STARÁ ŠUMAVA: Teskná píseň Šumavy
“Jest jedno, ať svit vycházejícího nebo zapadajícího slunce zlatí oblohu, vroubí lemem různobarevného světla hory, lesy, skalní temena i stráně; ať vystupují hromonosné mraky, příšerně hrozivé, plné majestátnosti; ať valí se ohromné kotouče co mléko bílé mlhy; jest to jedno pravím; máš-li srdce citlivé, duši velebnosti přírody otevřenou, vnímavou pro krásu její, staneš v němém úžasu, budeš se klanět Tvůrci a jeho dílům; vzdáš hold svůj naší staré Šumavě, vydají ohlas struny srdce tvého; i příšerný její ráz, jevící se hlavně za pochmurného počasí, dojme tě, jako dojímá smutná píseň; budeš se těžko loučiti s pohledem na hory naše a přicházeti budou chvíle, kdy vzdálen od ní po ní zatoužíš.”
(Karel Klostermann)
Na krásné Šumavě,
tam víska je malá
a už po dlouhý čas
stojí opuštěná.
Však přece vzpomínka
zůstala v mém srdci,
že já na Šumavu
zapomenout nechci.
Vždyť tam na Šumavě
kolébka má stála,
v krásné, zelené Šumavěnce.
Můj drahý tatíček,
ten na to vždycky dbal,
abych tu Šumavu
navždycky miloval.
Jak milo, útulno
v té malé dědince
nevyměnil bych ji
ani za tisíce.
Vždyť tam na Šumavě
kolébka má stála,
v krásné, zelené Šumavěnce.
Ach Bože, Bože můj,
kdy spatřím domov svůj,
tu zlatou Vltavu,
zelenou Šumavu.
Až já půjdu nazpět,
radostí zapláči,
pozdrav teď Šumavě
zdaleka poslat chci.
Vždyť tam na Šumavě
kolébka má stála,
v krásné, zelené Šumavěnce.
K Šumavě neodmyslitelně patří několik šumavských písní. Asi nejznámější z nich je ,,šumavská hymna” od zdejšího rodáka Andrease Hartauera, která nese název Tief drin im Bohmerwald – Tam na krásné Šumavě. Stále přežívá a spojuje všechny přátele Šumavy a šumavské rodáky. Šumavská hymna patří k srdečním záležitostem, jako by v ní bylo slyšet šumění lesů, bublání potůčků a švitoření ptáčků. I když Šumava byla a je nelehkým místem pro život, pro nás, zdejší obyvatele. Hymna je po mnoho let zpívána na obou stranách hranice, melodie zní večer při posezení v hospůdce i na šumavských hřbitovech jako píseň posledního rozloučení.
Kdo byl její autor Andreas Hartauer? Básník, muzikant a sklář, který se dne 28.11.1839 narodil ve Staré huti u Kůsova v rodině skláře A. Hartauera jako jeden z osmi dětí. Jeho matka Gattermayerová pocházela také ze známého rodu sklářů Gattermayerů z Kůsova. Sklářská Huť, na tzv. voldřichovském hospodářství č.p.1, kde se Andreas nejspíše narodil, byla založena roku 1788 stašským rychtářem Matějem Grabmüllerem, zvaným Bláha. Nějaký čas také bydlel ve Zlaté Studni (Goldbrunn) a navštěvoval školu v Horské Kvildě. Dnes je jen křižovatkou turistických tras, kdysi zde ale stávala osada poprvé připomínaná roku 1799. Vznikla okolo sklářské huti, kterou vybudovalo město Kašperské Hory, a tvořily ji převážně dělnické domky. Počet obyvatel rychle rostl a do roku 1843 se zvýšil až na 138. Podobně, jako mnozí další z této oblasti, i on se vyučil sklářem. Mladý Hartauer se naučil sklo foukat, ale i malovat. Ze Zlaté Studny odešel do Lenory, kde hrál ve sklářské kapele a záhy se stal jejím kapelníkem. Po otcově smrti roku 1854 ale Šumavu opustil a vydal se na zkušenou na sever Čech. Usadil se v Josefově u Nového Boru, kde začal pracovat jako malíř skla. Ve volném čase se věnoval hudbě, která byla jeho velkým koníčkem. Rád zpíval, hrál na kytaru i citeru a vedl dokonce místní pěvecký sbor Fröhliche Sänger (Veselí pěvci).
Roku 1865 se oženil s Annou Oppitzovou, dcerou chalupníka ze sousedního Sloupu. Manželství ale zůstalo bezdětné a ani práce Hartauera příliš netěšila. Začalo se mu stýskat po rodném kraji, roku 1870 proto napsal píseň Tam na krásné Šumavě, ve které na milovaná místa vzpomínal. S hudební stránkou mu pomohli Karel Hoschna, Maxmilián Schmid a Julius Pleschinger. Hotová skladba byla původně určená jen několika známým, díky dřevorubcům a vandrovním sklářům se ale brzy rozšířila. Dostala se do šumavských škol a roku 1902 dokonce až do Ameriky, kam ji dovezli emigranti. Stala se neoficiální šumavskou hymnou a dodnes patří ke klasice české a německé dechové hudby. Na tomto úspěchu ale Hartauer nic nevydělal. Jeho finanční situace se naopak zhoršovala a roku 1883 musel severní Čechy opustit.
Rozhodl se zkusit štěstí v rakouském Sankt Pöltenu, vzdáleném zhruba padesát kilometrů západně od Vídně, a štěstí mu zpočátku přálo. Malířskou živnost brzy rozšířil na samostatné podnikání, založil vlastní sklářskou dílnu s malírnou a začal obchodovat i s tehdy žádaným porcelánem. Vydělal první větší peníze a na Daniel-Gran-Strasse si dokonce koupil měšťanský dům, úspěch ale netrval dlouho. Firma se kvůli špatnému hospodaření po několika letech propadla do ztráty a po roce 1900 zanikla. Hartauer se znovu ocitl na mizině a poslední léta prožil v ústraní. Nenapsal už ani žádnou další píseň a roku 1915 v Sankt Pöltenu, daleko od milované Šumavy, ve věku sedmdesáti šesti let zemřel.
