Za Reinera, Oplatka a Šedou v Bronxu můžu já!

Publikujeme reakci Matěje Hollana, bývalého náměstka pro kulturu a sociální oblast, na komentář Barbory Bažantové Umění gentrifikace na příkladu brněnského Cejlu, jenž se kriticky vyjádřil k aktuálním uměleckým projektům v této městské čtvrti.

Za Reinera, Oplatka a Šedou v Bronxu můžu já!

„Jsem rád, když se o umění mluví, klidně i negativně, negativní reklama je přece taky reklama.” Něčím takovým by určitě šlo článek Barbory Bažantové odbýt, mávnout nad ním rukou a jít zas dál. Však příště zas někde vyjde jiný a beztak to „nikoho nezajímá”. Ale po opakovaném přečtení si říkám, že si reakci zaslouží.

Nejprve čistě „místopisně”. Bronx-Brnox není nápad umělkyně Kateřiny Šedé a ona tuto přesmyčku nevytvořila „v asociaci na nejdivočejší newyorskou čtvrť osmdesátých let”. Termín Bronx se ve spojení s největší českou sociálně vyloučenou lokalitou (dle studií sociologa Ivana Gabala a jeho týmu) používá desítky let. Určitě s tím lze akademicky nesouhlasit, stejně jako že se říká prostoru před pražským nádražím Sherwood, ale to je tak všechno. Když řeknete v Brně Bronx, všichni ví, kde to je. Šedá neudělala nic jiného, než že prolnula tento historicky zažitý název pro lokalitu s jménem města Brna a tím ho aktualizovala.

Dalo by se nad tím mávnout rukou, ale jelikož to evidentně autorku nenechává klidnou, tak to ilustruje celý přístup ke stati, kdy si prostě nezjistila ani to úplně nejzákladnější, jak se lokalita v běžné řeči Brňáků jmenuje (žádný jiný název, než Bronx to dokonce ani nemá, je to na rozhraní několika městských částí a katastrálních území a říkat tomu „tam v takovým tom místě mezi těma čtyřma ulicemi” moc smysl nedává).

Text také úplně vynechává z pohledu umělecké kritiky zásadní střet mezi třemi lidmi v článku napadaných z napomáhání gentrifikaci - Kateřinou Šedou, Martinem Reinerem a Davidem Oplatkou. To totiž nejsou ruku v ruce jdoucí projekty, ale naopak projekty, které spolu soupeří, vzájemně se kritizují, přistupují k Bronxu každý z jiných pozic, což není ostatně v umění nic nového, ale pro popis na odborně zaměřeném webu je zvláštní je opomenout a tvářit se, jako by díla vznikala v koordinaci.

Nyní k jednotlivým dílům. Brnox Kateřiny Šedé vznikl bez účasti města před čtyřmi roky. Je pravda, že se knížka nelíbila pár místním lidem a ředitelce Muzea romské kultury, ale je důležité podívat se proč. Šedá velmi poctivě nasbírala názory místních obyvatel, jak sami lokalitu vidí, a tyto názory si dovolila publikovat, dovolila si udělat specifického průvodce po čtvrti a při tom všem nelakovala realitu na růžovo. Stejně jako u svých ostatních projektů vyhmátla skutečné problémy lokality a ukázala je „nahé”, bez snahy přetvařovat se, jak tam všechno skvěle funguje. To, že nemá nasazené růžové brýle a že necenzurovala postřehy místních, bylo pak kritizováno. To se už zapomnělo, resp. jako účinný hoax se do určité části publika zaryla představa, že, jak parafrázuje autorka, Šedá „přispívá ke stigmatizaci zdejších obyvatel, aniž by jim přitom dala prostor se vyjádřit”. Přitom je to tedy naopak, obyvatelé se vyjadřovali a celé je to právě o jejich názorech, akorát to pak na papíře působilo někdy „škaredě”. Ale i když to Šedá vysvětlovala opakovaně, „pocit zůstal”.

Protože ale Kateřina není člověk, co by jen vydával knížky, ale umí velmi procítěně pomoci i veřejnému prostoru, přišla v roce 2017 za mnou, zdali by město nemělo zájem, aby spolu s týmem architektů navrhla takové intervence ve veřejném prostoru, které by pomohly potřebám místních obyvatel. Samozřejmě jsem to uvítal, protože zažitou brněnskou tradici, že s nejlepšími zdejšími umělci se nespolupracuje, ať si jdou svoje díla vystavovat a tvořit někam do zahraničí, jsem nehodlal následovat. Ostatně proto, aby se Brno v oblasti umění postavilo na nohy, jsem do politiky šel. Spolupráce s nejlepšími umělci je pro zvýšení kvality umění ve veřejném prostoru i kdekoliv jinde základním bodem, bez kterého to nejde.

