Hajný Alois Šenk, narozený 19. 7. 1849, syn kováře Jana Šenka z Juliánova, je známou postavou, spojenou s Býčí skálou. Každý z návštěvníků, který se chce dostat do Nové jeskyně, musí projít Šenkovým sifonem. To na památku odvážného pokusu tohoto lichtenštejnského hajného, který se v roce 1888-1889 pokusil proniknout tehdy koncovým bodem jeskyně do neznáma.

Patrně jediná dostupná fotografie Aloise Šenka
 

Šenk byl původně dělníkem v adamovských železárnách, ale na přímluvu své manželky Reginy roz. Dáňové z Adamova se stal někdy kolem roku 1876 hajným v oblasti Josefov-Babice. Během své šestnáctileté služby také působil jako průvodce v Býčí skále. Pokud zrovna neměl na dotěrné turisty čas, posílal za sebe své děti. Je doložena historka z roku 1901, jak jeho dospívající dcera jen velmi nerada zastoupila churavého otce, neboť se ostýchala doprovázet skupinu výletníků. Doslova prohlásila, že „na žádný způsob a za žádné peníze s cizími mužskými do jeskyně nepůjde“. Ve skupině přítomná dáma ji nakonec uklidnila, že žádné nebezpečí nehrozí, a organizátor výletu se pak dívce odměnil fejetonem v novinách, ve kterém ji zval neochotnou vílou a přísnou lesní pannou. Půlhodinový pobyt v jeskyni pak popisuje jako příšerný, za nedostatečného osvětlení, neboť krásná průvodkyně měla pro všechny k dispozici jen tři svíce.

Hájovnu s hostincem na Novém hradě obdržel Šenk v roce 1902 a tam prožil další léta. Počet jeho rodinných příslušníků se na lesní samotě stále zmenšoval, až v ní žil jen se svou mladou vnučkou či schovankou Marií. A tam také začíná případ nikdy neobjasněné vraždy, která ukončila jeho život.

Nový hrad na pohlednici z r. 1916
 

9. října roku 1916 našla, dle své pozdější výpovědi, Marie Šenková svého „dědouška“ ležet na poli, asi 450 kroků od Nového hradu směrem na Olomučany mrtvého, ležícího naznak a krvácejícího z úst. Protože myslela, že ho ranila mrtvice, nechala tělo přenést na hrad, umýt, uložit do postele a pak teprve zavolala lékaře k ohledání.
Adamovský lékař dr. Grydil nejprve neměl podezření, ale po obrácení těla na břicho zjistil v zádech střelné poranění a učinil úřední oznámení. Na hrad přijela trestní komise okresního soudu v Blansku a zjistila, že Alois Šenk byl zasažen střelnou ranou brokovým nábojem zezadu do hlavy, zad, pravého ramene, paže a slabin celkem 18 vstřely. Čtyři rány pronikly do plic, jater, sleziny a bránice. Konec neodvratně nastal po několika minutách vnitřním krvácením. Poznal během té krátké chvíle před smrtí svého vraha?

Touto branou vyšel Alois Šenk na svou poslední cestu
 
Navzdory probíhající světové válce, která ničila životy miliónů lidí, bylo šetření vraždy starého pána vedeno horlivým vyšetřujícím soudcem velmi pečlivě. Pátráním bylo zjištěno, že výstřel padl asi ze vzdálenosti 25 kroků. Byly tam nalezeny zbytky ucpávky náboje a papírku, kterým byly obaleny broky. Protože Šenk si sám vyráběl tímto způsobem náboje se zvýšenou dávkou prachu a broků, zkoumaly se i jeho zbraně. Na hradě bylo zajištěno sedm pušek. Všechny však byly vyčištěné, bez stop po střelbě. Vyšetřovatelé tedy uspořádali rekonstrukci na místě činu, s papírovou figurínou lidské velikosti. Kontrolními výstřely Šenkových nábojů, byl u jedné brokovnice-lankasterky zjištěn stejný rozptyl broků jako na mrtvém těle. Navíc byl nalezen v jeho pokoji stejný papír, jaký byl použit ve vražedném náboji. Podezření se od neznámého pytláka začalo obracet k dvaadvacetileté Marii Šenkové, která byla po několika dnech zatčena pro podezření z úkladné vraždy.

Soud s obviněnou započal koncem února následujícího roku. Byly vyslechnuty dvě desítky svědků a tři znalci, obžaloba shromáždila zdrcující řadu nepřímých důkazů, které svědčily o její vině. Marie, jež se za dobu vazby změnila z krásné dívky v utrápenou ženu, vraždu rozhodně popírala.

Obžaloba zdokumentovala její podezřelé chování po údajném nálezu mrtvoly a její schopnost ovládat střelné zbraně. Při lékařské prohlídce, kterou nařídil soudce, byla u jejího pravého podpaždí nad okrajem svalu deltového nalezena zelená, po krajích žloutnoucí skvrna. Dle názoru znalce musela pocházet od zpětného rázu pažby brokovnice. Pod jejím oknem se našla v hradní zdi skrýš, ve které byly ukryty věci, patřící mrtvému. Na hajného Šenka bylo také dříve napsáno anonymní udání, které podle vyjádření grafologa psala Marie. „P.T. Dovoluji si oznámiti, že hajný Šenk v Olomučanech nevalně se vyslovuje o válce a tím jen lidi kazí. Vládu proklínati se nepatří, lidé to dosvědčí.“ V originále dopisu pak byly stejné gramatické chyby, jako v kontrolním textu, který napsala Šenková před vyšetřujícím soudcem. A přístup k puškám a nábojům měla krom hajného jen ona.

