Foto jotoler, Pixabay
Když v půlce března loňského roku vznesli dva bývalí šéfové České národní banky Zdeněk Tůma a Mojmír Hampl otázku, jestli necháme v zájmu ochrany života umřít celou českou ekonomiku, vzbudilo jejich morbidní uvažování vlnu odporu a pohoršení. „Máme značné pochyby o tom, že rizika koronaviru jsou opravdu tak velká, aby vládu opravňovala k tak významným zásahům a vynaložení takových finančních prostředků bez diskuse a časového omezení,“ psali tehdy Tůma s Hamplem. Takový přístup se zdál šokující. Podobně jako Tůma s Hamplem mluvil ale i prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý, když se o home office vyjadřoval jako o placené dovolené a navrhoval rozvolnění „i za cenu většího počtu nemocných“.
Pandemie naplno odhalila, jak bezohledně se nakládá s lidmi z pracující třídy. Místo reálných lidí jsou to čísla, předurčená k údržbě českého HDP za každou cenu. Na rozdíl od „Česka A“ nemá „béčko“ společenské zastání.
Vědomí, že nemocní lidé zdravou ekonomiku nikdy nezajistí, ve společnosti a částečně i v politice na počátku pandemie převládalo. I tak se ale během první jarní vlny na lidi pracující ve velkých provozech zapomnělo. „Kola ekonomiky se musí točit dál,“ zněla univerzální výmluva vlády v době, kdy tvrdá opatření zaváděla všude, jen ne tam, kde zůstala největší koncentrace lidí: ve fabrikách, v dolech, ve skladech a dalších odvětvích průmyslu, kde dnes pracuje více než 1,3 milionu lidí. Kromě toho, že se pracující vystavovali nebezpečné nákaze, mělo přehlížení lidí v průmyslu ještě jeden nezanedbatelný efekt, a sice další štěpení společnosti na dva typy lidí: na ty potřebné, kteří můžou a mají chodit na home office, a ty nahraditelné, kteří sice „roztáčejí kola“, ale to může koneckonců dělat kdekdo – tak proč se o ty druhé vůbec zajímat.
Kapitalismus a Vladimír Dlouhý můžou za vaše ztracené životy
Přesně rok od vypuknutí pandemie v Česku je situace u nás nejhorší za celou dobu. Populistická vláda, která se řídí názory lidí na Facebooku, fakticky nevládne. Odpovědnost se ze sebe snaží setřást jak premiér Babiš, tak ministr Blatný a na tiskových konferencích už sotva skládají slova do jednotlivých vět. Místo vlády máme její atrapu. Za pár dní tak bude Česko smutným rekordmanem: budeme mít nejvíc mrtvých v poměru k počtu obyvatel. Tento šílený fakt jako by už nikoho ani nevyváděl z míry. Nechali jsme vymřít celý Beroun, ale nikdo za to nemůže. S tím, jak si vláda myje ruce, budou počty mrtvých přibývat. Denně přitom přichází o život více než 150 lidí. K drtivé většině nakažení dochází právě na pracovištích, která se však – především kvůli usilovné práci průmyslové lobby a České hospodářské komory – nedaří už rok uzavřít. Místo toho se několik měsíců pohybujeme v jakémsi pololockdownu, který pro jeho absurdní povahu dodržuje stále méně lidí a vyčerpání a zoufalství se začíná projevovat i u těch, kteří se doteď snažili chovat maximálně zodpovědně. I ti si nyní kladou otázku, proč vlastně mají být solidární a s kým, když to základní – počty nakažených v práci – se pořád nemění.