Z pohledu občana Brna je vlastně až srandovní číst věty, že „místní asi těžko ocení stigmatizující nápisy ,Brnox’ na nových lavičkách za nadsazené částky, stejně jako sjednocený ,vizuál’ jednotlivých, doposud polorozbitých, přesto svébytných výloh jednotlivých obchodů,“ když chybějící mobiliář je přesně to, co ve veřejném prostoru Bronxu zoufale chybí. Mobiliář, tedy lavičky na sednutí, aby jediným místem k posezení nebyl pankejt nebo na ulici vyhozená pohovka, jsou v jiných částech města standard. Lavičky jsou uzpůsobeny této lokalitě, aby nešly jednoduše poničit, nesou jména a motivy místních slavných i méně známých obyvatel, prostě jsou vytvořeny speciálně pro toto místo. Podle paní Bažantové si ale Romové a další zdejší obyvatelé kvalitní veřejný prostor nezaslouží?

Sjednocování vizuálního stylu výloh či vývěsních štítů má lapidární důvod – aby to lépe obchodně fungovalo – tedy více vydělávalo a lépe se dařilo majitelům a prodejcům. Na hnusných výlohách není „svébytného” nic, kromě toho, že jsou hnusné a člověk, co není místní, se tam bojí jít.

Jsem moc rád, že náměstek Hladík v rámci své gesce územního plánování a urbanismu projekt převzal a dotáhne ho do cíle. Lokalitě to strašně pomůže a její obyvatelé se zase o něco více budou moci považovat za plnohodnotné lidi.

Kritika projektu Martina Reinera, opozičního zastupitele za Žít Brno na městské části Brno-střed, se komentuje složitěji, protože text jí vlastně neobsahuje. Podle autorky by tam žádné umění nejspíše být nemělo, protože problém jsou vysoké nájmy a málo informací, což je určitě pravda, ale jaksi to vůbec nesouvisí s tím, proč by v této lokalitě neměly být murály. Když už někdo kritizuje i to, že zlí občané města Brna si v rámci participativního rozpočtu vybrali umělecký projekt, měl by k tomu mít pádné důvody, ale tady jakékoliv absentují. Srovnání s Kreuzbergem nepasuje. Berlín je hlavní město Německa, žije zde přes 3,5 milionů lidí a představa, že se Brno kvůli pár obrázkům na zdi zavalí „turisty z celého světa”, je legrační. Ano, když to bude mít fakt super úspěch, tak mimo místní sem občas zavítá i přespolní návštěvník z centra města nebo dokonce až z dalekých Žabovřesk. Tak moc „gentrifikační” můžou obrázky na zdech Bronxu být.

V textu se také „zapomnělo” objevit, že velký gentrifikátor Martin Reiner, již několik let obyvatel Bronxu, je hlavním a snad úspěšným bojovníkem proti nezákonně prosazované developerské obludě od proslulé archteroristické brněnské kanceláře Arch.Design, kterou skvěle popsal ve velmi čteném článku Jak se staví hnusný dům na portále Archspace. Pokud se dává přímo do souvislosti projekt Martina Reinera s podporou developerů, opět to zračí úplnou dezorientaci v místních reáliích a kontextech.

Jako třetí tu máme kritiku dalšího opozičního zastupitele Brna-Střed, tentokrát za Zelené, které od tohoto týdne v Brně spolu s Marikou Kupkovou i vede, Davida Oplatka, obyvatele Bronxu a vedoucího projektu Barvy Brněnského Bronxu, který má domoviště v prostorách Káznice, kam jsme ho ještě v rámci minulého období pustili, protože to byl skvělý projekt na oživení této lokality.

Bohužel ani v tomto případě si autorka o projektu a vizi brněnské Káznice vůbec nic nezjistila. Kdyby to udělala, věděla by, že myšlenka Kreativního centra, na které se má již dlouho nepoužívaná věznice vedle části určené pro Místo paměti transformovat, je od základů postavena právě na citlivém vztahu k lokalitě a na důsledné nízkoprahovosti! Velký problém této lokality je nedostatek kvalitně vedených volnočasových, ale později i klidně profesionálních aktivit pro lidi z této lokality. Proto jsme to celé dělali. Abychom ukázali barevnost a multikulturnost této části města, která je soužitím různých kultur specifická a její rozmanitost má co nabídnout. Projekt už mohl být ve fázi realizace, ale nové vedení radnice to prakticky uložilo k ledu, připravilo se o finance z této výzvy operačních programů a sune se to jako šnek, ale snad to někdy dopadne. Jinak nám bez nadsázky spadne ten barák na hlavu, protože není vůbec v dobré kondici. Jeho přední část je dočasně pronajata Davidu Oplatkovi a jeho projektu a je to skvělé, protože díky spojení jejich aktivit a aktivit TICu se tam pořád, když zrovna není COVID, děje něco zajímavého. A i v rámci COVIDu se tam aspoň živé umění streamuje.

Realizace Káznice je podmínečným projektem k tomu, aby začala čtvrť lépe obchodně fungovat, aby se mohli místní lidé kulturně realizovat, aby měli prostor pro svoje nápady, a hlavně, aby to přestala být ta proslulá největší česká sociálně vyloučená lokalita.

Celým článkem prochází strašidlo „gentrifikace”, aniž by bylo přesně jasné, v čem je vlastně ten hlavní problém. Ten pojem se začíná lepit na jakékoliv snahy udělat z ohyzdného místa něco, za co se obyvatel ani návštěvník nemusí stydět, a má to význam asi jako lepení „neomarxismu” na všechno doleva od Svobodných.