A hlavně, měla motiv. Marie Šenková čekala dítě s pomocným hajným, dříve pekařem z Olomučan Jaroslavem Havlem, kterému chtěla opatřit místo řádného hajného, nejlépe na Novém hradě, až její dědeček odejde na odpočinek. To však on neměl v úmyslu. Navíc ji od známosti s Havlem zrazoval. A hajný Šenk býval hodně nepříjemný, když se rozzlobil. Dovedl nadávat, že by se dragoun červenal.

Marie se hájila, že byla upřímně přesvědčena o hajného přirozené smrti a že vražda jejího dědečka by pro ni byla nepředstavitelná. „Byl to přece můj dobrodinec! Jak by mu mohla něco takového udělat?“ S lítostí jen doznala následnou krádež Šenkova majetku v ceně přes 200 korun, neboť se bála, že ji dědicové odbudou.

Zásadní význam pro další vývoj však měla osobnost obhájce obžalované. Matka Marie Šenkové totiž požádala o její obhajobu významného brněnského právníka, poslance Moravského zemského sněmu, doktora Hynka Bulína. Ten během hlavního líčení zcela zpochybnil vyšetřování případu a důkazy obžaloby.

JUDr. Hynek Bulín

Znalce zbraní přiměl k vyjádření, že pokus se střelbou na figurínu není průkazný a výstřel mohl být veden z jiné pušky stejné ráže. K nábojům neměla přístup jen Marie, ale byly volně přístupné všem návštěvníkům hradu, protože světnice hajného se nezamykala. Obžalovaná sice uměla dobře střílet z flobertky, ale svědkové doznali, že s lankasterkou ji nikdy neviděli. Znalec musel také připustit, že nemůže vyloučit vznik modřiny na jejím rameni při práci s hráběmi, jak obžalovaná uvedla.

Největší dojem na soud však způsobilo vyjasnění údajného udání na Aloise Šenka. Obhájce totiž jako svědka povolal vyšetřujícího soudce a ten doznal, že výslovně uložil obžalované, jaké pravopisné chyby má při psaní kontrolního textu napsat. A hlavně na nich pak stál posudek znalce. Obhájce tak zcela rozložil důkazy obžaloby.

Soudní senát (za války byla pozastavena činnost porotců) měl opravdu těžkou úlohu. Důkazy obžaloby byly jen nepřímé a obhajobou narušené. Závěrečné řeči trvaly půldruhé hodiny a po delší poradě pak byl vynesen tento rozsudek:

„Marie Šenková sprošťuje se obžaloby pro zločin vraždy úkladné a přestupek zbrojního patentu, zato uznává se vinnou zločinem krádeže dle §§ 171. a 173. tr. zák. a odsuzuje se na dva měsíce do těžkého žaláře zostřeného ob týden tvrdým ložem. Rozsudek odůvodněn tím, že pro vinu obviněné není důkazů a vraždu mohla snadno spáchati osoba jiná.
Státní zástupce ohlásil zmateční stížnost. Obviněná, ježto trest si odpykala vyšetřovací vazbou, žádá za okamžité propuštění na svobodu. Žádosti její se vyhovuje.“

Byla Marie Šenková vinna, nebo ne? Novohradský případ zůstal neobjasněn. Soud i v době válečného běsnění postupoval velmi uvážlivě. V případě pochybností o vině a nevině rozhodl mírně. Marie Šenková si během vazby a přelíčení vytrpěla dost.

Zlidovělý příběh říká, že se po osvobozujícím rozsudku Marie vdala za svého milého a oba se odstěhovali z kraje. A po šedesáti létech se jeden umírající starý pán v Olomučanech k vraždě přiznal. Ale jak to tehdy bylo doopravdy, to se už nikdy nedovíme…

                       
+++

Okolnosti případu tedy známe. Ale kde se vražda odehrála? Navštívíme-li Nový hrad, na žádné pole nenarazíme. Snad jen asi 80 kroků od brány hradu, najdeme malou, nerovnou mýtinu. Bylo to před sto léty obdělané políčko, na kterém mohl hajný pěstovat trochu brambor? Z hradebního ochozu je sem vidět, to odpovídá dobovým zprávám. Také tu najdeme zmiňovaný sráz dolů, odkud se měl nepozorovaně přiblížit zákeřný střelec. Ale nesouhlasí směr ani vzdálenost.

Pole, nikoliv políčko, mělo být směrem na Olomučany, ve vzdálenosti 450 kroků. Pokud však jdeme podle popisu od brány obloukem doleva, dojdeme po 300 krocích do kdysi vylámaného příkopu. Skály, kopce, les, ale pole tu není. Další cestou hrad obejdeme a jsme zase u brány. Ale v jednom místě odbočuje malá cestička, která míří od hradu dále…

Vlevo je křovím zarostlý sráz a nad ním mezi stromy volná obloha. Je to zde. Obdélníkové pole, ze všech stran obklíčené lesem. Hrad zakrývají vzrostlé stromy, ale kdysi sem bylo vidět dobře. Ušli jsme 450 kroků a stojíme na místě vraždy. A za druhým okrajem pole prudký sráz a jehličnaté stromy. Přesně, jak se psalo v dobovém tisku.

Shodou okolností zachytil toto místo v roce 1848 na své litografii Josef Richter.  Sem dotlačil starý hajný kolečko s hnojem, aby se příští rok na poli dočkal další úrody. A zde na něj čekal vrah…

A na úplný konec ještě poznámka. Článek jsem napsal o dost delší, ale rozdělil jsem ho na dvě části. Tu druhou, určenou pro otrlejší čtenáře, jsem shledal natolik depresivní, že ji nechám až na léto…

Laďa Šebeček