volby.

Důvody zrušení povinnosti celibátu nejsou ovšem zdaleka jen biologické a sociální, ale i věroučné: Dávno je již překonán ještě v základu antický filosofický koncept gnostického dualismu uplatnivšího se i v křesťanské doktrinalitě, který vnímal lidskou tělesnost v protikladu k lidské duchovnosti. Sexualita byla chápána jako důsledku biblického prvotního hříchu, tudíž běžné lidské sexuální praktiky byly považovány za cosi apriorně hříšného.  

(27)  “Patrně někdy ve 12. století si do drahocenného rukopisu dělala jakási zbožná řeholnice poznámky navýsost odborné a odlehlé přitom od teologie. Jsou útěšnou maličkostí, jež jako by proteplovala studený obraz klášterního života. Neboť neznámá jeptiška česky zaznamenávala poznatky o svých vyučujících v mnišské kutně: “Aldík krásen jako anjelík, jenž u blátě se válé”. Anebo: “Lector Vituz je krásný zkurvy syn.”   Jak vidno, jadrnost češtině nescházela nikdy” (citováno z: Hora-Hořejš Petr” Toulky českou minulostí”, První díl, Baronet 1995, str. 264).

Je zajímavé, že v těchto případech velmi neformálních marginálních poznámek a vpisků jde o jedny z úplně prvních česky psaných textů, jež se nám dochovaly.

(28)  V italské Ravenně mělo centrum italské ostrogótské království, vzniknuvší na přelomu 5. a 6. století pod vládou Theodoricha Amaly, řečeného Veliký (453 – 526  n.l.). Uvedený zakladatel této barbarské říše v mládí jako rukojmí pobýval nuceně v Konstantinopoli, kde se mu dostalo značného vzdělání. Jako  romanizovaný barbar následně ve svém státě programově navazoval na pozdně antickou římskou tradici. Ač sám arián, tak jako celá ostrogótská vládnoucí vrstva, přesto respektoval katolickou víru dosavadního italského obyvatelstva. Respektoval i antický římský senát a usiloval o romanizaci Gótů. Za jeho vlády se rozvíjela literatura, výtvarné umění i architektura. Světoznámé jsou nádherné ravennské mozaiky z té doby (chrám San Vitale) a také díla tamního tehdejšího filosofa Boëthia. 

Je vidět, že kulturní pokles po zániku Západořímské říše byl různě rychlý a různě hluboký. Tam, kde se zachoval a dále rozvíjel odkaz pozdně antické kultury, byl propad zřetelně slabší a milosrdnější, méně ničivý. 

Při přípravě tohoto dílu byly využity rovněž tyto prameny:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Theodorich_Velik%C3%BD https://cs.wikipedia.org/wiki/Ran%C3%BD_st%C5%99edov%C4%9Bk  https://www.zones.sk/studentske-prace/dejepis/1452-rany-stredovek-barbarske-staty-cirkev-a-papezstvi-krizove-vypravy/
https://cs.wikipedia.org/wiki/K%C5%99es%C5%A5ansk%C3%A9_mni%C5%A1stv%C3%AD https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%A1d_svat%C3%A9ho_Benedikta  https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%A1d_premonstr%C3%A1tsk%C3%BDch_%C5%99eholn%C3%ADch_kanovn%C3%ADk%C5%AF   https://cs.wikipedia.org/wiki/Cisterci%C3%A1ck%C3%BD_%C5%99%C3%A1d   https://cs.wikipedia.org/wiki/Iroskotsk%C3%A1_misie

Ilustrace: Jan Kadubec