Odsun sovětských vojsk po frenštátsku: Takže už je máme skoro na vagónech!

/ /
Milovice 1991. Foto: Dana Kyndrová
Milovice 1991. Foto: Dana Kyndrová

Ministři zahraničí Československa a Sovětského svazu právě v Kremlu podepisují smlouvu o odchodu vojsk. Dalibor Norský, v té době vedoucí čistírny, ale už vypravuje z Frenštátu pod Radhoštěm první vlak se sovětskými vojáky.

Bezprostředně po sametové revoluci se na přelomu let 1989 a 1990 stala jedním z prvních zásadních témat otázka odchodu Střední skupiny vojsk Sovětské armády, která okupovala území Československa od invaze v srpnu 1968.

Pobývalo zde tehdy téměř 75 000 vojáků a na 40 000 jejich rodinných příslušníků. Již 3. prosince 1989 vláda komunisty Ladislava Adamce prohlásila invazi za porušení norem vztahů mezi suverénními státy a podobné stanovisko, ač mírnějšího rázu, bylo následujícího dne po schůzce Adamce s Gorbačovem zveřejněno i ve společném prohlášení Československa a Sovětského svazu. To se stalo výchozím bodem dalších jednání.

Během pár dní byla ustanovena expertní skupina Federálního ministerstva zahraničních věcí pro přípravu jednání o pobytu a odchodu sovětských vojsk z ČSSR. Avšak každá strana měla pochopitelně odlišné cíle. A Adamcova vláda zpočátku nahrávala sovětským zájmům, neboť navrhla zahájit jednání o „mezistátní dohodě týkající se dočasného rozmístění sovětských jednotek na území ČSSR,“ a to v souladu s evropským odzbrojováním.

Jsme rádi, že čtete naše články!

Paralelně k československo-sovětským jednáním totiž začala probíhat ve Vídni jednání mezi zeměmi Varšavské smlouvy a NATO, která Sověti před bilaterálními dohodami s jednotlivými státy upřednostňovali, protože výsledkem vídeňských jednání mělo být snížení vojsk v Evropě jak na sovětské, tak i na americké straně. Zároveň Sověti v oficiálních dokumentech a tiskových zprávách týkajících se jednání s Čechoslováky odmítali pojmy jako „odchod“ či „odsun“ (termíny „okupace“ či „okupační vojska“ je pak doslova šokovaly, jak upozorňuje Jiří Šedivý ve své studii Odchod sovětských vojsk z Československa).

Multilaterální dohoda by tak z odsunu okupačních vojsk udělala pouze součást snižování vojsk kolektivní obrany (na obou stranách), a částečně by tím jejich působení legitimizovala. Občanské fórum bylo razantně proti této relativizaci a požadovalo odchod vojsk, a to co nejrychlejší. Prosazovat pozici nejen Občanského fóra umožnilo nové složení vlády pod vedením Mariána Čalfy s Jiřím Dienstbierem na pozici ministra zahraničí, ustavena byla jen o několik dní později 10. prosince 1989. Podařilo se uskutečnit dvě etapy jednání představitelů Československa a Sovětského svazu, první jednání proběhla v lednu 1990 v Praze, druhá v únoru téhož roku v Moskvě.

Nádraží v Milovicích 1991. Foto: Dana Kyndrová.
Nádraží v Milovicích 1991. Foto: Dana Kyndrová.

Vyjednávací strategie sovětských představitelů

Vyjednávání komplikovala snaha Sovětů celý proces co nejvíce prodloužit, či dokonce zrušit. Upozorňovali Čechoslováky na bezpečnostní riziko, protože jejich odchod údajně zapříčiní nerovnováhu sil v Evropě, a připomínali okupaci nacistickým Německem. Jednání procedurálně protahovali, sovětští vyjednavači se opakovaně vymlouvali na omezený mandát.

Před druhou etapou jednání představitelé Sovětského svazu dokonce přestali zcela komunikovat a českoslovenští zástupci se museli vypravit do Moskvy bez potvrzeného termínu a schůzi si museli vydobýt. A samozřejmě Sověti především na začátku přicházeli s přehnanými požadavky i pochybnými argumenty. Navrhovali pětiletý plán odsunu a odvolávali se na náročnou logistickou stránku celého procesu odchodu a „humanitární“ důvody, tedy nedostatek ubytovacích i vzdělávacích kapacit pro návrat sta tisíc vojáků a jejich rodinných příslušníků z Evropy (jednu dobu se dokonce uvažovalo o přesunu rodin vojáků do oblasti zamořené radioaktivitou po výbuchu Černobylu).