Ano, restrikce se sice zpřísňují úplně všude a lidé jsou nuceni starat se už i o děti, které nově nechodí ani do mateřských školek, nesmějí sportovat dál než kilometr od bydliště, už víc než rok jsou zavřené služby a restaurace a nově je tu i zákaz cestování mezi okresy. To všechno by možná i dávalo smysl, kdyby se spolu s tvrdšími opatřeními zavedlo to hlavní: omezení kontaktů v zaměstnání a důsledná finanční kompenzace, aby nakažení zůstávali doma, nebáli se trasování a nahlašovali své kontakty bez strachu z toho, že je to ekonomicky poškodí. Mezitím, než čísla klesnou, má smysl co nejvíc a co nejrychleji očkovat a testy, které ministr Havlíček navrhnul jako nepovinné, by naopak měly být povinné a proplácené kdykoliv, nejen jednou týdně. To všechno víme už dlouho. Přesto to vláda ignoruje a znovu přichází se svou verzí kapitalistické dystopie, která obnažuje základy České republiky v její plné nahotě: jsme montovna bez jakékoliv přidané hodnoty, fungující na vykořisťování zaměstnanců, levné a opovrhované práci a porušování pracovních podmínek. Jsme periferií v poušti globálního kapitalismu. A ani koronavirus na tom nic nezměnil.
Do práce a domů
K tvrdému lockdownu aspoň na čtrnáct dní vyzývají všichni relevantní odborníci. O ochranu pracujících žádají i odbory. Namísto toho ale vláda dál poslouchá Vladimíra Dlouhého a jeho „experty“, pro které jsou (a vždycky byly) lidské životy druhořadé. Na prvním místě u nich dlouhodobě stojí „ekonomika“, což znamená jediné: zájmy průmyslového a podnikatelského lobby, které dnes hájí doslova přes mrtvoly. Koronavirus tak osvětlil obří míru asymetrie, kterou je česká společnost protkaná: těm chudším je neustále předhazováno, že opatření „stejně nedodržují“, přičemž jsou ale nuceni dál chodit do práce a absurdně se bát, že nákaza je dostane na sociální dno, nebo v některých případech do nemocnice a možná i do hrobu. Průmyslníci se předhánějí v tom, kdo směrem k dělníkům pronese větší nehoráznost. „My zavřeme, ale lidé si budou dělat párty, bude se pít po garážích, dojde k nekontrolovanému přenosu v ještě větší míře než ve fabrikách,“ rozčiluje se třeba Jan Rafaj, viceprezident Svazu průmyslu a šéf realitní firmy Heimstaden Czech (největší vlastník nájemního bydlení v Česku včetně čtyřiceti tisíc bytů bývalého OKD). Ekonomizující diskurz, který Česku vládne posledních třicet let, nás v pandemii doběhl v absurdní podobě, ale myslet si, že by současné chování jakkoliv vybočovalo z minulých standardů, by bylo naivní. Zisk se tu nad lidské životy staví dlouhodobě, tak proč dělat výjimku zrovna během nějaké smrtící pandemie.
Na debaty o tom, jestli má přednost ekonomika, nebo lidské životy, tak (už zase) dostáváme jasnou odpověď: jasně že ekonomika, respektive jedna její část – průmysl. Podobně jako Dlouhý je na tom i prezident Svazu průmyslu a dopravy, podnikatel Jaroslav Hanák, který v České televizi sice prohlásil „Jsem pro tvrdý lockdown“, ale vzápětí dodal, jak si ho představuje: „Aby lidé jezdili jen do práce a domů.“ Hanák si asi nevšiml, že přesně to dělají lidé v továrnách a velkých provozech už celý rok – nemají totiž i kvůli jeho přičinění na výběr.