Jak právě v těchto dnech připomněla Česká televize, díky tomu, že jsme jako Žít Brno v Brně prosadili v Česku do té doby nerealizovaný a tzv. „kontroverzní” projekt Housing First, tak dnes již napříč republikou bydlí takřka 400 rodin. To není moc, ale je to o 400 rodin víc, než by bydlelo jinak. Bohužel, podobně jako u transformace Káznice, nové vedení města v ukončování bezdomovectví takřka nepokračuje a místo toho, aby dnes už zhruba 300 rodin v Brně mělo své stabilní domovy, tak se horko těžko udržuje alespoň to, co jsme dotáhli my.

Projekt Housing First byl součástí širokého a promyšleného tzv. Koordinovaného přístupu k sociálně vyloučeným lokalitám, v rámci čehož jsme současně řešili zdraví, vzdělávání, fungování rodin, zaměstnání a právě bydlení. Jednou ze základních věcí, kterou jsme řešili, bylo postupné „rozbíjení” sociálně vyloučených lokalit, což spočívá v tom, že není možné, aby bydlelo množství osob ohrožovaných sociálním vyloučením na jednom místě. Protože pak si můžete stoupat na hlavu, ale ty sociálně patologické jevy tam budou pořád. Proto jsme se velmi snažili, aby se lidé z ubytoven nestěhovali do Bronxu, ale do sociálně lépe fungujících lokalit (bohužel ne vždy se to dařilo), a samozřejmě bylo jasné, že nelze udržovat takovou koncentraci sociálně vyloučených osob ani ze „starousedlíků”.

„Gentrifikace” je sice jev s negativní konotací a chápu dobře proč, ze skanzenu sociálního vyloučení se to může stát skanzenem zbohatlictví, ale současně je naředění „původních” obyvatel (nacházíme se v lokalitě, kterou původně obývali převážně německy mluvící Brňané) nutné, aby bylo s problémem se sociálním vyloučením možné pracovat. Například bez toho nejde v praxi řešit segregaci škol. Opět se můžeme postavit na hlavu, ale etnická „gravitace” prostě vytvoří školy skoro čistě bílé a skoro čistě černé. A věřte, že segregované školy jsou skutečně vážný problém.

Město má přitom omezené prostředky, protože nařizovat soukromým majitelům, jakou výši nájemného stanoví, nemůže, naštěstí drží ještě pořád relativně dost domů v dané lokalitě a zde je nájemné nastaveno vstřícně. Navíc město již umí pracovat s nástroji na snížený nájem pro sociální nájemné. Souhlasím s tím, že je potřeba to hlídat, aby nedocházelo k účelovému jednání ve snaze „vyprat” z toho současné obyvatele, aniž by to bylo součástí nějaké promyšlené strategie. Je také nutné brojit proti aktuálním snahám privatizovat městský bytový fond, právě kvůli udržení přijatelné cenové hladiny nájmů. To je na zastupitelích a občanech, aby se o to zajímali, o což se v rámci našich možností taky snažíme, ale s výší obecního nájmu nesouvisí, jaká malba visí na stěně domu nebo zda Divadlo Líšeň hraje v Káznici hru o holocaustu…

Domnívám se, že nejenom autorka textu Barbora Bažantová, ale i někteří další doopravdy nechcou nahlížet skutečnost, že brněnský Bronx je prošpikován drogami, negramotností, dětskou prostitucí, incestem a dalšími sociálně patologickými jevy, ale že si toto prostředí romantizují a na místní obyvatele by se chtěli chodit navždy dívat jako na cvičené opičky a dojímat se u toho. To je ale velmi nebezpečná cesta, protože bude situaci jenom dále zhoršovat. Potřeba je naopak ruku v ruce se sociálními projekty, jako je Housing First, řešit zvelebování veřejného prostoru pro místní, aby hlavním zážitkem z průchodu lokalitou nebylo improvizované smetiště u Káznice, pomáhat jim s vylepšováním kvality obchodů, pomáhat postavit na nohy městský parter, udělat v ústředí lokality kulturní zařízení, které funguje na principech inkluzivnosti a nízkoprahovosti, či v rámci participativních projektů řešit další intervence. Jen tak, když se s tímto donedávna zcela opomíjeným a deprimovaným územím bude zacházet jako s plnohodnotnou součástí města, dáme místním obyvatelům šanci na lepší budoucnost.


Foto: Šimon Kadlčák

Matěj Hollan | Matěj Hollan je muzikolog, dlouholetý občanský aktivista proti hernám a automatům, bývalý náměstek primátora pro oblast sociální a kulturní (za Žít Brno). Byl politickým nositelem projektu transformace barokní Káznice na Kreativní centrum a Místo paměti a spolu s kolegou Martinem Freundem nositelem projektu Housing First. V Bronxu rok žil spolu s partnerkou Miriam Kolářovou, bývalou místostarostkou Brna-sever pro školství, kulturu a sociální věci (za KDU-ČSL), která je pod těmito projekty také značně podepsána.