Jindy zase argumentovali technickou stránkou věci – omezenou kapacitou železnic a zejména překladiště v Čierné nad Tisou (překládka byla nutná z důvodu širšího rozchodu kolejí na sovětských železnicích): odhadovali, že bude potřeba 1 600 vlaků a minimálně tří let let, zatímco československý výpočet byl 800 vlaků, což jak se posléze ukázalo byl realistický odhad – celkem bylo vypraveno 825 vlaků.

Sověti též navrhovali vybudovat nouzové překladiště, výstavbu odhadovali na jeden rok (československá strana oponovala, že je schopna je vybudovat během 3 až 6 týdnů). Jaroslav Šedivý, tehdejší poradce ministra zahraničí, ve své knize Černínský palác v roce nula vzpomíná, že do debaty tehdy vstoupil i Odborový svaz železničářů s prohlášením, že zvládnou přes hranici vypravit „až sedm vlaků denně, když to budou vlaky se Sovětskou armádou.“ Pro každého sovětského důstojníka a poddůstojníka také po československé straně požadovali přepravní kontejner – jak se však ukázalo, požadovaný počet 17 000 kontejnerů trojnásobně převyšoval celkové množství kontejnerů ve vlastnictví československého státu.

Ve vyjednáváních ale také hrála roli politická či mocenská stránka celé věci: spor o pojmy „odchod“ či „odsun“, přesněji o oficiální interpretaci celého aktu, trval poměrně dlouho, nicméně po různých kompromisních vyjádřeních se nakonec československé straně podařilo prosadit dohodu o odchodu. 

POMOZTE NÁM UCHOVAT PAMĚŤ NÁRODA PRO BUDOUCÍ GENERACE! Vstupte do Klubu přátel Paměti národa nebo podpořte Paměť národa i drobnou částkou na na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Významný aspekt představovala samozřejmě také stránka ekonomická. Nejen československá strana usilovala o finanční odškodnění. Sověti usilovali o zaplacení vojenských budov jimi na území Československa vystavěných, jakož i – krom jiného – o příspěvek v podobě 100 000 montovaných domků pro vojáky a jejich rodiny navracející se do Sovětského svazu. A to přesto, že zanechané budovy často byly v katastrofálním stavu a nutné náklady na jejich opravy, či dokonce demolici spolu s náklady na záchranu životního prostředí poškozeného svévolným a normy porušujícím počínáním sovětských posádek vysoce převyšovaly investice Sovětského svazu do této výstavby. 

Jednání to nebyla jednoduchá. Jaroslav Šedivý ve své knize Mé putování zmateným stoletím vzpomíná: „Měl jsem nastudovanou sovětskou vyjednávací taktiku. Věděl jsem, že má tři fáze. První fázi představoval vždy tvrdý útok s maximálními požadavky, výhrůžkami a s použitím všemožného nátlakového materiálu. Vydrží-li partner tuto ,dělostřeleckou přípravu‘, nastává druhá fáze – vydírání ,něco za něco‘, a přistoupí-li se na kompromis, je spojen se snahou dosáhnout maximální kompenzace. Když partner přečká i druhou fázi, začne jakoby mávnutím proutku fáze realistického vyjednávání... Během půldruhého měsíce jsme přesně a úspěšně prošli všechny tyto tři fáze.“ 

Podpis dohody o odchodu vojsk

Československé straně se nakonec podařilo dosáhnout i přes nelehké kompromisy vítězství: 26. února 1990 byla v Kremlu ministry zahraničí obou států, Jiřím Dienstbierem a Eduardem Ševardnadzem za přítomnosti prezidenta Václava Havla a předsedy nejvyššího Sovětu Michaila Gorbačova, podepsána „Dohoda mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o odchodu sovětských vojsk z území Československé socialistické republiky“.

Tato dohoda stanovila, že vojska odejdou ve třech etapách do konce června 1991, což představovalo ústupek na obou stranách. Československá strana se také zavázala neprovádět celní prohlídky odjíždějících vojáků. Snad i to byl důvod, proč v dokumentu Poslední vlak Milana Bayera o odjezdu sovětských vojsk z Frenštátu pod Radhoštěm můžeme vidět, jak sovětští důstojníci skupují před odjezdem automobily. Kdo měl auto, mohl si odvézt domů větší množství čehokoli, co nakoupil. Své vozy tam přijeli prodávat i lidé ze Slovenska.

Lokální vyjednávání

Paralelně ke všem těmto mezinárodním bilaterálním a multilaterálním jednáním však spontánně probíhala jednání na lokální úrovni. A tak došlo k tomu, že v den, kdy v Moskvě Dienstbier se Ševardnadzem teprve podepisovali dohodu o odchodu vojsk, ze zmiňovaného Frenštátu pod Radhoštěm již vyjížděl první vlak se sovětskými vojáky a technikou. Jednalo se o první transport z celého Československa a možné to bylo díky nasazení několika místních lidí. V desetitisícovém Frenštátu sídlil tankový a protiletadlový oddíl – celkem zde pobývalo 2 000 vojáků a několik set rodinných příslušníků. Velkou zásluhu na rychlém odchodu vojsk měl Dalibor Norský.

Dalibor Norský, portrét, rok 2019
Dalibor Norský, portrét, rok 2019

Invaze 21. srpna 1968 jej stejně jako mnohé další silně zasáhla – představovala pro něj bolestnou ztrátu nadějí. Proto když přišla Sametová revoluce v roce 1989, ihned se zapojil do dění. „Dělal jsem, co jsem mohl, aby nenastal zpátky rok 68.“ Ačkoli již tehdy ve Frenštátě nežil, spoluzaložil ve Frenštátě místní Občanské fórum a spolu se zástupci frenštátského Městského výboru si jako prioritu stanovili co nejrychlejší odjezd sovětských vojáků z města. Určitou roli hrály zřejmě i obavy z toho, aby se situace nezvrátila. „Haly byly plné tanků a protiletadlových děl…, bylo tam i množství zbraní a střel… Stačilo by to na obsazení celé Moravy. To bylo šílené. Jenom mě to ponouklo k tomu, aby už byli pryč,“ upřesňuje Norský. 

Vyhrál důvtip

Ani vyjednávání na této lokální úrovni nebylo jednoduché a zčásti odráželo podobu jednání na nejvyšší úrovni: „Šlo to ztuha, šlo to hrozně ztuha. Jim se odsud nechtělo, chtěli tady být co nejdéle. A my zase chtěli, aby vypadli co nejdříve. Tak to víte, jak to na sebe narazilo, nebylo k hnutí,“ vzpomíná Daniel Norský. Velitelé sovětské posádky se snažili odchod co nejvíce oddálit. Podplukovník Vladimir Smirnov, velitel protiletadlového pluku, argumentoval velkým množstvím lidí a špatným stavem techniky, kterou bylo potřeba před přesunem nejdříve opravit. Celý proces odchodu z města odhadoval na jeden rok.

„Pro ně Československo byla Amerika, tak tady chtěli být co nejdéle,“ hodnotí Norský. Díky své neoblomnosti, důraznosti při jednáních a důvtipu nakonec sovětské velitele přiměl k přípravám odchodu – upozornil je, že z Evropy se budou do Sovětského svazu stahovat statisíce vojáků a jejich rodin: „Řekl jsem mu, aby si uvědomil, že ve výhodě budou ti, kteří se vrátí do Sovětského svazu nejdříve. Pro ty budou místa v kasárnách, byty. Ale co ti další? Ti skončí někde v poli ve stanech.“ To zabralo a vyjednávání se pohnula.

Udělali jsme si to po frenštátsku

Dalibor Norský získal povolení ke vstupu do frenštátských kasáren, kde sovětské vojsko pobývalo. Zaměstnankyně čistírny, kterou tehdy vedl, se bez něj zdárně obešly, a on tak každý den jezdil do kasáren, kde sovětští vojáci pobývali. Kontroloval tam, zda a jak probíhají přípravy k odjezdu.

Dalibor Norský v 80. letech. Zdroj: Paměť národa
Dalibor Norský v 80. letech. Zdroj: Paměť národa

Četnost kontrol i jednání byla natolik intenzivní, že než vojsko odjelo, Dalibor Norský si potykal s vedoucím pluku i jejich politrukem. Mezitím ovšem pokračovala jednání mezi Prahou a Moskvou – a najednou přišel na městský úřad ve Frenštátě dopis z Prahy s výzvou, aby se přihlásili zástupci měst, ve kterých jsou sovětské posádky, neboť se tvořila komise, která měla pracovat na jejich odsunu.

„Řekl jsem: ‚Tak my už je máme skoro na vagonech a teď začne jednat nějaká komise a vše se zpomalí,‘“ vzpomíná Dalibor Norský. Dopis tehdy někam „uklidili“ a rozhodli se dotáhnout do konce svá jednání s veliteli místní posádky sami: „My to tehdy nemohli akceptovat. Pro nás bylo důležité, kdy odjede ta první posádka, ta od nás. My si to udělali tak po našom, po frenštátsku.“

První vlak vypraven

Na 26. února 1990, kdy vypravoval první vlaky se sovětskými vojáky z frenštátského nádraží, vzpomíná Dalibor Norský jako na krásný a dlouho očekávaný den. Odjezdu předcházela velkolepá slavnost: sovětská posádka uspořádala rozloučení – nechyběla vojenská přehlídka, hudba, občerstvení ani děti vzorně předávající květiny na rozloučenou.

Zdevastované sovětské sídliště. Foto: Dana Kyndrová
Zdevastované sovětské sídliště. Foto: Dana Kyndrová

Tato hra na přátelství však v některých okamžicích nabývala až znepokojivých rozměrů – Dalibor Norský vzpomíná, jak ruští důstojníci v rozhovorech pro přítomná média říkali: „My jsme dostali rozkaz, tak ho plníme, a proto odtud odjíždíme. Ale to neznamená, že se nemůžeme vrátit, my jsme kamarádi.“ Nicméně celý proces odchodu proběhl úspěšně: za necelé tři týdny 13. března 1990 vyjel poslední vlak a během následujících dní následoval odjezd vozů. V Československu celý proces trval ještě více než rok – poslední sovětští vojáci opustili Československo v červnu 1991.

Zničené byty a znečištěné životní prostředí

Náročnou práci však měli frenštátští teprve před sebou. Sovětští vojáci po sobě zanechali nejen kasárny a skladové prostory v mnohdy velmi špatném stavu, ale i zničené byty. Opustili celkem 226 bytů, které se však musely kompletně zrekonstruovat – vyměnit podlahy i okna, vymalovat a dodat zařízení, protože v bytech byly například vytrhané zásuvky i vodovodní baterie. A také byly zamořené šváby. Částka na opravu jednoho bytu byla městským úřadem stanovena na 50 000 Kčs, ale Dalibor Norský upozorňuje, že to mnohdy zdaleka nestačilo.

Závažnější a také dražší škody však byly způsobeny na životním prostředí. Sovětští vojáci skladovali pohonné hmoty v rozporu s normami – ty tak dlouhodobě unikaly do země. Ještě několik let po jejich odchodu muselo být místní koupaliště z důvodu znečištěné vody v řece zavřené. Podobné škody, se kterými se potýkal Frenštát, byly i v ostatních místech pobytu sovětských posádek a jejich celková výše se odhaduje na více než šest miliard korun, z čehož většinu představují právě škody na životním prostředí. 

Odchod, ale bez náhrad

Československá strana do zmiňované dohody o odchodu sovětských vojsk prosadila článek o finančním vyrovnání, který stanovoval, že majetkové a finanční otázky spojené s působením sovětských vojsk na území Československa budou vyřešeny zvláštní dohodou obou stran do dvou let. Jednání o náhradách však šla posléze doztracena a na dohodu ani finanční vyrovnání již nikdy nedošlo. Sovětských vojsk se stát dokázal zbavit relativně rychle, s následky jejich pobytu zejména v oblasti životního prostředí se však potýkal ještě dlouho.

Vzpomínky Dalibora Norského pocházejí ze sbírky Paměť národa, Text obsahuje také poznatky ze studie Jiřího Šedivého: Odchod sovětských vojsk z Československa a článků článků Martina Hakaufa 20. výročí odchodu sovětských vojsk a ukončení vojenské okupace Československa a Prokopa Tomka Počátky i finále odchodu sovětských vojsk z Československa. Sbírku Paměť národa spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu Paměti národa na www.pametnaroda.cz. Děkujeme!

Předsedou parlamentní komise pro dohled nad stažením sovětských vojsk se v roce 1990 stal rocker Michael Kocáb