Britský a irský folk: šelma s mnoha hlavami

Pohled do žebříčku sice odpovídá obecnějšímu vkusu, to když v něm figurují hlavně hvězdná jména – Laura Marling, Tunng, Kate Stables – a veteráni, na které nedají Britové dopustit – Pogues, Levellers, Martin Simpson – měřítko zbytku alb se ale naštěstí přece jenom kryje s naší potřebou nahlédnout do hlubin, kde se odehrávají daleko větší dobrodružství, než na jaká jsme ve folku zvyklí. Potkáte tam například multiinstrumentalistku, skladatelku a filmařku Tamsin Elliott, známou ze skupiny Solana. Nově se s harfou vydala do Egypta, kde ji doprovodili hráč na loutnu oud Tarek Elazhary a perkusistka Salma Amr.

Existuje nekonečné množství způsobů, jak folk definovat a k těm nejrozšířenějším, třeba u nás, ale i v Americe, patří domněnka, že jde o písničkáře s kytarou. Jenomže označení folk music nebo england folk music se na Britských ostrovech a v Irsku vztahují ze všeho nejvíc k tradiční hudbě staré stovky let a k muzikantům, kteří ji hrají nebo z ní inspiračně čerpají. Teprve pak k těm, kteří, jak tvrdil folkový obroditel  Ewan MacColl, „píší písně zarývající se do paměti národa tak hluboko, až každý zapomene, kdo je složil“.

Za garanty kvalitního folku jsou považovány britské a irské magazíny, rádiové pořady, festivaly s dlouholetou tradicí a od roku 2000 sledovaná anketa BBC Radio 2 Folk Awards. Ta sice svým konzervativismem u náročnějších posluchačů a progresivnějších folkařů zprvu moc důvěry nevzbuzovala, když se ale vedení ankety namísto veteránů ujali moderním výkladům tradic daleko otevřenější porotci, začalo být očividné, že britský folk dokáže být zase pořádně sexy, jak podotkl respektovaný publicista Colin Irwin. Vítězné trofeje najednou sbírali folkpunkoví Lankum, experimentátoři daleko za hranicemi folkových běžností typu zpěváka Sama Lee, který se dokonce přiznal, že o anglickém folku neměl předtím ani tušení a přestalo se zapomínat, že v Británii trvale žijí také přistěhovalci, tudíž hudebníkem roku 2019 byl vyhlášen hráč na koru Seckou Keita ze Senegalu, natáčející alba s velšskou harfenicí Catrin Finch.

Abyste v dnešní době pořádně šokovali, musíte na folkové scéně vynaložit už daleko větší úsilí než dříve, přece jenom už je zvyklá na ledacos. Jestli se dostanete do žebříčku, to už je ale věc jiná. Martin Green, akordeonista skupiny Lau, toho s totálně experimentálním albem The Portal zatím nedocílil a je otázka, nakolik má zůstat trpělivý. Fiktivní příběh dvou milenců – rádiové zvukové techničky a sběratele lidových písní – kteří si desítky let předávali namísto láskyplných dopisů nahrávky, zamýšlel Green jako své další multimediální představení, covid mu ho ale zhatil, takže vše převedl do volně přístupných podcastů a nakonec vydal i ve formě alba. Hostují na něm skotská hráčka na dudy Brìghde Chaimbeul, elektroproducent James Holden nebo zpěvačka Radie Peat z dublinské skupiny Lankum.

Na rozdíl od irského folku – bože, kdo kdy nemiloval irskou hudbu, ať zvedne ruku – to měl do 90. let ten britský hodně nahnuté. Poslouchali ho jen staří, věrní a otrlí. Pak nastoupila generace zpívající houslistky Elizy Carthy a scéna se otevřela elektronice, minimalismu, klasice, psychedelii a vůbec psím kusům, které by zastánci toho správného folku v minulosti přirovnali ke kacířství. A za atak rockových kytar, temného drone a zpěvu zmutovaného auto-tunem, kterými straší londýnská skupina Stick In The Wheel na elektro-folk futuristickém albu Hold Fast, byste dříve putovali rovnou do pekla.

Doslova zděšení nastalo s příchodem Mumford & Sons, a dalších skupin evidentně se vezoucích na vlně obliby akustické, folkově laděné hudby s banjem, nic nechápajícími novináři řazených do ranku britského folku, přestože pod názvem nu-folk. A když Lauru Marling označili v magazínu New Music Express za nejvíc cool osobnost britského folku, Eliza Carthy k tomu ironicky podotkla:  „Možná přijde doba, předpokládám po apokalypse, že jedna z písní Laury Marling skončí v lidovém zpěvníku. Dejme tomu ale raději pár set let.“

Najednou to vypadalo, že důvěru těžce získávající folk se znovu ocitne na druhé koleji a smetanu za mimořádné, s tradicí svázané a unikátní tvůrce slíznou hitparádové pophvězdy.

Naštěstí scéna tenhle dost strašidelný zážitek  ve zdraví přežila a Mumford & Sons se vrátili k tomu, čím vždycky stejně chtěli být: stadionovým poprockem. Zatímco Laura Marling se po folkovém chodníčku vydala s daleko větší úctou a pokud žebříčku vévodila s intimním albem Song for Our Daughter, nikdo nemůže říct ani popel.

Skotská zpěvačka Debbie Armor s projektem Burd Ellen, zahrnující zvukovou experimentátorku Gayle Brogan alias Pefkin, na novém albu Says the Never Beyond rozezněla nálady tradičních zimních písní a v Británii velmi oblíbených vánočních koled, ne ale tak, jak byste si při zdobení stromečku představovali. A jít ho po poslechu skladeb do lesa uříznout, pravděpodobně se ze samého strachu už nikdy nevrátíte. I tohle je anglický folk, o kterém harfenice Rachel Newton ráda říká, že připomíná šelmu s mnoha hlavami.