Když před časem Jan Blatný de facto vyhlásil vládní rezignaci na boj s pandemií a řekl nám všem, že odteď máme bojovat každý za sebe, část lidí souhlasila. Většinou to byli ti, kterých se pandemie nijak výrazně nedotkla, a kteří si mohli dovolit omezit své kontakty, přestat chodit do práce a těžkou situaci zvládat i díky vlastnímu odpovědnému, chování. Jenže víc než milion tři sta tisíc lidí pracuje v průmyslu a chodí z práce domů, kde se pak nákaza může šířit domácnostmi. Jak mají tito lidé vyhlásit „osobní lockdown“ a nepřijít přitom o práci? Co mají dělat ve chvíli, kdy jejich nízké mzdy v montovnách už tak nestačí na normální život, a v případě, že se nakazí nebo s nakaženým přijdou do kontaktu, dostanou pouhých 60 procent mzdy nebo platu? Jak se dá realizovat osobní zodpovědné chování, když ani po roce továrny netestují, řada z nich nenabízí ani tolik potřebné základní ochranné pomůcky a v některých provozech, jako jsou doly, nelze už z principu dodržovat opatření?
Tohle je třídní problém
„Ať si sfárají, ať si to zkusí, jaké to je. Myslím, že děláme dobrou práci,“ vysvětluje v jednom z dílů mé dokumentární série Život během pandemie horník Honza. „Ale my jsme pro ně jen šmudly,“ dodává znechuceně, když se bavíme o politice. Mimoděk se mu tak podařilo vyjádřit pocity řady lidí, kteří už rok chodí do práce, zatímco kolem zuří pandemie, a pro které je strach z nákazy, ze ztráty práce nebo „jen“ propadu příjmu každodenní realitou. Žádné jednotýdenní nepovinné testování zaměstnanců na tom nic nemění, smysl by mělo jen uzavření průmyslových provozů doprovázené stoprocentní náhradou mezd, jinak čísla nezačnou klesat tak, jak je potřeba, a koronavirus bude dál zabíjet.
Jestli ještě něco pandemie koronaviru odhalila naplno, je to způsob, jak bezohledně se nakládá s lidmi z pracující třídy. Místo reálných lidí jsou to čísla, předurčená k údržbě českého HDP za každou cenu. V individualizované společnosti nemá hlas „těch druhých“ dostatečnou sílu a na rozdíl od „Česka A“ nemá „béčko“ politické, lobbistické ani společenské zastání. Proto je nutné vzkřísit apely kolektivity, solidarity a spolupráce, které jsou pro zvládnutí pandemie naprosto klíčové. 1,3 milionu lidí je dnes každodenně vystavováno vážnému ohrožení. Jejich pracoviště jednoduše nejsou bezpečným prostředím pro výkon povolání. Vzhledem k tomu, že si to politické elity neuvědomují, má smysl začít uvažovat o generální stávce. I proto, že Česká republika od roku 1989 nečelila tak hluboké institucionální, politické i společenské krizi, jejíž následky mohou být mnohem horší, než si dnes umíme představit.
Zaměstnanci velkých provozů nejsou lidmi druhé kategorie, jejich zdraví nesmí být položeno na oltář zisku – obzvlášť nesmyslného v situaci, kdy stovky tisíc lidí přišly o své blízké, zaměstnanci nemocnic upadají do depresivních měsíců plných naprostého přetížení, a kdy se už půl roku v kuse nedaří změnit tragickou trajektorii pandemie v Česku směrem k menšímu počtu nemocných. Podnikatelská lobby v čele s největšími hráči českého průmyslu už nám ukázala, že na životech lidí v Česku jim nezáleží. Je na čase, aby odbory ukázaly pravý opak: jasně se za pracující postavily a hájily jejich zájmy, včetně ochrany zdraví, se stejnou zarputilostí, s jakou vláda tyto lidi ignoruje. Je to bezpochyby extrémně náročná výzva, ale jen takto radikálním krokem se může pomoci nejen lidem v průmyslu jako takovém, ale i nám ostatním k rychlejšímu návratu k jakž takž normálnímu životu. Řešení pandemie by nemělo dál zůstávat v rukou těch, kteří s lidskými životy nakládají instrumentálně a bezohledně. Už rok totiž dokazují, že jim o zvládnutí pandemie vlastně ani nejde.
Autorka je redaktorkou Alarmu