Jeho hudební dílo ale nezapadlo. Zabýval se jím profesor Rudolf Kubitschek, který o Hartauerovi napsal monografii, rozhlasovou hru a přišel také s myšlenkou odhalit tomuto šumavskému vlastenci důstojný pomník. Spojence našel v tehdejším spolumajiteli lenorské sklárny Siegfriedu Kralikovi, s nímž roku 1936 založil „Přípravný výbor pro odhalení pomníku“. Návrhem byl pověřen profesor Ernst Blumentritt z Českých Budějovic, vytvořil jej kamenický mistr Kurt Leipert z Vimperka. Otázkou byla pouze lokalita, kam pomník umístit. Členové výboru nakonec vybrali místo více než symbolické, přímo nad Lenorou s okolním panoramatem šumavských lesů. Pomník, slavnostně odhalený v červenci 1937, nesl nápis: „Dem Andenken des Glasmachers Andreas Hartauer, der der Welt das Lied Tief drin im Böhmerwald geschenkt hat“ (Na památku skláře Andrease Hartauera, který dal světu píseň Tam na krásné Šumavě).
Ohlas akce byl tehdy nejen mezi místními obyvateli velký. Na slavnost se dostavilo onoho červencového víkendu na 6000 lidí a referovaly o ní tisk i rozhlas. Pražský německý rozhlas přenášel nejen celý průběh lenorské slavnosti, nýbrž vysílal znovu Kubitschekovu už v roce 1935 poprvé uvedenou rozhlasovou hru „Tief drin im Böhmerwald“. Ta byla pro slavnost odhalení znovu nastudována a vysílána v této podobě nejprve v sobotu 24. července v 18.10 hod., podruhé pak po přímém přenosu slavnosti v neděli 25. července v 17.35 hod. Rozhlasová hra byla nastudována pod vedením Hanse Multerera. Vimperský hudební skladatel Herbert Wilhelm usedl u klavíru a harmonia. Posluchačům byla s dojemnou působivostí představena životní pouť Andrease Hartauera. Vimperská spisovatelka, v Praze žijící Ernestine Tutzingerová napsala už k premiéře hry v roce 1935: „My Šumavani jsme tu povýšili a já myslím, že za to máme co děkovat Hansi Multererovi, který ukázal přechytřelým Pražákům, jak ti šumavští hňupi taky cosi umějí.“
K samotnému průběhu kusu táž autorka poznamenala: „Když ale zazní naše milovaná šumavská hymna, zpívaná krásným plným a měkkým hlasem pana Matausche – ne v obvyklém nápěvu, nýbrž v té původní své verzi – tu člověk nábožně ztichne, jako by seděl v nějakém osamělém lesním kostelíku. Ta melodie vytryskla ze srdce obtěžkaného steskem a samotou… Ten jiný nápěv má v sobě přesto cosi spíše zjasnělého, sebevědomého, snad dokonce trochu majestátního a ve druhém obraze je zahrán opravdu krásně… Otřesně působí třetí obraz. Tady autor vrostl až do hluboce lidského pochopení vně své role jednoho ze šumavských spisovatelů. Scéna, v níž je teď zchudlý už zase Hartauer nesen ke hrobu a v pozadí slyšíme zároveň… doslova bezduše na kolovrátek hrát jeho nesmrtelnou píseň… musí na každého… učinit hluboký dojem.“ Tutzingerová chválí výrazové umění mluvčích rozhlasových rolí a shrnuje: „Věnec, který položili autor, režisér a spoluúčinkující Andreasi Hartauerovi na hrob, byla uvita z divukrásného, pravého šumavského kvítí.“ Poněvadž uvedení z roku 1937 se odehrálo s týmiž herci a za téže režie, můžeme slova Tutzingerové, věnovaná premiéře v roce 1935, snadno přenést na ně.
Tief drin im Böhmerwald,
Da ist mein Heimatort,
Es ist gar lang schon her,
Dass ich von dort bin fort.
Doch die Erinnerung,
Die bleibt mir stets gewiss,
Dass ich den Böhmerwald
Gar nie vergiss!
Das war im Böhmerwald,
Wo meine Wiege stand,
Im schönen, grünen Böhmerwald.
O sel’ge Kinderzeit,
Kehr einmal noch zurück,
Wo spielend ich genoss
der allerhöchste Glück,
Wo ich am Vaterhaus
Auf grünen Wiese stand
Und weithin schaute auf
Mein Heimatland.
Das war im Böhmerwald,
Wo meine Wiege stand,
Im schönen, grünen Böhmerwald.
Nur einmal noch, o Herr,
Lass mich die Heimat seh’n;
Den schönen Böhmerwald,
Die Täler und die Höh’n;
Dann scheid ich gern von hier
Und rufe freudig aus:
Behüt’ Gott Böhmerwald,
Ich geh nach Haus!
Das war im Böhmerwald,
Wo meine Wiege stand,
Im schönen, grünen Böhmerwald.
Zdroj: Ferdinand Valenta: Tenkrát na Šumavě, Českobudějovické listy Dr. Rudolf Kubitschek, rukopis rozhlasové hry „Tief drin im Böhmerwald!. Ernestine Tutzingerová: Zwei Böhmerwaldhörspiele. In: Südböhmische Volkszeitung a také Budweiser Zeitung (dtto) 1. 9. 1935.
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora